Proč ústnatý Silvio nemá v Evropské unii přátele

10.04.2006
Pokud po volbách přijde Silvio Berlusconi o křeslo italského premiéra, Evropa ho moc litovat nebude. Berlusconi si totiž v unii mnoho přátel a spojenců neudělal.

Pokud po volbách přijde Silvio Berlusconi o křeslo italského premiéra, Evropa ho moc litovat nebude. Berlusconi si totiž v unii mnoho přátel a spojenců neudělal.
Jediným politikem, kterého mohl považovat za svého přítele, byl španělský premiér José María Aznar. Ten ale přišel o funkci již před dvěma lety. Před nynějšími volbami tak byla evropská podpora Berlusconimu dosti vlažná.

Nejlepším důkazem byl sjezd Evropské lidové strany – Evropských demokratů, nejsilnější frakce v Evropském parlamentu, který se za účasti špiček evropské pravice konal na konci března v Římě, ale Berlusconimu moc nepomohl. Například německá kancléřka Angela Merkelová se usilovně snažila neříct nic, co by ji mohlo obdařit nálepkou jeho spojence. A bývalý kancléř Helmut Kohl dokonce popřál vítězství Berlusconiho soupeři Romanu Prodimu.

Neoblíbenost italského premiéra v Evropě má kořeny jak v jeho politice, tak v jeho osobnosti a chování. Politicky se v mnoha tématech přidával spíše k euroskeptickému táboru – už v roce 2001, krátce po nástupu do funkce, se například stavěl proti zavedení evropského zatykače. _

„Odklon od EU byl pro Itálii nezvyklý. Itálie měla tradičně proevropský, prointegrační postoj, a jejími hlavními spojenci byly Francie a Německo,“ uvedl Antonio Missiroli, hlavní analytik bruselského Centra evropské politiky.
Berlusconi hledal spojence spíše mimo Evropu. Za své přátele považuje hlavu Ruska Vladimira Putina a prezidenta Spojených států George W. Bushe. Toho podporuje i v mezinárodní politice. Proto popudil velkou část unie zejména v roce 2003, kdy jasně souhlasil s americkým tažením proti Iráku.

Evropa vyčítá Berlusconimu i značnou nestálost politiky.
Premiér na jednu stranu kritizuje Francii a Německo, na druhou stranu se k nim občas přidává. Itálie pod Berlusconim také poprvé začala hlasitě kritizovat Evropskou komisi. Občas ale naopak prosí Brusel, aby zasáhl, jako například nyní při sporech o liberalizaci energetického trhu a ochranu „národních šampiónů“.
„Přesně takové chování nikomu v unii mnoho přátel neudělá. Každý musí udržovat svá spojenectví, nebo alespoň mít konsistentní politiku,“ soudí Missiroli.

Berlusconiho oblibě nepřidalo ani italské předsednictví EU v roce 2003. Nezvládl například řízení mezivládní konference, na které se hlavy evropských zemí ostře pohádaly o evropskou ústavu. Nové členské země včetně Česka navíc Berlusconi více méně ignoruje.
Evropským politikům rovněž vadí sebestředné chování a výstřelky devětašedesátiletého politika.
Seveřané nesnášejí jeho sexistické vtipy. Španěly popudilo, když za hlavou jejich ministra zahraničí Josepa Piquého dělal v roce 2002 na společné fotografii parůžky. Němci mu zase nemohli přijít na jméno, když v roce 2003 přirovnal socialistického europoslance Martina Schulze ke „kápovi v koncentráku“.

V Evropě ovšem nezavládne velké nadšení, ani pokud se do čela Itálie vrátí Romano Prodi. Na bývalého předsedu Evropské komise nejsou v Bruselu jednoznačně pozitivní vzpomínky, i když s odstupem času a ve srovnání se současnou komisí Josého Barrosa se Prodiho reputace pomalu vylepšuje.
„Unie ocení, když Itálii bude vést někdo s tradičními proevropskými názory, spíš než Berlusconi,“ uzavírá Missiroli. „Ale Prodimu je 66 let a není novou tváří, kterou Itálie a Evropa potřebuje,“ dodává.

Autor: Radek Honzák

Sdílet tento příspěvek