Marie Bydžovská, Petr Zenkner, EUROSKOP, 5. února 2009
Otázky, spojené se schvalováním Lisabonské smlouvy, probírali odborníci a politici na konferenci, kterou 26. února 2009 pořádal CEVRO institut. Akci, jež se konala pod názvem „Ratifikace Lisabonské smlouvy – aktuální otazníky“, podpořil Odbor informování o evropských záležitostech (OEZ) Úřadu vlády České republiky, jehož ředitel Ondřej Karas měl také úvodní slovo. Právní pohled na Lisabonskou smlouvu a nedávné rozhodnutí Ústavního soudu přiblížil Petr Kolář z CEVRO Institutu, Jan Kysela ze Senátu se věnoval dopadu implementace smlouvy na právní řád České republiky a vztahy mezi českou vládou a parlamentem.
Česká republika se dostala během předsednictví EU do obtížné situace. Kromě ratifikace Lisabonské smlouvy na národní úrovni odpovídá i za naplnění závěrů prosincové Evropské rady, která přislíbila Irsku záruky, pokud uspořádá druhé referendum o Lisabonu. Irská vláda je slíbila vypsat do uplynutí mandátu současné Komise, tedy do října 2009.
Irské záruky
O tom, jakou formě budou mít záruky Irsku vede české předsednictví intenzivní jednání. „Splnění závazků Irsku nesmí porušovat stávající evropské právo, ani vést k novému otevření projednávání Lisabonské smlouvy, vysvětlovala mantinely vyjednávání ředitelka odboru koncepcí a analýz Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády Lenka Pítrová.
Závazky vůči Irsku nebudou separátní („opt-out), ale budou platit pro všechny členské státy EU – každému státu tak zůstane právo nominovat vlastního evropského komisaře, Rada ministrů bude jednomyslně hlasovat o daních atd. Irsko navíc požaduje záruky, že společná evropská obrana neohrozí jeho neutralitu a specifické záruky v oblasti rodinné politiky, vzdělávání a práva na život.
Podle Pítrové zatím není jasné, jakým způsobem Irsko záruky dostane. Většina členských států by uvítala formu deklarace. To je však pro vládu v Dublinu málo. Jako možné řešení vidí Pítrová rozdělení záruk. Část by Irsko získalo rozhodnutím hlav států v mezinárodním režimu, část deklaratorně a zbytek jako rozhodnutí v rámci evropského práva. Součástí zřejmě bude i prohlášení Irska, že chce nadále zůstat součástí Evropské unie.
Sporné momenty ratifikace
Lisabonská smlouva mimo jiné mění podobu předsednictví Evropské unie (GAERC, Rada EU) a sílu členských států při hlasování v Radě. Nové instituce předsednictví „supranacionalizují, uvedla politoložka Markéta Pitrová z Masarykovy university v Brně. Upozaďuje se národní prvek při volbě priorit předsednictví, který odrážel rovnost členských států. Podle Pitrové je otázkou, jaký bude mít předsednictví v budoucnu smysl.
Naopak změna v hlasovací síle členských států je podle ní zcela logická. Současná EU je jiná než v roce 1957 a rozšíření v letech 2004 a 2007 do ní přivedlo velké množství menších států. Lisabonská smlouva definitivně potvrzuje Německu takový počet hlasů, který odpovídá jeho velikosti a vlivu.
Podle Pitrové zvítězila při přijímání Lisabonské smlouvy forma nad obsahem. Největším problémem jsou ale sporné momenty při její ratifikaci, zvláště nátlak, který její schvalování doprovázel. „V počátcích integrace šlo o pozvolný proces založený na dohodě, který dnes chybí. Účel ale nesvětí prostředky, zdůraznila Pitrová, která se obává dopadů na vnímání EU ze strany občanů členských států.
Sporné je například překročení mandátu Konventu při přípravě ústavní smlouvy, nerovnost ve vnímání francouzského „ne ústavní smlouvě a odmítnutím Nizozemí a Irska či bezradnost unijních institucí během procesu ratifikace. Pitrová kritizovala i „přilepení změn v rámci Lisabonské smlouvy ke smlouvám o vstupu Chorvatska do EU. Propojují se tak věci, které spolu nesouvisí. Irsko se navíc stává vazalem přístupových jednání s Chorvatskem.
Celý zvukový záznam konference je dostupný na stránce CEVRO institutu – www.cevroinstitut.cz
Autor: Marie Bydžovská, Petr Zenkner
