Jak bohatneme?
V průběhu posledních dvaceti let se česká ekonomika k průměru EU až na období finanční krize setrvale přibližovala. Podařilo se nám například předběhnout Španělsko. Na druhou stranu Polsko a Slovensko, které do Unie vstupovali spolu s ČR, zaznamenaly ještě rychlejší růst ekonomiky. Přestože však Česko dohánějí, stále za českou ekonomikou zaostávají. V posledních letech se také zdá, že se úspěšně sbližujeme s Německem. Roli však sehrává to, že se našim západním sousedům ekonomicky příliš nedaří.
Jak nám rostou mzdy?
Graf ukazuje, jak v Česku mezi léty 2004 a 2023 rostly mzdy z pohledu zaměstnavatelů, tedy o kolik se jim zvyšovaly celkové náklady na zaměstnance včetně daní a sociálního a zdravotního pojištění. Graf nezobrazuje nominální hodnoty, ale růst v procentech, přičemž rok 2015 je brán jako výchozí bod. To jinými slovy znamená, že v roce 2004 byly náklady na práci v ČR na 87 % roku 2015, zatímco dnes jsou na 146 %. Jednotlivé linie ukazují dynamiku vývoje. Ze zemí střední Evropy nám mzdy od roku 2004 rostly nejrychleji, současně se Čechům daří mílovými kroky dohánět Němce.
Jak se vyvíjí nezaměstnanost?
Česká republika je dlouhodobě přeborníkem v nízké nezaměstnanosti, která se drží výrazně pod průměrem EU. Za dobu našeho členství se také podíl lidí bez práce snížil z 8,3 % na 2,2 % v roce 2022. Na druhou stranu nízká nezaměstnanost může brzdit ekonomický růst, protože firmy se snaží udržet zaměstnance za každou cenu a nereagují flexibilně na poptávku a řada oborů se dlouhodobě potýká s nedostatkem pracovní síly. Loni například na českém trhu práce podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí scházelo 250 tisíc lidí.
Emise
Emise skleníkových plynů, které jsou hlavním zdrojem klimatických změn, v Česku od devadesátých let výrazně poklesly, a to především v souvislosti s restrukturalizací české ekonomiky. Vývoj snižování emisí převážně kopíroval rozvoj ekonomiky s výkyvy v roce 2008 v souvislosti s finanční krizí a v roce 2015. Po krátkém propadu v době pandemie se nyní emise drží na úrovni 12 tun na hlavu. Průměr EU se v letech 2015 až 2018 naproti tomu držel zhruba na úrovni 8 tun na hlavu a po roce 2018 dále klesá. Srovnání se státy, které do EU přistoupily spolu s Českem a které jsou svým charakterem s ČR srovnatelné, ukazuje, že je ČR nadále vůbec nejintenzivnějším emitentem skleníkových plynů v regionu.
Obnovitelné zdroje
Podíl obnovitelných zdrojů na koncové spotřebě energií v České republice vzrostl za dvacet let členství v EU z necelých 7 % v roce 2004 na více než 18% v roce 2022[1]. Podílem výroby zelené elektřiny Česko naplnilo cíle stanovené pro rok 2020. Česká vláda už stanovila cíl pro rok 2030, kdy by podíl obnovitelných zdrojů na celkové hrubé spotřebě měl dosáhnout 22 %.
ČR nicméně nadále zaostává za evropským průměrem, který byl v roce 2022 o pět procentních bodů vyšší. Předstihují nás i některé nové členské země, například Slovinsko. Nejvíce je Česko pozadu v instalaci větrných elektráren, loni pokryly jen 1 % spotřeby. Naopak ve srovnání se státy V4 je na tom Česko relativně dobře, například v Maďarsku podíl obnovitelných zdrojů jen mírně přesáhl 15 %[2]. V poslední době sledujme výrazné změny v tomto sektoru díky novým a levnějším technologiím, ale také v souvislosti s reakcí na skokový nárůst cen energií po ruské invazi na Ukrajinu.
Jak často je Česko v EU přehlasované?
V Radě EU se ve většině oblastí hlasuje o evropské legislativě kvalifikovanou většinou; jednomyslnost je vyžadována pouze ve vybraných (a současně těch nejcitlivějších) tématech jako zahraniční politika a sociální nebo daňová oblast. Při rozhodování kvalifikovanou většinou může nastat situace, kdy je Česká republika přehlasovaná nebo se zdrží, protože konkrétní podoba evropské legislativy se nám nelíbí. Jak je ale vidět z grafu výše, děje se tomu naprosto minimálně. Mezi lety 2004-2022 jsme v 97 % všech případů společný návrh podpořili, proti jsme hlasovali pouze v 1% rozhodnutí. Česko se tím nijak zvlášť nevymyká tomu, co je v EU běžné. Spolupráce je totiž v Unii dál založená především na konsenzu.
Porodnost
V míře porodnosti se pomalu stáváme evropskými přeborníky. Zatímco ještě v roce 2014 jsme byli pod průměrem počtu narozených dětí na jednu ženu, dnes jsme průměr EU výrazně předběhli. Je to dobrá zpráva z hlediska ekonomické udržitelnosti a stárnutí populace. Stále však máme na čem pracovat. Aby populace nestárla, bylo by třeba dosáhnout přibližně 2,1 dítěte na jednu ženu. Nízká porodnost vede k výrazným demografickým změnám v populaci, které budou mít pravděpodobně dramatické dopady na státní výdaje v oblasti důchodového zabezpečení a zdravotní péče. Pro zajímavost je v grafu vidět srovnání s Polskem, které se navzdory celospolečenskému důrazu na tradiční rodinu a katolické hodnoty dlouhodobě potýká s velmi nízkou porodností.
