08.08.2005
Kritici evropské měnové integrace často zdůrazňují, že s absencí politické unie je měnová unie odsouzena k neúspěchu. Souhlasím s tímto úsudkem, avšak nikoli s jeho premisou.
Kritici evropské měnové integrace často zdůrazňují, že s absencí politické unie je měnová unie odsouzena k neúspěchu. Souhlasím s tímto úsudkem, avšak nikoli s jeho premisou. Protože úspěch jednotné měny až dosud vycházel právě z politických závazků členských států Unie.
Není pravda, že Evropská unie není unii politickou. Hospodářská integrace ve všech svých aspektech odráží touhu sjednotit Evropu politicky, z čehož přinejmenším podle mého názoru plyne, že evropská hospodářská a měnová integrace je nevratná.
To platí už od počátku evropského integračního procesu v roce 1952, kdy šest států založilo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Jeho cíl byl nepokrytě politický: zbavit státy, které se právě utkaly v nejkrvavější válce v dějinách, kontroly nad dvěma surovinami zásadními pro výrobu těžké vojenské výzbroje.
Úsilí o mír zůstalo klíčovou motivací dalších kroků k evropské hospodářské integraci, jež byla považována za prostředek dosažení integrace politické.
V roce 1951 francouzský premiér René Pléven navrhl založit vedle ESUO Evropské obranné společenství (EOS). Neuspěl, ale ještě v témže roce Robert Schumann – tehdejší francouzský ministr zahraničí a jeden z otců evropské integrace – výslovně ztotožnil ESUO s úsilím o mír. Popsal je jako prostředek pro vytvoření „splynutí zájmů… jež bude kvasem, z něhož může vyrůst širší a hlubší společenství států, jež dlouho stály proti sobě v krvavých střetech“.
Měnovou integraci často spojovalo s cílem politické unie Německo kancléře Helmuta Kohla. Ten o úspěchu jednotné měny mluvil jako o otázce „války a míru“.
Právě proto nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že německá podpora evropské měnové integrace byla cenou, již země zaplatila za evropský souhlas se znovusjednocením Německa. Historické záznamy prokazují, že Německo podporovalo úsilí o měnovou a politickou integraci dlouho před pádem železné opony.
Jistě, za podporou hospodářské integrace jsou ještě další motivy. Lídři EU jsou přesvědčeni, že dosažení takzvaných čtyř svobod – tj. svobody pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob – přinese to nejlepší evropské populaci. Je tu i aspirace zvýšit strategickou moc kontinentu.
Avšak hlavní hnací silou osobností, jako byli Schumann a Jean Monnet na začátku evropského integračního procesu nebo Helmut Schmidt a Valéry Giscard d’Estaing, kteří položili základy jednotné měny a dnešní Evropské centrální banky, byl mír. Proces evropské integrace celé půlstoletí budoval velice úzké obchodní vztahy a spojoval dříve odloučené trhy.
To časem podněcovalo čím dál větší hospodářskou konvergenci. Evropské ekonomiky se jistě nezačaly podobat jedna druhé jako vejce vejci a HDP na hlavu se také úplně nevyrovnal. Rozdíly mezi evropskými hospodářstvími však nikdy nebyly tak dramatické, aby vytvářely nepřekonatelnou překážku pro nejambicióznější projekt ze všech: přijetí společné měny.
Pochopit tuto historii je nezbytné. Evropská unie opět stojí na prahu: měla by dodržet svůj slib a zahájit jednání o členství s Tureckem? Po letošní porážce evropské ústavní smlouvy ve Francii a v Nizozemsku je často slyšet, že desítky let starý slib Evropy nelze dodržet a nebylo by to prý ani dobré. Je ohromující, že v této debatě se jen zřídka objevuje otázka míru – onen motor, který evropskou integraci od počátku poháněl.
Byl bych doufal, že ti státníci a straničtí předáci, kteří veřejně vystoupili proti tureckému členství, se poučili od Schumanna a Monneta, co je pro Evropu a její budoucnost skutečně důležité; bohužel se zdá, že tomu tak není.
Ovšemže není důvod k obavám z nějakého vojenského střetu mezi Tureckem a unií. Turecko nadále zůstává loajálním členem NATO. V Evropě, zejména ve Francii, Německu, Španělsku a Nizozemsku, se však objevuje čím dál virulentnější a násilnější střet kultur mezi islámem a humanitární, křesťanskou a židovskou tradicí.
Integrace muslimského Turecka do evropské politické unie je stejnou otázkou míru jako ta, s níž se úspěšně vypořádali Schumann a Monnet. Evropa dnes potřebuje mír mezi kulturami stejnou měrou, jako kdysi potřebovala mír mezi národy. Právě proto musíme Turecko přivítat ve svém středu.
Wim F. Duisenberg byl zakládajícím prezidentem Evropské centrální banky. (c) Project Syndicate, 2005. www.project-syndicate.org
