Martin Ehl, Hospodářské noviny, 15. května 2009
Slovenští politici zatím nemusejí hovořit o utahování opasků jako jejich kolegové z okolních zemí.
Bouřlivým potleskem odměnili loni 10. září polští byznysmeni na Ekonomickém fóru v Krynici premiéra Tuska, když nečekaně oznámil, že Polsko zavede euro už v roce 2012. Tuskův ministr financí Jacek Rostowski ale nyní ubírá plyn. V rozhovorech pro Financial Times a Handelsblatt opatrně naznačil, že zavede-li Polsko euro o rok později, nebude to katastrofa. Krize uhodila už i na hrdé Poláky.
Nebyla by postranní vrátka?
Jakkoli mají potíže, které nyní na středoevropské ekonomiky doléhají, různorodé příčiny, vypadá to, že nejdůležitějším a jednotným lékem – jež chtějí politici v Pobaltí, v Polsku nebo v Maďarsku churavým hospodářstvím ordinovat – je zavedení eura.
Vidina stability, kterou by přineslo, v diskusích odsunula na vedlejší kolej argumenty týkající se ekonomické nezávislosti. V Polsku, kde krize otupila ideologické hroty debaty o euru, se bojí vysokého deficitu. Pobalťané zase mají strach z nucené devalvace, která by na dlouho zadlužila obyvatele i firmy, jež si půjčky brali většinou právě v eurech. A Maďaři by pak do eurozóny nejraději vstoupili zadními dveřmi (bez splnění kritérií), protože jejich zadlužená ekonomika ztratila konkurenceschopnost.
Litevci nyní litují, že o sedm promile před třemi roky nesplnili inflační kritérium. »S eurem by se nám dařilo lépe, měli bychom racionální a opatrnou ekonomickou politiku,« řekl mi nedávno litevský prezident Valdas Adamkus.
Lotyši, z nových členským zemí unie postiženi krizí asi úplně nejvíce, drtivě – až o třetinu – škrtají výdaje, jen aby maastrichtská kritéria udrželi. Podobně jsou na tom také Estonci. I když nejsou tak zadluženi jako Lotyši, chce tamní vláda od konce příštího roku vstoupit do předpokoje eura nazvaného nepoeticky ERM II.
Hluboce zadlužené Maďarsko nejen škrtá v rozpočtu, ale mění i daňový systém. »Bylo by nyní nezodpovědné oznamovat datum zavedení eura. Nejprve musíme obnovit naši konkurenceschopnost a oživit ekonomiku,« řekl mi minulý týden nový premiér Gordon Bajnai.
Jedním dechem ale dodal, že pokud by se Evropa rozhodla otevřít místo hlavní brány – čili maastrichtských kritérií – nějaké postranní dveře, jak k tomu vyzval jeho předchůdce Ferenc Gyurcsány, Maďarsko by změkčených kritérií rádo využilo.
Jďete hlavním vchodem
Evropa se ale na nějaké zužování kritérií nechystá. Pobalťané navrhovali zavedení eura bez formálního členství v eurozóně (jako je tomu například v Černé Hoře). Někteří – jako litevský premiér Andrius Kubilius – dokonce dodávali, že plní maastrichtská kritéria lépe než některé staré členské země.
Ale odmítnutí zaznělo jak od bankéřů z Evropské centrální banky, tak od západních politiků. »Vzhledem k nejistotě nynější situace není pro takovou debatu (o výjimkách z kritérií) ten pravý čas,« odbyl Středoevropany v polovině března na zasedání premiérů eurozóny doyen evropské politiky, lucemburský premiér Jean-Claude Juncker.
O šťastném Ficovi
Estonským reformátorům, lotyšským krizovým manažerům, litevským pragmatikům a maďarským liberálním socialistům tak nezbývá nic jiného než tiše závidět slovenskému populistovi Róbertu Ficovi. Ten navzdory předvolebním slibům udržel po roce 2006 makroekonomické ukazatele, nastavené předchozími reformními vládami Mikuláše Dzurindy.
Slováci tak od letošního ledna počítají v eurech. A slovenští politici nemusejí – alespoň prozatím – hovořit o obětech a nepopulárních škrtech jako jejich kolegové z okolních zemí. Plody liberální politiky tak Ficovi nejspíš za rok umožní vyhrát volby, zatímco jinde liberálové nejspíš za dnešní boj o stabilitu (o euro) draze zaplatí.
Autor: Martin Ehl