Kolika let máme šanci se dožít?
Naděje na dožití říká, jak dlouho má v průměru člověk šanci se dožít v době svého narození. Od roku 2011 do příchodu pandemie COVID-19 se průměrná délka dožití v ČR potupně zvyšovala a dotahovali jsme se tak na Německo a zbytek EU. V roce 2020 jsme však společně se Slovenskem zaznamenali výrazný propad v důsledku nezvládnuté pandemie COVID-19. Nyní jsme tedy v délce života stále pod průměrem EU, i když rozdíl se opět pomalu snižuje. Na druhou stranu v rámci střední Evropy jsme na tom zdaleka nejlépe, což můžeme mimo jiné připsat i kvalitnímu zdravotnictví.
Podíl lidí v důchodovém věku
Česká a celkově evropská populace postupně stárne, což je problém. Poměr počtu lidí nad 65 let v rámci celé populace a jeho dynamika totiž vypovídají o tom, jak velké budou v budoucnu náklady na důchody či zdravotní péči. Již dnes je jasné, že lidé v produktivním věku budou muset přispívat na život výrazně většímu počtu starších lidí, než tomu bylo před 20 lety. Jediné, co nás může těšit je to, že české obyvatelstvo stále patří v rámci EU spíše mezi mladší. Největší nárůst podílu osob nad 65 let ve střední Evropě v poslední dekádě zaznamenalo sousední Slovensko.
Gender Pay Gap
Gender Pay Gap vyjadřuje procentuální rozdíl mezi celkovými příjmy žen a mužů. Z tohoto hlediska udělala Česká republika v posledních 10 letech velký pokrok. Zatímco v roce 2010 činil tento rozdíl téměř 22 %, v roce 2021 to bylo již 15 %. Postupně se tak dostáváme k průměru Evropské unie, který je necelých 13 %. Důvodů, proč jsme na tom hůře, je mnoho. Obecně například platí, že ženy častěji pracují na pozicích s nižšími platy. Zásadní roli hraje také dlouhá rodičovská dovolená, která v českém prostředí znamená překážku v budování kariéry v klíčovém období života, které pak ženy nejsou schopny dohnat do konce svého produktivního věku.
Energetická efektivita
Česká vláda od roku 2016 spouští stále vice finančních programů s cílem zvýšit energetickou efektivitu, zejména v oblasti budov nebo v sektoru průmyslu. Česká republika se připojila k zemím, kde se podařilo oddělit ekonomický růst od nárůstu spotřeby energie, děje se tak již od roku 2009. Na druhou stranu energetická intenzita země zůstává nad průměrem Mezinárodní agentury pro energetiku (IEA). To ukazuje, že je potřeba zařadit energetickou efektivitu jako základní princip energetické politiky v Česku.[1] Vláda rovněž přijala Strategii oběhového hospodářství pro rok 2040, která stanovuje cíle a principy, jež jsou zásadní pro transformaci Česka směrem k cirkulární ekonomice.[2].
Recyklace
Podíl recyklovaného odpadu v zemích Evropské unie roste, a to zejména kvůli závazným evropským cílům v této oblasti. To ukazuje pokrok na cestě k dosažení cirkulární ekonomiky, ve kterém je třeba nadále pokračovat.[1] V době vstupu do EU v roce 2004 Česká republika recyklovala jen 5,5 % komunálního odpadu. Tento podíl v následujících letech narůstal, až dosáhl hranice 30 % v roce 2015 a v posledních letech dokonce přesáhl hranici 40 %. Průměr evropské sedmadvacítky se však blíží bezmála 50 % komunálního odpadu. Česko výrazně předstihují i země, které do Unie vstupovaly spolu s námi. Například Slovensko dosahuje evropského průměru a Slovinsko dokázalo v roce 2021 recyklovat dokonce téměř 61 % odpadu. Podobně pozadu jako Česko, je také sousední Polsko, které v roce 2021 dokázalo recyklovat jen 40,3 % komunálního odpadu. Ještě hůře jsou na tom Maďaři, kteří recyklují jen zhruba třetinu odpadu.[2]
Česko zůstává čistým příjemcem evropského rozpočtu
Tento graf ukazuje, o kolik víc peněz jsme získali z evropského rozpočtu, než jsme do něj odvedli. Je vidět, že největší rozdíl nastal v roce 2015, kdy končilo sedmileté rozpočtové období EU a tak úřady žádaly o dodatečné proplacení již poskytnutých dotací. Naopak nejmenší částky jsme obdrželi v prvních 4 letech členství v Unii, protože tehdy se teprve projekty na financování z unijních peněz rozjížděly. Z financí poskytnutých EU z velké části platíme například výstavbu silnic a dálnic, evropské peníze ale pomáhají financovat také rekvalifikace pro nezaměstnané či dětské skupiny. Český stát si nicméně na unijní rozpočet zvykl. Pokud by se tok peněz z EU zastavil, ocitli bychom se v problémech. Buď bychom museli výrazně navýšit daně, abychom pokryli výdaje státu na současné úrovni, nebo by bylo nutné státní výdaje naopak výrazně omezit.
