15.10.2008
Petruška Šustrová pro Euroskop
Rozhovor s hostem konference Forum 2000, ruským novinářem Alexandrem Podrabinkem o situaci v Rusku
Cítíte se jako příslušník opozice?
Na to se těžko odpovídá. Tím, co si myslím, jsem v opozici, ale u nás strukturovaná opozice není, takže se nemohu cítit jako člen opoziční strany nebo skupiny. Po pravdě řečeno se v Rusku tak polovina obyvatel cítí být v opozici.
Proč?
To je velmi jednoduché. Moc se řídí svými osobními zájmy, svým vlastním prospěchem – a ničím jiným. Ve všem ostatním je naprosto lhostejná: lhostejná ke společnosti, k lidem, k osudu země i k její budoucnosti. Nic z toho se jich prostě netýká, nezajímá je to. Zajímají je jen jejich dnešní zájmy – a to jsou zájmy zpravidla spjaté s penězi a s jejich vlastním prospěchem.
Tak proč jste je volili?
Ale vždyť je nikdo nevolil. Kdo volil Brežněva, nebo řekněme Novotného nebo Husáka? A asi tak to dnes chodí v Rusku.
A jaký je tedy rozdíl mezi komunistickým režimem a dnešním Ruskem?
Největší vnější rozdíl je v tom, že Sovětský svaz byla ideologická země, totalitní systém v něm byl postaven na ideologii a z této ideologie čerpal své oprávnění. Taková ideologie dnes v Rusku není. Dnešní ideologie Kremlu, to je ideologie zlodějská, mafiánská, která v poslední době nabývá imperiálních, šovinistických rysů. Je vidět, že čistě zlodějská ideologie Kremlu nestačí, že k řízení země je přece jen potřeba idea, aspoň nějaká, jakákoliv idea. A tak si berou hloupou podobu vlastenectví – ne skutečné vlastenectví, ale takové, které je založeno na imperiálnosti, na ambicích, na agresivitě k sousedním zemím, na vlastní povýšenosti a vlastních zájmech, a to vše se balí do vyvolávání falešného pocitu vlastenectví.
A nebojíte se takhle mluvit, když víte, že to bude uveřejněno?
Bát jsem se přestal už dávno, ještě za sovětských časů. Dneska už by mi to bylo hloupé.
Ale mně se zdá, že pro novináře není v Rusku snadné psát pravdu. Nedávno jsme vzpomínali druhého výročí zavraždění Anny Politkovské, a ona zdaleka nebyla jediná ruská novinářka, která byla zavražděná.
Mluvit pravdu je příjemné a nepůsobí to nejmenší námahu, jak říká klasik (Michail Bulgakov v románu Mistr a Markétka – pozn. pš.), ale platit za ni samozřejmě už zdaleka není tak lehké ani příjemné. Nevím, jestli Rusko vede v počtu zabitých novinářů, ale připadá mi, že novinářská práce v Rusku je poměrně obtížná, i když není ta nejobtížnější – je mnoho zemí, kde to mají novináři ještě těžší.
A jak to v Rusku vypadá s dodržováním lidských práv?
S lidskými právy to u nás nikdy nebylo moc dobré, ani v těch nejlepších ruských časech – to myslím dobu, kdy byl prezidentem Boris Jelcin. Ani tehdy to nebylo nijak obdivuhodné, nebylo to nic moc. Ale v poslední době je to čím dál horší. Nejde jen o to, jak to s lidskými právy vypadá dnes, ale jaký je trend, kam to směřuje – srovnáme-li dnešní situací s tou včerejší a s tím, co můžeme čekat zítra. A vyhlídky vypadají nevalně, potlačování občanských svobod postupuje prakticky ve všech směrech. Moc se snaží společnost omezit ve všech občanských a politických právech.
Když se podíváme na zahraniční politiku – jaký vnímáte v Rusku vztah k Evropě a ke Spojeným státům, prostě k Západu?
Mám-li mluvit o obyčejných lidech, pak je to především závist, jistá nepřejícnost, žádné velké přátelství. Když se zeptáte lidí, řekne vám osm nebo devět z deseti, že se v Evropě nebo v Severní Americe žije líp. Když se ptáte, jestli by se tak chtěli mít také, odpovědí, že ano, že by bylo dobře, kdyby to v Rusku bylo takové, jaké je to tam. Ale zároveň z toho cítíte jakousi až živočišnou nechuť, přímo nenávist, hlavně k Americe. Možná proto, že oni si žijí tak dobře a nám se to nedaří.
A nemůže to přetrvávat z minulosti?
Rozhodně ano. Ta masivní propaganda z minulosti o sobě dává stále znát, zejména u lidí starší generace. Ale musím říci, že ta závist, ta nepřejícnost, jsou možná obecněji vlastní ruskému vnímání světa a pohledu na Západ. Není to zrovna pochvalné, když se na to tak dívám, ale v Rusku prostě lidé nechtějí, nebo neumějí, nebo jsou jednoduše líní udělat něco vlastními silami.
