Summit EU – Brazílie

17.01.2009

Krátce před vánočními svátky minulého roku se v brazilském Riu de Janeiro konal summit představitelů Evropské unie a hostitelské země. Setkání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, toho času ve funkci předsedy Evropské rady, předsedy Evropské komise Josého Barrosa a brazilského prezidenta Luise Inácia Luly da Silva bylo teprve druhým ze setkání na nejvyšší úrovni v rámci tzv. strategického partnerství mezi Evropskou unií a Brazílii.

Vztahy kategorie „strategické partnerství Evropská unie systematicky navazuje s klíčovými aktéry světové politiky (např. Spojenými státy, Kanadou, Japonskem, Ruskem, Indií atp.). Největší latinskoamerická země se zařadila mezi strategické partnery Unie – jako poslední ze skupiny zemí „BRIC[1] – v souvislosti s prvním summitem EU-Brazílie, který se konal během portugalského předsednictví v červenci 2007 v Lisabonu.

Přestože největší díl pozornosti médií si získala první dáma Francie Carla Bruniová v bikinách na riodejaneirské pláži, výsledek setkání politiků rovněž stojí za zmínku. V prvé řadě byl přijat Společný akční plán partnerství EU-Brazílie, který vychází ze Strategického plánu spolupráce pro roky 2007-2013, vypracovaného Evropskou komisí, a v němž jsou rozpracovány oblasti možné spolupráce jak v obecných principech, tak se zřetelem ke konkrétním problémům. Mezi zmínkami o tématech, která dnes patří k „povinné výbavě (podpora lidských práv a demokracie, posilování multilateralismu, odzbrojení, nešíření zbraní hromadného ničení, boj proti terorismu, udržitelný rozvoj či dosahování tzv. rozvojových cílů milénia), lze najít zcela specifické záležitosti společného zájmu: reforma OSN, v jejímž rámci Brazílie setrvale doufá v zisk křesla stálého člena Rady bezpečnosti, posun jednání o liberalizaci obchodu v rámci Světové obchodní organizace (WTO), kde EU a Brazílie dosud stojí na opačných stranách pomyslné barikády, sdílení zkušeností z provádění politik regionálního rozvoje a soudržnosti a také podpora regionální spolupráce. Zde chce EU využít přirozené dominance Brazílie v regionu a jejím prostřednictvím podněcovat rozvoj spolupráce mezi latinskoamerickými zeměmi (např. v rámci sdružení Mercosur, ministerského dialogu Rio Group atd.).

Důraz na dvoustranné vztahy EU-Brazílie se ostatně ukázal být možným nahrazením momentálně znehybnělého přibližování Evropské unie a již zmiňovaného uskupení Mercosur, jehož je Brazílie členem spolu s Argentinou, Paraguají a Uruguají. Již od počátku 90. let minulého století obě integrační uskupení jednala o vytvoření společné zóny volného obchodu. Tato jednání nicméně „zamrzla zejména z důvodu neschopnosti států Mercosur dohodnout se mezi sebou o podmínkách přidružení k EU. Evropská komise ve svém sdělení z května 2007, kde uzavření strategického partnerství s Brazílií navrhla, ostatně za jeden z cílů této iniciativy zmiňuje právě oživení jednání mezi Unií a Mercosurem.

Evropská unie si dále uvědomuje klíčovou roli Brazílie v regionu i v rámci skupiny rozvojových zemí. Probíhající kolo jednání Světové obchodní organizace, které právě rozvojové země za výrazného angažmá Brazílie, dokázaly zablokovat, je důkazem důležitosti politického dialogu Evropské unie s touto zemí. Dalším z důvodů zájmu unie o Brazílii je velký a v souvislosti s momentálním růstem koupěschopnosti obyvatel nenasycený trh, potenciální odbytiště pro evropskou produkci. V neposlední řadě je Brazílie pro Evropu důležitá jako regionální politická a bezpečnostní mocnost. Je ovšem s podivem, že v celém Společném akčním plánu nenajdeme jedinou zmínku o Unii jihoamerických národů (UNASUR), do jejíhož vzniku v roce 2008 Brazílie investovala mnoho diplomatického úsilí.

