Acquis communautaire

Tento termín označuje souhrn zákonů a ustanovení, přijatých během jednotlivých etap evropské integrace a vytváření společného trhu. Používá se především ve vztahu k zemím, které jsou přijímány za nové členy Evropské unie. Rozumí se jím, že nová země přijme a vezme za své stávající i budoucí práva a povinnosti, spjaté se systémem a institucionálním rámcem EU – včetně práv a povinností plynoucích z multilaterálních i bilaterálních dokumentů, jež EU a její členské země podepsaly.

Addoninův výbor

Výbor pod názvem „Evropa občanů“, ustavený ad hoc na podnět Evropské rady (na základě jejího rozhodnutí z Fontainebleau v roce 1984). Zabýval se otázkou, jak přiblížit komplikovaný politický systém Evropského společenství občanům. V roce 1985 předložil výbor dvě zprávy, v nichž se jako nejdůležitější opatření navrhuje volný pohyb osob a právo usadit se v kterémkoli členském státě ES. Ve stejném roce vypracovala Komise pracovní program realizace těchto návrhů. Později byly zahrnuty do Smlouvy o Evropské unii.

Agenda 2000

Agenda 2000 je akční program, přijatý Evropskou komisí 15. července 1997. Je to oficiální odpověď na požadavky, formulované na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995, všeobecný dokument o rozšíření a o reformě společných politik a zpráva o finančním rámci Evropské unie po 31. prosinci 1999. Agenda 2000 se dotýká všech otázek, s nimiž se unie musí vyrovnávat na počátku 21. století. Součástí dokumentu jsou posudky zemí, které se v té době ucházely o členství v Unii (posudky, které vypracovala EK).

Agenda 2000 má tři části:

První projednává o vnitřních mechanismech unie, zejména se zabývá reformou společné zemědělské politiky a politiky sociální a hospodářské soudržnosti. Obsahuje také doporučení, jak se nejlépe vyrovnat s nadcházejícím rozšířením a navrhuje vytvoření nové finanční perspektivy (tj. rozpočtu) na období 2000-2006.

Druhá část navrhuje zesílenou předvstupní strategii, zahrnující dva nové prvky: přístupové partnerství a rozšířenou účast kandidátských zemí v programech Společenství – a vytvoření mechanismu pro uplatňování acquis Společenství.

Třetí část představuje studii o vlivu rozšíření na politiky EU.

Tyto priority byly podepřeny dvaceti legislativními návrhy, které podala Evropská komise v roce 1998. Na zasedání Evropské rady v Berlíně roku 1999 se všichni zúčastnění shodli na tomto „legislativním balíku“ a všechna opatření byla přijata v témže roce. Na období let 2000 až 2006 pokrývají čtyři úzce propojené oblasti:

• reformu společné zemědělské politiky
• reformu strukturální politiky
• předvstupní instrumenty
• finanční perspektivu.

Agentury Evropské unie

Na podporu členských států EU a jejich občanů byla zřízena celá řada specializovaných a decentralizovaných agentur. Tyto agentury reagují na potřebu geografické diverzifikace a na nutnost vypořádat se s novými úkoly právního, technického nebo vědeckého charakteru. Agentury EU jsou rozděleny do několika skupin. Zásadní je zde dělení na Agentury Společenství (první pilíř), Agentury společné zahraniční a bezpečnostní politiky (druhý pilíř) a Agentury pro spolupráci policejních a soudních orgánů v trestních věcech (třetí pilíř).

Akce Jeana Monneta

Podpůrný program pro studium evropské integrace v rámci postgraduálního výzkumu a výuky – jde zejména o zřizování kateder evropských studií, pořádání evropských studijních akcí a zpracovávání studijních modelů.

Akt o drobném podnikání (Small Business Act)

Komise v rámci Aktu o drobném podnikání zformulovala konkrétní kroky na podporu malého a středního podnikání. Představila hned několik návrhů na podporu této oblasti. Vedle vzniku statutu evropské soukromé společnosti se jedná především návrh týkající se snížení sazby DPH na místně poskytované služby s vysokým podílem lidské práce, revizi směrnice o pozdních platbách a nařízení o blokových výjimkách. Více naleznete v rubrice Monitoring legislativy EU.

Amsterodamská smlouva

Amsterodamská smlouva, foto archiv Evropské komise

Amsterodamská smlouva vzešla z mezivládní konference, zahájené zasedáním Evropské rady v Turínu 29. března 1996. Byla přijata na zasedání Evropské rady v Amsterodamu 16.-17. června 1997. Ministři zahraničních věcí patnácti členských států ji podepsali 2. října 1997. Smlouva vstoupila v platnost 1. května 1999 – poté, co ji ratifikovaly všechny členské státy. Z právního pohledu Amsterodamská smlouva mění určitá ustanovení ve Smlouvě o Evropské unii, ve smlouvách zakládajících Evropská společenství a v souvisejících právních aktech. Tyto smlouvy však nenahrazuje, spíše stojí vedle nich.

Antidumpingové řízení

Řízení u Komise ES, zaměřené na zjišťování dumpingu a vyměření antidumpingového cla. Aby mohlo být uvaleno antidumpingové clo, musí být naplněny tři předpoklady: existence dumpingu, nebezpečí významného poškození některého průmyslového odvětví ES a „zájem Společenství“ na uvalení antidumpingového cla. Antidumpingové řízení se obvykle zahajuje stížností představitelů dotčeného průmyslového odvětví Komisi ES. Uzná-li Komise stížnost za odůvodněnou, zahájí šetření. Dospěje-li Komise po vyslechnutí zúčastněných stran k závěru, že dumping existuje, uvalí na dotyčné zboží předběžné antidumpingové clo. Teprve po projednání a schválení v Radě může Komise rozhodnout o vybrání konečného antidumpingového cla. Antidumpingové řízení může skončit i tím, že vývozce vyjádří ochotu zvýšit cenu o dumpingový rozdíl nebo ji přinejmenším upravit směrem nahoru tak, aby neohrozilo poškození průmyslu ES.

Asociační dohoda

Dohoda uzavíraná mezi Evropskými společenstvími a vnějším státem, skupinou států nebo mezinárodní organizací. Obsahuje vzájemná práva a povinnosti v oblasti ekonomické, průmyslové a obchodní spolupráce. Existují dva druhy asociačních dohod. Jedny jsou uzavírány s výhledem na vstup daného subjektu do unie (např. Asociační dohoda ČR – ES). Druhý typ asociačních dohod nepředpokládá vstup do EU a byl uzavřen např. s některými africkými státy.

Azylové právo

Maastrichtská smlouva pojala azylovou politiku (ve třetím pilíři) jako zvláštní oblast spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí. Poté, co vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva, se otázky azylu dostaly do 1. pilíře Evropské unie a budou upravovány právními nástroji komunitárního práva.

Bankovní unie

Jednotný mechanismus dohledu a jednotný mechanismus pro řešení krizí v oblasti bankovnictví vytvořený jako reakce na finanční krizi v roce 2008. Cílem je zajistit, aby byl bankovní sektor v eurozóně a v celé EU stabilní, bezpečný a spolehlivý.

BASEL III

Souhrnný set reformních opatření s cílem zlepšit stávající regulaci, dohledová pravidla a způsob řízení rizik v rámci podnikání v oboru bankovnictví. Vznikl jako reakce na nedostatky na finančních trzích, které byly odkryty finanční krizí v roce 2008.

Benelux

V roce 1944 se rozhodly Belgie, Holandsko a Lucembursko integrovat v celní unii s názvem Benelux. 17. března 1948 vstoupila v platnost dohoda o vytvoření Beneluxu. Základním cílem této celní unie byla podpora rozvoje vzájemného obchodu a vzájemná hlubší integrace jednotlivých ekonomik členských států. Do doby než byla postupně vytvořena jednotlivá společenství a následně v rámci Evropských společenství v roce 1968 celní unie, měly země Beneluxu vlastní celní sazebník. P vytvoření celní unie v rámci Evropských společenství (ES) převzaly celní sazebník ES. Generální sekretariát celní unie sídlí v Bruselu. V rámci Beneluxu spolu udržují specifický svazek Belgie s Lucemburskem. Tyto dvě země vytvářejí hospodářskou unii. Všechny tři členské státy patřily a patří k nejaktivnějším v oblasti evropské integrace, byly zakládajícími členy Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského hospodářského společenství a Euratomu. V roce 1998 byly rovněž Radou ministrů vybrány do skupiny zemí Evropské unie, které k 1. lednu 1999 vytvořily společnou měnu Euro.

Berlínská deklarace

Německé předsednictví v první polovině roku 2007 si zvolilo za jednu z priorit oživení debaty o Euroústavě, kterou pohřbilo francouzské a nizozemské ‚ne‘ v roce 2005. Prvním impulsem k tomuto oživení byla tzv. Berlínské deklarace, kterou představitelé členských států EU podepsali 25. března 2007 během oslav 50. výročí podepsání Římských smluv. Úsilí Německa o oživení debaty o reformě EU vyvrcholilo během červnového summitu Evropské rady ve dnech 21. až 23. června 2007 v Bruselu. Nejvyšší představitelé členských států EU se shodli na znění dohody na zpracování Návrhu Smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, pro kterou se díky jejímu obsahu vžil název reformní smlouva. Znění Berlínské deklarace najdete zde.

Berlínská zeď

Nechvalně známá zeď, která mezi lety 1961 až 1989 rozdělovala v podstatě neprodyšně Berlín na dvě části. Podle dohod z Postupimi a z Jalty o poválečném uspořádání Evropy bylo Německo rozděleno na více částí. Jednalo se o to, že poražené Německo mělo nadále existovat pod „patronací“ či lépe dozorem vítězných mocností. Nejprve tedy došlo v roce 1945 na dělení do čtyř takzvaných okupačních zón, spravovaných USA, Velkou Británií, Sovětským svazem a Francií. Vzhledem k dalšímu vývoji, kdy byly postupně sdruženy zóny USA, Velké Británie a Francie v jednu, vše vyústilo v dělení na „Východní Německo“ pod správou Sovětského svazu a na „Západní Německo“. V roce 1949 pak vznikly dva nové německé státy: část pod správou USA se stala 23. května 1949 základem nově vzniklé Spolkové republiky Německo (SRN), z druhé části vnikla 7. října 1949 Německá demokratická republika (NDR).

Podobný osud postihl i město Berlín, v němž byla definována jasná hranice mezi územím „Východního Berlína“ patřícím NDR a územím „Západního Berlína“, které připadlo SRN. Avšak v období 1949-61 odešlo z NDR na „Západ“ více než 2,5 miliónu obyvatel a proto bylo rozhodnuto o stavbě zdi, která by z velké části tomuto odlivu zabránila. NDR stavbu započala v srpnu 1961 natažením ostnatých drátů a když vše bylo v roce 1963 dokončeno, tak zeď postavenou z betonových panelů dlouhou 165 kilometrů a vysokou zhruba 3 metry hlídalo 30 tisíc východoněmeckých vojaků, 193 strážních věží a 208 bunkrů. Na západní straně bylo podél zdi vytvořeno pouze jakési „území nikoho“. Zde se po lidech sice nestřílelo, ale výstražné tabule „Nepřibližujte se! Nebezpečí újmy na zdraví“ byly výmluvné. V průběhu let se mnozí pokoušeli zeď překonat, zatknuto či přímo zastřeleno zde bylo mnoho lidí. Celkem se hovoří o více než 190 obětech Berlínské zdi.

K otevření a postupnému zbourání zdi mohlo dojít teprve až po pádu komunistických režimů v zemích Východní Evropy. K pádu zdi samé došlo přesně 9. listopadu 1989 po prvním zveřejnění informací o otevření hranic na Západ. Během následujících let byla tato obludná stavba postupně rozebrána. V současnosti jsou již jedinými významnými souvislými zbytky a připomínkami zdi tři úseky: tzv. East Side Gallery na břehu Sprévy a dva menší úseky – první mezi Postupimským náměstím (Potsdamer Platz) a Checkpoint Charlie a druhý na Bernauer Straße. O historii zdi (a současně útěků či pokusů o útěky přes ni) nabízí informace muzeum v Domě na Checkpoint Charlie (Haus am Checkpoint Charlie), které existuje již od roku 1963 a nachází se na bývalém přechodu Checkpoint Charlie. Stránky tohoto muzea – Muzeum Haus am Checkpoint Charlie.

BEUC (Bureau Européenne des Unions de Consumateurs)

Centrální sdružení národních spotřebitelských svazů, které se na úrovni EU zasazuje o zájmy spotřebitelů.

Bilaterální dohoda

Nejčastěji mezistátní dohoda, která řeší obchodní či politické vztahy mezi dvěma stranami. Většina mezinárodní diplomacie probíhá na bilaterální úrovni. Například smlouva mezi dvěma zeměmi, výměna velvyslanců, státní návštěva a další. Dalším typem dohody je dohoda mnohostranná čili multilaterální.

Bílá kniha

Bílé knihy Evropské komise jsou dokumenty, které obsahují návrhy na činnost Společenství v určité oblasti. V některých případech Bílá kniha následuje po vydání Zelené knihy, jejímž cílem je zahájit proces konzultací o daném tématu na evropské úrovni. Příkladem jsou Bílé knihy o završení jednotného trhu, o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, o sbližování práva v přidružených státech střední a východní Evropy v oblastech týkajících se vnitřního trhu. Vysloví-li souhlas Evropská rada, může se z Bílé knihy stát akční program Unie pro danou oblast.

Brexit

Zkrácené označení (z anglického Britain a exit) pro proces ukončení členství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Evropské unii.

Britský rabat

V roce 1984 se Velké Británii vedené premiérkou Margaret Thatcherovou podařilo prosadit zavedení tzv. „britského rabatu“ či také „britského šeku“. Ten přímo souvisí s problematikou ROZPOČTU EU, přesněji s jeho doposud zásadní součástí – SPOLEČNOU ZEMĚDĚLSKOU POLITIKOU (SZP). V podstatě se jedná o určitou kompenzaci z rozpočtu EU vůči Velké Británii, která má oproti některým jiným členským zemím nižší zastoupení zemědělské výroby. Přičemž v době zavedení této kompenzace ekonomika Británie dosahovala necelých 91 % průměru HDP tehdejšího Společenství a současně prostředky vynakládané na SZP představovaly jednoznačně většinu rozpočtu ES, tedy zhruba jeho 80 %. Do dnešních dnů se sice již uvedené poměry diametrálně změnily, HDP Británie nyní činí asi 120 % průměru EU, přesto se Britové rabatu zatím nechtějí vzdát. Patří totiž dlouhodobě mezi odpůrce Společné zemědělské politiky a proto podmiňují zrušení rabatu její zásadní reformou. Ta se však stále odkládá, není totiž jednoduché dojít ke kompromisu v této, pro většinu členských zemí velmi citlivé, oblasti.

Bruselský pakt

Tímto termínem je označována původně proti Německu namířená obranná smlouva Velké Británie a Francie ze 4. března 1947, rozšířená 17. března 1948 o státy Beneluxu. Bruselský pakt byl předchůdcem Západoevropské unie (ZEU), která vznikla přistoupením Itálie a Spolkové republiky Německo.

BUSINESSEUROPE (The Confederation of European Business)

Konfederace evropského podnikání, která sdružuje podnikatelské a zaměstnavatelské svazy z 33 zemí Evropy. Je největším podnikatelským lobby vůči evropským institucím a dalším organizacím a lídrem zaměstnavatelů v rámci evropského SOCIÁLNÍHO DIALOGU. Zastupuje asi 20 milionů podniků v Evropě. Jedná se o nástupnickou organizaci původního sdružení UNICE. Stránky konfederace BUSINESSEUROPE.

Celní unie

Je jedním ze stupňů evropského integračního procesu. Nejbližším nižším integračním stupněm je OBLAST VOLNÉHO OBCHODU a nejbližším vyšším stupněm je SPOLEČNÝ TRH. V rámci vzájemného obchodu mezi členskými státy celní unie jsou zrušena cla a zároveň členské země celní unie uplatňují ve vztahu k nečlenským zemím společnou obchodní politiku (především prostřednictvím společného celního tarifu). Jaké jsou základní ekonomické výhody spojené s existencí celní unie? Díky zvýšené konkurenci a rostoucí specializaci roste efektivita jednotlivých výrob. Díky rozšíření trhu lze dosahovat úspor. Zvýšená a kvalitnější produkce umožňuje zlepšit postavení na světových trzích.

Vytváření celní unie je obvykle dlouhodobým procesem, který například v rámci EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ trval 10 let (vznik celní unie je datován k 1. červenci 1968).

Specifickým případem celní unie z hlediska rychlosti jejího vytvoření je celní unie ČR-SR. Tato celní unie byla vytvořena jednorázově, neboť se jednalo nikoliv o integrační, ale dezintegrační proces, tj. z vyššího integračního stupně na nižší. Jako příklad fungující celní unie v Evropě je možné uvést celní unii mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem.

Cecchiniova zpráva (Cecchiniho zpráva)

Byla předložena v roce 1988 jako studie o vnitřním trhu k roku 1992, iniciovaná Komisí ES. Před založením jednotného vnitřního trhu se Komise snažila vyčíslit jeho přínosy, tím se zabývala právě tzv. Cecchiniho zpráva. Cecchini v analýze rozdělil přístup zkoumání na makroekonomický a mikroekonomický a sledoval efekty zavedení vnitřního trhu v obou případech.

Zpráva tedy analyzovala hospodářské důsledky společného vnitřního trhu a dlouhodobě prognózovala pro ES hospodářský růst. Konstatovala, že při odstranění všech překážek lze ušetřit na nákladech asi 200 mld. ECU, z čehož vyplývají nižší spotřebitelské ceny, vyšší hospodářský růst a vytvoření nejméně 1,8 mil. pracovních míst za několik málo let.

CEDEFOP

CEDEFOP – Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání – je agentura Evropské unie, která pomáhá při podpoře a rozvoji odborného vzdělávání a celoživotního vzdělávání v Evropské unii. Středisko bylo založeno Společenstvím v roce 1975 a až do roku 1994 mělo sídlo v Berlíně. Rozhodnutím Evropské rady bylo sídlo CEDEFOP přeloženo do Soluně, kontaktní kancelář provozuje v Bruselu.

