Angelo Panebianco, Corriere della Sera, 18.7. 2012 (převzato z Presseurop)
Žijeme ve fázi chronického napětí mezi demokracií a Evropou, mezi tužbami voličů a nutností zachránit evropský projekt. Napětí se nám někdy daří kontrolovat, jindy se zvrtne v otevřený konflikt. Skvělou ukázkou je zlom, který dělí eurozónu na severní státy a Středomoří. V obavě z trhů, kvůli uklidnění veřejného mínění severoevropských států a záchraně svého místa v euroklubu, přišla Itálie s paliativní léčbou – záchranným řešením v podobě takzvaně „technické vlády.
Ovšem čas nemilosrdně ubíhá a nikdo nedokáže jeho plynutí zastavit. Jakkoli je to paradoxní (a „politicky korektní), všichni, či téměř všichni, se v Itálii i zahraničí obávají chvíle, kdy „demokracie znovu získá své výsadní postavení poté, co za necelý rok vyjádří voliči u uren svůj názor. Proč takový strach z demokracie? Protože se rozšířilo přesvědčení- ať už oprávněné, či nikoliv -, že politické formace, mezi něž se dělí hlasy Italů jsou všechny do jedné v úpadku a v podstatě neschopné pokračovat v ozdravných programech, které jsou vzhledem ke krizi zapotřebí.
Strany, které dnes Montiho vládu podporují, slibují že premiérem započaté reformy nezastaví. Ale proč bychom jim měli věřit? Kdo zaručí, že pravice okamžitě po návratu k moci nezruší Spending Review [zákon o racionalizaci veřejných výdajů], aby navázala na správu veřejných prostředků, která ji vždy charakterizovala?
A proč bychom měli věřit levici, když tvrdí, že nesejde z cesty vytyčené Montiho vládou, zatímco dobře víme, že tato cesta si nezíská hlasy odborářů a že je nemyslitelné, aby se levice do něčeho pustila bez jejich souhlasu? Skutečnost, že se hovoří o možnosti vytvoření povolební „velké koalice (to jest vlády Monti II), skvěle ukazuje, že si tyto politické síly svůj úpadek dobře uvědomují.
Příručka odvážného demokrata
Jak se z toho dostat? Jedno východisko by tu bylo. Plné nástrah a cizí našim tradicím. Vůbec poprvé za celou dobu existence italské demokracie by se mohly politické síly, které mají nějaké postavení, řídit poučkami z „Příručky odvážného demokrata. Podle nich se volební kampaně nevedou na základě vágních slibů, ale osobitých projektů.
Projekt může být nazýván osobitým, když je z něj jasně patrné, že bude něčemu sloužit a něčemu škodit. Projekt může být nazýván osobitým, když jej někteří vítají a u jiných vyvolává nevoli. Příkladem některého z osobitých projektů může být, když politické uskupení svým voličům oznámí: v případě volebního vítězství během následujících třiceti dnů osekáme veřejné výdaje v dotyčném sektoru o tolik a tolik a o stejnou částku snížíme daňové zatížení. Anebo jinak: v případě volebního vítězství snížíme fiskální transfery ze severu na jih o polovinu a toto opatření budou doprovázet daňové prázdniny pro jihoitalské firmy na tolik a tolik let.
Strany by měly navrhnout projekty ke všem hlavním tématům veřejného zájmu. Jaké dopady mělo například v oblasti zdravotnictví zavedení „standardní ceny za poskytování služeb [kdo srovná náklady a výsledky]? Anebo v případě vzdělávání, kdo by si dovolil navrhnout detailní cestovní mapu (v kontrastu s obvyklými prázdnými slovy) a prosadit trochu meritokracie?
Kdyby byly volební kampaně vedeny takovým způsobem, jednalo by se svým způsobem o posmrtné vítězství Uga La Malfy (politickým krédem tohoto republikána byl primát obsahu nad ideologií). „Lamalfizace politických uskupení by tak byla radikálním politickým rozchodem s touto tradicí. V Itálii vedeme už od pradávna volební kampaně na základě ideologických postojů, vymezování se proti „nepříteli a vágních slibů.
Radikální změna komunikace je nutná
Ideologie (série „ismů: antikomunismus, antiberlusconismus atd.) slouží k semknutí řad, vágní sliby nikoho nezklamou a osloví masy. Posun od metody „ideologie + vágní sliby k metodě „osobitých projektů by byl hotovou revolucí. Projevila by se zejména v drastické změně politického stylu a komunikace.
Instinktivně, z vypočítavosti, na základě tradice či osobního know-how se politici připravují na zahájení věčné volební kampaně po italsku. Avšak tentokrát by se mohli pořádně přepočítat. Ztráta důvěry, kterou trpí politická třída a kterou dosvědčují průzkumy veřejného mínění, překonala varovnou hranici. Radikální změna stylu komunikace by mohla být jediným způsobem, jak se z toho dostat a navíc by působila uklidňujícím dojmem na zbytek světa, který nás s napětím sleduje.
Ztrátu, kterou by politikům přivodily návrhy projektů, jež by se potenciálním voličům nezamlouvaly – a tudíž je připravily o hlasy – by vynahradil zisk v podobě získání seriózního, neústupného image. Právě nedostatek serióznosti a neústupnosti dnes politikům všichni vyčítají. A to ještě nebereme v potaz skutečnost, že volební kampaň založená na protikladných osobitých projektech by voličům umožnila určit, které síly jsou pro pokračování v politice ozdravných opatření nejdůvěryhodnější.
Světová krize – jak je nám od rána do večera vtloukáno do hlavy – nás ve snaze přežít nutí měnit celou řadu našich zvyků. Je na čase, aby ty své změnila i politika.
Autor: Angelo Panebianco, Corriere della Sera (převzato z Presseurop)