Martin Weiss, Lidové noviny, 26. listopadu 2008
Má prezident vystupovat před Ústavním soudem? Ve světě je to nebývalé, na to mají státní orgány právníky. Před soudem se diskutuje o právních problémech. Na diskusi o tom, zda je nějaká smlouva dobrá či žádoucí, je prostor ve vládě a v parlamentu. Jenže Ústavní soud je, na rozdíl od obecných soudů, částečně politická instituce. A Lisabonská smlouva je politický problém, který si hledá další arénu. Takže prezident včera před soudem nemluvil k soudcům (kteří smlouvu jistě schválí tak jako tak), ale k veřejnosti.
A Klaus příležitost zužitkoval. Jestliže jeho dřívějšímu písemnému stanovisku pro soud bylo vytýkáno, že konkrétní právní argumentaci nahrazuje politickou rétorikou, pak ve svém včerejším vystoupení nápadně „zprávničtěl včetně odkazů na právní doktrínu, judikaturu Ústavního soudu a soudkyni Elišku Wagnerovou (!).
Odborníci možná jeho argumentaci opět rozeberou na součástky. Jenže klasickou vlastností evropských smluv je jejich neproniknutelnost, která je spolehlivě chrání před zájmem, natož pochopením neprávníků. A tuto neproniknutelnost se Klausovi pro laika, který je ochoten poslouchat, podařilo narušit. Srozumitelnější popis nejproblematičtější součásti nové smlouvy, takzvaných passarel, asi nenajdeme.
Takto nahlodaného laika vystoupení zástupce vlády Saši Vondry uklidnit nemohlo. Úzce právnické argumenty, kterých se od začátku držel, by se daly do běžné řeči převést asi takto: Ono to nebude tak horké. Nebo: Na to v praxi nedojde, ale kdyžtak máme pojistky. Nebo: To už stejně je ve stávajících smlouvách. Nebo: To bude závazné jen v omezeném rozsahu.
Anebo: Všichni vyznáváme stejné evropské hodnoty, takže o co jde.
Nakonec se i Vondra, který o zrádnosti passarel ví své, odvolal na to, že „začlenění České republiky do Evropské unie bylo jedním z hlavních cílů polistopadového vývoje a že „Lisabonská smlouva je pro ČR přijatelnou smlouvou.
Otázka ovšem nezněla na přijatelnost, nýbrž na ústavnost. Jenže té se nakonec nedrželi ani Klaus, ani Vondra. A stejně tak se na ni určitě neomezí ústavní soudci.
Autor: Martin Weiss