Změnilo se díky nařízení EU online prostředí? Jak moc musíme stále čelit dezinformacím? Dá se jim nějak zabránit nebo je to na mediální gramotnosti a zodpovědnosti uživatelů? To i mnoho dalšího s námi probíral Dominik Petýrek, vedoucí Oddělení evropské digitální agendy Úřadu vlády.

Digital Services Act je nařízení EU, jehož cílem je regulovat online svět tak, aby byl bezpečnější a transparentnější. V čem spočívá jeho role v boji proti šíření dezinformací?

DSA z mého úhlu pohledu s těmi dezinformacemi nebojují úplně napřímo. To nařízení nám spíš dává nějaké nástroje, které nám třeba můžou pomoct s nimi bojovat, ale dezinformace jako takové vlastně DSA natolik neřeší. Žádá po těch platformách typu Facebook nebo X nebo i Tik Tok, aby šíření těch dezinformací sledovaly a vyhodnocovaly jejich rizika. Ta následně musí zveřejňovat. Ale z povahy věci ty dezinformace nemůžeme tolik korigovat, protože kdo by byl ten, kdo by řekl tohle je pravda a tohle to pravda není? Takže DSA nijak nedefinuje dezinformace, spíš ale stanovuje nějaké mechanismy a povinnosti, aby jejich šíření bylo omezeno a tlačí platformy do toho, aby jejich šíření omezili.

Jak na toto nařízení musí reagovat platformy jako Meta nebo Google? Funguje to tak, že platformy musí aktivně vyhledávat a odstraňovat dezinformační obsah, nebo jen reagovat na nahlášení?

DSA dokonce přímo zakazuje, aby docházelo k veškerému skenování obsahů, co na těch sítích je. Takže platformy tohle sami od sebe nedělají. Ale pokud jim nějaký příspěvek bude nahlášen, tak ta platforma na to musí nějakým způsobem o reagovat.

A pokud by došlo k tomu, že by se jednalo o nějaký nezákonný obsah, (terorismus, dětská pornografie, rasismus atd.), Můžou k tomu stažení být vyzváni i třeba přímo soudem, pokud by nedošlo k tomu, že by ta platforma sama nevyhodnotila, že se jedná o nezákonný obsah a sama ho stáhla, to je samozřejmě to nejlepší řešení.

Jaký byl ten původní impuls k návrhu DSA?

Internet dlouhou dobu nebyl úplně regulovaným prostředím. Víceméně veškerá regulace internetu, když se bavíme o Evropské unii, vycházela ze směrnice z roku 2000. Na internetu v té době nebyly minimálně ty sociální sítě, které tam jsou dnes. Nebyl tam tak masový přístup uživatelů, takže to byl určitě jeden z těch impulsů. Bylo potřeba celé to prostředí více zpřehlednit, udělat více transparentním a nastavit nějaké jasné regulační mechanismy. Členské státy pak v některých případech ani neměly páku na ty platformy, aby třeba stahovaly obsahy. Nebo třeba i my jako uživatelé, když se dostaneme do nějakého problému na té platformě, tak nyní díky DSA máme právě s tou platformou o tom dál jednat a jsou tam nějaké mechanismy, jak to řešit dál. Takže velkou roli tam také hrála snaha chránit spotřebitele.

A samozřejmě tím druhým zásadním důvodem, proč DSA vzniklo, byl částečně boj proti dezinformacím. Když ten první návrh šel ven, tak byl rok 2020, tedy v doba velkých dezinformačních kampaní. Dále byla pandemie Covidu-19, dnes to vidíme i s válkou na Ukrajině. Ty sociální sítě často nebyly transparentní, nebylo úplně jasné, na základě jakých algoritmů se přiřazují příspěvky. Často nebylo možné se vyhnout tomu, aby byla reklama cílená a to i na skupiny, na které by úplně cílit neměla. Dne má uživatel vůči těm platformám mnohem větší práva.  Zkrátka aby to, co platí offline, tak platilo i v online prostoru.

Jak tedy konkrétně nařízení ovlivňuje běžné uživatele sociálních sítí?

