Ondřej Žáček, 27.8. 2013, psáno pro Euroskop
Na evropské úrovni se dnes vede živá debata o vzniku a fungování tzv. bankovní unie. Jedna z jejich částí zahrnuje i harmonizaci pravidel pro národní fondy pojištění bankovních vkladů (DGS), jež představuje alespoň prozatímní kompromis vzhledem k nedávným velkorysým úvahám Evropské komise o zavedení centrálního systému propojení pojištění vkladů v celé Unii. Smyslem tohoto textu není zabývat se technickými vlastnostmi DGS, ale spíše logikou, která stojí za institutem pojištění bankovních vkladů.
Co je smyslem pojištění vkladů?
Pojištění bankovních vkladů jednoduše znamená zákonnou povinnost státu vyplatit střadatelům určitou část jejich vkladů, pokud by se jejich banka ocitla ve finančních potížích. Stát za tímto účelem obvykle zřizuje určitý fond pojištění vkladů, do něhož povinně přispívají jednotlivé banky. Hlavní uváděná výhoda tohoto pojištění spočívá ve zvýšení důvěry ve finanční trh a snížení rizika „runů” na banku. Uveďme příklad – pokud člověk zjistí, že je jeho banka v problémech, pravděpodobně se rozhodne urychleně vybrat své vlastní peníze. Jenže pokud se takto rozhodne víc střadatelů, může to mít v dnešním systému částečných rezerv pro banku katastrofální následky. Avšak s pojištěním je tato motivace lidí oslabena – proč bych měl běžet do banky, když je můj vklad zaručen státem?
Tuto logickou linku měli pravděpodobně na paměti evropští zákonodárci, když v březnu 2009 reagovali na finanční světovou krizi schválením směrnice, která harmonizovala minimální pojištění vkladů v členských státech, a to až do výše 100 000 EUR. Jejich záměrem bylo uklidnění evropské veřejnosti a zejména její odrazení od masivního vybírání vkladů. Jenže stejně jako má každá mince svůj rub a líc, tak i pojištění vkladů má svá úskalí.
Novozélandský pohled
Těch si je vědom i Toby Fiennes z centrální banky Nového Zélandu (RBNZ), který uvedl ve svém projevu pro Institute of Directors ve Wellingtonu základní 4 důvody, proč je Nový Zéland společně s Izraelem jedinou zemí OECD, ve které žádné pojištění vkladů neexistuje:
• Pojištění vkladů nevylučuje runy na banku. Příkladem budiž britská banka Northern Rock, která v roce 2007 zkrachovala kvůli klasickému runu, ačkoliv byly vklady střadatelů pojištěny.
• Pojištění vkladů lze jen velmi těžko férově ocenit a také nalézt spravedlivé meze, kam až bude pojištění sahat. Mají být pojištěny jen bankovní vklady? Nebo i v jiných finančních institucích, stavebních či úvěrových družstvech? Jak zajistit, aby subjekty chovající se opatrně nedotovaly prostřednictvím tohoto institutu subjekty chovající se riskantně?
• Pojištění vkladů povede banky k většímu morálnímu hazardu, čímž se stanou náchylnějšími ke krachu. To bude v další fázi zvyšovat tlak na ještě větší a nákladnější regulaci.
• Nakonec pokud budou ztráty bank příliš velké, fond pojištění vkladů nebude mít s největší pravděpodobností nikdy dostatek prostředků na vypořádání všech klientských nároků. Závazek se tak přesune na stát, tedy na peníze všech daňových poplatníků.
Dále se Fiennes odkazuje na výsledky analýzy Světové banky (Policy Research Working Paper 6289), v níž autoři Anginer, Demirguc-Kunt a Zhu srovnávají dopady pojištění vkladů před krizovým obdobím (2004-2006) a v krizovém období (2007-2009). Kladem pojištění je právě vyšší stabilita v krizi, jenže jak bylo již naznačeno výše, vedlejším produktem je i změna motivací lidí. Konkrétně se snižuje motivace lidí k důslednému monitorování banky a k obezřetnému nakládání s vlastními prostředky, a právě to zvyšuje nestabilitu v bankovním sektoru v předkrizových letech. Souhrnně je podle autorů ze Světové banky přínos institutu pojištění vkladů negativní a zároveň je naznačeno, že alternativou k pojištění může být kvalitní dozor dohledových autorit nad finančními institucemi.
Klíčem je psychologie
Promyšlení dopadů na motivace a jednání lidí by mělo být základem každého hospodářského opatření. Paralelou k pojištění vkladů může být dnes již legendární článek amerického ekonoma Sama Peltzmanna ze sedmdesátých let, ve kterém zkoumal, jak se změnil počet smrtelných nehod řidičů v USA po zavedení bezpečnostních pásů. Proti všem předpokladům se jejich počet nijak zvlášť nezměnil. Na jednu stranu sice pásy ochránily více řidičů před smrtí, na druhou stranu však přibylo nehod celkem – pásy oslabily motivaci řidičů jezdit bezpečně. Nepříjemným vedlejším důsledkem opatření bylo zvýšení počtu mrtvých chodců, které před nebezpečnější jízdou řidičů samozřejmě žádné pásy neochránily. Nemůže mít podobné následky i snaha o stabilizaci finančního sektoru prostřednictvím opatření, které snižuje obezřetnost jeho účastníků? Banky tím přece přicházejí o jeden z vnějších dohledových prvků od vlastních klientů.
Jak ironicky uvádí v jiném článku o podstatě pojištění Novozélanďanka Nicole Fossová, pokud bychom chtěli méně nehod pro motoristy, místo bezpečnostních pásů by bylo optimální nainstalovat na každý volant kopí, které by mířilo přímo na hrudník řidiče. Ergo nemít žádné pojištění vkladů.
Institut pojištění vkladů má své výhody i nevýhody, které podrobněji rozebírá celá řada publikací. V žádném případě však tento institut neeliminuje riziko, které podstupujeme, pokud se rozhodneme svěřit vlastní peníze určité bance. Vztah mezi rizikem a výnosem není jen zcela zásadním pro oblast investování, ale při mírném zobecnění je rozhodování mezi náklady a užitkem zcela nezbytnou součástí lidského jednání. Při projednávání jednotlivých částí bankovní unie je tak vhodné mít na paměti neustále celkovou podstatu problému, zvažovat různé inspirační zdroje a alternativy a nezapomínat na ně při projednávání konkrétních technických a formálních řešení.
Autor: Ondřej Žáček, psáno pro Euroskop
