03.11.2008
čtk
Byť se o finanční krizi píše hlavně v souvislosti s oběťmi, má i své vítěze. Jedním z nich je nepochybně euroskupina, tedy spolek ministrů financí eurozóny. Její význam na evropské politické scéně výrazně zesílil, ačkoli jde o neformální sdružení, které nemá oporu ve smlouvách Evropské unie.
Leckdo mohl získat dojem, že moc euroskupiny přišla s činy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který před časem dokonce svolal první summit představitelů tohoto uskupení. Směr v Evropské unii přitom dosud udávala vrcholná schůzka všech unijních států, takzvaný summit EU. Sarkozyho kroky vyvolaly nesouhlas dalších zemí, které viděly v summitu euroskupiny konkurenci a oživily úvahy o dvourychlostní Evropě, kde by tempo tentokrát udávaly země, jež platí jednotnou evropskou měnou.
V Česku konání francouzského prezidenta vyvolalo obavy, že se francouzská vláda pokouší obejít české předsednictví EU, které začne 1. ledna 2009. Češi by podle těchto představ byli v podstatě nuceni rezignovat na jakoukoliv snahu o ovlivňování chodu unie a spolu s dalšími státy by jen přijímali závěry, na nichž se pod vedením Francouzů dohodly státy euroskupiny.
Krátký pohled do minulosti však ukazuje, že posilování euroskupiny není novinkou a dochází k němu prakticky od vzniku eurozóny v roce 1998. Tento trend není ani neznámou v dějinách ekonomie a celá řada expertů jej předvídala již před lety.
Nejdůležitější ze všeho je, že evropská měnová unie změní způsob, jak Evropané uvažují sami o sobě a o mnohonárodnostní kontinentálním trhu, který se stal největším na světě, řekl již před 10 lety respektovaný profesor ekonomie na americké Kolumbijské univerzitě Robert Mundell. Tehdy byla eurozóna zamýšlena jako čistě ekonomický spolek, jemuž bude neomezeně vládnout nezávislá Evropská centrální banka. A nejspíš by tak tomu i bylo, pokud by nevznikla právě euroskupina. Ta sice ze své podstaty nemá žádnou oporu v unijních smlouvách, nemá žádnou výkonnou moc, v podstatě může jen debatovat a maximálně zaujímat společné pozice.
Schopnost společné akce v případě fiskálních reforem či reforem trhu práce je (u euroskupiny) výrazně menší, než je u Evropské centrální banky schopnost zříci se odpovědnosti za cenovou stabilitu, napsal v roce 2000 v publikaci The Politics of the Euro-zone: Stability Or Breakdown? Kenneth Dyson z Oxfordské univerzity. Bylo to tři roky před obratem, který do eurozóny a do celé Evropské unie přineslo hlasování euroskupiny o sankcích pro Francii i Německo.
Berlín a Paříž tehdy porušily pravidla hospodaření, které v eurozóně stanovuje Pakt stability a růstu. Členské státy například nesmí překročit roční rozpočtový schodek ve výši tří procent HDP a jeho celkový dluh nesmí přesáhnout 60 procent HDP. Rozpočty Francii i Německa ovšem vykázaly vyšší než povolený schodek a Evropská komise doporučila jejich potrestání, které mohlo vést až k udělení mnohamiliardové pokuty. Tehdy ještě 11členná euroskupina však poměrem hlasů 7:4 rozhodla o řešení, které oběma státům umožnilo sankcím uniknout.
Je to černý den pro Evropu a pro euro, prohlásil tehdejší místopředseda německých křesťanských demokratů Friederich Merz. Novinové titulky hovořily o vítězství politiky nad ekonomikou, přestože evropští politici tvrdili, že rozhodnutí Pakt stability a růstu nijak neoslabuje. Tvrdí to i dnes, kdy v době finanční krize dokonce sama Evropská komise dala zelenou k překračování rozpočtových pravidel, pokud to bude v zájmu odvrácení hospodářského zpomalení.
Před pěti lety slavili vítězství ti, kteří na půdu původně ekonomického spolku přinesli politiku a slaví jej i dnes. Rád bych ocenil chování Evropské centrální banky. Banka musí zůstat nezávislá, ale aby její opatření byla správně prováděna, musí se radit s vládami. Takový je duch evropských smluv, uvedl koncem října francouzský prezident na půdě Evropského parlamentu ve Štrasburku. Z jeho slov je patrné, že politika bude do chodu eurozóny zasahovat čím dal častěji, s tím poroste i její vliv. Její členové jsou již v současnosti schopni vnutit svá stanoviska i státům mimo elitní spolek, jak ukázal poslední summit EU.
Pár dní před jeho zahájením Sarkozy svolal vůbec první summit představitelů euroskupiny. Jeho účastníci se dohodli na záchranném plánu pro evropský finanční sektor a prakticky beze změn jej přijalo i všech 27 členských států EU o pár dní později na summitu.
Růst vlivu euroskupiny je patrný i na mediálním zájmu. Její zasedání předchází vždy schůzce ministrů financí celé Evropské unie (Ecofin). Zatímco dosud šlo o nijak výrazně sledovanou událost a tiskové centrum okupovali především zástupci velkých agentur a specializovaných
ekonomických deníků, dnes je již doplňují i novináři ze zemí, které členy eurozóny nejsou. Jedním z mnoha důvodů je, že závěr z jednání euroskupiny se většinou výrazně neliší od závěrů Ecofinu, který se koná o den později.
A potvrzují to i sami politici. Slovensko je v euroskupině zatím jen pozorovatelem, protože země přijme euro až od Nového roku, ale její ministr financí Ján Počiatek si příslušnost k euroskupině pochvaluje. Nejenže je z debat euroskupiny cítit vliv, ale podle Počiatka se všeobecně mluví více k věci.
Za snahou posílit postavení euroskupiny nemusí být jen snaha obejít české předsednictví EU, jak spekulují některá média, ale může jít o přirozený vývoj, který jen urychluje finanční krize. Během relativně krátké existence euroskupiny se prokázalo, že celá řada evropských politiků touží, aby spolek nabyl i politického významu. Nejde zdaleka jen o Sarkozyho. Daleko není ani doba, kdy země platící eurem budou vystupovat na mezinárodním poli jako jeden hráč.
Je absurdní, že těch 15 zemí neodsouhlasilo jednotnou reprezentaci eurozóny u Mezinárodního měnového fondu. Vypadáme naprosto směšně. Na mezinárodní scéně se na nás dívají jako na kašpary, postěžoval si letos v dubnu předseda euroskupiny lucemburský premiér a ministr financí Jean-Claude Juncker. Je jen otázkou času, než Juncker vytoužený souhlas získá.
Autor: zpravodaj čtk Michal Půr
