Tomáš Němeček, Hospodářské noviny, 28. ledna 2009
Má si i Česká republika spolu s dalšími Evropany rozebrat propuštěnce z Guantánama? Lidová spontánní první reakce pochopitelně zní NE. A ta druhá, rozumová, po zvážení všech okolností… říká totéž.
Nejprve: Nejde o přesun do české věznice. Pokud někdo spáchal tak vážný zločin, aby mohl být souzen i u nás, a pokud důkazy proti němu nepocházejí z mučení, pak může jít třeba do ADX Florence v Coloradu (novodobý Alcatraz).
Řeč je o vězních, které Amerika pouští pro nedostatek důkazů nebo jako převážně neškodné. Jenže ještě 13. ledna Pentagon vydal zprávu, že »rostoucí počet« (61 propuštěných) se přidává k »boji proti USA a jejich spojencům«.
Jistě jsou mezi nimi i tací, kteří asi jen byli ve špatný čas na špatném místě. Třeba skupinka čínských muslimů, Ujgurů, kteří při dobrodružné pouti Střední Asií došli v roce 2001 do Afghánistánu a záhy byli zajati. Loni v říjnu soud rozhodl, že se mají propustit, a ujgurská menšina ve Washingtonu se jich chtěla ujmout. Pentagon se ale odvolal: tito lidé jsou prý pro Ameriku hrozbou. Je vážně tak divné, že už Ujgury odmítlo sto dalších zemí? A že pět z nich přijala až slabá Albánie, která usiluje o americkou podporu pro svůj vstup do NATO?
Západoevropané si z Guantánama udělali symbol, přijímali proti němu rezoluce a pořádali statisícové pochody. A když jim Obama vyhoví, nejhlasitější kritik – Británie – je ochoten si vzít svých devět občanů a ministr zahraničí Miliband má tímto pocit, že »její příspěvek už je značný«. Česká politika má lecjaké vady, ale v této věci se pokrytecky nechovala, naopak brzdila evropské řeči o »novém gulagu«.
Můžete dělat leccos, když dokážete unést důsledky. Můžete otevřít dočasné drastické vězení – jenže dočasnost obvykle netrvá sedm let. Nebo ho můžete zavřít – ale pak musíte vědět, co s osazenstvem. Jinak platí nápis z amerických obchodů s porcelánem: Když to rozbijete, je to vaše.
Nový americký prezident dlouho snil, jak před kamerami podepíše konec Guantánama. Zní poněkud neuvěřitelně, že nemá dojednaný krok č. 2.
Autor: Tomáš Němeček