Hana Chuka, EUROSKOP, 11. února 2010
„Labour ještě může v letošních volbách zvítězit,“ prohlašuje britský premiér Gordon Brown. Zatímco si komentátoři ťoukají na čelo, Financial Times má pro takové utopistické úvahy pochopení. Konec konců i nepopulární předsedové upadajících politických stran mají v době recese právo něčemu věřit. Ve svém úterním vydání tak deník zkoumá nejen blízkou opoziční budoucnost labouristů, ale i faktory, které by mohly Cameronovu rozjetou volební kampaň na poslední chvíli ohrozit.
Až do posledního muže
Na otázku, co by labouristé udělali jako první, kdyby strana navzdory zdravému rozumu a všem předpovědím 6. května vyhrála, odvětil nejmenovaný ministr bez rozmýšlení, že nejdříve by se zbavili Browna. Jakkoli je jeho odpověď ukázkou upřímnosti, dokládá, že s volebním programem si vládnoucí strana hlavu vskutku nelámala.
Navzdory rozmáhajícímu se pocitu odevzdanosti však jednotlivé časti labouristické administrativy překvapivě stále fungují. Příkladem může být Bob Ainsworth, vedoucí rezortu obrany, který podle deníku odvedl skvělou práci při revizi národní obranné politiky, či ministr financí Alastair Darling, který bez zásahů svého premiérského souseda z Downing Street drží rozpočet na uzdě. Deník si všímá, že pozadu nezůstali ani bratři Millibandové – šéf diplomacie David a enviromentalista Ed – když přišli s reformami, které by podle Financial Times ani po příchodu toryů rozhodně neměly skončit v koši.
Gordon to nevzdává. Britský premiér věří, že labouristé, kteří Velké Británii vládnou od roku 1997, nakonec rozjetou kampaň Cameronových konzervativců zvrátí. Většina komentátorů však Brownovi příliš šancí na prodloužení pobytu na Downing Street 10 nedává. Foto: eu2009.cz
Ještě novější New Labour
Zatímco jednotlivá ministerstva stále plní svá poslání, v centru moci už politické kalkulace dávno převážily nad strategickým uvažováním. Lord Mendelson, ministr obchodu, se vážně zabývá myšlenkou stranické programové reformy a i když Gordon Brown navenek přitakává, je evidentní, že jeho vlastní komfortní zóna se stále nachází hluboko ve staré dobré Labour Party.
Jak ale píší Financial Times, i Brownovi je třeba přiznat alespoň taktické zásluhy. Po dlouhých měsících, kdy se výsledek nadcházejících voleb zdál předem rozhodnutý, to vypadá, že Británie letos v květnu možná přece jen zažije skutečnou politickou soutěž. Přispěl k tomu i David Cameron, který se zatím zdráhá odhalit, jak brzo a s jakou brutalitou hodlá jeho strana po převzetí moci zaútočit na veřejné výdaje. Navíc jsou tu i jisté přetrvávající důvody. Deník poznamenává, že jakkoli je labouristická třídní rétorika stupidní, etonský konzervativní lídr ekonomické obavy neprivilegované většiny dosud zcela nerozptýlil. Důsledkem jsou zužující se křivky předvolebních průzkumů a panika ve vedení konzervativců, když vítězství, které se jevilo být bezpečně v kapse, najednou vypadá podstatně méně jistě.
Quo Vadis, Tory?
Konzervativci nyní přemýšlejí, zda mají na nelichotivé ukazatele reagovat ideologickým posunem a pokud ano, tak jakým směrem. Podle stranických mediálních roztleskávačů, z nichž většina byla v dobách železné lady ještě děti, jednoznačně doprava. Průzkumy zatím ukazují opačným směrem a zdůrazňují potřebu centristického klidu, která je v jasném rozporu s ultra tržní ideologií osmdesátých let. Právě na této středové politice sociální soudržnosti a politické odpovědnosti strana za Cameronova předsednictví nejvíce vydělala.
V každém případě je finále ještě daleko. Konzervativci stále vedou o celých devět procent a volební výsledek by jim měl zaručit pohodlnou většinu. Skutečně důležité číslo bude představovat podpora labouristů, která za posledních pár měsíců nepřesáhla třicet procent, z čehož můžeme usuzovat, že většina voličů by uvítala změnu. Největším Cameronovým nepřítelem tak v současnosti není Brown, ale potenciální inkompetence manažerů jeho kampaně. Absence labouristické strategie pro čtvrté volební období se přesně odráží v hubenosti konzervativního volebního programu. Jak nový premiér jistě brzo zjistí, sliby o zmenšení rozpočtového schodku a nižší dědická daň pro bohaté nejdou dohromady, uzavírají Financial Times.
Autor: Hana Chuka, Euroskop