Lenka Zlámalová, Hospodářské noviny, 4. února 2009
Dva staré známé důvody
Argumenty, proč nás má právě euro zachránit, se opakují stále dokola a jsou v zásadě dva. Za prvé: malá, otevřená země s vlastní měnou je velmi zranitelná. Spekulanti mohou na korunu kdykoliv zaútočit a pohrát si s ní jako kočka s myší. Pak přijdou nebezpečné vzestupy a pády. Jen se podívejte, v srpnu bylo euro za 23 korun, dnes za 29. Do půl roku se prý máme připravit na kurz 32 korun – alespoň to tvrdí analytici banky Goldman Sachs (ti ovšem také v červnu předpovídali do půl roku barel ropy za 200 dolarů).
Za druhé: obchodujeme hlavně s eurozónou, ze tří čtvrtin nás živí vývoz. Nepředvídatelné výkyvy kurzu jsou proto pro české exportéry zvlášť prekérní.
Kromě dvou racionálních ekonomických argumentů jsou tu politické. Ale i symbolické a emocionální – někdo v euru cítí punc světovosti a vyšší civilizační úrovně.
S eurem rychle nabyli…
Tyto argumenty známe dlouho, krize žádné nové nepřinesla. Odkryla naopak silné důvody, proč máme být velmi ostražití.
Nejvážnější ekonomické problémy mají v eurozóně Irsko a Španělsko: praskly jim jejich bubliny nemovitostí. K obrovskému boomu v tamních realitách výrazně přispěly velmi nízké úrokové sazby, které od svého vzniku udržovala Evropská centrální banka. Nebyly šity na míru malému dravému Irsku ani Španělsku, zažívajícímu nesilnější ekonomický rozmach od pádu Franka.
Seděly totiž Francii a Německu. Ty neprožívaly v posledním desetiletí zrovna zlaté časy, vzestup ekonomiky byl slabý a hlavně – německé ceny stoupaly nejpomaleji z celé eurozóny. Německé HDP rostlo za posledních deset let v průměru o 1,5 % ročně, francouzské o 2,1 %. Jenže irské o 6,1 % a španělské o 3,5 %. (Obdobně byla v Irsku a Španělsku dvakrát vyšší inflace než v Německu.)
V Dublinu a Madridu nízké evropské sazby dovolily bankám dávat neodolatelně levné hypotéky. Je to dobře vidět na pobřeží mezi Biarritzem a San Sebastianem. Na francouzské straně stojí domy, které tam postupně rostly dlouhá desetiletí. Na španělské vás do očí udeřily jeřáby a obrovské rychlokvašené developerské komplexy.
… a teď za to platí
Realitní bubliny nebyly jediným neduhem eura. Příliš nízké evropské sazby nedokázaly krotit rychlý vzestup cen během prosperity. Irsko je dnes výrazně dražší zemí než Německo. Ceny v Dublinu jsou o 25 % vyšší než průměr unie, v Německu jen o 3 %.
Hlavním obchodním partnerem Irů je přitom Británie, kde libra vůči euru v krizi silně oslabila. Irské zboží bylo pro Londýn drahé už před krizí: britské ceny jsou zhruba o 15 % nižší. Zlevnit devalvací ale není v těžké době možné, platí se eurem.
Jedinou šancí na snížení irských cen je pokles platů. Ten je ale obtížný i na liberálních ostrovech, kde nepanuje tradice stávek. Kdo by sahal lidem na platy, když jsou už teď z krize vyděšení a bojí se utrácet? To by jen poslalo irskou ekonomiku ještě do hlubší krize.
Cena za politické sny
Když se euro před deseti lety zrodilo, byl to politický projekt. Mělo přinést prosperitu a stabilitu. Evropa ale ideální měnovou zónou, o níž mluví nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell, nikdy nebyla. A ani se jí neblíží. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi v ekonomickém výkonu, produktivitě práce, flexibilitě najímaní a propouštění i inflaci zůstávají velké – a hlavně se nezmenšují.
David Marsh v nové knize The Euro: The Politics of New Global Currency precizně rozebírá, jak už na startu přední ekonomové a centrální bankéři politiky varovali. Na stovce rozhovorů s hlavními aktéry dokládá, jak bylo euro postaveno na »emocích, psychologii a zbožných přáních«, nikoliv ekonomických výhodách. Politici ale výhrady zametali pod koberec.
Euro určitě znamená jistotu a pohodlí pro vývozce, kteří táhnou českou ekonomiku. Přinejmenším pro chvíli. Krize a bubliny, do nichž dokáže malé ekonomiky zatáhnout, mají ale výrazně horší následky než ztráty pár procent zisku českých průmyslníků.
Autor: Lenka Zlámalová