Marie Bydžovská, Euroskop, 24. března 2009
V pátek 20. března se v Richterově domě na Malém náměstí v Praze konala konference s názvem Úspěchy a nezdary občanské společnosti ve střední Evropě – Dvacet let po pádu komunismu. Konferenci uspořádal Prague Institute for Democracy, Economy, and Culture pod záštitou New York University.
První panel konference byl věnován vlivu občanské společností na pád komunismu. Mluvili v něm účastníci Sametové revoluce v roce 1989 a ukázali různé zkušenosti s českou a slovenskou občanskou společností v době komunistického režimu. Nabídli také různé pohledy na její úlohu při pádu komunismu.
Slovenský sociolog a diplomat Martin Butora připomněl, že k pádu komunistického režimu vedlo několik souběžných skutečností. Vedle neúspěšné invaze Moskvy do Afghánistánu měl podle Butory nezastupitelnou úlohu papež a jeho vzkaz „nebojte se“, který nebyl určen pouze pro náboženský rozměr života, ale pro všechny oblasti života. Dalšími důležitými vlivy bylo odhodlání Reaganovy administrativy neustupovat Kremlu a Helsinský proces, který umožnil vznik Charty 77. Butora přitom poukázal na rozdílnou společenskou situaci v Česku a na Slovensku. V Česku převažovalo trauma roku 1968 a kultura strachu a kolaborace. Na Slovensku oproti tomu v průběhu dvacetiletí, které následovalo po sovětské invazi, k takovému společenskému úpadku nedošlo.
Velmi kritický pohled na občanskou společnost v době komunistického režimu představil publicista Jan Urban. Také podle něj byla česká společnost normalizací poškozena více než slovenská. Sociální inženýrství a čistky byly v Česku mnohem tvrdší a více než tři čtvrtě milionu lidí přišlo z politických důvodů o práci, řekl Urban. Podle něj neexistovala v Česku žádná občanská společnost, pouze její malé ostrůvky. Za velký problém českého disentu považuje fakt, že víc diskutoval, než jednal.
Optimističtější pohled na občanskou společnost přinesl novinář Jan Macháček. Mluvil o osobních zážitcích, na kterých ukázal předlistopadovou dobu, pro kterou byly podle něj důležitými fenomény radost, humor a zábava. Pro občanskou společnost byly nesmírně důležité silná solidarita a pocit sounáležitosti. Sedmdesátá léta byla období tragikomické absurdity, řekl také Macháček.
V druhém panelu se sešli akademici, kteří diskutovali o tom, jak se občanská společnost vyvinula za dvacet let od pádu komunismu. Politolog Salim Murad z Jihočeské university srovnával pohled Čechů na to, jestli běžný občan může ovlivnit jednání vlády, s jinými národy. Zatímco v USA si to myslí více než polovina lidí a souhlasí s tím také více než třetina dotázaných ve Švýcarsku, Německu nebo Rakousku, v Česku sdílí tento názor pouze jedna pětina. Průzkum provedený na českých středních školách ukázal, že i 80% středoškoláků se domnívá, že nemůže ovlivnit lokální ani celostátní problémy. Murad upozornil také na snižující se počet členů politických stran, který signalizuje malý zájem občanů o veřejné věci.
Obava, že středovýchodní Evropa se po pádu komunismu vydá cestou Jižní Ameriky a z „východu“ se stane „jih“, se podle slovenské socioložky Soni Smolanyi ukázala jako mylná. Hlavní role se podle ní ujaly tradiční politické nástroje a v době převratu očekávaný nový model participativní demokracie se tak ukázal jako iluze. Podle Smolanyi je důležitější vytvořit dobré instituce, než změnit kulturu, jelikož to trvá příliš dlouho. Ukázala to na příkladu bankovnictví, v kterém přísná pravidla napomohla výraznému snížení korupce.
Podle politologa Karla Müllera byla předpověď německo-britského filosofa a politologa Ralfa Dahrendorfa, že se občanskou společnost ve střední a východní Evropě podaří vybudovat za 60 let, příliš optimistická. Přiznává, že za dvacet let došlo k mnohým zlepšením, celkový dojem je však podle něj neuspokojivý. Postkomunistické státy nemají problém silných států, ale slabých, řekl Müller. Za zásadní problémy středo- a východoevropských států považuje korupci a nedostatečnou vládu práva. Müller ukázal dvě cesty transformace společnosti. Jednou je přístup „shora dolů“, kdy se vytvoří vhodné demokratické instituce a druhým je přístup „zdola nahoru“, v kterém je nejdůležitější zkvalitnění kulturního prostředí. Podle Müllera je nejlepší tyto dva přístupy kombinovat. Za zásadní považuje zlepšení politické gramotnosti občanů.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop
