HN, Martin Ehl, Ondřej Soukup, Adam Černý, 19. prosince 2008
Pravidelně na konci roku se potí ruští a ukrajinští vyjednávači plynárenských podniků a řeší, kdo komu kolik má zaplatit za dodávky plynu. To nervózně sledují Evropané uvrhnutí do nejistoty, zda bude od 1. ledna čím topit. A letos těmi nejpozornějšími Evropany – zcela nepravidelně – jsou čeští politici a diplomaté.
Přebírají předsednictví Evropské unie a bude na nich, aby moderovali (když ne přímo řešili) případný konflikt. Češi navíc tvrdí, že kvůli zkušenosti se Sovětským svazem východu a východní politice, tedy i nepravidelným pravidelnostem dohadování o cenách plynu, rozumějí.
I letos je situace mezi Rusy a Ukrajinci značně nejistá, a proto není vyloučeno, že prvním tématem, které bude Mirek Topolánek jako hlava unie řešit, bude ruský plyn. Jenže situace není tak černobílá (zlý Kreml, hodný Kyjev), jak na první pohled vypadá. Českou diplomacii čeká brzo ostrá prověrka, stejně jako ruštinu českého premiéra.
Kdo komu co zaplatí
Od přerušení dodávek plynu na západ v zimě 2005 – 2006 panuje v EU, která je na ruských dodávkách přes Ukrajinu závislá z celé čtvrtiny, jistá nervozita. Kyjev by rád měl s Moskvou dlouhodobý kontrakt, Rusko chce naopak prodávat plyn za co nejvyšší ceny. Jsou tak nastaveny protikladné zájmy, protože krátkodobé kontrakty umožňují přesněji kopírovat světové ceny, ty dlouhodobé naopak mít větší jistotu.
Navíc, Rusko, tedy plynárenský koncern Gazprom, tvrdí, že Ukrajina mu dluží přes dvě miliardy dolarů za plyn z minulosti, takže nespolehlivým partnerem není Kreml, ale Kyjev.
Rusko by chtělo nyní od Ukrajinců cenu blízko 400 dolarů za tisíc metrů krychlových plynu (což platí Německo), Ukrajinci by si rádi udrželi aspoň tu stávající cenu 179,50. Celé to komplikuje neprůhledný prostředník, firma Rosukrenergo, společná firma Gazpromu a ukrajinského miliardáře Dmitrije Firtaše.
Rusové tlačí na Brusel
O tom, že podobná jednání jsou tvrdá, nikdo nepochybuje. Ale kromě samotného rusko-ukrajinského vztahu mají ještě další dimenze. Rusové se poučili z minulosti, kdy vypadali jako ti zlí a velcí, kteří ekonomickým vydíráním Ukrajiny prosazují své imperiální zájmy a ještě ohrožují energetickou bezpečnost Západoevropanů. Proto nyní rozjeli málo vídanou diplomatickou ofenzivu vůči Evropanům, které se snaží přesvědčit, že nemají jinou možnost než Ukrajincům dodávky omezit, pokud jim nezaplatí. A že je tedy spíše na Evopské unii, aby Kyjevu vysvětlila, že za dodávky se musí platit.
Běloruská odbočka
Novinkou letošní zimy jsou informace, že podobně napjaté rozhovory jako Ukrajina vede i další odběratel ruského plynu, Bělorusko. Tamní prezident Alexandr Lukašenko si již veřejně postěžoval, že vyjednávání není jednoduché.
Minsk by rád udržel stávající cenu 140 dolarů za tisíc kubíků, podle zdrojů účastnících se vyjednávání, žádná z cen, které navrhlo Rusko, nebyla pod 200 dolarů. Bělorusko již zakázalo export mazutu, aby si vytvořilo rezervy použitelné pro případ krachu rozhovorů.
Pro Evropskou unii je situace o to komplikovanější, že vůči Bělorusku letos použila novou taktiku uvolňování sankcí výměnou za politické ústupky vůči opozici. Docílila tak toho, že v zemi již není nikdo ve vězení z politických důvodů a ve středu vláda povolila registraci politického hnutí Za svobodu opozičního politika Aljaksandra Milinkeviče. Nyní může Lukašenko chtít pomoci při svém sporu s Ruskem.
O splněných přáních
I když energetická bezpečnost patří ohlášeným prioritám českého unijního předsednictví, v letošní zimě se může přímo propojit s jiným tématem, o kterém se česká vláda domnívá, že mu rozumí více než třeba končící předsednická Francie: východním partnerstvím a vztahy k postsovětskému prostoru vůbec.
Tyto otázky pokládá česká diplomacie již nějaký čas za důležité, kladl se na ně důraz už v době, kdy v Černínském paláci úřadoval Cyril Svoboda, a platí to i za nynějšího ministrování Karla Schwarzenberga. Vicepremiér pro Evropu Alexandr Vondra se jako znalec východu netváří, jeho prioritou je energetika, která je s východní politikou úzce propojena. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy si za právě končícího předsednictví vyzkoušel, že jednou věcí jsou předem promyšlené priority a druhou někdy značně nepříjemná realita událostí, které zahraniční politika nedokáže ani naplánovat, ani předvídat. Postsovětský prostor je přitom přímo studnicí nejistoty a generátorem různých krizí.
Když Češi plánovali svou východní politiku pro předsednictví, možná ani netušili, že ji užijí tak brzy a v takové míře. Jinak řečeno, když si někdo něco přeje, má se mu to splnit, aby poznal, co si vlastně přál.
Autor: Martin Ehl, Ondřej Soukup, Adam Černý