V čem ji Blue Book překvapil, jaké zkušenosti si odnáší a co by doporučila uchazečům o stáž Evropské komise? A co bylo největším zážitkem? To i mnoho dalšího nám popsala bývalá Blue Book stážistka Magdaléna Netíková, která působila na Zastoupení Evropské komise v České republice. 

Co Vás motivovalo přihlásit se do programu Blue Book?

Já jsem ze začátku nevěděla, co Blue Book je. Dozvěděla jsem se to relativně pozdě, zhruba loni touto dobou. Tehdy u nás na Fakultě sociálních věd UK měl být seminář, který pořádal Úřad vlády společně se Zastoupením Evropské komise v ČR. Tam vysvětlovali, co je Blue Book, jak se na něj hlásit atd. Mě to tehdy zaujalo. Původně mě ani nenapadlo pracovat v evropských institucích, ale když jsem byla na té přednášce, tak mi došlo, že je to docela zajímavá příležitost. A tak jsem si řekla, že bych to mohla vyzkoušet.

Měla jste nějaká očekávání, která se ukázala jako mylná? Překvapilo Vás na té stáži něco?

Určitě mě překvapilo hodně věcí. Já jsem se o svém přijetí dozvěděla relativně pozdě, takže jsem neměla moc času to pořádně zpracovat. Navíc jsem nikdy nedělala nic, co by bylo označené jako stáž. Když se řekne stáž, tak jsem si představila mladého člověka, který tam je s kolegy v nějaké práci, kouká se, jak se to děláa je tam spíš na takové nazírání, než že by ho pustili k nějakým velkým projektům. Že jde zkrátka spíš o učení. Tenhle můj předpoklad, co je stáž, se nenaplnil. Hned od začátku mě totiž pustili k opravdu velkým zajímavým úkolům. Zároveň mě všichni moji kolegové a kolegyně rychle vzali mezi sebe do toho týmu, okamžitě jsem se díky tomu cítila být součástí. A hned od začátku jsem byla ve víru mnoha úkolů a bylo to mnohem zajímavější, než jsem vůbec mohla očekávat. To mě určitě překvapilo.

Jak vypadal Váš běžný den během stáže? Jaké konkrétní úkoly byly součástí?

Já si myslím, že úplně každý stážista, který prošel Blue Bookem, by řekl, že něco jako běžný den neexistuje. Každý den je úplně jiný a děje se strašně moc věcí. 

Ale když to zhruba řeknu , tak u mě to vypadalo tak, že jsem většinou měla minimálně jeden nějaký dlouhodobější rozpracovaný úkol, který třeba vyžadoval nějakou kreativitu, delší zpracování rešerše apod. Takže jsem vždycky měla aspoň jeden takový úkol.

První věc, co jsem dělala po příchodu do práce, bylo zkontrolování emailové schránky a přečtení aktuálních informací ze světa Evropské unie. Pak jsem měla čas pracovat na dlouhodobějších úkolech. A do toho samozřejmě přicházely nějaké ad hoc úkoly. Já jsem konkrétně pracovala pod komunikačním, tiskovým a občas i politickým týmem. Třeba pro ten tiskový jsem občas dělala nějaké příspěvky na sociální sítě. Nebo když měla někde proslov Ursula von der Leyen, tak jsem stříhala video na Instagram. Od komunikačního týmu jsem do toho třeba dostávala zadání, že budeme společně organizovat nějakou akci, takže jsem pomáhala řešit i organizační věci. A jednou týdně jsme mívali týmové porady. 

Bylo ale i spoustu dnů, když nic z toho neplatilo, protože do Prahy přijela nějaká velká návštěva. Když třeba Česko navštíví komisař nebo komisařka, tak často právě to se řeší společně se Zastoupením Evropské komise. 

Jak ta stáž probíhala prakticky, co se týče času? 

Bylo to pět dní v týdnu, normálně od pondělí do pátku zhruba od 9 do 5 hodin, někdy jsem tam byla dřív, někdy jsem tam zase zůstávala později. To samozřejmě záleží na tom dnu a co se zrovna dělo.