CEFTA (Central European Free Trade Agreement)

Středoevropská zóna volného obchodu sdružuje ty evropské státy, které dosud nejsou členy Evropské unie, avšak je velmi pravděpodobné, že se jimi v budoucnu stanou. Podmínkami pro vstup do CEFTY jsou mimo jiné členství (či alespoň úplné respektování pravidel) ve WTO a platná asociační smlouva s EU. Tato mezinárodní organizace byla založena v roce 1992 v polském Krakově. Zakládajícími státy byly Československo (po jeho rozdělení se staly členy Česká republika a Slovensko), Maďarsko a Polsko. Později se přidaly také Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko. Všem těmto zemím zaniklo členství k datu jejich vstupu do EU. V současnosti má CEFTA sedm členů: Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Moldavsko, Černou Horu, Srbsko a UNMIK (Kosovo).

CELEX

CELEX (Communitatis Europeae Lex) – oficiální databáze plných textů právních dokumentů Evropské Unie a jejích institucí. Databáze byla zpřístupněna nejprve ve francouzském jazyce roku 1981. V tomto roce byl také veřejnosti představen první osobní počítač. Později se začal používat internet, který dovolil vytvořit v roce 1998 první webovou podobu Úředního věstníku: zrodil se EUR-Lex, který zpřístupnil ucelené, srozumitelné a spolehlivé informace o právních předpisech Společenství.

Dnešní EUR-Lex je spojením profesionálních nástrojů CELEXu s dostupností a uživatelským komfortem online prostředí a je tak určen pro profesionály i širokou veřejnost.

CEN/CENELEC

Evropský výbor pro normalizaci (CEN – European Committee for Standardization) a Evropský výbor pro elektrotechnickou normalizaci (CENELEC – European Committee for Electrotechnical Standardization). Společná evropská instituce pro normalizaci má sídlo v Bruselu a sdružuje národní normalizační útvary států EU a EFTA.

Technické práce probíhají v technických komisích, subkomisích a pracovních skupinách. Postupy pro technickou práci a pravidla pro zpracování norem jsou stanoveny ve Vnitřních předpisech CEN/CENELEC.

V rámci EU definuje Komise a Rada rozsah požadavků na produkty (např. společná úprava požadavků na bezpečnost a zdravotní nezávadnost výrobků, minimální standardy ochrany spotřebitelů). Evropské normy, nahrazující národní normy, pak přispívají k rychlejší harmonizaci předpisů o produktech.

CERN

CERN (European Organization for Nuclear Research) – mezistátní Evropská organizace pro jaderný výzkum se sídlem v Ženevě, založená v roce 1954. Jejím cílem je spolupráce evropských států v oblasti výlučně vědeckého a základního jaderného výzkumu a dalších souvisejících výzkumů.

CIA (Central Intelligence Agency, Ústřední zpravodajská služba)

Jedná se o Ústřední zpravodajskou službu Spojených států amerických. V období následujícím po ukončení II. světové války byl prezident Harry Truman přesvědčen o nutnosti vzniku centralizované zpravodajské služby. Podepsal proto Zákon o národní bezpečnosti (National Security Act), na jehož základě byla v září 1947 založena CIA. Cílem bylo soustředit do jediné organizace všechny dosavadní vládní struktury zabývající se zpravodajstvím a zefektivnit tak sběr informací určených k využití ve všech složkách zajišťujících výkon moci. CIA je tak nezávislou státní organizaci podřízenou přímo prezidentovi USA a kontrolovanou Kongresem. Dle zákona smí vykonávat své činnosti pouze mimo území Spojených států. Z historie je patrné, že v určitých obdobích byly pravomoci a postupy svěřené CIA poněkud překračovány (v podstatě mocensky zneužívány, byly zde prováděny různé tajné operace apod. Viz nejznámější z afér – aféra Watergate).

V roce 2004 podepsal prezident George Bush Zákon o reformě zpravodajských služeb a prevenci terorismu (Intelligence Reform and Terrorism Prevention Act). Tímto zákonem byly poněkud pozměněny řídící struktury uvnitř CIA a založeno Národní středisko pro boj proti terorismu. Současně zde jsou definovány aktuální úkoly a cíle zaměřené zejména na boj proti terorismu, extremismu, produkci a obchodu s drogami apod.

Sídlo CIA se nachází v městě Langley nedaleko hlavního města Washington D. C. a patří mezi nejvíce hlídané a zabezpečené budovy světa. Oficiální stránky CIA.

COREPER

Comité des Representants Permanents, česky Výbor stálých zástupců (viz článek 207 Smlouvy o založení ES). COREPER je jedním z nejvýznamnějších spojovacích článků mezi členskými státy a Společenstvím. Skládá se ze stálých zástupců členských států v Bruselu (velvyslanců a jejich zástupců), kteří jsou v úzkém kontaktu s Evropskou komisí i mezi sebou navzájem.

Hlavním úkolem COREPERu je projednávání a příprava návrhů k jednotlivým legislativním aktům, o nichž poté, často již jen formálně, rozhoduje Rada.

COREPERu podléhá přibližně 200 pracovních skupin, jež se zabývají technickými detaily jednotlivých legislativních návrhů.

Organizační struktura Stálého zastoupení ČR při EU

COPA-COGECA

COPA (Committee of Professional Agricultural Organisations) – Sdružení profesních zemědělských organizací EU. Je jedním z největších zájmových svazů v rámci Společenství, má stálý kontakt s jeho institucemi a předkládá stanoviska k vývoji společné zemědělské politiky. Od založení v roce 1958 je hlavním cílem výboru zajišťovat životní a pracovní podmínky a také zvyšovat příjmy zemědělců.

COGECA (General Committee for Agricultural Cooperation in the European Union) – Generální konfederace zemědělských kooperací v EU.

COPA-COGECA je zastřešujícím sdružením nevládních zemědělských organizací v rámci členských zemí EU. Jedná se o největší a nejvlivnější lobbyistické sdružení zemědělců na úrovni EU, které reprezentuje 15 milionů lidí pracujících v evropském zemědělství a zastřešuje více než 70 organizací ze všech členských států.

COREU (SZBP)

COREU (CORespondance EUropéenne) je komunikační síť Evropské unie mezi členskými státy a Komisí pro spolupráci v oblasti zahraniční politiky. V případě nouze umožňuje rychlejší rozhodování.

Cukerná dohoda

Protokol o cukru (tzv. Sugar Protocol) tvoří v rámci rozvojové politiky dodatek k Dohodě z Lomé. Se zeměmi tzv. skupiny ACP (Afrika, Karibik, Pacifik) byla uzavřena dohoda, která otevřela vnitřní trh importu cukru z těchto zemí za stejné ceny, jaké byly garantovány producentům Společenství (dovozci byli osvobozeni od celních či dovozních poplatků). ES tak garantovala převážně zemědělsky orientovaným rozvojovým zemím v zájmu zajištění jejich příjmů určitý roční objem odběru surového cukru za ceny, které významně převyšovaly ceny na světovém trhu.

Uvedený protokol byl Rozhodnutím Rady ze dne 28. září 2007 vypovězen s účinností ode dne 1. října 2009. Dle textu rozhodnutí v rámci reformovaného trhu s cukrem nebude již Společenství dále poskytovat evropským výrobcům cukru cenové záruky, předchozí intervenční mechanismus je postupně ukončován a proto je nutné vypovědět protokol o cukru.

Červený kříž (ČK)
– Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce nebo Mezinárodní Červený kříž

Jedná se o humanitární hnutí fungující jako mezinárodní nezisková organizace. Je přitom největší dobrovolnickou organizací na světě. Zabývá se poskytováním humanitární pomoci a lékařské péče tam, kde je to třeba – přírodní katastrofy, válečné konflikty, boj s chudobou apod. Základním mottem Červeného kříže je: The Power of Humanity – síla lidskosti. Tato organizace vznikla roku 1863 a zakladeli byli: švýcarský obchodník Henri Dunant, právník Gustave Moynier, váleční lékaři Louis Appian a Theodore Maunoir a velitel švýcarských jednotek generál Henri Dufour. Důvodem vzniku byly obrovské počty zraněných na obou stranách v bitvě u Solferina v r. 1859. Dunant byl totiž osobně přítomen na místě bitvy, snažil se co nejvíce pomáhat a organizovat péči o raněné z obou stran s pomocí místních obyvatel a používal při tom heslo „Tutti fratelli“ (čili „Všichni jsou bratři“). Bez přípravy a potřebného vybavení nebylo možné pomáhat efektivně. Na základě této zkušenosti začal Dunant rozvíjet myšlenku o budoucí neutrální organizaci, která je potřebná k péči o raněné vojáky. Později v roce 1901 získal jako první Nobelovu cenu za mír za svůj podíl při založení Mezinárodního hnutí Červeného kříže a za podnět k Ženevským konvencím. Den narozenin Henriho Dunanta 8. květen si nyní připomínáme jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce.

Mezinárodní hnutí Červeného kříže zaštiťuje totiž vlastně dvě odnože – Červený kříž (ČK) a Červený půlměsíc (ČP). To vychází z respektu k náboženským odlišnostem, pro muslimský svět tak vznikla vlastní organizace s názvem Červený půlměsíc. Jako symbol organizace jsou však používány dokonce tři varianty vlajek: červený kříž na bílém podkladu, červený půlměsíc na bílém podkladu a pro státy, pro něž jsou oba předchozí symboly nepřijatelné (např. Japonsko), je to červený kosočtverec na bílém pozadí.

Mezinárodní hnutí ČK a ČP se řídí sedmi základními principy:

• humanita
• neutralita
• nestrannost
• nezávislost
• dobrovolnost
• jednota
• světovost neboli univerzálnost

Postavení a úkoly jednotlivých složek této mezinárodní asociace vyplývají především ze znění Ženevských úmluv, ze Statutu Mezinárodního hnutí Červeného kříže (schváleného také vládami zemí – smluvních stran Ženevských úmluv) a z rezolucí Mezinárodních konferencí ČK&ČP. Červený kříž je dále větven do národních celků a celkem působí v 185 státech světa. Hlavním sídlem je švýcarské město Ženeva.

Oficiální stránky Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Český červený kříž (ČČK)

Český červený kříž je nedílnou součástí celosvětově působícího Mezinárodního Červeného kříže. Mezinárodním výborem Červeného kříže byl Český červený kříž uznán 26. srpna 1993 a za člena Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce pak byl přijat 25. října 1993. Ve své činnosti ČCK přitom navazuje na své předchůdce v této oblasti – na „Vlastenecký pomocný spolek pro Království české“, který byl založen 5. září 1868 a na Československý červený kříž, který vznikl ke dni 6. února 1919.

V současné době sdružuje Český červený kříž celkem 61 tisíc členů a dobrovolníků zapojených celkem ve 1448 Místních skupinách v 78 Oblastních spolcích ČČK (údaje k 1.1.2009).

Web stránky Českého červeného kříže.

Daňová harmonizace

Na základě čl. 99 Smlouvy o ES byl již v roce 1967 schválen společný systém daně z přidané hodnoty, který byl v roce 1973 zaveden ve všech členských státech. Nejprve byl sjednocen základ, z něhož se daň vyměřuje. Dále bylo stanoveno určité optimální rozpětí daní a určena minimální výše 15 % pro základní sazbu a 4% pro sníženou sazbu DPH . To bylo nezbytným předpokladem zrušení daňových hranic. Od r. 1993 je zavedena úprava pro soukromé osoby, tzv. zásada země spotřeby (resp. nákupu). DPH se platí v zemi, v níž bylo zboží zakoupeno (na rozdíl od obecné zásady zdanění podnikatelské sféry, kde platí zásada země určení).

DPH v rámci práva EU/ES řeší směrnice o DPH, konkrétne se jedná o Směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.

Dánské výjimky

Dánové 2. června 1992 odmítli v referendu Smlouvu o EU. Evropská rada pak v prosinci téhož roku přijala rozhodnutí, které Dánsku umožňovalo ratifikaci Smlouvy ve druhém veřejném hlasování v květnu 1993. Dánsko tak získalo výjimky a není povinno: (1.) účastnit se třetího stupně Hospodářské a měnové unie a zavedení společné měny; (2.) účastnit se příprav a realizace společné obranné politiky; (3.) omezit dánské státní občanství v důsledku předpokládaného občanství EU; (4.) k převodu národních kompetencí ve vnitřní a justiční politice na Společenství se vyžaduje souhlas dánského parlamentu pětišestinovou většinou nebo další referendum. Kromě toho Evropská rada stanovila, že si každá země může podržet a zdokonalovat vlastní příjmovou politiku, cíle ochrany životního prostředí a sociální vymoženosti.

Davignonova zpráva

Ministři zahraničí ES se v Lucemburku dne 27. října 1970 dohodli na zásadách a postupech v zahraniční politice v rámci Evropské politické spolupráce (EPS). Východiskem byla Davignonova zpráva, kterou vypracovali vedoucí politických oddělení ministerstev zahraničí států EU za předsednictví Belgičana Etienne Davignona. Ve zprávě se mj. navrhovalo, že se dvakrát ročně budou konat schůzky ministrů zahraničí, že se bude scházet Politický výbor pro jejich přípravu a že bude zřízen příslušný sekretariát.

Posílení spolupráce zemí Společenství pak znamenalo přijetí druhé Davignonovy zprávy v Kodani v roce 1973. Došlo ke zvýšení frekvence vzájemných porad na úrovni ministrů zahraničních věcí i na úrovni Politického výboru. Byla zřízena skupina evropských korespondentů a vytvořen dálnopisný komunikační systém tzv. COREU (viz výše), jenž propojil všechny státy.

Deklarace (SZBP)

Deklarace je nástroj, který není zmíněn v hlavě V Smlouvy o Evropské unii, ale který byl význačným rysem Evropské politické spolupráce (EPS). Není mandatorním nástrojem a je stále často používán v rámci SZBP.

Deklarace lidských práv (Všeobecná deklarace lidských práv)

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata a vyhlášena dne 10. prosince 1948, tedy zhruba tři roky po ukončení 2. světové války. Ta se stala doposud největší katastrofou v dějinách lidstva, přinesla nezměrné lidské ztráty a utrpení (smrt asi 55 milionů lidí) a obrovské materiální i morální škody. Deklarace je sice právně nezávazným dokumentem, jelikož se nejedná o mezinárodní smlouvu, avšak její politická autorita je uznávána celosvětově. Je považována za nejvýznamnější dokument 20. století. Byla prvním mezinárodním uznáním svobod a práv každého člověka bez rozdílu kulturních a náboženských kořenů, rasy, pohlaví či místa původu. V roce 1948 již sdružovala Organizace spojených národů (OSN) 58 členských států, které představovaly různorodou směs ideologií, politických systémů, náboženských a kulturních tradic a také rozdílných stupňů ekonomické vyspělosti. Autoři deklarace se proto snažili, aby dokument všechny tyto rozdíly respektoval, ale zároveň dokázal shrnout a vyzdvihnout hodnoty všem společné. Finální text deklarace se tak stal především společným vyjádřením vize budoucího spravedlivějšího uspořádání světa. Deklarace byla přeložena do téměř 350 jazyků a nářečí. Stala se nejznámějším a nejčastěji citovaným dokumentem z oblasti lidských práv. Tvoří základ či předlohu řadě mezinárodních dohod a je též součástí ústav a zákonů mnohých států světa. Datum jejího přijetí si proto každoročně připomínáme jako Den lidských práv.

V Preambuli Deklarace se uvádí například:
„že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu“
a dále:
„Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné a uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.“

Český text Všeobecné deklarace lidských práv (dokument formátu PDF, 125 kB)

Deklarace z Laekenu

Již v prosinci 2001 přijala Evropská rada v Laekenu tzv. Prohlášení o budoucnosti Evropské unie (též Laekenská deklarace), které otevřelo debatu o budoucnosti EU. Unii zavázalo k větší demokratičnosti, transparentnosti a efektivnosti a také k tomu, aby zahájila kroky vedoucí k vytvoření evropské ústavní smlouvy. Bylo rozhodnuto, že jednání o textu budoucí euroústavy proběhne na půdě Konventu.

Delorsova zpráva

Zpráva skupiny expertů, vedené předsedou Komise ES Jacquesem Delorsem, z dubna 1989 o nezbytných podmínkách vybudování Hospodářské a měnové unie (HMU) států ES (obsahuje konkrétní návrhy, jak ve třech etapách dosáhnout cíle jednotné měny ES).

Delorsův balík I

Soubor reforem, předložený v roce 1987 Komisí ES. Návrhy se týkaly reforem finančního systému ES, omezení agrárních výdajů, zvýšení strukturálního fondu ES a zavedení nových pravidel rozpočtového hospodaření. Navrhované reformy byly základem pro rozhodnutí Evropské rady na jejím zasedání v Bruselu v únoru 1988 a tvořily společně s Aktem o jednotné Evropě důležitý předpoklad pro rozvoj vnitřního trhu.

Delorsův balík II

Předložen v únoru 1992. Předpokládal zavedení střednědobého finančního plánování EU. Zvýšeným objemem rozpočtových prostředků se měla zabezpečit realizace usnesení schválených v Maastrichtu. Tento balík obsahuje mimo jiné postupné zvýšení vlastních prostředků EU z 1,2 na 1,27 % hrubého národního produktu do roku 1999, další navýšení strukturálních fondů, jakož i založení nového kohezního fondu.

Demokratický deficit

Demokratický deficit je pojem, vycházející z názoru, že Evropská unie je v důsledku složitých metod rozhodování vzdálena občanům, že je omezena její demokratičnost. Převládá názor, že institucionálnímu schématu Společenství dominuje instituce, která kombinuje legislativní a exekutivní formy vlády (Rada), a instituce, která postrádá demokratickou legitimitu (Komise). Pocit, že se Společenství vymyká demokratické kontrole by měl postupně vymizet díky Amsterodamské smlouvě a dalším novelizacím smluv. Dochází totiž postupně k rozšiřování pravomocí Evropského parlamentu a k pravidelnému předávání informací národním parlamentům členských států. Smlouva znamenala počátek nové etapy, v níž mají být rozhodnutí „přijímána co nejblíže k občanovi“.

Den Evropy – 9. květen

9. května 1950 vyhlásil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman svou deklaraci, proklamující návrh na vytvoření spolupráce v rámci Evropského společenství uhlí a oceli – základ budoucí evropské integrace. O tom, že se právě 9. květen stane „Dnem Evropy“ rozhodl milánský summit v roce 1985.

Digitální euro

Digitální euro je připravovaný projekt v rámci digitalizace. Jednalo by se o elektronickou formu peněz vydávanou Eurosystémem. Tento nástroj by měl stávající funkci eura, pouze jeho forma by byla digitální.

Digitální kompas 2030

Vize a směry digitální transformace Evropy do roku 2030 se čtyřmi dimenzemi: Dovednosti, Digitální transformace podniků, Zabezpečená a udržitelná digitální struktura, Digitalizace veřejných služeb.

