Marie Bydžovská, Euroskop, 18.7. 2012
Za dobrý den pro Německo, Evropu a hospodářský rozvoj označil spolkový kancléř Gerhard Schröder 21. březen 2005, kdy se mu podařilo po dvouletém úporném boji prosadit zmírnění pravidel Paktu stability a růstu. Dokumentu, který před tím paradoxně požadovalo Německo jako garanci toho, že členové eurozóny se nebudou na úkor jiných chovat jako černí pasažéři.
|
Pakt stability a růstu navrhl německý ministr financí Theo Waigel jako prostředek k zajištění zdravých veřejných financí. Od členských států se vyžaduje, aby jejich roční rozpočtový deficit nebyl vyšší než 3 % HDP a veřejný dluh byl nižší než 60% HDP. Pakt upravuje i postup při nadměrném rozpočtovém schodku, který se zahájí, jestliže deficit překročí hodnotu 3 % HDP a který může vést k pokutě provinilému státu. |
Celý příběh začal v létě 2003. Německo se nacházelo v chronickém hospodářském útlumu – hospodářský růst se pohyboval okolo nuly, nezaměstnanost stoupala a veřejný rozpočet vykazoval opakované deficity. Berlínu hrozilo, že kvůli jím prosazeném Paktu stability a růstu bude muset zaplatit EU pokutu.
Za bezzubý Pakt stability a růstu
V této situaci vymyslel předseda vlády plán. Když se zemi nedaří zkrotit veřejné finance podle požadavků Paktu, zkrotí raději samotný Pakt. V podkladových materiálech kancléřství, které získal Der Spiegel, stojí jasný cíl. „Německo a Francie musí – i v případě překročení tříprocentního deficitu – mít možnost přijmout prorůstové investice.
Jenomže Komise měla opačné plány, chtěla používání Paktu zpřísnit a naplánovala vlastní reformu. „Tím by výrazně zesílil tlak na konsolidaci veřejných financí v Německu, varoval před bruselskými plány dokument z 23. června 2004 vypracovaný pro šéfa kancléřství Steinmeyera. „Můžeme vyjít z defenzivy, pokud nejpozději po skončení letních prázdnin předložíme vlastní koncept, navrhoval další postup.
V klidu, to zvládneme. Co by se mohlo stát… Německý kancléř na summitu EU v roce 2005. (foto: Rada EU)
Na zpružnění pravidel rozpočtové disciplíny v EU ale nechtěl spolupracovat ministr financí Hans Eichel. V říjnu 2004 si jej tedy Schröder pozval na kobereček. Chtěl, aby kancléřství a správce pokladny při prosazování větší flexibility Paktu spolupracovaly. Dva dny na to dostalo ministerstvo financí za úkol analyzovat, jak může být Schröderův plán „politicky zajištěn, právně uskutečněn a ekonomicky zdůvodněn.
Neopakovatelná příležitost
Situace na evropské scéně byla zmírnění Paktu příznivě nakloněna, jelikož silný odpůrce větší flexibility fiskálních pravidel – Nizozemí v druhé polovině roku 2004 Unii předsedal, a tudíž musel plnit roli nezávislého zprostředkovatele. „Šance na změnu Paktu se opakovat nebude, vzkázal kancléř podle magazínu Der Spiegel ministru financí. „Pro Německo nevýhodný Pakt stability a růstu by tak byl trvale zabetonován, zdůraznil.
Ministr financí Eichel naléhání kancléře ustoupil a začal mezi svými kolegy lobbovat, aby přijali plán Berlína. Stále nicméně zůstával v menšině. Podporovaly jej pouze Francie, Itálie a Řecko.
Přesto Schröder usiloval o to, aby reforma Paktu byla připravena ještě před Evropskou radou naplánovanou na 22. březen 2005. Na setkání ministrů financí na začátku března 2005 proto Eichel svou pozici vyostřil, když s podporou Francie a Itálie dal jasně najevo, že nemůže souhlasit se závěry, protože německý požadavek reformovat proceduru nadměrného deficitu nebyl zohledněn.
|
Gerhard Schröder (1944) vedl jako kancléř Německo v letech 1998-2005. Tehdy se sociální demokracie (SPD) dostala k moci po dlouhých šestnácti letech. Úspěšný zemský premiér v Dolním Sasku, kde vládl od roku 1990, se stal moderní tváří strany vedené tehdy ještě Oskarem Lafontainem. Přirovnávali ho k Tonymu Blairovi, zatímco Lafontaine reprezentoval spíše tradiční levici. Kvůli sporům se Schröderem se také nakonec s SPD rozešel. Se Schröderovým jménem je spojeno nejen porušení Paktu stability a růstu, ale i tzv. reformy HARTZ, které výrazně zpružnily německý pracovní trh. Ještě v roce 2002 dokázal Schröder porazit pravicového vyzyvatele a tehdejšího bavorského premiéra Edmunda Stoibera, v dalších parlamentních volbách již ale neuspěl. Po roce 2005 spojil spoje jméno s ruským Gazpromem a stal se předsedou správní rady plynovodu Nord Stream, který jako kancléř velmi výrazně podporoval. |
Pyrrhovo vítězství
Dva dny před březnovým evropským summitem se na mimořádném setkání opět sešli ministři financí, kde vedeny Německem tři největší státy eurozóny ostatní dotlačily k ústupu, a Berlín dosáhl schválení reformy Paktu. „Dohoda je obecně považována za německý úspěch, jelikož spolkový ministr Eichel dokázal prosadit většinu německých požadavků, oslavoval výsledek jednání dokument vypracovaný kancléřstvím.
Za pouhých pět let se však ukázalo, že se jednalo o vítězství Pyrrhovo. Tříprocentní deficit veřejných financí státy EU beztrestně překročovaly a zadlužení mnohých z nich následkem toho nebezpečně narostlo. Na jaře 2010 propukla dluhová krize nejdříve v Řecku a poté se rozšířila i do dalších zemí eurozóny.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop