Od odchodu z Evropské unie uplynulo šest let, jeho dopady ale Spojené království pociťuje dodnes. Čemu musela země po Brexitu čelit? Kam se za tu dobu posunula? Co ji čeká dál? A jaké vztahy má dnes s Evropskou unií? Odpovídá politoložka z Masarykovy univerzity a vědkyně Monika Brusenbauch Meislová.

Která témata v těchto dnech vévodí britské společnosti?

Britskou společnost v těchto dnech zaměstnávají témata velmi rozdílného charakteru. Bezprostředně se hodně řeší vlna extrémních veder, která je pro Spojené království stále poměrně neobvyklým, byť stále častějším, jevem. Vysoké teploty ochromují dopravu, zvyšují zdravotní rizika a znovu otevírají debatu o tom, nakolik je země připravena na dopady klimatických změn. Intenzivně se diskutuje i politika. Pozornost se soustředí na nástup nového premiéra, ale také na Nigela Farage, který po rezignaci na poslanecký mandát kvůli vyšetřování financování své kampaně proměňuje doplňovací volby v Clactonu v další souboj „lidu proti establishmentu“. Rezonují ale i dlouhodobější témata. Ekonomika stagnuje, veřejné služby, se potýkají s problémy a životní úroveň už řadu let neroste očekávaným tempem. Velkým tématem zůstává také migrace. Do toho vstupují zahraničněpolitické otázky, především bezpečnost Evropy a situace na Blízkém východě. A pak je tu samozřejmě sport – fotbalový světový šampionát a pochopitelně Wimbledon.

Jak byste popsala současnou politickou situaci ve Spojeném království?

Jako zvláštní směsici silných institucí a téměř permanentní politické nestability. Na úrovni premiérů, politických stran a veřejné důvěry je ta rozkolísanost naprosto zjevná. Keir Starmer odchází necelé dva roky po drtivém volebním vítězství a Andy Burnham, který má mezi labouristickými poslanci vysokou podporu, se pravděpodobně stane už sedmým britským premiérem během deseti let. Tradiční systém dvou velkých stran se rozpadá. V průzkumech vede Reform UK Nigela Farage, sílí Zelení i Liberální demokraté a voliči jsou mnohem ochotnější přecházet mezi stranami než dříve. Britská politika je dnes mnohem roztříštěnější, volatilnější a méně předvídatelná než kdykoli za posledních několik desetiletí.

Od odchodu Spojeného království z Evropské unie uplynulo přes šest let. Jaké jsou podle Vás nejviditelnější ekonomické dopady tohoto kroku?

Mezi ekonomy panuje poměrně široká shoda, že je britská ekonomika kvůli Brexitu výkonnostně slabší, než by byla, kdyby Spojené království v Evropské unii zůstalo. Odhady se nejčastěji pohybují zhruba mezi 2 až 6 procenty, některé studie uvádějí i více. Nenaplnily se sice scénáře jednorázového ekonomického kolapsu, ale místo toho přišla řada drobných komplikací, které se postupně sčítají. Obchod s EU, která zůstává největším obchodním partnerem Spojeného království, je složitější kvůli novým kontrolám, administrativě a byrokracii.

Pocítili běžní Britové po Brexitu změny ve svém každodenním životě?

Určitě ano. Lidé přišli o výhody volného pohybu – cestování po EU je dnes o něco složitější kvůli pasovým kontrolám, pravidlu 90/180 dní a dalším administrativním povinnostem, i když krátké turistické cesty zůstávají poměrně snadné. Brzy začne fungovat systém ETIAS, tedy elektronická cestovní autorizace, kterou si budou muset Britové před cestou do zemí EU vyřídit. Je to vlastně zrcadlový princip k britskému systému ETA, který už dnes potřebují občané EU při cestě do Spojeného království. Změnil se i trh práce. Po odchodu mnoha pracovníků z EU začaly některé obory, například zdravotnictví, sociální péče, gastronomie nebo zemědělství, trpět nedostatkem zaměstnanců. Došlo i ke zdražení části dováženého zboží a potravin, protože obchod s EU se stal složitější a nákladnější. Jak jsem již zmínila, většina ekonomických studií dochází k závěru, že právě Brexit přispěl ke zhoršení životních nákladů i nižšímu tempu růstu britské ekonomiky, což se samozřejmě promítá i do životní úrovně obyvatel.

Nakolik je dnes Spojené království závislé na spolupráci s EU?

Ekonomicky zůstává propojení mezi Spojeným královstvím a EU velmi silné. EU je i po Brexitu jeho největším obchodním partnerem – směřuje do ní zhruba 41 % britského exportu a pochází z ní přibližně polovina dovozu. Ekonomickou logiku ani geografii prostě nelze změnit politickým rozhodnutím. Británie sice uzavřela nové obchodní dohody například s Indií, Austrálií nebo Novým Zélandem, ty ale ani zdaleka nedokázaly nahradit význam jednotného evropského trhu.

Je podle Vás Spojené království po Brexitu vnitřně stabilní?

Myslím, že právě naopak. Samotný proces odchodu z Evropské unie je sice formálně uzavřen, jeho politické důsledky ale Británii silně ovlivňují dodnes. Jak už jsem zmiňovala, Spojené království za posledních deset let vystřídalo šest premiérů a brzy nastoupí sedmý, vlády opakovaně ztrácí autoritu, politické strany se vnitřně štěpí a debata o EU na dlouhou dobu vytlačila řešení řady domácích problémů. Brexit se stal katalyzátorem hlubších sporů, které v britské politice existovaly už předtím, a zvlášť výrazně rozložil vnitřní soudržnost Konzervativní strany. K tomu se přidávají stále citlivé otázky postavení Skotska a Severního Irska.

Jak byste popsala aktuální vztahy mezi Spojeným královstvím a EU? Došlo po Brexitu k ochlazení, nebo spíše k postupné stabilizaci vztahů mezi EU a Spojeným královstvím?

Nyní už jednoznačně pozorujeme postupnou stabilizaci vztahů. Po letech napětí a sporů se atmosféra výrazně uklidnila, důvěra se obnovuje. Už s Rishim Sunakem přišel obrat k pragmatismu, když opustil konfrontační styl Borise Johnsona a prostřednictvím Windsorského rámce dokázal odblokovat nejspornější část vztahů s Bruselem. Obnovila se také britská účast v Horizon Europe – největším evropském programu na podporu vědy, výzkumu a inovací – což byl důležitý signál. Na tuto změnu navázal Keir Starmer se svou politikou takzvaného resetu. Jeho cílem bylo posílení spolupráce a mnohem předvídatelnější partnerství. Celkově došlo k výraznému zlepšení atmosféry a první summit po Brexitu otevřel nové příležitosti pro spolupráci, mj. i v oblasti obrany a bezpečnosti. Zároveň je ale třeba říct, že reset zatím žádné zásadní změny nepřinesl. Starmer zachoval ony červené, nepřekročitelné linie (odmítnutí návratu do jednotného trhu, celní unie i volného pohybu osob), takže prostor pro hlubší ekonomické sbližování zůstal poměrně omezený. A nyní, po jeho rezignaci, všichni s napětím očekávají, jak nový britský premiér vztahy s EU uchopí.

Je podle Vás návrat Británie do EU realistickým scénářem?

Velmi ráda bych řekla, že ano, ale bohužel si to nemyslím, alespoň ne v dohledné době. Brexit a vůbec vztah k EU je dodnes v Británii natolik citlivé téma, že ho většina politiků raději vůbec neotvírá. Všichni si pamatují roky politického chaosu, nekonečných parlamentních krizí, střídání premiérů i hlubokého rozdělení společnosti a málokdo má chuť tuto Pandořinu skříňku znovu otevírat. Proto dnes ani proevropská Labour nevede debatu o návratu do EU, ale o tom, jak zlepšit praktickou spolupráci. Zároveň se často zapomíná na druhou stranu rovnice. Nejde jen o to, zda by se Spojené království chtělo vrátit, ale také za jakých podmínek by jej byla ochotna přijmout EU. I pro ni byl Brexit mimořádně náročnou, traumatickou zkušeností. Případný návrat by znamenal dlouhá a tvrdá jednání a Británie by se jen těžko mohla těšit z výjimek, na které byla zvyklá před rokem 2016. Mnohem pravděpodobnější proto je scénář postupného sbližování v konkrétních oblastech, aniž by se Spojené království v dohledné době znovu stalo členem EU.

Co se podle Vás změní s nástupem nového premiéra, po nedávno ohlášené rezignaci Keira Starmera?

Nemyslím si, že Spojené království čeká nějaký dramatický obrat. Mění se premiér, ale nemění se základní omezení, ve kterých se britská politika pohybuje. Ekonomika roste pomalu, veřejné finance jsou napjaté, veřejné služby jsou pod tlakem a vztahy s EU jsou vymezené jasnými politickými mantinely. Nový premiér může přinést jiný styl, jinou energii nebo přesvědčivější komunikaci, ale prostor pro zásadní změnu je omezený. Důležité tako bude, zda dokáže obnovit důvěru veřejnosti v to, že vláda je vůbec schopná něco změnit. Po tolika výměnách premiérů totiž Britové začínají být unaveni z opakovaných příslibů nového začátku, po nichž často následuje další zklamání.

Myslíte, že měl Brexit nějaký efekt na Česko?

Přímé ekonomické dopady byly omezené, protože Británie není naším největším obchodním partnerem. Zajímavý je ale nepřímý politický dopad. Stejně jako v jiných zemích EU se po britském referendu i u nás mluvilo o Czexitu a o tom, zda by britský odchod nemohl spustit širší dominový efekt. Jenže Brexit se postupně stal spíše odstrašujícím příkladem. Čeští voliči i politici mohli v přímém přenosu sledovat, že vystoupení z Evropské unie není jednoduchý, romantický akt „znovuzískání kontroly“, ale zdlouhavý, komplikovaný a velmi nákladný proces. V tomto smyslu Brexit paradoxně české členství v EU spíše upevnil, protože z abstraktního sloganu udělal konkrétní scénář se zcela konkrétními náklady.

Je podle Vás vystoupení z EU nyní tématem v nějaké jiné unijní zemi?

Ve srovnání s obdobím kolem roku 2016 výrazně méně. Jak jsem již naznačila v předchozí odpovědi, tehdy se mluvilo skoro o každé možné variantě – Frexitu, Nexitu, Czexitu nebo Grexitu – a mnozí očekávali dominový efekt. Jenže stal se pravý opak. Brexit fungoval jako velký experiment, který mohly ostatní evropské země sledovat v přímém přenosu. Ukázal, jak složitá jsou samotná jednání, jak obtížné je nahradit výhody jednotného trhu a jak vysoké mohou být politické i ekonomické náklady odchodu.