Digitální transformace

Priorita EU, která má posílit kapacitu Evropské unie v oblasti nových digitálních technologií. Instituce EU se v rámci digitální transformace soustředí konkrétně na umělou inteligenci, 5G sítě a další digitální inovace.

Dohoda z Cotonou (Dohoda z Cotonu)

V návaznosti na dohody z Lomé byla dohoda o partnerství, podepsaná v Cotonou dne 23. června 2000 (v platnost vstoupila v roce 2003) Společenstvím na jedné straně a 77 africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi (AKT) na straně druhé, uzavřena na období dvaceti let. Obsahuje ustanovení, na jehož základě může být každých pět let průběžně revidována. Dohoda představuje určitý posun v rozvojové politice EU. Hlavní změny v nové dohodě ve srovnání s loméskými dohodami spočívají v posílení politického dialogu, postavení nových subjektů partnerství, v předpokládané úloze soukromého sektoru, v novém uspořádání vzájemného obchodu či v principech alokace finančních prostředků. Navíc dosavadní nereciproční obchodní výměna měla být nahrazena novými obchodními dohodami založenými na principu reciprocity. Avšak obchodní režim mezi EU a zeměmi AKT daný Dohodou z Cotonou nevyhovoval pravidlům Světové obchodní organizace (WTO) a na základě výjimky mohl platit nejdéle do konce roku 2007.

Dohody z Lomé

Multilaterární dohody o obchodu a rozvoji mezi EU a sedmdesáti státy AKP (tedy státy Afriky, Karibiku a Tichomoří). Na jejich základě se země AKP asociovaly se státy unie a vedle finanční pomoci jim byly poskytnuty značné obchodní výhody při exportu jejich zboží do EU. Tyto dohody jsou jádrem rozvojové politiky unie. Dohoda Lomé I byla uzavřena v roce 1975 na dobu pěti let, následovaly Lomé II (1980), Lomé III (1985) a nakonec v roce 1990 Lomé IV s dobou platnosti na 10 let, s finančním objemem 13,2 mld. ECU v prvních pěti letech. Těžištěm dohod je dlouhodobý rozvoj zúčastněných třetích zemí. Dohody Lomé IV byly však doplněny i úmluvami o ochraně lidských práv a o rozvoji demokracie.

Doogeova zpráva

Evropská rada pověřila v roce 1984 Výbor pro institucionální otázky pod vedením irského zástupce Jamese Doogea, aby vypracoval návrhy na zdokonalení procesu evropské integrace. Zpráva předložená roku 1985 požaduje zvýšení výkonnosti institucí ES. Kromě toho uvádí úkoly, kterým se Společenství musí přednostně věnovat: budovat skutečný vnitřní trh a technologické společenství, posilovat konkurenceschopnost evropského hospodářství, podporovat hospodářskou konvergenci a rozvíjet evropský měnový systém, zajišťovat potřebné prostředky v rámci vlastních příjmů ES, podporovat společné kulturní a civilizační hodnoty, posilovat zahraničně politickou spolupráci upevněním Evropské politické spolupráce.

Výbor ve zprávě také doporučoval uspořádání mezivládní konference, která by navrhla novou smlouvu, týkající se jednotného trhu. Výsledkem konference se stal Jednotný evropský akt , v němž se již výslovně hovoří o Hospodářské a měnové unii .

Doporučení

Nástroj právního řádu ES. Stejně jako stanovisko není doporučení právně závazné a pouze doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti. Vypracovávají je především poradní subjekty EU.

Někdy mohou být jakýmsi předstupněm k vytvoření závazného právního aktu, kdy Komise s jejich pomocí vyzkouší regulaci v dané oblasti.

Dublinská úmluva

Úmluva o odpovědnosti smluvních států za posuzování žádostí o azyl, uzavřená mezi členskými státy ES v roce 1990, vstoupila v platnost v roce 1997. Stanoví kritéria, podle nichž lze pro každý azylový případ určit smluvní stát, který odpovídá za azylové řízení. Umožňuje, aby se žádosti o azyl postupně nezkoumaly ve více smluvních státech. Zajišťuje, aby nedocházelo k situacím, kdy se žádný stát nebude považovat za odpovědnou stranu.

Dvojitá většina

Rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě. Kdyby se i po roce 2004 (rozšíření EU o 10 zemí) nadále uplatňoval dosavadní systém vážení hlasů v Radě, znamenalo by to, že by kvalifikovaná většina představovala pouze menší část obyvatelstva Evropské unie. Členské státy s největším počtem obyvatel proto usilovaly o změnu v systému vážení hlasů nebo o zavedení systému tzv. dvojité většiny, podle něhož by většina v Radě znamenala nejen většinu členských států, ale také většinu obyvatel Unie. O obou řešeních se podrobně jednalo na mezivládní konferenci v letech 1996-1997, která vedla k přijetí Amsterodamské smlouvy.

Systém dvojité většiny sice každému členskému státu přiděluje jeden hlas, ale zároveň požaduje, aby při rozhodování byla přítomna většina států reprezentujících většinu obyvatelstva. Proto byl k Amsterodamské smlouvě připojen Protokol o institucích, ve kterém se přihlíží k situaci po rozšíření. V tomto protokolu se uvádí, že velké členské státy (Německo, Španělsko, Francie, Itálie a Velká Británie) budou po rozšíření souhlasit se ztrátou „svého“ druhého člena v Evropské komisi pod podmínkou, že v Radě budou hlasy přerozděleny v jejich prospěch.

Mezivládní konference v únoru 2000 rozhodla o přijetí systému přerozdělení váhy hlasů v Radě v kombinaci s dvojitou nebo trojitou většinou, která se bude vyžadovat k přijetí jednotlivých dokumentů v Radě. Přerozdělení váhy hlasů je zásahem ve prospěch velkých členů, avšak kvalifikovaná většina musí současně znamenat i většinu členských států. Každý členský stát tak může žádat ověření, zda kvalifikovaná většina reprezentuje alespoň 62 % obyvatel Unie – pokud tato podmínka nebude splněna, rozhodnutí není přijato. Uvedená pravidla dle Smlouvy z Nice platí od 1. listopadu 2004.

ECU

Zkratka pro European Currency Unit (Evropská zúčtovací jednotka). Vznikla v roce 1979 při budováním Evropského měnového systému (EMS). Byla to tzv. košová měna, v jejímž rámci měly jednotlivé měny členských států jistou hodnotu, danou ekonomickou situací příslušné země z hlediska národního důchodu a výměny zboží v EU. ECU se používalo při transakcích mezi centrálními bankami členských zemí EMS. Od 1. ledna 1999 bylo v kursu 1:1 nahrazeno společnou měnou Euro.

EFTA

viz Evropské sdružení volného obchodu

Ekonomická integrace

Proces, při němž se vytváří nové integrační seskupení z původních zakladatelských subjektů. Podle míry pravomocí, přenesených z úrovně zakladatelských subjektů na úroveň nově vytvořeného integračního seskupení, rozlišujeme různé typy takových seskupení – různé stupně ekonomické integrace. Ekonomická integrace odehrávající se na úrovni států postupně prochází následujícími integračními stupni:

OBLAST VOLNÉHO OBCHODU – členské státy takové oblasti úplně odstraní překážky vzájemného obchodu, ale ponechají si vlastní přístup k obchodu s nečlenskými státy.

CELNÍ UNIE – jedná se de facto o oblast volného obchodu, doplněnou o společnou obchodní politiku vůči nečlenským státům, prováděnou především prostřednictvím společného celního sazebníku.

SPOLEČNÝ TRH – jedná se de facto o celní unii, která je doplněna uvolněním pohybu výrobních faktorů v rámci tohoto trhu. Pohyb výrobních faktorů však není zcela liberalizován a mezi členskými státy vytvářejícími Společný trh nadále zůstávají především fyzické (státní hranice) a technické (normy a předpisy) bariéry.

VNITŘNÍ TRH – v rámci vnitřního trhu dochází k úplné liberalizaci volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob, jsou odstraněny fyzické, technické a také daňové bariéry bránící jejich pohybu.

HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE – koordinace hospodářské politiky, charakteristická pro vnitřní trh, je stále více nahrazována společnou hospodářskou politikou členských států. Stávající členské měny jsou nahrazeny jednou společnou měnou.

POLITICKÁ UNIE – existující hospodářská a měnová unie je doplněna politickými institucemi, které přebírají plnou odpovědnost za fungování unie. Výsledná podoba takovéto unie může být buď federativního nebo konfederativního typu. Z hlediska dalších typů členění ekonomické integrace můžeme rozlišovat, zda se jedná o ekonomickou integraci mezistátní nebo nadstátní či zda se jedná o ekonomickou integraci regionálního nebo globálního charakteru.

Energetická politika EU

Cíle energetické politiky EU jsou: diverzifikace zdrojů energie, integrovaný vnitřní trh s energií bez překážek, zlepšení energetické účinnosti a snížení závislosti na dovozu energie, dekarbonizace ekonomiky, podpora výzkumu v oblasti nízkouhlíkových technologií.

Entente Cordiale

Série aliančních smluv podepsaných mezi Anglií a Francií 8. dubna 1904. Pakt téměř po tisíci letech ukončil kvazi-válečný stav mezi oběma zeměmi a odstartoval období mírové koexistence, které trvá dosud. Ačkoli bezprostředním předmětem smlouvy bylo vyjasnění velmocenských pozic v rámci koloniální politiky, smlouva se spolu s Rusko-Anglickým Entente a Rusko-Francouzskou aliancí, které společně vyústily v tzv. Trojité Entente, stala základem pro vítěznou alianci mocností Dohody v První světové válce.

Enterprise Europe Network (EEN)

Celoevropská síť zaměřená na poskytování podpůrných služeb a informací pro rozvoj inovačního podnikání, která funguje od roku 2008. Tato síť zahrnuje kromě členů EU i třetí země, celkem se jedná o 45 států. Zapojením národních informačních sítí a jejich napojením na Evropskou komisi vytvoří Enterprise Europe Network celoplošné pokrytí všech členských států EU a spolupracujících zemí jednotným kompetentním servisem.

Aktivity české části Enterprise Europe Network jsou realizovány konsorciem jedenácti partnerů koordinovaných Technologickým centrem AV ČR a zaručují optimální dosažitelnost kvalitních služeb a informací pro všechny české podnikatelské subjekty.

ERASMUS

Program zahájený v roce 1987, určený na podporu mobility ve vysokoškolské oblasti EU. Podporuje mj. výměnu studentů a spolupráci mezi evropskými vysokými školami. Více o vzdělávacích programech EU.

Erasmus+

Program Erasmus+ vzdělávací program Evropské unie na období 2014–2020 a 2021-28, který podporuje spolupráci a mobilitu ve všech sférách vzdělávání, v odborné přípravě a v oblasti sportu, mládeže a neformálního vzdělávání. Je nástupcem Programu celoživotního učení, programu Mládež v akci a dalších.

ESG investování

Investování se závazkem k životnímu prostředí, respektu k sociálním hodnotám a prospěšnému řízení společností. Jinak také označováno jako „odpovědné“ nebo „udržitelné“ investování.

Euratom

Evropské společenství pro atomovou energii bylo založeno Římskými smlouvami, které byly podepsány 25. března 1957 a vstoupily v platnost 1.ledna 1958. Zakládajícími členy se staly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Holandsko a Lucembursko. Cílem Euratomu je koordinovat výzkumné aktivity v oblasti jaderné energie, vytvářet SPOLEČNÝ TRH pro jaderné palivo a dohlížet na jaderný průmysl v členských zemích tak, aby byla zajištěna ochrana obyvatelstva. V roce 1967 se instituce Euroatomu sloučily s institucemi ostatních EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ.

EUR-Lex je internetový portál EU, který poskytuje bezplatný přístup k právním předpisům Evropské unie, navazuje na předchozí systém CELEX. Tento online systém umožňuje nahlédnout do Úředního věstníku EU a obsahuje české verze smluv, právních předpisů nebo návrhů právních předpisů. Poskytuje informace o právu a orgánech EU i o legislativním procesu. Rovněž obsahuje odkazy na rozpočet Evropské unie, rejstříky institucí a jiné zdroje dokumentace a informací. Internetové stránky EUR-Lex jsou k dispozici ve 23 úředních jazycích EU. Jeho databáze obsahuje okolo 3 600 000 dokumentů vydaných od roku 1951, denně se aktualizuje a každoročně se rozšíří o přibližně 15 000 dokumentů. Hledáte-li úplné znění některé právní úpravy Evropské unie, služba EUR-Lex nabízí jednoduché řešení. EUR-Lex je vydáván Úřadem pro úřední tisky.

Euro

Jednotná měna evropské měnové unie (název byl přijat na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995), která byla 11 členskými státy (Belgií, Finskem, Francií, Irskem, Itálií, Lucemburskem, Nizozemím, Portugalskem, Rakouskem, SRN a Španělskem) přijata k 1. lednu 1999. Měny těchto států byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu dle výsledků devizových trhů k 31. prosinci 1998. Po tři roky mělo Euro existovat pouze v bezhotovostní podobě. První bankovky a mince v hotovostní podobě byly vydány k 1. lednu 2002 a po šest měsíců byly v oběhu spolu s národními měnami a zároveň za ně byly vyměňovány. Všechny bankovky a mince národních měn přestaly v každodenním styku platit k 1. březnu 2002. Euro se dělí na 100 centů. Více o jednotné měně najdete v sekci EURO na Euroskopu.

Eurobarometr

Série průzkumů veřejného mínění, které zadává sekce Analýz veřejného mínění Evropské komise. Cílem průzkumů je zlepšit informační a komunikační strategie EU.

EUROCONTROL

The European Organisation for The Safety of Air Navigation – Evropská organizace pro zajišťování letové bezpečnosti se sídlem v Bruselu vznikla v roce 1960. Členy jsou kromě členských států EU například také Albánie, Arménie, Chorvatsko, Monako, Norsko, Švýcarsko či Turecko. EUROCONTROL řídí a vykonává dozor nad civilní a vojenskou dopravou ve výškách nad 7 500 metrů a vně výsostných území států.

Euro-Group

Vznikla v roce 1958 jako informační gremium evropských členských států NATO kromě Francie a Islandu. Cílem dvakrát ročně konaných setkání ministrů obrany je posílit evropský příspěvek NATO na základě koordinované obranné politiky.

Eurofor/Euromarfor

Lisabonská deklarace Západoevropské unie schválila 15. května 1995 rozhodnutí Španělska, Francie a Itálie zřídit pozemní a námořní síly (Eurofor a Euromarfor), které budou vytvářet část jednotek odpovědných ZEU (Forces answerable to WEU – FAWEU) a které by měly posílit vlastní kapacitu Evropy pro provádění operací v rámci Petersbergské deklarace. Portugalsko, aniž by mělo jakékoli námitky vůči pozici kolektivní obrany členských států, souhlasilo se svojí účastí v těchto dvou silách za podmínky, že budou nasazeny jen v kontextu ZEU.

EUROCHAMBRES

EUROCHAMBRES (The Association of European Chambres of Commerce and Industry) – Sdružení evropských hospodářských komor. Vzniklo v roce 1958 jako evropský střechový svaz průmyslových a obchodních komor – má 27 členských svazů s plným členstvím a další mají přidružené členství. Jejich prostřednictvím je EUROCHAMBRES v Bruselu mluvčím průmyslových a obchodních komor, které reprezentují množství podniků Evropy.

Europa-Kolleg Brügge/Evropská škola Bruggy

Nebo také „College of Europe“ – Evropská škola Bruggy byla založena členskými státy Rady Evropy v roce 1949. Nabízí každý rok zhruba 300 studentům s ukončeným vysokoškolským vzděláním možnost zabývat se hlouběji v jednoročním nástavbovém studiu evropskou integrací a získat odpovídající diplom. Ucházet se mohou absolventi z oboru práva, ekonomie nebo politických věd, kteří mají dostatečné znalosti angličtiny a francouzštiny jako pracovních jazyků Evropské školy Bruggy. Od roku 1992 slouží studentům také druhé sídlo školy ve Varšavě (reakce na události roku 1989 a plánované rozšíření Společenství na východ). Tato pobočka nabízí každoročně pro studenty 120 míst.

Euroregiony

Euroregiony jsou formou přeshraniční spolupráce místních či regionálních samospráv nejen mezi zeměmi EU, ale také mezi členskými a nečlenskými zeměmi (např. Euroregion Karelie). Jedná se o sdružení spolu přímo sousedících subjektů na opačných stranách hranic alespoň dvou států. Může se jednat o obce, kraje (regiony), příp. další úrovně (departementy apod.) či jejich sdružení (např. Klub Euroregionu Labe) a další právnické osoby.

Motivem vzniku Euroregionů je zejména snaha o společný postup při řešení konkrétních problémů vázaných na periferní postavení příhraničních oblastí, tedy problémů, jež přesahují hranice států a nemohou tak být řešeny pouze na jedné straně hranic, a získávání finančních prostředků z programů EU.

První Euroregiony začaly vznikat v západní Evropě v 50. letech 20. století, a to zejména mezi zeměmi Beneluxu a Německem. Po roce 1989 došlo k jejich prudkému rozvoji podél původní železné opony a mezi kandidátskými zeměmi. Na území České republiky vznikaly první euroregiony od roku 1991, dnes existují po celé hranici státu.

EUROSTAT

Statistický úřad EU. Zpracovává statisticky orientované analýzy a prognózy, které se periodicky publikují. EUROSTAT poskytuje orgánům EU údaje důležité pro jejich rozhodování a činnost a informuje jednotlivé národní státní správy a veřejnost o statisticky vyjádřitelném stavu věcí v Unii. EUROSTAT jako ústřední instituce koordinuje a sjednocuje podle možností rozdílné národní statistiky do jednotného srovnatelného systému.

EUROVISION

Organizační a technické sdružení Evropské rozhlasové unie, založené v roce 1950. Jeho úkolem je podporovat spolupráci rozhlasových a televizních stanic, výměnu programů a relací.

Eurozóna

Jednotná měna euro ve formě bankovek a mincí byla ve dvanácti zemích Evropské unie zavedena k 1. lednu 2002. Skupina těchto zemí je označována jako oblast eura či eurozóna. Mimo zůstaly tři země EU 15 (Velká Británie, Dánsko a Švédsko), které si ponechaly vlastní národní měny. Třináctým státem EU, jenž zavedl euro jako svou národní měnu se stalo Slovinsko, které tím na cestě do Evropské měnové unie předstihlo všechny ostatní státy, s nimiž v květnu 2004 vstoupilo do EU. Euro zde bylo zavedeno o půlnoci z 31. prosince 2006 na 1. ledna 2007. O rok později, v noci z 31. prosince 2007 na 1. ledna 2008, se počet států EU, v nichž se platí eurem, rozrostl na 15. Novým členem eurozóny se stala Malta a řecká část Kypru. Počet obyvatel eurozóny se prvním dnem roku 2008 zvýšil o 1,4 milionu na celkových 320 milionů.