Ovlivňuje nás to dnes a denně. Když se například podíváme do feedu, tak máme možnost vypnout si zobrazování podle doporučení. Pokud se nám zobrazuje nějaká reklama na Facebooku nebo kdekoliv na internetu, tak my víme, proč se nám zobrazuje, na základě čeho jsme byli vyhodnoceni, že ta reklama se má zobrazovat nám, kdo za tu reklamu platí, pokud se jedná o politickou reklamu, musí být jasně označena a tak dále. Tohle jsou věci, které nám DSA přineslo.

Pokud nám Facebook smaže příspěvek, tak my máme dle DSA právo zeptat se Facebooku, proč nám ho smazal. Následně on nám to musí jasně vysvětlit, co přesně jsme porušili a proč došlo ke smazání toho příspěvku. V rámci procesu máme také právo jednat s živým člověkem.

DSA vyžaduje, aby platformy zveřejnily, jak fungují jejich algoritmy. Jak může tato povinnost přispět k omezení dezinformací?

Pomáhá to třeba výzkumníkům, protože ty platformy musí veškeré tyto informace poskytovat. My teď máme lepší možnost sledovat, jak se dezinformace šíří na sociálních sítích. A zároveň, pokud ta platforma by teoreticky zjistila, že ten algoritmus funguje tak, že napomáhá šíření škodlivé informace, tak by ta platforma v tom okamžiku měla zasáhnout a ten algoritmus by měl být změněn. DSA také zakazuje, aby ta reklama byla cílena třeba na náboženské skupiny nebo na nějaké minoritní skupiny, cílení na děti je potom zakázáno úplně.

Jsou nějaké výzvy, kterým DSA čelí? Jaké jsou překážky v její implementaci do praxe?

Kdybychom udělali odbočku do Evropského práva, tak se jedná o nařízení, které je přímo účinné. Ta pravidla tedy začala platit od roku 2024 a všichni to museli automaticky dodržovat. My se tam bavíme o přístupu, který je rozdílný podle toho, o jak velké platformě se bavíme. DSA je uděláno trošku stupňovitě, kdy se na úplně ty nejmenší podniky či poskytovatele víceméně nevztahuje nebo jsou ty požadavky velmi malé. Nejzásadnější požadavky jsou kladeny na ty tzv velmi velké platformy (tzv. VLOPs). To jsou platformy, které mají více než 45 milionů uživatelů. Tyto platformy potom Evropská komise označuje jako tzv. Velmi velké platformy. Máme jich aktuálně 23 plus dva velmi velké vyhledávače. A na ty se vztahují ta nejpřísnější pravidla, kde jejich dodržování kontroluje přímo Evropská komise.

Pokud je ty platformy nedodržují, tak jsou tam potom uvalovány sankce.

Jako překážku bych označil to, když ta platforma odmítá dodržovat to DSA, ale když bychom se dostali tady na národní úroveň, tak v každém členském státu musel vzniknout nějaký orgán, takzvaný koordinátor digitálních služeb, který v tom členském státě víceméně dohlíží na dodržování toho DSA. V Česku tím koordinátorem byl určen Český telekomunikační úřad. Problémem je, že implementační zákon, který ČTU dává veškeré pravomoci, které má mít, tak stále ještě neprošel legislativním procesem. Tím pádem u nás se třeba tou překážku pro implementaci stal náš legislativní proces, kdy zákon o digitální ekonomice, který by ČTU ty pravomoce dal je stále ve druhém čtení. ČTU proto nemá všechny pravomoci, které má mít, tedy reálně nemůže vykonávat dozor toho DSA, na druhou stranu se snaží alespoň i ty poskytovatele na to DSA připravovat nebo se třeba snaží řešit stížnosti uživatelů právě v okamžik, kdy jim platforma neprávem smaže příspěvek, to je také jejich úkolem

Nařízení bylo přijaté roku 2022, účinnosti nabylo v únoru 2024. Dá se definovat, jak se za ten rok a půl změnilo online prostředí?

