11.01.2006
Jazyk je v Evropě spolehlivým prostředkem, jak komplikovat vztahy vlády k menšinám. Příkladů je dost: Baskové či Katalánci ve Španělsku, Korsičané či Bretonci ve vztahu k Francii a nebo třeba celý západní Balkán.
Jazyk je v Evropě spolehlivým prostředkem, jak komplikovat vztahy vlády k menšinám. Příkladů je dost: Baskové či Katalánci ve Španělsku, Korsičané či Bretonci ve vztahu k Francii a nebo třeba celý západní Balkán.
Ve Finsku to bylo vždy jinak. Velkorysý způsob, jakým nabídlo rozsáhlá autonomní práva čtvrtmiliónové švédské menšině, inspiroval četné obdivné komentáře ze zahraničí. Pětimiliónová země byla tradičně vydávána za zářný příklad ostatním.
Pozitivní diskriminaci, která usnadňovala nepočetným Švédům mimo jiné cestu na finské školy, Finové schvalovali. Až donedávna.
Mladí Finové si začínají stěžovat, že jim omezené kvóty brání v přijetí na školu. Pro ilustraci: mezi 230 studenty práv na univerzitě v Helsinkách přijali v loňském roce celkem 18 švédsky hovořících studentů. To není mnoho. Přesto mají mladí Finové pocit, že zákony vycházejí jejich sousedům vstříc až přespříliš. A také tvrdí, že současný model je poplatný vzdáleným časům, kdy Švédové ve Finsku civilizačně i kulturně dominovali.
„Stále je cítit to staré rozdělení, mezi Švédy, kteří tady vládli, a námi, obyčejnými finskými rolníky,“ řekl anglicky psanému listu Helsingin Sanomat aktivista Heikki Tala, který stojí v čele národně orientované organizace Finská Aliance. Spolek má jediný cíl: chce se zasadit o to, aby finština byla nadále jediným oficiálním jazykem v zemi.
Mnozí Finové tento požadavek podporují. Mají pocit, že by mnohem více uplatnili znalost angličtiny. Nechtějí trávit školní hodiny výukou švédštiny, jak to stanoví zákon. Nepomohly ani kompromisní návrhy, že by se obtížná švédština mohla vyjmout ze seznamu maturitních předmětů.
To by ale přineslo zásadní změnu. Švédština by ztratila statut druhého oficiálního jazyka – a obdivovaný finský model by přestal existovat. Byla by to škoda?
Bývalý předseda parlamentu Riita Uosukainen se domnívá, že nikoli. Finské zákonodárství podle jeho názoru zašlo ve své vstřícnosti příliš daleko. Teď je třeba pravidla upravit, říká.
„Finové nechtějí švédskou menšinu zbavit jejich práv,“ řekl Uosukainen listu International Herald Tribune. „To ostatně zaručuje ústava. Jsme na to hrdí. Finové ovšem nechtějí, aby jim někdo nařizoval povinnou výuku švédštiny, mají přeci také svá práva.“
Menšinoví Švédové s tím nesouhlasí. Bez umělých kvót na školách by podle nich nevyrůstali potřební lékaři, právníci či učitelé, kteří jsou schopni pracovat výhradně pro švédskou populaci.
Tato práva vyplývají z ústavy, která vznikla po získání nezávislosti Finska na Rusku po roce 1917. Byla dílem motivována velkorysostí, zčásti pragmatismem. Finsko bylo ve švédském područí pět století – a to zanechalo na vztazích obou národů nesmazatelné stopy.
„Nemáme se tady nijak špatně,“ soudí Henrik Creutz, švédsky hovořící poslanec Švédské lidové strany, menší, národnostně vymezené formace. „Žádná jiná menšina v Evropě taková práva nemá.“
Zákony chrání identitu švédské menšiny natolik, že si její příslušníci připadají jako v plenkách. Přesto: počet jejích příslušníků ustavičně klesá. Z plných 14 procent na konci 19. století až po současných přibližných pět procent.