Přestože je historie „nadstandardních vztahů mezi Evropskou unií a největší latinskoamerickou zemí poměrně krátká[2], již dnes je možné zaznamenat pokrok zejména v identifikaci oblastí, které jsou buď pro jednu ze stran či oba partnery zásadní v rámci bilaterálního vztahů. Prozatím se většina úsilí zaměřovala na narýsování půdorysu prostoru pro spolupráci. U příležitosti obou summitů navíc dokázala země předsedající Radě EU využít příležitosti a „na okraj dohodnout určitý společný projekt na bilaterální úrovni (Portugalsko kontrakt hlavních energetických společností obou zemí týkající se biopaliv, Francie pak dohodu o účasti francouzských firem na modernizaci brazilského obranného sektoru).

Z pohledu Evropské unie jsou důvody pro navázání nadstandardních vztahů jasné. Jaké jsou však motivace Brazílie? Po změně vládnoucí garnitury po volbách roku 2002 došlo k určité úpravě brazilské zahraniční politiky. Nová levicová vláda se částečně přihlásila k „tradičnímu pojetí brazilské zahraniční politiky, která zapustila kořeny na počátku 60. let minulého století pod označením „nezávislá zahraniční politika. Jednalo se o odklon od automatického sledování zájmů Spojených států amerických, přirozené autority v regionu, a provádění mnohasměrné politiky, což v podmínkách studené války znamenalo začlenění se do skupiny nezúčastněných států a tzv. třetího světa, dnešním slovníkem mezi rozvojové země. Právě ekonomický rozvoj byl a je alfou a omegou mezinárodních aktivit Brazílie.

Po dekádě dominance neoliberální hospodářské politiky, která se v zahraniční politice projevovala menší angažovaností státu v ekonomických záležitostech a ponechání hospodářské dimenze zahraniční politiky působení tržních mechanismů, se nová vláda přihlásila k výrazně aktivnímu zapojení státu do ekonomické diplomacie a orientaci celé zahraniční politiky na podporu domácího socioekonomického rozvoje. Brazilský ministr zahraničí Celso Amorim definoval priority zahraniční politiky následovně: integrace Jižní Ameriky[3], rozvoj spolupráce v rámci globálního jihu, podpora multilateralismu jako obecného principu mezinárodních vztahů a universální působení brazilské zahraniční politiky s cílem dosáhnout globálního významu. Tyto priority mají být naplňovány souběžně, nicméně vzájemně se podporují a podmiňují.

Agenda Evropské unie se fakticky dotýká každé z nich. Pro projekt integrace Jižní Ameriky může být evropská zkušenost velmi užitečná, stejně jako finanční prostředky, která EU na posilování regionální spolupráce do zahraničí poskytuje. Spolupráce „jihu se unie dotýká spíše nepřímo, zejména s ohledem na často protichůdné zájmy (bariéry volnému obchodu se zemědělskými produkty apod.). Multilateralimus je i pro EU základní princip jak samotného jejího fungování, tak ideální podoby uspořádání mezinárodních vztahů. S tím rovněž souvisí globální ambice obou partnerů: Brazílie by se ráda stala mluvčím Latinské Ameriky (či aspoň Jižní Ameriky) na světovém fóru, Evropská unie podobně usiluje o potvrzení své globální role, přičemž některé členské země unie jsou majiteli klíčů k důležitým dveřím.

Celé partnerství je koncipováno velmi pragmaticky a jeho předností je skutečnost, že oblasti společného zájmu nejsou definovány vágními prohlášeními, nýbrž konkrétními tématy. Zároveň si jsou obě strany skutečnými partnery: žádná není existenčně závislá na té druhé (brazilský zahraniční obchod je velmi dobře teritoriálně rozložený) a druhdy finančně velmi křehká brazilská ekonomika je dnes v dobré kondici. Proto je šance, že se mnohé ze Společného akčního plánu podaří zrealizovat.

[1] Akronym použitý v roce 2003 společností Goldman Sachs pro skupinu zemí (Brazílie, Rusko, Indie, Čína), jejichž současný ekonomický růst a hospodářský a politický význam je předurčují k zaujmutí prvořadé role na celosvětové úrovni ve středně a dlouhodobém (rok 2050) výhledu.

[2] Hovoříme zde o Evropské unii jako celku, entitě per se; mnohé z členských zemí unie (např. Portugalsko, Španělsko, Itálie či Francie) mají v Brazílii dlouhodobé, zejména ekonomické zájmy.

[3] Zde stojí za pozornost opuštění konceptu Latinské Ameriky a vytrvalá konstrukce Ameriky Jižní jako geopolitické jednotky.

Autor: Ing. Mgr. Jan Němec