Tereza Vávrová, Euroskop, 18. prosince 2008
10. prosince byl den lidských práv a dvacetileté výročí protikomunistické demonstrace na pražském Škroupově náměstí, do vesmíru byla vyslána Deklarace lidských práv, kterou v roce 1948 jednomyslně přijalo Valné shromáždění OSN. V tento oslavami ověnčený den se uskutečnila i konference sdružení Ano pro Evropu na téma „Evropská unie a prosazování lidských práv a demokracie“. Příznačně se konala v bývalém Gottwaldově muzeu, kde dnes sídlí Česká spořitelna.
První panel konference se věnoval roli EU v prosazování demokracie a podporování lidských práv. Druhá diskuse se zaměřila přímo na způsoby jejich prosazování. Francouzský velvyslanec pro lidská práva, Francois Zimeray, otevřel první panel otázkou, jakým právem vlastně Evropa vnucuje své pojetí lidských práv světu. A jako zástupce země, kde se definice lidských práv de facto zrodila se snažil dokázat, že obecná práva člověka jsou jakýmisi universálními hodnotami, a proto stojí za to je šířit.
Současně podtrhl jedinečnost okamžiku po druhé světové válce, kdy vznikla Deklarace lidských práv, neboť v současném světě by se podobný konsensus nacházel asi jen obtížně. Zimeray prohlásil, že doba „překračování hranic,“ kdy se událo německo-francouzské usmíření, je dávno pryč – a nyní žijeme v podstatně pesimističtějším kontextu. Universalismus upadá a prosazovat lidská práva je obtížnější, nemluvě o nacházení legitimity k takovým krokům, která by obstála na mezinárodní scéně.
EU – výkonný nástroj demokracie
Švédská velvyslankyně pro demokracii Maria Leissner se snažila pojmenovat přínos a výhody demokratického světa. Zdůraznila, že s pádem Zdi v roce 1989 se Evropa stala více méně demokratickým kontinentem, což můžeme vidět na stabilitě území současné EU. Demokracie proti sobě primárně neválčí a nepodporují násilná řešení sporů, naopak prosazují demokratickou politickou kulturu, ochranu menšin a respekt k druhým. Jelikož EU vznikla na základě společné hospodářské vůle demokratických států, dostala ji do vínku přímo u svého zrodu a právě tento model „demokratické soft power“ je velice atraktivní pro šíření demokracie. Leissner připomněla účast evropských diplomatů jako moderátorů na jednáních v Indonésii a tím podtrhla roli EU jako globálního lídra demokratizace.
V podobném duchu se vyjádřil i Igor Blaževič, ředitel sekce lidských práv společnosti Člověk v tísni. Hlavní problém podle něj nastává, jedná-li EU s nedemokratickými zeměmi. Protože jak lze uzavírat dohody s vládou a současně podporovat opozici? Takovýto postoj jen ničí obraz Evropské unie jako promotéra demokracie. Současně EU docházejí argumenty, neboť například Čína dokázala dalekosáhle a efektivně snížit chudobu. Jak s ní teď jednat o lidských právech? Blaževič současně rozvedl tezi Leissnerové o klíčové úloze EU v šíření demokracie. Podle něj dodala historie Evropě dostatečnou legitimitu k tomuto postupu, Unie ovšem musí vystupovat jednotně a to zejména v diplomatických jednáních.
Balkán – učebnicový příklad
Na Zimeraye navázal bývalý rakouský vicekancléř a současný poradce českého předsednictví pro západní Balkán Erhrad Busek. Právě otázku šíření lidských práv se snažil přiblížit skrz situaci na Balkáně. Přestože EU na Balkáně nebyla příliš úspěšná, může se pokusit pomoci stabilizovat místní poměry a podpořit budování demokratické základny. A to i tehdy, vypadá-li legislativa funkčně a demokraticky, neboť se musí dohlížet na skutečnou implementaci a vycházet z reálné situace.
Lidská práva jsou podle Buska primárně spojena se vzděláváním a na Balkáně existují zcela nevhodné učebnice – a bude-li nová generace vychována pod vlivem nenávistných učebnic vůči sousedům, na Balkáně se nedosáhne klidu nikdy. Francii a Německu trvalo desítky let, než našly společný a oboustranně přijatelný „pohled“ na světové války, jak dlouho to bude trvat v jihovýchodní Evropě? Stavebním kamenem pro efektivní zavádění lidských práv je tedy vysvětlování a vzdělávání.
Role neziskových organizací
Jan Jařab, bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva, připojil, že demokracii v dnešní době nešíří jen EU na mezivládní úrovni, ale nemalou měrou se na tomto celospolečenském procesu podílejí i neziskové organizace. Právě tyto subjekty mají v mnohém větší legitimitu, protože tváří v tvář „kolébce demokracie, která zavedla Guantanámo“ musíme očekávat nějaký odpor.
Současný svět proto oplývá problémy v oblasti lidských práv, které mohou řešit a možná i lépe právě tito mocenští outsideři. Občanská společnost je tak podle Jařaba daleko větším a podstatnějším hybatelem demokratizace než jednotlivé státy.
Autor: Tereza Vávrová