EURYDICE

Informační síť EU, existující od roku 1980 a umožňující jednotlivým státním správám a úřadům Společenství získávat formou otázek a odpovědí základní informace o početných evropských vzdělávacích systémech. Více o EURYDICE v samostatné kapitole na Euroskopu.

EUSPA

Agentura Evropské unie pro Kosmický program (EUSPA) řídí programy evropského globálního družicového navigačního systému EGNOS (evropský systém pro pokrytí geostacionární navigací) a Galileo, program Copernicus pro pozorování Země a program Evropské unie pro družicovou komunikaci v rámci státní správy (GOVSATCOM).

Evianské dohody (Évian Accords)

Smlouvy mezi francouzskou vládou a alžírskou Frontou národního osvobození uzavřené 18.3.1962 ve francouzském Evianu, kterými byla uzavřena francouzsko-alžírská válka z let 1954-1962. Obě strany se dohodly na zastavení palby, propuštění zajatců, uskutečnění referenda o nezávislosti Alžírska do šesti měsíců a ustavení prozatímní francouzsko-alžírské správy pro přechodné období. Francie uznala právo Alžířanů na sebeurčení a přislíbila poskytnout nezávislému státu technickou, hospodářskou a kulturní pomoc. Dne 8.4.1962 byly dohody schváleny referendem ve Francii a jejích departementech. 1. 7. 1962 se pak v Alžírsku konalo referendum o sebeurčení, na jehož základě byla již 3. 7. 1962 vyhlášena nezávislá Alžírská republika.

Evropa „`A La Carte“

Tento pojem se vztahuje k myšlence nejednotné metody integrace, která členským státům dovoluje vybírat si jednotlivé evropské politiky (řekněme „z menu“) a plně se v rámci těchto politik za předpokladu existence minimálního počtu společných cílů angažovat.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA)

EEA (European Environment Agency) – koordinační pracoviště, založené v roce 1993, jehož sídlem je Kodaň. Agentura shromažďuje a vyhodnocuje údaje o životním prostředí ze všech členských států ES. Jejím úkolem je také koordinovat národní, regionální a veřejné organizace pro ochranu životního prostředí a vyhodnocovat údaje, které jí tyto organizace poskytují. Kromě toho udržuje v otázkách ochrany životního prostředí styky s jinými mezinárodními organizacemi. Činnost Evropské agentury pro životní prostředí zahrnuje také práce na programu ES CORINE.

Evropská akciová společnost (Evropská společnost, SE – Societas Europaea)

Kapitálová obchodní společnost byla založená evropským právem v nadnárodní formě. Projekt evropské společnosti byl vytvářen řadu let s cílem sjednotit nebo alespoň sblížit právní úpravy akciových společností v jednotlivých členských státech Evropské unie.

Evropská banka pro ochranu životního prostředí

Založena 7. května 1990. Jejím hlavním úkolem je zdokonalit datovou základnu jako předpoklad efektivní ekologické politiky.

Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP)

EBOP představuje nedílnou součást Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie (SZBP). Formální vznik Evropské bezpečnostní a obranné politiky spadá do roku 1999. EBOP a její struktury jsou nyní již pevně ukotveny v institucionálním rámci EU. Postupy a struktury pro rozhodování v rámci krizového řízení, budování a rozvoj vojenských i civilních schopností a civilně-vojenské koordinace byly vytvořeny za spolupráce členských států s Generálním sekretariátem Rady EU v čele s Javierem Solanou.

Vojenské operace v rámci EBOP, pomocí nichž může EU efektivně zasáhnout v krizových oblastech, zahrnují nejen evakuační a humanitární operace, ale i operace na udržení nebo prosazení míru. Civilní operace v krizových oblastech se přednostně zaměřují na obnovu institucí bezpečnostního sektoru, správních struktur a dodržování lidských práv.

Evropská centrální banka (ECB)

Evropská centrální banka byla založena v roce 1998 a navázala na svého předchůdce, Evropský měnový institut (EMI). Jejím úkolem je řídit euro – jednotnou měnu EU – a zabezpečovat stabilitu cen v zemích, které euro používají. Odpovídá rovněž za definování a realizaci měnové politiky v eurozóně. ECB pracuje naprosto nezávisle, není tedy podřízena žádnému jinému orgánu EU ani členských států.

Právní základ ECB je upraven v článku 8 Smlouvy o založení ES, která jednoznačně vymezuje činnosti ECB jako centrální banky pro euro. Sídlo ECB je ve Frankfurtu nad Mohanem.

Evropská dohoda

Evropská dohoda je zvláštní asociační dohoda, uzavřená mezi Evropskou unií a některými zeměmi střední a východní Evropy. Jejím cílem je připravit přidruženou zemi na vstup do EU. Je založena na respektu k dodržování lidských práv, demokracii, právnímu státu a tržnímu hospodářství. Evropská dohoda je uzavírána na dobu neurčitou a je tvořena následujícími prvky:

1) politickým hlediskem, poskytujícím možnost bilaterálních nebo multilaterálních konzultací ohledně jakýchkoli otázek společného zájmu;

2) obchodním hlediskem, jehož cílem je vytvořit oblast volného obchodu;

3) hospodářskou, kulturní a finanční spoluprací;

4) sjednocením legislativy, především v oblasti duševního vlastnictví a pravidel soutěže.

Na uplatňování Evropské dohody dohlíží Rada přidružení, která je tvořena zástupci Rady a Komise na straně jedné a zástupci vlády přidružené země na straně druhé. Výbor přidružení, který je tvořen členy Rady přidružení, sleduje práci rady a připravuje její jednání. Parlamentní výbor přidružení je tvořen členy Evropského parlamentu a členy národního parlamentu a může podávat radě návrhy.

Evropská energetická charta

The European Energy Charter – podepsána a deklarována 17. prosince 1991 v Haagu na konferenci konané za účasti více než 50 zemí Evropy a bývalého Sovětského svazu. Charta prosazuje kodex chování v této oblasti a zpracovává rámcová východiska pro celoevropskou spolupráci v oblasti energií. Jako cíle si vytyčuje zvýšení jistoty v zásobování energií a vybudování velkého evropského trhu energie, který respektuje požadavky ochrany životního prostředí.

Evropská hymna

Hudba ze závěrečné části Deváté symfonie, kterou v roce 1823 složil Ludwig van Beethoven (zhudebnil „Ódu na radost“ Friedricha Schillera). Roku 1972 přijala melodii za svou hymnu Rada Evropy, v roce 1985 ji hlavy států a předsedové vlád ES přijali za oficiální hymnu integrující se Evropy.

Hudební úprava: Herbert von Karajan Orchestre d´harmonie des jeunes de l´Union Europeenne. Dirigent: André Reichling Zkrácená verze pro dechový orchestr. Nahráno v Teatro da Trindade – Lisboa – 1994. Produkce: Evropská komise ve spolupráci s Radou Evropy. Veškerá práva producenta a vlastníka reprodukovaného díla vyhrazena.

Evropská integrace

viz Integrace

Evropská investiční banka (EIB)

Finanční ústav EU pro střednědobé a dlouhodobé financování. Evropská investiční banka poskytuje nebo garantuje dlouhodobé úvěry především v oblasti průmyslu, infrastruktur, telekomunikací, ochrany životního prostředí, energetiky. Zabývá se hlavně financováním projektů v méně rozvinutých regionech členských zemí EU. Poskytuje půjčky i na realizace projektů mimo unii. EIB je nezisková organizace. Půjčky a záruky na projekty jsou poskytovány firmám i veřejným orgánům, a to buď přímo nebo prostřednictvím jiných finančních institucí. Své operace EIB financuje půjčkami od EU a na mezinárodních kapitálových trzích. EIB má sídlo v Lucemburku.

Evropská komise (EK), neboli Komise ES či Komise

Výkonný, iniciativní a správní orgán Evropské unie. Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich 27.

Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlí v Bruselu, ve světě má pak více než sto zastoupení a kontaktních míst. Je odpovědná Evropskému parlamentu který ji může odvolat. V užším slova smyslu se EK rozumí kolegium komisařů v čele s předsedou (každý komisař má určitý specifický obor působnosti). Komisaře jmenují po vzájemné dohodě vlády členských zemí. Jmenování je obnovitelné. Francie, Itálie, Německo, Španělsko a Velká Británie jmenují po dvou komisařích, ostatní členské státy po jednom. Komisaři mají za povinnost jednat v zájmu Unie, nezávisle na vládě, která je jmenovala. Z hlediska správního a organizačního se EK dělí na 26 generálních ředitelství (GŘ).

Evropská konference

Evropská konference má vytvářet rámec pro rozšiřování unie v několika dalších letech. Je to místo setkávání zástupců členských států EU – a evropských zemí, které usilují o členství. Evropská konference je multilaterální fórum pro politické konzultace, týkající se otázek všeobecného zájmu, obzvláště: společné zahraniční a bezpečnostní politiky; justice a vnitra; hospodářských záležitostí a regionální spolupráce.

Evropská konference byla zřízena na zasedání Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997, na základě francouzského návrhu z října 1997. Schází se jednou do roka na úrovni šéfů států a vlád a předsedy Komise, a jednou do roka na úrovni ministrů zahraničí. Konferenci předsedá země, která současně předsedá Radě Evropské unie.

Evropská kulturní nadace

Založena v roce 1982 státy ES při příležitosti 25. výročí podpisu Římských smluv, sídlí v Paříži. Posláním nadace je zprostředkování znalostí o evropském kulturním dědictví, podpora jazykového vzdělávání mládeže a vzájemná výměna kulturních a odborných pracovníků.

Evropská měnová jednotka

viz ECU

Evropská obranná agentura (European Defence Agency – EDA)

Jedna z agentur zřízených Evropskou komisí k podpoře členských států EU a jejich občanů. AGENTURY EU reagují na potřebu geografické diverzifikace a na požadavek vypořádat se s novými úkoly právního, technického či vědeckého charakteru. EDA patří mezi Agentury společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Má sídlo v Bruselu a vznikla na základě Společné akce Rady ministrů ze dne 12. července 2004 s těmito cíli:

• zlepšit obrannyschopnost EU, zejména v oblasti krizového řízení
• podporovat spolupráci EU v oblasti vyzbrojování
• posílit průmyslovou a technologickou základnu obrany EU a vytvořit evropský konkurenceschopný trh s obranným vybavením
• podporovat výzkum s cílem posílení průmyslového a technologického potenciálu Evropy v oblasti obrany

Evropská odborová konfederace (EOK, European Trade Union Confederation – ETUC)

Založena v roce 1973, sídlí v Bruselu. Je sociálním partnerem na evropské úrovni. Uznána za jedinou evropskou meziodvětvovou odborovou organizaci Evropskou unií, Radou Evropy i ESVO. Sdružuje celkem 82 národních organizací z 36 evropských zemí a 12 evropských odvětvových federací. EOK hájí sociální, ekonomické a kulturní zájmy zaměstnanců v Evropě a současně dbá o zachování a posilování demokracie. Za přispění konfederace došlo k zapojení kapitoly (Hlava VIII) o zaměstnanosti do Smlouvy o ES a k přijetí evropské strategie zaměstnanosti. Zástupci Evropské odborové konfederace jsou členy mnoha výborů EU a ESVO.

Nejvyšším orgánem EOK (ETUC) je sjezd svolávaný jednou za čtyři roky, skládající se z delegátů členských ústředen a evropských odvětvových federací. Prozatím poslední 11. sjezd se uskutečnil ve španělské Seville ve dnech 21.- 24. 5. 2007.

Evropská politická spolupráce (EPS)

Rozvíjela se od roku 1970 při pravidelných schůzkách ministrů zahraničních věcí států Evropských společenství (ES). Jejím základním cílem bylo koordinovat zahraniční politiku členských zemí. První výrazný úspěch zaznamenala na jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která skončila v roce 1975 přijetím Helsinského závěrečného aktu. V 80. letech byla EPS formálně zakotvena i v rámci primární legislativy ES, konkrétně v JEDNOTNÉM EVROPSKÉM AKTU (JEA) – článek 30. EPS byla později nahrazena společnou zahraniční a bezpečnostní politikou.

Evropská politika sousedství (European Neighbourhood Policy-ENP)

Jejím cílem je vytvořit okolo EU pás států, které by byly politicky a ekonomicky stabilní, a současně v těchto státech podporovat rozvoj demokracie. EU se rozhodla k tomuto kroku v souvislosti s velkým rozšířením o státy středovýchodní Evropy v roce 2004. Komise v březnu 2003 vydala sdělení Širší Evropa – sousedství, v němž navrhla rámec pro vztahy EU s východními a jižními sousedy. Pro financování aktivit v rámci ENP je od počátku roku 2007 spuštěn nový finanční instrument NÁSTROJ EVROPSKÉ POLITIKY SOUSEDSTVÍ. Více v článku Evropská politika sousedství

Evropská rada (ER)

Ustavena v prosinci 1974 v Paříži (používány také výrazy Evropský summit či Summit EU). Vznikla jako orgán pro politickou spolupráci, v jehož rámci se alespoň dvakrát až třikrát ročně (nebo dle potřeby) scházejí společně hlavy států resp. předsedové vlád, úřadující předseda Evropské komise a ministři zahraničí. Ustavení Evropské rady není obsaženo ve zřizovacích smlouvách. Postupně se z Evropské rady stalo vrcholné fórum, na němž se určuje základní směřování EU. Nepatří mezi rozhodovací orgány, stanoviska ER jsou po stránce komunitárního práva „legalizována“ následnými rozhodnutími Rady EU.

Evropská společenství (ES)

Společný název pro Evropské hospodářské společenství (EHS), Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE, též EURATOM).

Evropská unie (EU)

Název pro spolupráci v rámci společenství států Evropy. Byl zaveden v roce 1993 Smlouvou o Evropské unii. Název Evropská unie odpovídá reálnému stavu společenství po dokončení ratifikačního procesu Smlouvy o Evropské unii. K základní hospodářské spolupráci byly přidány v určité míře také oblasti společné zahraniční a bezpečností politiky a spoluprácie v oblasti justice a vnitřních věcí. EU dosud nemá právní subjektivitu – právními subjekty tedy nadále zůstávají pouze Evropská společenství.

Evropská úmluva o lidských právech

Úmluva o ochraně lidských práv a svobod – podepsána 4. listopadu 1950 členskými státy RADY EVROPY. Smluvní strany se v ní zavazují ke kolektivní ochraně nejdůležitějších základních práv. K nim patří mj. právo na život, na svobodu, nedotknutelnost a bezpečnost osobnosti, právo na přiměřené soudní řízení, právo na respektování soukromého a rodinného života, právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, právo na svobodné vyjádření názorů a na shromažďování, zákaz mučení, otroctví a nucených prací. Každý má právo podat účinnou stížnost příslušné národní instanci jestliže jsou porušována práva a svobody uvedené v Úmluvě.

Dodržování lidských práv zkoumá Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Všechny členské státy EU jsou současně členy Rady Evropy a signatáři Úmluvy.

Evropská ústavní smlouva (Smlouva o Ústavě pro Evropu)

V červenci 2003 předložil Konvent o budoucnosti Evropy návrh Evropské ústavní smlouvy. Hlavním úkolem nového ústavního projektu, který v sobě zahrnoval Maastrichtskou smlouvu a zakládající smlouvy Společenství, mělo být zjednodušení stávajícího právního rámce evropské integrace. Evropská ústavní smlouva pak byla hlavním tématem Mezivládní konference, kterou zahájilo italské předsednictví v říjnu 2003. Původně měla být smlouva schválena na prosincovém summitu EU, jednání však skončila fiaskem. Kompromisní dohody se podařilo dosáhnout až o půl roku později. Ratifikační proces byl přerušen a následně zastaven poté, co ústavní smlouvu v referendu v roce 2005 neschválily Francie a Holandsko.

Po jednáních k tématu bylo zcela upuštěno od projektu jediné smlouvy nahrazující dosavadní smluvní základy, jakou byla právě „Euroústava“. Došlo k projednání a v prosinci 2007 k podpisu textu smlouvy novelizační, reformní, jež nese název Lisabonská smlouva .

Evropská vlajka

Užívána v rámci Společenství od roku 1986, původně zavedena Radou Evropy (organizace států Evropy zaměřená na ochranu lidských práv).

Na poli nebeské modři je kruh složený z dvanácti zlatých hvězd. Vlajka symbolizuje jednotu evropských národů. Počet hvězd je stálý, nepředstavuje počet členských států a proto se nemění – „dvanáctka“ byla zvolena jako symbolické číslo.

Autoři vlajky – vlajku navrhl španělský diplomat Salvator de Madariaga spolu s francouzským výtvarníkem Arsenem Heitzem.

Evropské centrum mládeže

Mezinárodní středisko pro vzdělávání a kontakty mládeže v rámci Rady Evropy ve Štrasburku. Pořádá semináře a kursy pro národní organizace mládeže a umožňuje jim organizovat se na evropské úrovni, podporuje jejich kooperaci, vzájemnou výměnu informací a veřejnou prezentaci názorů.

Evropské fórum mládeže

Sdružení organizací mládeže ze států Společenství, založené v roce 1978. Je politickou základnou pro kontakty organizací mládeže s orgány EU a zasazuje se o uplatnění mládeže v budoucím vývoji unie. Členy jsou národní svazy členských států a mezinárodní organizace mládeže, které plní podmínky dané statutem EFM. Stránky Evropského fóra mládeže najdete ZDE.

Evropské hospodářské společenství (EHS)

Založeno tzv. Římskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1. ledna 1958. U zrodu stálo šest zakladatelských států – Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí. EHS vzniklo s cílem uskutečnit tzv. horizontální integraci, tzn. hospodářskou unii s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Již v době vzniku EHS se členské státy rozhodly vytvořit celní a měnovou unii, zavést režim volného pohybu osob a provádět společnou daňovou, finanční, obchodní a sociální politiku. K dosažení těchto cílů a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: Evropské parlamentní shromáždění, Rada, Komise a Soudní dvůr.

Postupným vývojem evropské integrace došlo k transformaci původních institucí na instituce společné, viz tzv. Slučovací smlouva (Smlouva o zřízení jednotné Rady a jednotné Komise Evropských společenství) z roku 1967. Evropské parlamentní shromáždění se následně změnilo na demokratický prvek Společenství, od roku 1979 přímo volený Evropský parlament.