Co bylo pro Vás profesně nejnáročnější? 

Můj profesně nejnáročnější okamžik byl v rámci několika meetingů během evropského semestru. Tehdy přijeli kolegové z různých generálních ředitelství a měli tady setkání, debaty s místními odborníky, stakeholders atd. A já jsem měla za úkol dělat z těchto setkání zápis a rovnou i vypíchnout nějaké nejdůležitější závěry. Nicméně, vzhledem k tomu, jaká to byla témata, to pro mě bylo docela náročné. Šlo třeba o elektrické sítě nebo bankovní dluhopisy. Byla to velmi odborná debata. Ale zvládla jsem to.

A kdybyste měla naopak vypíchnout moment, který byl pro vás nejpřínosnější, na který vzpomínáte s úsměvem na tváři, máte nějaký takový?

Myslím si, že těch momentů bylo několik. První věc, co mě napadla, takový highlight mé stáže bylo, když tady byl na návštěvě v Praze místopředseda Evropské komise Stéphane Séjourné, který v rámci návštěvy přijel i k nám na Zastoupení. Na konci dne si chtěl s každým osobně podat ruce a poděkovat jim za jejich práci. Takže i se mnou se bavil, potřásli jsme si rukou.Pro mě to byla velká pocta, takže to byl určitě jeden velký zážitek. 

Já jsem dělala Blue Book v Praze, a ne v Bruselu. Ale i pro nás byla pořádána návštěva Bruselu, kterou Evropská komise organizuje vždy na začátku všech Blue Book stáží. Je to týdenní návštěva, kdy nám ukazovali různé evropské instituce, dávali nám k tomu přednášky a pak na závěr tady tohoto týdne byla taková uvítací konference. Ta byla v jednacím sále Evropského parlamentu, kde bylo přes tisíc lidí. Mluvila tam mimo jiné třeba Roberta Metsola, ale i další evropští představitelé. A já jsem se takhle mohla seznámit s ostatními Blue Book stážisty, což byla skvělá příležitost. S těmi lidmi jsem v kontaktu dodnes.

Když jste se hlásila, tak jste si mohla vybrat, jestli se hlásíte do Prahy na ZEK nebo do Bruselu? 

Ano, člověk si mohl v databázi všech možných stáží vyfiltrovat konkrétní místa, kde bylo možné působit. A právě v Praze byla jedna pozice, takže já jsem se přihlásila tam.

Co si ze stáže odnášíte, ať už je to profesně, anebo je třeba nějaký osobní posun?

Je klišé to říct, ale odnáším si toho hrozně moc. Myslím si, že jedna z těch důležitých profesních věcí je to, že jsem se naučila fungovat a komunikovat v takhle formálním prostředí. Evropská komise a obecně evropské instituce pro mě vždycky byly velmi vzdálené. Byli to ti lidé v oblecích, kteří všichni mluví velmi formálně. A vlastně jsem si ze začátku přišla trošku nepatřičně. Ale zvykla jsem si na to, naučila jsem se trošku se ovládat a nepoužívat Gen Z slang v každé druhé větě, abych zněla trošku reprezentativně. A také si odnáším chuť pracovat pro evropské instituce dál.

Co byste doporučila člověku, který přemýšlí nad přihláškou do Blue Book?

Může to opět znít jako klišé, ale doporučila bych, aby to prostě zkusil. Je potřeba to zkusit a nebát se toho. A také se nenechat odradit odmítnutím. Nenechat se odradit tím, že vám nevyjde vaše první volba. Ty volby máte tři, když se vám to nepovede v prvním kole, můžete zkusit druhé a pak ještě třetí. A i kdyby vás nevybrali ani v jednom z těchto tří kol, tak oni často dodatečně kontaktují i ty nevybrané uchazeče, kteří mají třeba zajímavý profi. Tím chci říct, že pokud nebudete něčí první volba, vůbec nic to neznamená. Blue Book je strašně kompetitivní, hlásí se tam tisíce lidí a nejdůležitější je, že to vyzkoušíte.