The Economist, převzato z: Respekt, 5. – 7. ledna 2009
Evropská unie slaví desáté výročí od zavedení společné měny a má právo si výskat. Vzpomínáte ještě na skeptiky (zvláště ty v Británii a Spojených státech), kteří s jistotou věštili, že euro nakonec nikdy zavedeno nebude? Nebo že, pokud přece jenom bude, přestane zase brzy existovat? A na obchodníky, kteří v prvních slabých měsících nazývali euro „toaletní měnou“? Dnes je jednotná měna dobře zavedená a pevná – tak pevná, že je běžně vnímána jako útočiště v neklidných časech.
Přesto by bylo chybou podléhat oslavnému dojmu, že euro již má všechny problémy za sebou. Jednotnou měnu ve skutečnosti čekají nejošidnější okamžiky její krátké existence.
Euroskeptici správně říkali, že se pravda ukáže teprve v okamžiku, kdy se evropské ekonomiky propadnou do hluboké recese. Můžeme čekat, že přímo úměrně rostoucímu počtu nezaměstnaných a firemních bankrotů bude narůstat také kritika eura a Evropské centrální banky. A v zemích, kde bude situace nejhorší – řekněme v Řecku nebo Itálii – začne stále silněji zaznívat otázka, zda byl vstup do eurozóny opravdu tak skvělý nápad, jak se mohlo zdát.
Počet zastánců návratu k národním měnám je ve skutečnosti mizivý dokonce i v Itálii. Pro většinu zemí by technické problémy a náklady, jež by odstoupení od společné měny provázely a mezi nimiž by nechyběla devalvace a neschopnost splácet dluh, zřetelně převýšily problémy spojené se setrváním v eurozóně. Nicméně samotná skutečnost, že takové problémy stále existují, je vlastně největším zklamáním prvních deseti let. Jeho nadšení příznivci doufali, že kázeň provázející život se společnou měnou zvedne vlnu odvážných tržních reforem, jež povedou ke zvýšení produktivity. Místo toho euro nabídlo slabým vládám, mezi něž patří právě ta italská, ochranu před kapitálovými trhy, jež by jinak jejich slabošskou politiku potrestaly.
Jedním z důkazů této paradoxní situace je skutečnost, že rozdíly ve výnosech dluhopisů jednotlivých vlád v rámci eurozóny jsou minimální. Trhy měly tendenci chovat se tak, jako by pravděpodobnost platební neschopnosti zemí byla v podstatě shodná napříč celou měnovou unií – odtud také pramení diskuse o „konvergenčních hrách (rychlému přiblížení výnosů k zemím eurozóny) u zemí těsně před vstupem do eurozóny. To zní zvláštně už jenom proto, že členské země nejsou odpovědné za dluhy ostatních zemí, které se propadnou do platební neschopnosti, a mají výslovně zakázáno je přebírat. Vedlejším produktem dnešní finanční krize se zdá být dlouho odkládané přehodnocení rizika. Rozdíl mezi výnosem třeba italských státních dluhopisů na jedné straně a německého státního dluhu na straně druhé se prudce prohloubil.
Co potřebuje Řím
S trochou štěstí to upře pozornost na vlády s nejhorším přístupem k reformám, veřejným financím a konkurenceschopnosti. Trhy teď opravdu mohou začít fungovat jako silnější katalyzátor změn než samotná společná měna. Jeden z ministrů financí eurozóny již skutečně mrzutě poznamenal, že pro něj jsou trhy důležitější než Maastricht (narážka na kritéria pro přijetí eura).
Totéž by mělo platit pro budoucí členy na okrajích eurozóny, z nichž mnozí od počátku finanční krize začali o členství více usilovat. Několik států dochází k závěru, že jsou příliš malé k udržení vlastní samostatné měny (to se zřejmě netýká Británie). Přísně vzato maastrichtská kritéria nikdy nedávala velký ekonomický smysl. Ale poselství, které s sebou nesla – že nezvratné přistoupení ke společné měně vyžaduje reformy, jež učiní hospodářství flexibilnějším a konkurenceschopnějším -, je v pořádku. Pokud bude respektováno, měla by být druhá dekáda eura stejně úspěšná jako ta první. Pokud tomu bude naopak, může být příštích deset let naopak obtížnějších.
(© The Economist Newspaper Limited, London 2009)
Autor: The Economist, převzato z: Respekt, 5. – 7. ledna 2009