Říkal jste, že se hodně lidí cítí být v opozici. Proč se tedy nevytvoří nějaké opoziční hnutí nebo strana?
To je těžká otázka. Myslím, že naši politici, a to i opoziční, nesou celou tu historickou zátěž chyb a výchovy, jaká zatěžuje většinu společnosti. Také nejsou příliš schopni vnímat sami sebe jako samostatnou občanskou sílu, nezávislou na moci. Jako sílu, která může samostatně něco postavit proti moci. Pokusy vytvořit něco přesto byly, ale byly většinou neúspěšné. K dalšímu pokusu dojde teď v polovině prosince, kdy se má sejít sjezd různých opozičních skupin, ze kterého by mělo vzejít nějaké společné opoziční hnutí, které by pak mohlo časem přerůst v opoziční stranu. Uvidíme, co z toho vzejde, pokus je to jistě správný.
Chcete se toho účastnit?
Ano, nejspíš ano, chtěl bych pomoci, myslím, že jde o dobrou věc.
A jsou nějací případní vůdci takového hnutí? Můžeme se orientovat na nějaká jména?
Myslím, že je to především Vladimir Bukovskij, který se těchto snah účastní.
Copak on je v Rusku?
Ne, není, je v Británii, ale žije ruskými problémy a do Ruska jezdí. Loni se pokusil kandidovat v prezidentských volbách, vždycky se snaží podpořit opozici a jeho názor i on sám představuje pro velmi mnoho lidí autoritu, protože má skvělou pověst. Aspoň v Rusku. Nevím, jak je to na Západě, ale v Rusku je Bukovskij osobnost s nesrovnatelně dobrou reputací a jeho slovo pro naše opoziční politiky znamená nesmírně mnoho. A musím jmenovat také Garryho Kasparova, který svou dnešní pozici vymezuje zcela jednoznačně a je pln energie a sil.
Vladimir Bukovskij je jistě člověk, kterého bych také bezpodmínečně podporovala, ale přece jen: je to člověk ze staré opozice. Copak po tolika letech nevznikli noví představitelé? Bukovskij – to je dvacet, třicet let nazpět.
Noví lidé samozřejmě jsou, ale pro vůdčího politika je strašně důležitá pověst, je důležité, aby ho lidé znali a aby měl něco za sebou, jinak nemůže oslovit společnost. V tomto smyslu je Vladimir Bukovskij ideální osobnost. Kromě toho – ono to může vypadat trochu paradoxně, ale je to tak – vrátit se do ruské minulosti o dvacet nebo třicet let nazpět je možná jednodušší, než se vracet o pět nebo deset let. Chci tím říci, že naše společnost má možná k někdejšímu Sovětskému svazu mnohem blíž než ruská společnost před deseti lety.
Jen bez ideologie?
Bez ideologie, možná s větším cynismem a s menšími represemi. Dnešní systém není tak krutý.
Petruška Šustrová
Alexandr Podrabinek je ruský novinář, bojovník za lidská práva a šéfredaktor informační agentury PRIMA-News. V hnutí za lidská práva v Sovětském svazu se angažoval již od počátku 70. let 20. století. Je autorem knihy Trestná medicína o zneužívání psychiatrie pro politické účely v SSSR v roce 1977. V minulosti působil na postu vydavatele prvního sovětského samizdatového časopisu Kronika současných událostí a představitele Moskevské helsinské skupiny. V roce 1978 byl za kritiku sovětského režimu zatčen a odsouzen k pěti letům vyhnanství na Sibiři. Podruhé byl odsouzen v roce 1980 ke třem a půl letům pobytu v pracovním táboře, tentokrát za distribuci samizdatové literatury a vydání své knihy v angličtině. Poté, co si trest odseděl v plné výši, se mohl vrátit zpět na své původní místo sanitáře záchranné služby. Jako novinář začal Alexandr Podrabinek svobodně pracovat teprve s příchodem perestrojky a glasnosti. V roce 2000 se stal šéfredaktorem informační agentury PRIMA-News, která se specializuje na otázky lidských práv. V roce 2004 se podílel na vydání a distribuci knihy FSB vyhazuje Rusko do povětří, kterou napsal Alexandr Litviněnko a Jurij Felštinskij. V březnu 2006 byl Alexandr Podrabinek krátce zatčen za účast na mírových protestech proti znovuzvolení Alexandra Lukašenka do čela Běloruska potřetí za sebou. Ve svých posledních publikacích zaznamenává návrat psychiatrie a její zneužívání pro politické účely v Rusku, včetně nedobrovolného umístění ruské opoziční aktivistky Larisy Arapové na psychiatrii.