Evropské město kultury (Evropské hlavní město kultury)

Každý rok uděluje Rada EU vybranému městu titul Evropské město kultury. Cílem je podpora evropské kulturní spolupráce, která umožňuje Evropě vyznávat evropské kulturní hodnoty, ale i ochrana a rozvoj kulturního bohatství jednotlivých národů. Akce vznikla v polovině 80. let z námětu tehdejší řecké ministryně kultury Meliny Mercouri. Následně začala Rada udělovat titul Evropské město kultury každý rok jednomu vybranému městu z tehdejšího Evropského Společenství. Prvním městem, které získalo titul se staly v roce 1985 řecké Atény.

V roce 1992 bylo rozšířena možnost přidělení tohoto titulu i na města zemí, které nejsou členské. Praha poprvé kandidovala v roce 1993 a v roce 1995 svou kandidaturu opakovala pro rok 2000. Díky vyjímečnému zlomu století i tisíciletí se o tuto poctu ucházelo mnoho evropských měst. V listopadu 1995 se Rada rozhodla propůjčit titul „Evropské město kultury 2000“ celkem devíti městům včetně Prahy. Evropské hlavní město kultury na stránkách Evropského parlamentu.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, The European Free Trade Association – EFTA)

Vzniklo v roce 1960 jako seskupení zemí, které z různých důvodů nemohly akceptovat systém, ustavený v EHS, zejména s ohledem na nadstátní roli orgánů EHS, stupeň integrace či v souvislosti se snahami zachovat si preferenční vztahy s jinými mimoevropskými státy. Vedoucí zemí v ESVO bylo Spojené království, dále se účastnily Dánsko, Finsko (jako přidružená země), Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Mezi členskými státy vzniklo pásmo volného obchodu, které však bylo omezeno pouze na průmyslové výrobky. Nebyl zaveden společný celní tarif vůči třetím státům. Postupem doby některé země změnily názor na pojetí integrace a vstoupily do EHS (EU). V současnosti jsou členy sdružení Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. S výjimkou Švýcarska působí členské země ESVO v Evropském hospodářském prostoru (EHP).

Evropské společenství

Současný název pro EHS (Evropské hospodářské společenství), zavedený Smlouvou o EU

Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE, EURATOM)

Bylo založeno tzv. Římskou smlouvou, jež vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Cílem byla integrace a vytváření společného trhu v oblasti mírového využití atomové energie. V rámci ESAE jsou rozvíjeny programy výzkumu a vývoje mírového využití atomové energie, výstavby atomových elektráren, získávání energetických zdrojů, bezpečnosti a ochrany osob a životního prostředí.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Vzniklo v roce 1951 jako zcela první ze tří evropských společenství na základě francouzského návrhu k řešení poválečné situace v Evropě. Úkolem byla podpora rozvoje dvou klíčových průmyslových odvětví – ocelářství a těžby a zpracování uhlí. ESUO vytvořilo společný trh uhlí a oceli. Mezi členskými a přidruženými státy byla zrušena cla a vývozní kvóty, byl uvolněn pohyb určité pracovní síly, byly odstraněny diskriminace, státní subvence, sjednoceny ceny a dopravní tarify. Uhelný a hospodářský průmysl byl vyňat z pravomoci vlád a podřízen společenství a jeho orgánům. ESUO si kladlo za cíl zvýšení zaměstnanosti a životní úrovně členských států. Jedním z úkolů byla také dlouhodobá mírová spolupráce zemí Evropy.

Smlouva o založení ESUO byla podepsána s platností na 50 let, konkrétně je v textu uvedeno datum 23. července roku 2002. Oficiálně tedy od tohoto data není smlouva platná, nicméně její základy jsou již obsaženy v následujících smluvních podkladech evropské integrace.

Evropské spotřebitelské centrum (ESC, European Consumer Centre-ECC)

ESC pro Českou republiku bylo založeno 1. ledna 2005 a vzniklo za finanční podpory Evropské unie. Pro spotřebitele bylo otevřeno v dubnu 2005 při Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR a od 1. ledna 2009 působí při České obchodní inspekci.

Evropské spotřebitelské centrum pro ČR

• nabízí bezplatné informace a rady o právech spotřebitelů v EU, Norsku a na Islandu
• nabízí bezplatnou spolupráci a pomoc spotřebitelům při vyřizování jejich stížností na kvalitu zakoupených výrobků a služeb či na chování a jednání obchodníků v EU, v Norsku a na Islandu
• bezplatně zprostředkovává pomoc spotřebitelům při mimosoudním řešení jejich sporů s obchodníky v EU, Norsku a na Islandu
• je členem SÍTĚ EVROPSKÝCH SPOTŘEBITELSKÝCH CENTER (ECC-Net ), s nimiž spolupracuje
• nezabývá se otázkami, stížnostmi a spory českých spotřebitelů na českém trhu

Evropský fond pro měnovou spolupráci (také Fond pro evropskou měnovou spolupráci)

Vznikl na základě basilejské dohody z roku 1972 mezi ústředním bankami Belgie, Dánska, Spolkové republiky Německo, Švédska a Velké Británie. Vedle bilaterálního intervenčního systému dotyčných měn vůči americkému dolaru bylo rozhodnuto vytvořit mnohonárodní intervenční systém mezi zúčastněnými ústředním bankami, a to směnovým rozpětím +-2,25 % od jednotlivých bilaterálních směnných kurzů mezi zúčastněnými evropskými měnami. Vůči americkému dolaru tak vznikl tzv. evropský měnový had. Systém měnových kursů s pevnými, avšak přizpůsobivými paritami mezi evropskými měnami, dohodnutý v Basileji, byl zachován, přestože směnné kurzy všech měn členských států vůči americkému dolaru byly v březnu 1973 uvolněny. Fond pro evropskou měnovou spolupráci byl v březnu 1979 nahrazen Evropským měnovým systémem.

Evropský fond regionálního rozvoje (EFRR, European Regional Development Fund – ERDF)

Založen roku 1975 a dodnes je největším fondem podle objemu vynakládaných prostředků. Fond financuje především investiční (tzv. tvrdé) projekty, zejména:

• přímé podpory na investice do podniků (zejména MSP) s cílem vytvořit udržitelná pracovní místa
• infrastruktury související zejména s výzkumem a inovacemi, telekomunikacemi, životním prostředím, energetikou a dopravou
• finanční nástroje (fondy rizikového kapitálu, fondy místního rozvoje apod.) na podporu regionálního a místního rozvoje a spolupráce měst a regionů
• opatření technické pomoci

EFRR pomáhá snižovat nerovnosti mezi regiony EU.

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV, European Economic and Social Committee-EESC)

Evropský hospodářský a sociální výbor je poradním orgánem Evropské unie, který byl založen roku 1957 a je nedílnou součástí rozhodovacího procesu EU: je nutné ho konzultovat před přijetím rozhodnutí týkajících se hospodářské a sociální politiky. Zastupuje zaměstnavatele, odborové svazy, zemědělce, spotřebitele a další zájmové skupiny, které společně tvoří „organizovanou občanskou společnost“. Prostřednictvím stanovisek k návrhům právních předpisů Evropské unie a stanovisek z vlastní iniciativy vyjadřuje názor organizované občanské společnosti na hospodářská, sociální a kulturní témata, která považuje za závažná. Předkládá stanoviska a chrání zájmy zainteresovaných skupin v politických rozhovorech s Komisí, Radou a Evropským parlamentem. EHSV má 344 členů.

Evropský hospodářský prostor (EHP)

Jednání o vytvoření Evropského hospodářského prostoru byla zahájena na konci 80. let současně s procesem vytváření VNITŘNÍHO TRHU (VT) v rámci EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ. Představitelé Evropských společenství (ES) na straně jedné a představitelé Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) na straně druhé si uvědomovali nutnost nově upravit vzájemné vztahy vzhledem k blížícímu se spuštění VT uvnitř ES. Základní myšlenkou pro vytvoření EHP tedy bylo vytvořit takový hospodářský prostor, v rámci něhož by se členské země ESVO začlenily do VT Evropských společenství. Jednání o vytvoření EHP byla úspěšně dokončena podepsáním smlouvy o EHP 2. května 1992 v Oportu. Původně měl být EHP spuštěn ke stejnému datu jako VT Evropských společenství (tj. k 1. lednu 1993). Avšak vzhledem k problémům s ratifikací dohody ve Švýcarsku došlo k faktickému vytvoření EHP teprve k 1. lednu 1994. V současné době se na dohodě o EHP podílí 27 členských států Evropské unie a tři z členských států ESVO – Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Začlenění zemí ESVO do VT Evropských společenství v praxi znamená, že tyto země musely do své národní legislativy převzít základní mechanismy související s VT ES. Zároveň ale získaly množství výjimek a přechodných období pro uplatňování nařízení souvisejících s VT v některých sektorech. Speciální dohody mezi ES a členskými státy ESVO byly uzavřeny pro oblast zemědělství, rybářství, dopravy. EHP nevystupuje navenek jako CELNÍ UNIE, protože nepoužívá společný celní tarif.

Evropský inspektor ochrany údajů

Evropský inspektor ochrany údajů má za úkol dohlížet na ochranu osobních údajů a soukromí a podporovat dobrou praxi v institucích a orgánech EU. Tento post byl poprvé obsazen v lednu 2004.

Evropský investiční fond (European Investment Found – EIF)

Kvůli zhoršující se hospodářské situaci a rostoucí nezaměstnanosti rozhodla Evropská rada v roce 1992 o podpoře ekonomického růstu a zaměstnanosti. V roce 1994 zbyl založen EIF za účelem poskytování pomoci malým podnikům. Jeho většinovým podílníkem je Evropská investiční banka, s kterou tvoří „skupinu EIB“.

Fond neposkytuje firmám půjčky či finanční podpory, do žádných firem neinvestuje přímo. Podpora probíhá skrze banky a jiné finanční prostředníky. Používá buď své vlastní finanční prostředky nebo prostředky, které mu byly svěřeny EIB nebo Evropskou unií.

Tento fond působí v členských státech Evropské unie, dále v Chorvatsku, Turecku a ve třech státech ESVO (na Islandu, v Lichtenštejnsku a v Norsku).

Evropský měnový institut (EMI)

Byl ustanoven v rámci Smlouvy o EU. Jeho úkolem bylo posilovat spolupráci mezi národními ústředními bankami, koordinaci měnových politik členských států, sledovat fungování Evropského měnového systému, usnadňovat používání ECU a dohlížet na jeho vývoj. Fungoval jako předstupeň pro Evropskou centrální banku (ECB), jež vznikla k 1. červnu 1998. Tím dokončil svůj úkol a vstoupil do likvidace.

Evropský měnový systém (European monetary system – EMS)

Byl založen v březnu 1979 s cílem zajistit stabilitu měnových kurzů mezi zeměmi Evropských společenství (ES). EMS stál na třech pilířích:
1) ECU
2) mechanismus měnových kurzů (ERM – účastníci měli stanovenu centrální paritu národní měny vůči ECU)
3) úvěrové nástroje (např. překlenování dočasných problémů platebních bilancí členských zemí)

Evropský obchodní rejstřík (European Business Register – EBR)

Poskytuje snadný přístup ke spolehlivým údajům o obchodních společnostech z celé Evropy. S pomocí EBR se můžete dostat k aktuálním informacím o evropských firmách přímo z národních obchodních rejstříků. Prostřednictvím EBR můžete získat přístup do národních rejstříků zemí, které jsou členy EBR, aktuálně se jedná o 24 zemí Evropy (Česká republika mezi členské státy dosud nepatří). Celá služba je poskytována online.

Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund – EAGGF)

Založen v roce 1962. Fond je určen na financování společné zemědělské politiky EU. Byly mu svěřeny úkoly, týkající se stability trhu a podpory restrukturalizace zemědělství. Fond má dvě části: záruční složka se věnuje financování stabilizačních cenových opatření a vývozních kompenzací, které zajišťují zemědělcům pevné ceny, orientační (podpůrná) složka podporuje subvencemi racionalizaci, modernizaci a zlepšování struktury zemědělství.

Do roku 2006 byla jeho podpůrná sekce řazena mezi STRUKTURÁLNÍ FONDY EU, neboť poskytovala podporu modernizaci a zlepšování struktury ekonomických aktivit v zemědělství a na venkově. Avšak od roku 2007 již nespadá pod strukturální fondy a financuje pouze aktivity společné zemědělské politiky EU.

Nařízením Rady (ES) 1290/2005 ze dne 21. června 2005 o financování společné zemědělské politiky proběhlo rozdělení dosavadního EAGGFna dva fondy:

Evropský patentový úřad (European Patent Office – EPO)

Mezistátní Evropská patentová organizace a její úřad se sídlem v Mnichově (v Berlíně, Haagu a Vídni má úřad pobočky). Uděluje a chrání patenty, které mají platnost ve všech signatářských státech Evropské patentní dohody a přispívá ke sjednocení patentové politiky v Evropě. Podání jediné žádosti o uznání patentu postačuje pro příslušné řízení v každém ze smluvních států, jichž bude k 1.10.2010 celkem 38. EPÚ není institucí Evropské unie, všechny členské státy EU jsou však jeho členy.

Evropský policejní úřad (Europol)

Myšlenka zřídit Evropský policejní úřad (Europol) byla poprvé zmíněna na zasedání Evropské rady v Lucemburku 28. a 29. června 1991. Plán předpokládal zřízení nového orgánu, který by poskytl strukturu pro rozvíjení policejní spolupráce mezi členskými státy v oblasti prevence a boje proti vážným formám mezinárodního organizovaného zločinu, včetně terorismu a pašování drog. Úmluva zakládající Europol byla podepsána v červenci 1995 a vstoupila v platnost 1. října 1998. Aby se zbytečně neztrácel čas čekáním na vytvoření struktur policejní spolupráce definovaných v hlavě VI Smlouvy o Evropské unii, byla v roce 1995 zřízena dočasná Protidrogová jednotka Europolu. Jejím hlavním cílem byl boj proti pašování drog a s ním spojenému praní špinavých peněz. Kompetence jednotky se následně rozšířila na boj proti pašování radioaktivních látek a nukleárních substancí, tajných přistěhovaleckých sítí, pašování automobilů a praní špinavých peněz, spojených se všemi těmito kriminálními aktivitami. Boj proti obchodu s lidskými bytostmi byl přidán později. Europol, který převzal aktivity protidrogové jednotky, začal pracovat od 1. července 1999 (sídlí v Haagu).

Amsterodamská smlouva udělila Europolu další úkoly: koordinace a implementace vyšetřování prováděných orgány členských států, vývoj specializovaných expertiz, které by pomohly členským státům v jejich boji s organizovaným zločinem, rozvoj kontaktů se státními zástupci a s vyšetřovateli, kteří se specializují na boj proti organizovanému zločinu.

Následně dále aktivity Europolu rozšiřovány o nové důležité oblasti trestné činnosti. Dne 1. ledna 2002 byl mandát Europolu rozšířen na všechny závažné formy mezinárodní trestné činnosti, které jsou vyjmenovány v příloze Úmluvy o Europolu.

Evropský rok

Rada EU vyhlašuje již od roku 1983 tzv. Evropský rok, aby podpořila diskusi o důležitých tématech evropské politiky. Nejprve nešlo o každoroční aktivitu, ale v posledních letech je již každý rok věnován nějakému tématu. Evropský rok je vždy provázen kampaní, která pomáhá zvýšit povědomí o daném tématu, a to jak na evropské, tak na národní úrovni. Témata jsou vybírána s několikaletým předstihem, aby byla zaručena úspěšnost příslušné kampaně. Rok 2009 je Evropským rokem kreativity a inovací, rok 2010 bude Evropským rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení.

Evropský sbor (Eurocorps)

Evropský mírový sbor Eurocorps byl založen během 59. francouzsko-německého summitu, který zasedal ve dnech 21. a 22. května 1992 v La Rochelle, na základech předchozí francouzsko-německé spolupráce v oblasti obranné politiky. Později se připojily další tři země: Belgie 25. června 1993, Španělsko 10. prosince 1993 a Lucembursko 7. května 1996, tím se změnil v opravdu mnohonárodní sílu. Evropský sbor je akceschopný od 30. listopadu 1995, kdy proběhlo cvičení s názvem Pegasus-95. Od léta 2001 je Eurocorps jednotkou rychlého nasazení, kterou tvoří zhruba 60 000 vojáků, pod velením NATO a EU. Sbor může operovat v rámci EU nebo NATO a může být mobilizován pro humanitární mise, evakuační mise příslušníků členských států a pro operace na znovuobnovení nebo udržení míru, pod záštitou Spojených národů nebo OBSE.

Závazky Eurocorps pod politickou kontrolou ZÁPADOEVROPSKÉ UNIE (ZEU, WEU) byly předmětem smlouvy z 24. září 1993 a jeho závazky v rámci NATO byly kodifikovány smlouvou z 21. ledna 1993.

V roce 2009 Evropský parlament přijal Usnesení o Evropské bezpečnostní strategii a EBOP , v něm mimo jiné konstatoval, že by EU měla na základě civilních a vojenských základních cílů pokračovat v budování svých kapacit a měla by usilovat o to, aby byla trvale k dispozici jednotka o síle 60 000 vojáků. EP opakuje své doporučení, že základem těchto ozbrojených sil by měly být Eurocorps, přičemž v případě potřeby by jednotka byla posílena o dodatečné námořní a vzdušné kapacity.

Evropský semestr

Šestiměsíční Evropský semestr je cyklus koordinace hospodářských, fiskálních a sociálních politik v rámci EU. Byl vytvořen jako reakce na hospodářskou krizi z roku 2008 za účelem lepší koordinace politik mezi členskými státy EU.

Evropský sociální fond (ESF)

Založen v roce 1960. Nejdůležitější nástroj sociální politiky EU. Slouží k podpoře přípravy k zaměstnání, k přeškolování i k vytváření nových pracovních příležitostí. Asi 75 % schválených finančních prostředků je určeno na snížení nezaměstnanosti mládeže. V souvislosti se zvýšením finanční prostředků na základě Delorsova balíku II se změnila i orientace sociálního fondu. Nové těžiště spočívá ve snaze zlepšit fungování trhu pracovních sil a v účinnějším zařazování nezaměstnaných do pracovního procesu. ESF financuje především neinvestiční (tzv. měkké) projekty.

