František Šulc, Lidové noviny, 18. listopadu 2008
Nicolas Sarkozy bude neustále v akci. Nemůže zůstat v klidu a být pouze moudrým prezidentem. Je příliš hyperaktivní, prorokoval před rokem a půl v rozhovoru pro LN belgický politický psycholog Pascal De Sutter, který s kolegy vypracoval profil tehdy ještě kandidáta na francouzského prezidenta. A ještě podotkl: „Sarkozy je velice flexibilní… bude se neustále přizpůsobovat situaci. Je typ osobnosti, která musí být úspěšná a populární.“
De Sutterova slova se poměrně přesně naplňují a zároveň mohou napomoci osvětlit, proč zvláště v posledních dnech Nicolas Sarkozy připomíná rozdvojenou osobnost. Toto vysvětlení ovšem nic nemění na tom, že jeho zmatečné chování je tragické, zvláště pokud je Sarkozy zároveň předsedou Evropské unie. Pak se k otázce „Co vlastně chce říct a jak vážně to myslí? musí přidat ještě jedna: „A teď mluví za Francii, nebo za Evropskou unii? Oddělit funkci francouzského prezidenta a předsedy unie není možné.
Daladierovy stopy
Do toho, jak se francouzský prezident chová doma, vcelku nikomu nic není, pokud to není v rozporu s mezinárodními dohodami. Do toho, jak vystupuje jako předseda unie, je však hodně minimálně dalším šestadvaceti zemím – pokud s nimi dopředu své představy neprojedná, musí mlčet. Nemůže tvrdit: Toto je názor Francie, a toto je názor EU. Vždy jde o názor předsedy unie – tato funkce je v tuto chvíli na mezinárodních fórech více než prezident Francie.
Zdaleka nejhorší na chování Nicolase Sarkozyho je ale to, že se jeho neujasněná vyjádření týkají citlivých vztahů s Ruskem.
Ti, kdo nechtějí radar a v pátek zaplesali, by si měli uvědomit, že „hra postoupila do další úrovně, ve které se už nehraje o radar či antirakety v Polsku, ale o mnohem více. Jde o rozparcelování oblasti od Evropy po Asii, o což se otevřeně Rusko od války v Gruzii snaží a v čemž prezident Sarkozy tahá za kratší konec, nehledě na jeho sebeprezentaci jako toho, „kdo to s Rusy umí.
V pátek se Nicolas Sarkozy sešel s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Po schůzce francouzský prezident oznámil, že Evropa potřebuje novou bezpečnostní architekturu, která by měla být dojednána příští rok v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) za přítomnosti USA. Do té doby se „nemá mluvit o žádném umístění protiraketového štítu, dodal předsedající EU.
Co víc si ruský prezident mohl přát? Nicolas Sarkozy, který nebyl od léta schopen přimět Rusko, aby splnilo dohody uzavřené o Gruzii, ustupuje dál, jen aby si zachoval tvář. V tomto ohledu je výstižná úvaha exprezidenta Havla, který na adresu Sarkozyho v sobotu v ČT pronesl, jestli náhodou „nejde v Daladierových stopách.
Není to maličkost či zbytečné strašení – francouzský prezident a současný předseda EU obětoval Gruzii (a samozřejmě i Ukrajinu) v rámci uchování dobrých vztahů s Medveděvem a Putinem, a navíc přistoupil na hru, že OBSE (přesněji velmoc Francie a velmoc Rusko, protože Británie a Německo jsou už pár let stažené do sebe) se domluví na novém status quo v Evropě. Rusové tedy dostanou to, co chtějí: rozdělení sfér vlivu.
Wilsonovský izolacionismus
Tak tomu bylo v pátek. Už v sobotu Nicolas Sarkozy ukázal onu pověstnou flexibilitu (tentokrát mu nedýchal Medveděv na zátylek) a to, jak mu záleží na tom, aby byl „úspěšný a populární. Přihlásil se k závěrům bukurešťského summitu NATO, kde se hovoří o budování protiraketové obrany, zopakoval dlouhodobé stanovisko Francie, že každá země se může rozhodnout, jak chce. Škoda, že ještě nepřipomněl francouzskou Bílou knihu o obraně, publikovanou letos, kde se také o protiraketové obraně hovoří.
Tato nekonzistence je nešťastná. Vysílá signál, že unie vlastně neví, co chce. Nejen s Ruskem, ale co se týče jí samé. Až úsměvně pak v tomto smyslu může působit využívání jména budoucího amerického prezidenta Baracka Obamy. Jde o model známý z rodiny: Počkej až přijde táta domů, ten tě srovná. Tento model se nedoporučuje – může sice krátkodobě fungovat, ale dlouhodobě pouze sníží autoritu toho rodiče, který straší tím druhým. Ratolest totiž záhy pochopí, že je to výraz bezradnosti. A podobné je to v politice.
V současnosti se všichni zaklínají Barackem Obamou – Sarkozy s ním hovořil o novém uspořádání v Evropě, Rusové, Francouzi a další předpokládají, že zruší protiraketovou obranu, Američané očekávají, že vyřeší krizi a ukončí války v Iráku a Afghánistánu a v neposlední řadě třeba Keňané čekají, že díky němu USA více přispějí na Afriku… Všichni doufají, že se postaví na jejich stranu, ale není v silách jednoho člověka, aby naplnil všechna očekávání. Bylo by proto lepší Obamou šetřit.
Barack Obama bude čelit mnoha problémům, přičemž na prvním místě budou pro něj logicky USA. Už také bylo správně poznamenáno, že nás může čekat také něco jako „wilsonovský izolacionismus, tedy obdoba politiky, kterou USA praktikovaly do roku 1917. Snad něco takového nenastane, protože po tom, co prezident Sarkozy předvedl v pátek a sobotu, by nebylo dobré nechat budoucnost Evropy na něm a na osobě Medveděv-Putin (či osobě PutinMedveděv, to dle vkusu).
Autor: František Šulc