Každá ta platforma k dezinformacím přistupuje trošku jinak. Když se třeba podíváme na X, tak tam když někdo označí příspěvek za nepravdivý, tak se nám potom zobrazuje, že ta informace nemusí být úplně pravdivá. Jeden z důsledků implementace DSA, kdy sociální síť X úplně nejde se z toho, že někdo něco dlouze ověřoval, ale víceméně mají komunitu uživatelů, která nějakým způsobem ty informace třeba ověřuje a tomu běžnému uživateli se tam pak třeba může zobrazit nějaký ten vykřičník s odkazem na nějaký zdroj třeba. Do budoucna by zde také měla být vlastně pro všechny certifikovaná komunita fact checkerů, kteří toto budou vykonávat nezávisle na platformách, ale v Česku nám opět chybí ten implementační zákon.

Co třeba do velké míry mizí nebo by mělo mizet jsou tzv. temné vzorce, což byly víceméně nějaké nekalé obchodní praktiky a manipulativní chování, např. při přihlašování odběru nějaké služby. To je většinou velmi jednoduchý a krátký proces, po kterém vám měsíčně z účtu odchází nějaké částka. Ale když chcete tu smlouvu zrušit, tak najednou se dostáváte do hodinového proklikávání, psaní mailů a je vlastně pro toho uživatele velmi problematické a v některých případech bylo skoro nemožné vlastně to předplatné zrušit. A to je jedna věc, kterou DSA zakazuje.

Americký velvyslanec při EU Andrew Puzder vyjádřil obavy, že DSA může tlačit velké platformy k omezování svobody slova, kterou chrání První dodatek Ústavy USA. Je podle vás možné, že se pod záminkou boje proti dezinformacím začne potlačovat svoboda projevu? Hrála tato myšlenka roli při diskuzi na unijní úrovni?

DSA samotné obsahuje několik různých pojistek, které přesně tady tomu zabraňují a ve výsledku to na mě působí tak, že vlastně před DSA ta situace mohla být mnohem horší, než je ta situace nyní. Například díky tomu, že my máme mnohem větší práva než dřív, pokud nám někdo smaže náš příspěvek. Máme jasně stanovený postup, jak je možno postupovat a jak tu situaci řešit. Zároveň jak komise, tak i ty velké platformy pravidelně vyhodnocují i dopady, jak na ty dezinformace, tak na ta lidská práva. DSA jako takové také bude procházet pravděpodobně revizí a očekáváme k tomu teď zprávu ze strany Evropské komise. Je tedy samozřejmě možné, že přijdou nějaké změny.

DSA nijak nedefinuje, co jsou to dezinformace ani neříká přímo mažte dezinformace nebo zakážeme dezinformace. Spíš poskytuje nějaké nástroje.

Myslíte si tedy, že boj proti dezinformacím má být v rukou zákonů nebo podobných nařízení, nebo je to spíše otázka osobní zodpovědnosti a mediální gramotnosti jedinců?

Je to vlastně kombinace obojího. Z mého mou pohledu nám DSA dalo nějaké konkrétnější nástroje, jak třeba i ten běžný uživatel může rozklíčovat, co je to dezinformace a co dezinformace není. Ale na druhou stranu tedy vlastně automaticky předpokládáme, že ten člověk má dostatečnou mediální gramotnost, že má dostatečně vyvinuté kritické myšlení a je schopen to nějakým způsobem vyhodnotit. Potom samozřejmě může pomoct ním nějaký ten fact-checking, který třeba jako na tom v rámci té komunity probíhá, ale nemusí to být vždy dostatečné.

Jaké další nástroje mohou pomoct v boji proti dezinformacím?

Není to jenom DSA, které nám může pomoct v boji proti dezinformacím. Aktuálně se třeba řeší vodítka v rámci aktu o umělé inteligenci, což je také nařízení Evropské unie, které nám dává regulační rámec pro používání AI. Ten například počítá s tím, že v příštím roce bude platit povinnost pro to, aby veškerý obsah, který je vygenerovaný umělou inteligencí, musel být jasně označen.

Aby bylo na první pohled zřejmé, že se díváme na obsah vygenerovaný AI a nejedná se o reálnou fotografii, což je v kontextu šíření dezinformací v dnešním době klíčové. Ten přístup není vlastně jen o jednom největším nařízení Evropské unie, ale postupně k tomu přibývají další věci, které tomu teoreticky pomohou.