Evropský soud pro lidská práva (European Court of Human Rights)

Soud RADY EVROPY. Tento orgán se sídlem ve Štrasburku je jediným soudním orgánem zřízeným podle ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech. Skládá se z jednoho soudce z každého účastnického státu Úmluvy a v konečné instanci zajišťuje dodržování závazků jednotlivých smluvních stran. Od listopadu 1998 pracuje Evropský soud pro lidská práva na plný úvazek. Jeho úkolem je zajistit, aby státy respektovaly práva a záruky uvedené v Úmluvě. Činí tak projednáváním stížností (známých jako „žádosti“), jež podávají jednotlivci či v některých případech státy. Jestliže Soud zjistí, že členský stát porušil některá z práv a záruk, vydá rozsudek. Rozsudky jsou pro státy závazné. Podmínkou k podání žádosti je, že musíte vyčerpat všechny opravné prostředky v dotyčném státě, který měl být schopen situaci, na níž si stěžujete, napravit (obvykle to znamená oficiální žádost příslušnému soudu, následovanou v případě potřeby odvoláním a dokonce dalším odvoláním k vyšší instanci, jako je Nejvyšší nebo Ústavní soud).

Evropský soudní dvůr (ESD, The European Court of Justice – ECJ)

Evropský soudní dvůr se skládá z 27 soudců (jeden za každý členský stát) a 8 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Volba se koná jednou za 3 roky, kdy je jmenována polovina soudců. Soudní dvůr nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady a Evropské komise (včetně jejich případné nečinnosti), rozhoduje o podáních a dotazech z oblasti práva ES, které vznášejí soudy členských států. Má pravomoc řešit právní spory mezi členskými státy EU, institucemi EU, podniky a fyzickými osobami. K Soudnímu dvoru se může obrátit každý členský stát, který se domnívá, že jiný členský stát porušil komunitární právo. Podání vůči některému členskému státu může v takovém případě učinit také Komise.

Evropský účetní dvůr (EÚD, The European Court of Auditors – ECA)

Evropský účetní dvůr svým zaměřením posiluje nadnárodní charakter evropské integrace. Hlavní pravomocí Účetního dvora je kontrola finančního hospodaření Evropské unie. Účetní dvůr nemá exekutivní pravomoci. Pokud zjistí, že některý z výše uvedených subjektů nezákonně zacházel s financemi EU, může informovat kompetentní instituce. Jedenkrát ročně vydává Účetní dvůr výroční zprávu pro ostatní instituce. V této zprávě podrobně hodnotí kontrolu příjmů a výdajů a toto jeho stanovisko je podkladem pro možný postih orgánu, jenž v uplynulém roce nehospodařil dle daných pravidel. EÚD má 27 členů. Ti jsou jmenováni Radou (po konzultaci s Evropským parlamentem ) na období 6 let.

Evropský úřad pro výzkum vesmíru (European Space Agency – ESA)

Založen v roce 1975. Koordinuje spolupráci evropských států v oblasti výzkumu vesmíru a kosmické technologie a také spolupráci s americkým úřadem pro kosmonautiku NASA. Činnost ESA slouží výlučně mírovým účelům. Dosahuje úspěchů v oblasti satelitní techniky, při vývoji evropské nosné rakety Ariane a vesmírné laboratoře Spacelab. ESA má 18 členských států. Česká republika patří mezi členy, formálně se stala právě osmnáctým členským státem k datu 12. 12. 2008.

Evropský veřejný ochránce práv (Evropský ombudsman)

Evropský veřejný ochránce práv je kontrolní orgán, který vyšetřuje stížnosti týkající se nesprávného úředního postupu institucí a orgánů Evropské unie. Funkce Evropského ombudsmana byla zřízena na základě Maastrichtské smlouvy (Smlouvy o EU). Kancelář má ve Štrasburku a je jmenován Evropským parlamentem na dobu 5 let s možností opakovaného jmenování.

Evropský vysokoškolský institut (European University Institute – EUI)

Finanční perspektiva

Finanční perspektiva představuje základní rámec výdajů Evropské unie v daném období. Vzniká jako výsledek složitého vyjednávání mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí a stanoví maximální možný rozsah předpokládaných výdajů Společenství. Rozpočet je pak každoročně upravován Komisí s ohledem na aktuální vývoj cen a HDP Společenství. Zde je nutno poznamenat, že finanční perspektiva není rozpočtem pro několikaleté období, protože každoroční procedura přípravy rozpočtu zůstává základem jak pro určení aktuální výše výdajů, tak i pro podíl jednotlivých rozpočtových kapitol v daném roce.

Fit for 55

Aby se Evropské unii podařilo splnit cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, zavázala se snížit emise do roku 2030 alespoň o 55 %. Balíček „Fit for 55“ je revizí legislativy v oblasti klimatu, energetiky a dopravy a snaží se sladit ambice pro roky 2030 a 2050.

Fond ESM

Evropský stabilizační mechanismus (ESM) je záchranný fond finanční pomoci pro země eurozóny. EMS může de facto výměnnou za reformy a nápravná opatření vedoucí k fiskální konsolidaci poskytovat půjčky členským státům ve vážných finančních problémech.

Fond obnovy

Plán na podporu oživení po pandemii covidu-19 má název NextGenerationEU. Jeho cílem je transformovat ekonomiky členských států, aby byly ekologičtější, digitálnější a odolnější. Tento dosud nejrozsáhlejší balíček k povzbuzení ekonomiky činí 806,9 miliardy eur.

Fond pro spravedlivou transformaci (Just Transition Fund)

Evropská unie v rámci boje proti klimatické změně limituje hlavní příčiny znečištění životního prostředí. Fond pro spravedlivou transformaci má podpořit nejvíce dotčené regiony zelenou transformací, zejména uhelné, a zmírňuje tak socioekonomické dopady změn.

Fond soudržnosti (Kohezní fond)

Založen v roce 1993. Přispívá na projekty z oblasti životního prostředí a dopravní infrastruktury. Je určen výlučně pro nejchudší země Společenství. Na rozdíl od strukturálních fondů pomáhá chudým zemím, nikoli jednotlivým regionům. Jeho úkolem je zmenšit rozdíly mezi národními ekonomikami EU. Nárok na pomoc z fondu má stát, který nedosáhl 90 % průměru HDP Evropské unie. Více o fondech EU najdete v kapitole na Euroskopu.

Fouchetovy plány

Šlo o pokus vytvořit všeobecný politický rámec pro spolupráci mezi státy EHS. Francouzský velvyslanec Fouchet vypracoval v listopadu 1961 plán, který předpokládal, že se pro členské země uvolní pravidla hlasování. Poté, co návrh vyvolal řadu pozměňovacích připomínek, francouzská delegace nečekaně předložila v lednu 1962 druhý Fouchetův plán, který ostatní členské státy odmítly jako krok zpět. V pozadí neúspěchu tohoto plánu byly rozdílné představy o integraci – zatímco Francie usilovala o Evropu nezávislých vlastí, přály si ostatní státy EHS integraci se samostatnými evropskými institucemi.

Galileo (navigační systém)

Galileo je evropský autonomní globální družicový polohový systém. Navigační systém je nezávislý na americkém systému GPS a ruském GLONASS. Financuje ho Evropská unie prostřednictvím Evropské komické agentury (ESA).

Generální ředitelství

(DG – ang. Directorate General, fr. Direction Générale). Komise ES a jednotliví komisaři řídí dohromady 25 generálních ředitelství nebo hlavních oddělení (a dalších 16 služeb), v jejichž čele stojí vždy jeden generální ředitel. Generální ředitelství jsou srovnatelná s národními ministerstvy, vnitřně se člení na ředitelství a oddělení.

Pod každého komisaře tedy spadá minimálně jedno generální ředitelství či srovnatelné pracoviště, které má na starosti přesně vymezenou odbornou oblast.

Governance

Governance zahrnuje všechny procesy interakce například státu nebo trhu se sociálním systémem (rodinou, formální nebo neformální organizací), ať už prostřednictvím zákonů, norem, moci nebo jazyka organizované společnosti.

Haagský kongres

Konal se v dubnu 1948. Na kongresu se sešli tehdejší vedoucí politické osobnosti jako například Winston Churchill anebo Konrád Adenauer, aby posílili politickou spolupráci v poválečné Evropě. Výsledná rezoluce požadovala vytvoření sjednocené demokratické Evropy.

Požadavky haagského kongresu se setkaly se širokým ohlasem a daly impuls k jednáním, která vedla o rok později k založení Rady Evropy, tedy společenství, jehož primárním zájmem je ochrana lidských práv. Evropská úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod, Evropský soud pro lidská práva a evropské Parlamentní shromáždění – to vše jako pozdější akty Rady Evropy obsahovala již Haagská rezoluce.

Haagská vrcholná konference

Proběhla v roce 1969 a je považována za jeden z mezníků v historii evropské poválečné integrace. Šéfové států a vlád šesti států ES zde vyhlásili cíle dalšího rozvoje Společenství. Schválili rozšíření na sever a rozhodli o postupném zavedení Hospodářské a měnové unie jako základu hospodářského a politického spojení členů ES.

V podstatě se jednalo o první jednání Společenství na této vrcholné úrovni a z dnešního pohledu je možné konferenci považovat za předobraz dnešní Evropské rady.

Harmonizační dokument

Normalizační dokument evropských normotvorných institucí CEN, CENELEC. Určitá forma technické normy.

Z textu Zákona ČR o technických požadavcích na výrobky:
Česká technická norma se stává harmonizovanou českou technickou normou, přejímá-li plně požadavky stanovené evropskou normou (EN) nebo harmonizačním dokumentem.

HERA

Úřad EU pro připravenost a reakci na mimořádné situace v oblasti zdraví (HERA) slouží jako ústřední prvek snah o posílení Evropské zdravotnické unie. Má zajistit lepší připravenost na závažné přeshraniční zdravotní hrozby a rychlou dostupnost potřebných protiopatření.

Hertensteinský program

Pro historii ES významný výsledek konference Unie evropských států, uspořádané v září 1946 v Hertensteinu (Švýcarsko). Hertensteinský program nastínil ve 12 tezích cíl politického sjednocení Evropy přenesením svrchovaných práv jednotlivých států a národních společenství na společnou úroveň. Program tak poprvé formuloval později realizovanou koncepci Evropských společenství. V programu byla kromě jiného řešena otázka zamezení jakýmkoli příštím válečným konfliktům v Evropě.

Horizon Europe

Horizon Europe je klíčový program EU pro financování výzkumu a inovací s rozpočtem 95,5 miliardy eur. Program má podporovat a šířit evropské znalosti a technologie.

Hospodářská a měnová unie (HMU)

Soubor pravidel hospodářských politik a měnové politiky vedoucích k zavedení společné měny. HMU se skládá ze dvou částí, a to hospodářské (koordinace hospodářských politik a veřejné finance) a měnové. Vývoj HMU byl završen vznikem a zavedením společné měny Euro: k datu 1. ledna 1999 v nehmotné podobě a následně 1. ledna 2002 byly do volného měnového oběhu uvedeny eurobankovky a mince. Více k tématu viz článek Hospodářská a měnová unie v sekci Politiky EU.

Hospodářská politika

Hospodářská politika je orientována na průběžný růst a více pracovních příležitostí v EU. Zatímco se z krátkodobého hlediska zaměřuje na stabilizaci hospodářství a ve střednědobém horizontu na zvýšení potenciálního růstu, zabývá se rovněž různými dlouhodobými problémy, jako jsou stárnutí obyvatelstva či globalizace.

Hospodářská a měnová unie (HMU) v sobě zahrnuje úzkou koordinaci národních hospodářských politik, které se tak staly věcí obecného zájmu. V praxi to znamená, že Rada, která jedná na základě kvalifikované většiny a podle doporučení, jež dostává od Komise, formuluje návrh směrů hospodářského vývoje, který je zaslán Evropské radě. Na základě jejích závěrů přijme Rada kvalifikovanou většinou doporučení zakládající hlavní směry hospodářského vývoje členských států a Společenství a informuje o svém doporučení Evropský parlament (viz článek 99a Smlouvy o založení Evropského společenství). Tyto každoročně vydávané hlavní směry jsou ústředním prvkem koordinace hospodářské politiky Unie.

Vedle hlavních směrů zakládá Smlouva o ES také další ekonomická ustanovení v hlavě VII, články 98 až 104, které zahrnují:

1) mnohostranný dohled: členské státy prostřednictvím Rady sledují hospodářský vývoj a uplatňování obecných směrů hospodářského vývoje; mohou vydávat doporučení určená vládě členského státu, který tyto směry nedodržuje
2) postup při nadměrném schodku: členské státy se musí vyvarovat nadměrného schodku veřejných financí a je na Komisi, aby zaručila, že je tento princip dodržován; článek 104 zakládá odpovídající postup, podmínky, výjimky a důsledky, které mohou mít i podobu pokut
3) finanční pomoc: má-li členský stát vážné problémy, může mu Rada za určitých podmínek poskytnout finanční pomoc
4) zákaz přebírání závazků jiných členských států: Společenství nebo členský stát nemohou převzít závazky jiných členských států
5) zákaz zvýhodněného přístupu: je zakázáno umožňovat veřejným orgánům, úřadům nebo podnikům zvýhodněný přístup k financím.

Hlava VII Smlouvy o založení ES také zakládá institucionální ustanovení, která jsou aplikovatelná na Evropskou centrální banku (články 112 až 115) a přechodná opatření pro zavádění jednotlivých etap HMU (články 116 až 124).

Hospodářská a sociální soudržnost

Základy hospodářské a sociální soudržnosti lze najít v Římské smlouvě, kde je v preambuli zmíněno, že budou snižovány rozdíly ve vývoji mezi regiony. Trvalo však až do sedmdesátých let, než Společenství přikročilo ke koordinaci národních instrumentů a k poskytování dodatečných finančních zdrojů. Tyto kroky se ukázaly jako nedostatečné. Přijetím Jednotného evropského akt v roce 1986 byla hospodářská a sociální soudržnost přijata za cíl spolu s jednotným vnitřním trhem.

Maastrichtská smlouva následně včlenila tuto politiku hospodářské a sociální soudržnosti do Smlouvy o Evropském společenství (Články 158 až 162). Tato politika je výrazem solidarity mezi členskými státy a regiony Evropské unie. Usiluje o vyrovnaný a udržitelný rozvoj, který zmírňuje strukturální rozdíly mezi regiony a zeměmi a podporuje stejné příležitosti pro všechny. K tomu se používají různé druhy finančních operací, hlavně prostřednictvím využívání Strukturálních fondů a také Kohezního fondu (Fondu soudržnosti). Evropská komise má každé tři roky povinnost vypracovat zprávu o pokroku, učiněném v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti, kterou pak předkládá Radě EU, Evropskému parlamentu, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.

Hospodářská soutěž

Účinná hospodářská soutěž v oblasti zboží a služeb přispívá ke snižování cen, zvyšování kvality a rozšiřuje nabídku. Evropská komise má značné pravomoci a dohlíží na to, aby podniky a vlády zemí dodržovaly předpisy Společenství, pokud jde o spravedlivou hospodářskou soutěž. Soutěžní politika Evropského společenství (Články 81 až 89 Smlouvy o ES) je založena na pěti základních principech:

1) zákaz veškerých dohod mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení či narušení soutěže na společném trhu
2) zákaz zneužití dominantního postavení na společném trhu, pokud může ovlivnit obchod mezi členskými státy
3) kontrola podpor poskytovaných v jakékoliv formě členskými státy nebo ze státních prostředků, pokud narušují nebo hrozí narušit soutěž tím, že zvýhodňují určitá odvětví
4) preventivní kontrola fúzí s evropskou dimenzí
5) liberalizace určitých oblastí, ve kterých se doposud veřejné nebo soukromé subjekty chovaly monopolně, jako jsou oblast telekomunikací, doprava nebo energetika

Z prvních dvou principů lze udělovat výjimky, zejména tehdy, pokud smlouva mezi podniky vylepší výrobu nebo distribuci produktů nebo zvyšuje technický pokrok. V případě státních dotací jsou sociální podpory nebo podpory k zvýraznění kultury či ochraně kulturního dědictví také příklady možných výjimek z přísného dodržování pravidel soutěže. Problém v prosazení efektivní politiky soutěže spočívá v tom, že Společenství musí neustále vyvažovat cíle, které jsou někdy protichůdné. Musí totiž brát v potaz, aby: snaha zajistit „čistou“ soutěž na vnitřním trhu neměla opačný výsledek, tj. aby se evropské podniky nestaly neschopnými konkurence ve světovém měřítku; snahy o liberalizaci nezpůsobily ohrožení sektoru veřejných služeb, hlavně schopnost plnit potřeby občanů.

Rozsáhlé pravomoci Komise týkající se vyšetřování a postihu v oblasti hospodářské soutěže podléhají soudnímu přezkumu ze strany Evropského soudního dvora. Podniky a členské státy tak běžně podávají žaloby proti rozhodnutím Komise a v některých případech také v těchto řízeních uspějí. Legislativní proces v této oblasti můžete sledovat v rámci sekce Monitoring legislativy EU

Hospodářský a sociální výbor (Evropský hospodářský a sociální výbor – EHSV)

Konzultační orgán Evropské unie, který vyjadřuje názor organizované občanské společnosti na hospodářská, sociální a kulturní témata. Viz heslo EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR

Charta základních práv EU (Listina základních práv EU)

Po připomínkách padesátého výročí Všeobecné deklarace lidských práv v prosinci roku 1998 rozhodlo zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem o sepsání návrhu Charty základních práv. Evropská rada považovala za žádoucí, aby byla základní práva aplikovatelná na úrovni Unie sjednocená v Chartě, aby se tak zvýšilo všeobecné povědomí o těchto právech.

Charta je založena na smlouvách Společenství, mezinárodních úmluvách, jako je např. Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 nebo Evropská sociální charta z roku 1989, dále na ústavních tradicích členských států Unie a na různých deklaracích Evropského parlamentu. Práce na sepsání Charty byla svěřena zvláštnímu orgánu – dnes známému jako Konvent – složenému z 62 členů, včetně zástupců hlav států, šéfů vlád, předsedy Evropské komise a členů Evropského parlamentu a národních parlamentů. Jako pozorovatelé byli určeni čtyři zástupci Evropského soudního dvora, Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva.

Charta základních práv EU byla vyhlášena hlavami členských států a vlád během Evropské rady v Nice v roce 2000, ale toto vyhlášení mělo pouze politickou hodnotu. Evropský parlament slavnostně vyhlásil Chartu základních práv EU v prosinci roku 2007, den před podpisem Lisabonské smlouvy. Právě ta činí z Charty právně závazný dokument (připojen jako příloha Smlouvy), který budou muset v případě úspěšné ratifikace Smlouvy respektovat veškeré evropské instituce, orgány i členské státy, které se řídí právem Společenství. Avšak kromě Velké Británie a Polska, jimž se podařilo dosáhnout výjimky.

Charta veřejných služeb

Myšlenka Charty veřejných služeb vychází z názoru, že by měl existovat nástroj, shrnující základní práva a principy upravující poskytování služeb uživatelům. Tyto principy by měly zahrnovat:

• kontinuitu služby
• kvalitu
• bezpečnost dodávky
• rovný přístup
• dostupné ceny
• sociální, kulturní a ekologickou přijatelnost

Iniciativa Společenství

Iniciativy Společenství jsou zvláštní podpůrné nebo akční programy k řešení specifických problémů dotýkajících se celého území EU, které doplňují strukturální fondy EU či jiné programy, případně usnadňují jejich realizaci. Iniciativy Společenství připravuje Komise, jejich koordinace a realizace je v národní kompetenci.

Iniciativa „Better Regulation“

Jedná se o iniciativu Evropské komise pro lepší regulaci, která je v orgánech EU intenzivně projednávána v posledních letech, především pak po nástupu Barrosovy Komise v roce 2004. Tato Komise iniciativu označila za jednu ze svých programových priorit. Přesněji se jedná o iniciativu směřující ke snížení administrativní zátěže a zkvalitnění právních předpisů ve smyslu jejich srozumitelnosti a přehlednosti.

V rámci příprav ČR na předsednictví v Radě EU byla v roce 2008 podepsána tzv. Pražská deklarace, jež má přispět k naplnění cíle EU do roku 2012 snížit administrativní zátěž o 25%.

Institucionální rovnováha a demokratická legitimita

Vzájemná rovnováha institucí Společenství dlouho závisela na samotných členských státech. Po neúspěchu „euroústavy“ byly zásadní návrhy na posílení demokratických složek a také pravomocí Evropského parlamentu vloženy do textu Lisabonské smlouvy.

Integrace

Pojem evropská integrace zahrnuje vznik a vývoj Evropských společenství a později Evropské unie. Evropská integrace představuje postupné sbližování evropských států, které přesahuje běžnou mezinárodní spolupráci. Počátek evropské integrace spadá do období po druhé světové válce, kdy bylo třeba nově nastartovat válkou postižené evropské hospodářství a současně řešit mírovou budoucnost Evropy. Konkrétní cíle evropské integrace se formovaly postupně, na jejich základě vznikaly postupně organizace s různými úkoly a směřováním. Integrace má cíle ekonomické, politické a vojensko-bezpečnostní. Více si můžete přečíst v kapitole Integrace poválečné Evropy na Euroskopu.

Integrační jádro

Označení se vztahuje na malou skupinu zemí EU, které jsou schopny a ochotny maximálně prohloubit vzájemnou spolupráci. Tento koncept usiluje o maximální flexibilitu institucionálního rámce Unie.

INTERREG

Iniciativa Společenství pro pohraniční regiony, určená k podpoře přeshraniční spolupráce. Je jednou z iniciativ Evropských společenství a je nástrojem pro překonání nevýhod plynoucích z příhraniční pozice dané oblasti.

INTERREG je zaměřen především na projekty s konkrétním dopadem na dotčenou příhraniční oblast. Při výběru projektů se posuzují skutečné přeshraniční dopady a prvek sbližování lidí a institucí v průběhu přípravy i následné realizace projektů. Vybírány jsou takové projekty, jež mohou prokázat přeshraniční dopad na obou stranách hranice.

INTRASTAT

Systém evidence pohybu zboží uvnitř Evropské unie. Po dokončení jednotného vnitřního trhu v roce 1993 byly odstraněny hraniční kontroly pohybu zboží a vývoz a dovoz v rámci zemí EU se stal „intrakomunitárním“ pohybem zboží. K evidenci a sběru dat o tomto pohybu mezi členskými státy slouží právě systém Intrastat.

Povinnost vykazovat data pro Intrastat se týká fyzických i právnických osob, které dosáhnou prahu pro vykazování a jsou registrovány jako plátci DPH. V ČR výkazy pro Intrastat sbírají od jednotlivých subjektů celní úřady, které primárně zpracovávají data a provádějí vykazujícím firmám poradenskou činnost. Jsou též oprávněny uložit subjektům neposkytujícím statistické údaje pokutu.

Jednomyslnost

Termín „jednomyslnost“ v praxi EU znamená, že členské státy před hlasováním v Radě musí dospět ke vzájemné dohodě a určitý návrh tak přijmout jednomyslně. Jednotný evropský akt výrazně omezil užívání institutu jednomyslnosti. V kontextu prvního pilíře je nyní pravidlem hlasování kvalifikovanou většinou. V rámci druhého a třetího pilíře je nicméně stále pravidlem jednomyslnost. Před rozšířením Evropské unie o postkomunistické státy bylo zjevné, že jednomyslné schvalování řady rozhodnutí může při zvyšujícím se počtu států působit velké potíže. Komise proto navrhla, aby mezivládní konference 2000 učinila z hlasování kvalifikovanou většinou pravidlo a jednomyslné schvalování omezila na oprávněné výjimky, jako jsou rozhodnutí Rady, která musí být přijata členskými státy v souladu s jejich vlastními ústavními zásadami.

Více k tématu o rozhodování v Radě EU na stránkách Euroskopu.

Irský protokol

Protokol o Irsku a Severním Irsku vznikl vůlí Spojeného království a EU zachovat Velkopáteční dohodu z roku 1998 a nestanovit „tvrdé“ hranice na irském ostrově v důsledku brexitu.

Jednotná volební procedura a složení Evropského parlamentu

Článek 190 Smlouvy o Evropském společenství (dřívější Článek 138) vyžaduje, aby Evropský parlament připravil návrh volebního zákona pro volby na základě všeobecné a jednotné volební procedury ve všech členských státech. To by zajistilo, že různé politické směry v Evropě budou v Evropském parlamentu věrněji zastoupeny. Bohužel, všechny doposud vypracované návrhy ztroskotaly v důsledku silných národních volebních tradic. Počet míst v Evropském parlamentu přidělený jednotlivým zemím je v současné době kompromisem mezi reprezentativním zastoupením v poměru k populaci a rovným zastoupením všech členských států. Státy s menší populací jsou tak určitým způsobem zvýhodněny – tzv. degresivní proporcionalita.

Aby byla zajištěna efektivita fungování Evropského parlamentu i v rozšířené Evropě, určil text návrhu evropské ústavy, že počet křesel v parlamentu nesmí převýšit 750. Toto rozhodnutí bylo přeneseno i do textu Lisabonské smlouvy, kde se v Článku 14 uvádí: počet poslanců nesmí překročit 750, nepočítaje v to předsedu.

Jednotný evropský akt (JEA, Single European Act-SEA)

Jednotný evropský akt patří mezi klíčové smlouvy Společenství. Byl první významnou revizí Římských smluv. K podpisu došlo 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, v platnost vstoupil 1. července 1987. Cílem bylo uvést Společenství do souladu s potřebami 90. let a přetvořit je na jedinou obrovskou ekonomickou jednotku – ze společného trhu vytvořit skutečný JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH bez hranic umožňující na území všech států ES volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob (čtyři ZÁKLADNÍ SVOBODY). Projekt tvorby jednotného vnitřního trhu byl časově rozvržen do konce roku 1992.

SEA však přinesl také významné změny v institucionálním fungování ES. Například zde byla jako stálá součást institucionální struktury jmenována Evropská rada, která se měla scházet nejméně dvakrát do roka (viz Článek 2). Dále došlo k rozšíření oblastí, v nichž Rada EU (tehdy ještě Rada ministrů) rozhoduje kvalifikovanou většinou, a to právě o problematiku vnitřního trhu. Jednotný evropský akt tak umožnil dosáhnout vyšší úrovně evropské integrace a tím vytvořil předpoklady i k pozdějšímu vzniku Evropské unie.

Jednotný vnitřní trh (vnitřní trh EU)

Prostor bez vnitřních hranic, v němž jsou zajištěny čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Jeho otevření je datováno k 1. lednu 1993. Tím bylo naplněno vymezení obsažené v čl. 14 Smlouvy o ES. Více k tématu v samostatné kapitole Vnitřní trh EU.

Justice a vnitro

Spolupráce v oblasti justice a vnitra byla institucionalizována v Hlavě VI (známé jako „třetí pilíř“) Smlouvy o Evropské unii. Cílem této spolupráce bylo dát principu volného pohybu osob praktické zajištění. Spolupráce pokrývá následující oblasti:

• azylová politika
• pravidla upravující překračování vnějších hranic členských států
• přistěhovalecká politika
• boj proti drogám
• boj proti mezinárodním podvodům
• soudní spolupráce v občanských a trestních věcech
• celní spolupráce
• policejní spolupráce

Vzniklo několik nástrojů k provádění akcí v těchto oblastech: společná akce, společný postoj a úmluva. Ačkoli EU dosáhla významného pokroku, celková spolupráce v této oblasti je dosud kritizována. Shoda panuje v nutnosti posílení struktury spolupráce a v potřebě zavedení efektivnějších nařízení, jež by posílila spolupráci aparátů a výše zmíněné oblasti začlenila do rámce Společenství. Tyto oblasti jsou spojeny s kontrolou osob (azyl, přistěhovalectví a překračování vnějších hranic). Amsterodamská smlouva reorganizovala spolupráci v oblasti justice a vnitra a jako hlavní cíl stanovila vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Zatímco určité oblasti byly nově začleněny do rámce Společenství, objevily se nové prostory a metody. Například základ spolupráce v rámci „Schengenského prostoru“, která vznikla mimo právní rámec Společenství na základě iniciativy některých členských států, jež si přály pokročit dále v oblasti volného pohybu osob, byl začleněn do Smlouvy o Evropské unii a do Smlouvy o Evropském společenství.

Uvedená spolupráce v oblasti justice a vnitra by v budoucnu ještě více posílila v případě úspěšné ratifikace textu Lisabonské smlouvy .

Kabotáž

Kabotáž je podnikatelská přepravní služba v rámci určité země bez překročení hranic. Původně byla povolena zpravidla jen tuzemským podnikům. Povolení kabotáže v silniční nákladní přepravě umožňuje přepravcům z jiného státu EU po dočasnou dobu přístup k přepravě zboží v rámci jiného členského státu.

Kandidátské země

Evropská unie používá paralelně dvojí politiky ve vztahu k sousedním zemím podle toho, zda jsou nebo nejsou na aktuálním seznamu potenciálních kandidátů členství. Dohody o stabilizaci a přidružení otvírají pro zemi možnost stát se po skončení jednání kandidátem na členství v EU. V rámci politiky sousedství EU uzavírá dohody o obchodu a spolupráci s nečlenskými zeměmi, jejichž budoucí vztah k Evropské unii zůstává nejasný.

Klasifikování výdajů v rozpočtu

Klasifikování výdajů rozpočtu souvisí s rozdílem činěným mezi výdaji Unie, jejichž základní princip a částky jsou právně stanoveny smlouvami, sekundárními legislativními akty, úmluvami a mezinárodními smlouvami nebo soukromými dohodami (povinné výdaje) – a výdaji, o jejichž výši je oprávněn rozhodnout rozpočtový orgán (nepovinné výdaje).

Klimatická neutralita

Evropská unie si stanovila cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Jedná se o hospodářství s nulovými čistými emisemi skleníkových plynů.

Klimaticko-energetický balík

Tzv. klimaticko-energetický balík, soubor čtyř legislativních návrhů, byl Komisí zveřejněn 23. ledna 2008. Jeho cílem je právní ošetření konkrétních kroků majících napomoci boji proti fenoménu globálního oteplování a potažmo (v druhém plánu) i potenciálnímu snížení energetické závislosti EU na třetích zemích a/nebo subjektech. Více naleznete v rubrice Monitoring legislativy EU.

Kodaňská kritéria (vstupní kritéria)

Evropská rada stanovila v roce 1993 jako reakci na žádosti bývalých komunistických zemí o přistoupení k Unii tři kritéria, která by měly tyto země splňovat. Před přistoupením museli noví členové EU mít

Koeficient

Nezměnitelný koeficient kurzů národních měn států účastnících se poslední fáze hospodářské a měnové unie stanovený podle kurzů dne 31. 12. 1998 v souvislosti se spuštěním jednotné evropské měny.

Koheze

Odborný výraz pro HOSPODÁŘSKOU A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST, které se ES snaží dosáhnout podporou zaostávajících regionů. Nástrojem koheze, která byla do Smlouvy o ES převzata z Jednotného evropského aktu, jsou zejména strukturální fondy. Při rozvíjení ES v politickou unii má koheze obzvláštní význam. V hlavě XIV Maastrichtské smlouvy (Smlouvy o Evropské unii) byla kapitola Hospodářská a sociální soudržnost rozšířena, především zřízením zvláštního kohezního fondu a stanovením možnosti přijímat konkrétní opatření pro posílení soudržnosti i mimo strukturální fondy.

Komitologie

Termín „komitologie“ označuje konzultační postupy v Evropské unii, s jejichž pomocí se v různých správních a expertních výborech hledá soulad mezi Evropskou komisí a členskými státy. Výborům předsedají úředníci Evropské komise, členy jsou většinou ministerští úředníci z členských států a experti.

Podle Smlouvy zakládající Evropské společenství je úkolem Komise implementovat legislativu na úrovni Společenství (Článek 202 Smlouvy o založení Evropského společenství, bývalý Článek 145). V praxi to znamená, že každý legislativní nástroj určuje míru implementačních pravomocí přiznaných Komisi a způsob, jak je bude používat. Často také tento nástroj stanoví, že Komisi bude pomáhat některý z výborů – v souladu s procedurou zvanou „komitologie“.

Výbory, které představují místo pro diskuse, jsou složené ze zástupců členských států a předsedá jim Komise. Umožňují Komisi vytvořit dialog s národními vládami před tím, než dojde k přijetí implementačních opatření. Komise zaručuje, že výbory odrážejí situaci v každé zemi, které se opatření týkají. Postupy, které řídí vztahy mezi Komisí a výbory, jsou založeny na modelech stanovených v rozhodnutí Rady (Rozhodnutí o „Komitologii“).

Výbory mohou být rozděleny do následujících kategorií:

• Poradní výbory: dávají své stanovisko Komisi, která je musí maximálně zohlednit. Tato přímá procedura je všeobecně používána tehdy, nejsou-li projednávaná témata politicky citlivá
• Řídící výbory: tam, kde opatření přijatá Komisí nejsou shodná s názorem výboru (přijatá na základě kvalifikované většiny), musí s nimi Komise seznámit Radu, která může kvalifikovanou většinou přijmout jiné rozhodnutí. Tato procedura se používá především při opatřeních týkajících se Společné zemědělské politiky, rybolovu a hlavních programů Společenství
• Řádné výbory: Komise může přijmout implementační opatření pouze tehdy, obdrží-li souhlas kvalifikované většiny členských států v rámci výboru. V případě absence této podpory je navrhované opatření odkázáno zpět na Radu, která rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tato procedura se týká například opatření vztahujících se k ochraně zdraví a bezpečnosti občanů, zvířat a rostlin

Komunální volební právo

Volební právo – aktivní i pasivní pro volby do zastupitelských orgánů na komunální úrovni. Přísluší i cizincům – občanům členských států EU, kteří žijí dlouhodobě v jiném státě Unie. Více v článku Volební právo na Euroskopu.

Komunitární právo

V užším slova smyslu představují komunitární právo zakládající smlouvy (PRIMÁRNÍ PRÁVO) a právní ustanovení, přijatá na jejich základě institucemi Společenství (sekundární legislativa, resp. SEKUNDÁRNÍ PRÁVO). V širším smyslu zahrnuje komunitární právo všechny právní normy Společenství, včetně obecných právních zásad, rozsudků Evropského soudního dvora, zákonodárství vyplývajícího ze zahraničních vztahů ES. Souhrn těchto právních norem představuje to, co je známo pod pojmem acquis Společenství.

Komunitární programy

Komunitární programy jsou souborem aktivit, které přispívají ke spolupráci členských států při řešení společných problémů v oblastech souvisejících s politikami Evropského společenství. Programy se financují přímo z rozpočtu Evropské unie, která na vybrané projekty přispívá v rozmezí 40 – 75 procent. Spravuje je Evropská komise nebo specializované agentury, které Komise zřídila. U některých programů jsou gestorem národní agentury.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE)

Někdy též používán pojem Helsinský proces. Jednalo se o systém mezinárodních jednání a smluv, které měly za cíl zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy v období tzv. studené války. Po několika letech příprav byla v červenci 1973 uskutečněna konference ministrů zahraničních věcí v Helsinkách, jež odstartovala vlastní proces jednání,. Zde byla stanovena pevná pravidla pro proces KBSE. Od září 1973 do června 1975 následovala konference expertů v Ženevě. Následně probíhala jednání o podobě Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími představiteli 33 evropských států, Kanady a USA, čímž skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE. Postupným vývojem v Evropě a zejména pádem „železné opony“ došlo ke změnám také v rámci KBSE – dne 21. listopadu 1990 byla podepsána pařížská smlouva, která započala s proměnou KBSE na ORGANIZACI PRO BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCI V EVROPĚ (1995).

Konference o budoucnosti Evropy

Jedná se o celounijní konferenci, v rámci která mají mezi lety 2021 a 2022 evropští občané možnost sdílet své vize o budoucnosti Evropy. Konference probíhá formou diskusí, přičemž výsledky konference bude prezentovat francouzské předsednictví v první polovině roku 2022.

Konference OSN o změně klimatu COP26

COP26 (Coference of Parties) byla 26. konferencí Organizace spojených národů o globálním oteplování. Konala se v litopadu 2021 ve skotském Glasgow a výsledkem byl Glasgowský pakt o klimatu, který se výslovně zavazuje ke snížení užívání uhlí.

Konstruktivní veto

Konstruktivní veto umožňuje členskému státu Unie zdržet se při hlasování v Radě v otázkách Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž by tak mohl zablokovat jednomyslné rozhodnutí Rady. Tato možnost byla zavedena Amsterodamskou smlouvou (nový Článek 23 Smlouvy o Evropské unii). Pokud je konstruktivní veto doprovázeno formálním prohlášením, členský stát, který se takto zdrží hlasování, není povinen aplikovat schválené rozhodnutí, ale musí je respektovat. Tento členský stát se musí zdržet jakýchkoliv aktivit, které by byly protichůdné rozhodnutí Unie.

Kontrola fúzí

V září 1990 vstoupilo v platnost nařízení o kontrole slučování podniků – Nařízení Rady č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků. Toto původní nařízení bylo v roce 2004 nahrazeno Nařízením Rady č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků. V souladu s tím podléhají kontrole Komise v případech přeshraničních fúzí podniky, které dosahují ve svém celosvětovém obratu objem nad 5 mld. euro., případně další v Nařízení definovaná kritéria pro posouzení. Cílem opatření je zamezit nadměrné koncentraci moci v daném hospodářském sektoru a ochránit zdravé fungování HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE. Fúze pod zmíněnou hranicí pak podléhají národnímu právu.

Konvent (o budoucnosti EU)

O ustavení Konventu o budoucnosti Evropské unie (European Convention) rozhodlo zasedání Evropské rady v Laekenu v prosinci 2001. Cíle a složení Konventu vymezila Deklarace k budoucnosti Evropy přijatá na laekenském summitu. Konvent neměl samostatnou rozhodovací pravomoc, avšak vzhledem ke svému reprezentativnímu složení (zástupci všech členských i kandidátských zemí) disponoval vysokou politickou legitimitou. Konvent zasedal v období únor 2002 až červenec 2003. Výsledkem jeho práce byl návrh Evropské ústavní smlouvy. Tento text po neúspěchu „euroústavy“ nebyl zavržen, ale stal se zásadním podkladem pro novou a v současnosti velmi aktuální Lisabonskou smlouvu.

Konvergenční kritéria (Maastrichtská kritéria)

Byla stanovena Maastrichtskou smlovou. Podle nich se každý člen EU může účastnit hospodářské a měnové unie (HMU), pokud splní tyto podmínky:

• prokáže dlouhodobou cenovou stabilitu
• nemá nadměrný rozpočtový deficit
• nezpůsobil v Evropském měnovém systému po dva roky žádné napětí mezi směnnými kurzy
• jeho dlouhodobá úvěrová sazba je maximálně jen o 2 % vyšší než v cenově nejstabilnějších státech

Koordinační výbor

Koordinační výbor, složený z vysokých úředníků, byl zřízen článkem 36 (bývalý článek K.4) Smlouvy o Evropské unii. Jeho úkolem je podávat Radě stanoviska a připravovat její jednání v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. V praxi výbor existuje již od zasedání Evropské rady na Rhodu v roce 1988.

Kultura

Oblast kultury byla do sféry Společenství zařazena Smlouvou o Evropské unii. Článek 151 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý Článek 128) požaduje po Unii, aby podporovala kulturní spolupráci mezi členskými státy a v případě nutnosti ji nahrazovala v následujících oblastech: šíření kultury a dějin evropských národů, uchovávání a ochrana kulturního dědictví evropského významu, nekomerční kulturní výměna, umělecká, literární a audiovizuální tvorba atd.

Kvalifikovaná většina

Rada rozhoduje buď jednomyslně, nebo prostou či kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva (Smlouva o fungování EU) definuje kvalifikovanou většinu v článku 238. Pro přijetí rozhodnutí musí být splněna dvě kritéria: kritérium počtu států a kritérium počtu obyvatel. Dřívější princip vážení hlasů byl odstraněn. Od 1. listopadu 2014 Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, která je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně 15 z nich. Tito členové musí představovat nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise, nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, je od 1. listopadu 2014 většina vymezena jako tzv. superkvalifikovaná – nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Lisabonská smlouva také rozšířila počet oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou o 68 oblastí, z toho 19 nahrazuje oblasti s jednomyslností, 49 oblastí je nových. Celkem se kvalifikovanou většinou rozhoduje ve 218 oblastech.

Kvóty

Zpravidla limity pro dovoz nebo vývoz zboží či služeb, stanovené na úrovni EU, vyjádřené v hodnotě nebo množství. Někdy se může jednat také o limity na produkci stanovené uvnitř Unie.

Lisabonská smlouva

Lisabonská smlouva, foto archiv Evropské komise

Lisabonská smlouva (též Reformní smlouva) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, odtud tedy její název. Současným plánem je ukončení procesu ratifikace do konce roku 2009. Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu („Ústavy EU“), odmítnuté v referendech v Nizozemsku a Francii v roce 2005, má právě Lisabonská smlouva zajistit efektivní fungování EU a jejích institucí do budoucna. Na rozdíl od Ústavy EU (která měla zcela nahradit dosavadní smlouvy) je Lisabonská smlouva novelizací zakládajících smluv, které nadále zůstanou v platnosti. Základy Reformní smlouvy EU byly vypracovány za německého předsednictví EU v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny pak byly na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 23. června 2007.

Lisabonská smlouva obsahuje články pozměňující:

1) Smlouvu o EU (Smlouvu o EU, Maastrichtskou smlouvu)
2) Smlouvu o založení Evropského společenství (Smlouvu o ES, Římská smlouva)

Dále Smlouva nově stanovuje, že na těchto dvou smlouvách je Evropská unie (EU) založena, že nahrazuje Evropské společenství (ES) a je jeho nástupkyní. Evropská unie by tak měla mít jednotnou právní subjektivitu, jak už navrhovala Ústava EU.

Listina základních práv a svobod sice není – odlišně od Ústavy EU – částí textu Reformní smlouvy, ale je její nedílnou přílohou právně závaznou pro všechny členy, s výjimkou Velké Británie a Polska.

Na rozdíl od Ústavy EU neobsahuje Lisabonská smlouva žádnou zmínku o společných symbolech, jako jsou vlajka či hymna.

Více k tématu ve speciální sekci Lisabonská smlouva na Euroskopu.

Londýnská zpráva

Na zasedání ministrů zahraničních věcí v rámci Evropské politické spolupráce (EPS) v říjnu 1981 v Londýně hodnotilo tehdy ještě deset ministrů zahraničí výsledky EPS. Na základě Londýnské zprávy se součástí EPS stal aspekt bezpečnostní politiky. EPS bylo určeno pevné místo v procesu politického sjednocování. Posílením úlohy předsedy se měla zvýšit schopnost EPS řešit krizové situace.

Lucemburský kompromis

Rada ministrů měla v souladu se Smlouvou o EHS přejít od 1. ledna 1966 v určitých oblastech od jednomyslného rozhodování k většinovému principu. Francouzská vláda to však odmítla. Protože se 1. července 1965 nedospělo k dohodě o financování zemědělství, francouzská vláda s úmyslem zabránit navrhovanému řešení odvolala z Rady svého zástupce. „Politika prázdné židle“ byla první velkou krizí ES, kterou se podařilo překonat teprve v lednu 1966 tzv. Lucemburským kompromisem. Podle něj nemůže být členský stát v případě „velmi důležitých zájmů“ přehlasován prostou většinou, nýbrž „jednání musí pokračovat, dokud se nedosáhne jednomyslné shody“. Zůstalo nevyřešeno, co je důležitý národní zájem a jak dosáhnout jednoty při rozdílných názorech. V následujících letech se mnozí členové EU na tento kompromis odvolávali, a znemožňovali tak dospět k rozhodnutí. Od doby platnosti Aktu o jednotné Evropě, který zdokonalil rozhodovací proces, se Lucemburský kompromis již nepoužil.

Maastrichtská smlouva

Maastrichtská smlouva, foto archiv EK

Neoficiální název Smlouvy o EU, podepsána na summitu Rady v nizozemském Maastrichtu ve dnech 9.- 10. prosince 1991. Tato smlouva doplňuje a pozměňuje zakládající smlouvy, zahrnuje v sobě smlouvu o hospodářské a měnové unii na straně jedné a smlouvu o politické unii na straně druhé. Zdůrazňuje hlavní cíle integrace: posílení ekonomické a sociální soudržnosti členů Unie. Její znění najdete ZDE.

Maastrichtská kritéria

Základní podmínky pro možnost účasti v HOSPODÁŘSKÉ A MĚNOVÉ UNII (HMU), stanovené Maastrichtskou smlovou. Viz heslo KONVERGENČNÍ KRITÉRIA

Marshallův plán

Program na obnovu evropského hospodářství po 2. světové válce, vyhlášený v roce 1947 tehdejším ministrem zahraničí USA Georgem C. Marshallem. Do roku 1952 obdrželo 18 západoevropských zemí přibližně 14 mld. US dolarů jako úvěry, nenávratné příspěvky a věcnou či potravinovou výpomoc. Státy sovětského bloku včetně Československa tuto pomoc odmítly. Marshallův plán se rozhodujícím způsobem podílel na obnově západoevropského, zejména německého hospodářství.

MEDIA

Program rozvoje audiovizuální produkce v EU, který má za cíl vybudovat a posilovat konkurenceschopné struktury. Patří mezi tzv. komunitární programy. Podporuje vzdělávání a doškolování filmových tvůrců, realizaci filmových projektů a distribuci produkce v evropském měřítku. Byl založen v roce 1991 a je zaměřen na zvyšování konkurenceschopnosti a oběhu evropských děl na mezinárodním audiovizuálním trhu.

Měnová politika

Měnová politika je upravena Články 105 až 111 (dřívější Články 105 až 109) Smlouvy o Evropském společenství. Tato ustanovení jsou základem pro hospodářskou a měnovou unii – HMU. Rozhodovací procedury se v jednotlivých otázkách velmi liší:

Při vydávání mincí členskými státy (Článek 106/2) se uplatňuje procedura spolupráce po konzultaci s Evropskou centrální bankou (ECB).

Při určování politiky směnných kurzů (Článek 111/2) přijímá Rada rozhodnutí kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky (ECB) nebo na doporučení Komise po konzultaci s ECB.

Při přijímání opatření vztahujících se k Statutu Evropského systému centrálních bank (European System of Central Banks – ESCB) (Článek 107/6) a k podmínkám, kdy je Evropská centrální banka oprávněna ukládat pokuty (Článek 109/3) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky a po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí.

Při přijímání technických úprav Statutu Evropského systému centrálních bank (Článek 107/5) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na doporučení Evropské centrální banky, po konzultacích s Komisí a po obdržení souhlasu od Evropského parlamentu.

Při stanovování směnného kursu eura vůči měnám mimo Společenství (Článek 111) přijímá Rada jednomyslné rozhodnutí na základě doporučení Evropské centrální banky nebo Komise a po konzultacích s Evropským parlamentem.

Institucionální ustanovení (Články 112-115) a přechodná ustanovení (Články 116-124) Hlavy VII Smlouvy o Evropském společenství (hospodářská a měnová politika – dřívější Hlava VI) mají svůj vlastní režim pro přijímání rozhodnutí, který se liší od výše uvedených mechanismů.

Měnový had

V roce 1972 se Rada ministrů dohodla na zřízení Evropského měnového sdružení, tzv. měnového hada. Měny, soustředěné v tomto sdružení, mohly vzájemně kolísat pouze mezi +/- 2,25 %. Tento cíl měla zajišťovat koordinovaná stabilizační politika. Poměr směnných kursů mezi jednotlivými měnami se dodržoval i po uvolnění směnných kursů vůči americkému dolaru v březnu 1973. Měnový had se však ukázal jako příliš slabý vůči problémům, které vznikaly z prudkých výkyvů jednotlivých měn, takže pouze Spolková republika Německo, Dánsko a země Beneluxu zůstaly po celou dobu v seskupení měnového hada. Začátkem roku 1979 byl měnový had nahrazen Evropským měnovým systémem.

Messinská konference

Na konferenci ministrů zahraničí šesti států Evropského společenství uhlí a oceli v Messině 1. až 2. června 1955 bylo rozhodnuto zahájit jednání o integraci dalších sektorů modelu Montánní unie. Tato jednání byla základem Římských smluv o založení EHS a Evropského společenství pro atomovou energii, k němuž došlo 25. března 1957.

Mezinárodní měnový fond (MMF, International Monetary Fund-IMF)

je mezinárodní organizace přidružená k Organizaci spojených národů (OSN), jejímž cílem je usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, rozšiřování a růst mezinárodního obchodu, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček také dočasně podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. MMF byl založen k 22. červenci 1944 na Měnové a finanční konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire. V prosinci 1945 vstoupil v platnost základní dokument upravující poslání a fungování fondu, ten započal svou činnost v následujícím roce. Ve stejné době došlo také k založení sesterské organizace nesoucí název SVĚTOVÁ BANKA.

MMF provádí dozor nad finanční politikou členských států, který je zajišťován zejména formou pravidelných konzultací se zástupci každého státu. K takovýmto konzultacím zpravidla dochází jednou za rok. MMF následně posuzuje podmínky, za nichž je měna toho kterého státu obchodována, a zároveň hodnotí nakolik se členské státy řídí jeho doporučeními. Při své činnosti fond spolupracuje například se Světovou bankou, Světovou obchodní organizací (WTO) a dalšími mezinárodními subjekty.

Mezivládní konference členských států

Tento pojem se užívá pro označení procesu vyjednávání mezi vládami členských států s cílem novelizovat zakládající smlouvy. Hlavním iniciátorem svolání Mezivládní konference členských států je nejčastěji Evropská rada nebo Rada EU . Jednotlivé Mezivládní konference se zaměřovaly a zaměřují na hledání společného postupu v klíčových otázkách integrace. V 80. letech byl v rámci Mezivládní konference členských států připraven Jednotný evropský akt, na počátku 90. let potom Maastrichtská smlouva. Výsledkem mezivládní konference členských států (1996-1997) se stal podpis Amsterodamské smlouvy v červenci 1997. Zároveň byl po této Mezivládní konferenci předložen komplexní materiál Agenda 2000, nastiňující předpokládaný vývoj EU na počátku příštího tisíciletí.

Na konci roku 2000 byla na mezivládní konferenci podepsána Smlouva z Nice , která vstoupila v platnost k 1. únoru 2003. Další Mezivládní konference byla zahájena 4. října 2003 a skončila 18. června 2004 dohodou o konečných změnách v textu evropské ústavní smlouvy. Oproti jiným mezivládním konferencím se na přípravě jejího jednání podílel tzv. KONVENT, instituce svolaná speciálně s cílem projednat a připravit možné alternativy dalšího vývoje a směřování rozšířené Evropské unie.

Dosud poslední Mezivládní konference, jejímž cílem bylo vypracovat text nové smlouvy, byla zahájena za portugalského předsednictví 23. července 2007. Při zahájení této konference předložilo Portugalsko ostatním členům EU návrh reformní smlouvy, který vyšel z mandátu dohodnutého na summitu EU v červnu 2007. Výsledkem se stal text Lisabonské smlouvy.

Mince

Existuje celkem 8 nominálních hodnot euromincí (1 eurocent, 2 eurocenty, 5 eurocentů, 10 eurocentů, 20 eurocentů, 50 eurocentů, 1 euro a 2 eura). Každý stát, který je členem eurozóny, nebo je k tomu oprávněn dohodami s Evropskou unií, vydává mince s vlastní lícovou stranou (jedno či více národních témat), rubová strana je pro všechny země společná. Platnost mincí je zaručena ve všech státech používajících měnu euro.

Modernizační fond

Modernizační fond EU představuje nový nástroj financování unijního rozpočtu, který podporuje investice směřující v období 2021-2030 ke snižování emisí skleníkových plynů. Cílem Modernizačního fondu je napomoci transformaci hospodářství členských zemí (podporou oblastí, jako jsou teplárenství, obnovitelné zdroje energie, energetické úspory, čistá mobilita, komunitní energetika) tak, aby Evropská unie dosáhla svých klimatických cílů.

Nadnárodní a mezivládní metoda rozhodování

Pojem nadnárodní metoda označuje institucionální operační postup, užívaný v oblastech unijní politiky, kde se uplatňuje spolurozhodování Evropského parlamentu a Rady; nadnárodní metoda se vyznačuje monopolem Komise na právo legislativní iniciativy, rozšířeným používáním způsobu hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, aktivní rolí Evropského parlamentu a jednotným výkladem unijního práva Soudním dvorem EU. Oproti tomu mezivládní metoda rozhodování, používaná v oblastech politiky, které nepatří mezi výlučné ani sdílené pravomoci EU, se vyznačuje: právem iniciovat legislativu sdílí Komise s členskými státy nebo je omezena na určité oblasti spolupráce, všeobecně jednomyslným jednáním Rady, konzultativní rolí Evropského parlamentu a okrajovou úlohou Soudního dvora.

Národní plán obnovy

Strategický materiál zahrnující plán reforem a investic, který v roce 2021 vypracovaly všechny členské státy EU, aby mohly čerpat finanční pomoc z unijního Nástroje pro oživení a odolnost (Recovery and Resilience Facility). Investice a reformy nastíněné v národním plánu obnovy mají opětovnému nastartování ekonomiky po pandemii covidu-19 a dle požadavků Evropské unie musí zohlednit dvě klíčové evropské priority v podobě ekologické transformace a digitalizace.

Národní rozvojový plán

Národní rozvojový plán je základní strategický dokument pro získání podpory ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti. Obsahuje popis současné situace, definuje strategii vyjednávání o podpoře, vymezuje zaměření jednotlivých operačních programů, stanoví sytém pro řízení a monitorování a určuje finanční rámec. Prioritami Národního rozvojového plánu jsou posílení konkurenceschopnosti průmyslu a podnikatelských služeb, rozvoj dopravní infrastruktury, rozvoj lidských zdrojů, ochrana a zkvalitňování životního prostředí, rozvoj venkova a zemědělství a rozvoj cestovního ruchu.

Nařízení

Nástroj právního řádu ES, jeden z legislativních aktů SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. Má obecnou platnost, je závazné ve všech svých částech a platí přímo v každém členském státu. Je tedy součástí právního řádu každého komunitárního státu a nevyžaduje schválení nebo jinou transformaci do národního práva. Znamená to, že má tzv. přímý účinek. Povinně je publikováno v Úředním věstníku ES.

Národní konvent o EU

Národní konvent o EU představuje stálou platformu pro odbornou diskuzi o evropských záležitostech v České republice, propojující všechny relevantní aktéry v podobě zástupců vlády, představitelů jednotlivých resortů i odborné veřejnosti z řad neziskových organizací či soukromého sektoru. Cílem Národního konventu o EU je vytvořit konkrétní doporučení pro vládu a členy parlamentu v oblasti aktuálních témat evropské politiky.

Národní program reforem

Dokument, který každoročně schvalují vlády všech členských zemí EU v rámci tzv. evropského semestru. Národní program reforem obsahuje konkrétní kroky a opatření, které mají směřovat k hospodářskému rozvoji členských zemí a dlouhodobé udržitelnosti. Materiál se následně zasílá Evropské komisi, jež na jeho základě adresuje všem členským zemím doporučení (country specific recommendations).

Nástroj pro oživení a odolnost

Mimořádný evropský finanční nástroj, který vznikl v roce 2021, je určený k podpoře oživení evropských ekonomik a posílení jejich odolnosti po pandemii covidu-19. Členské státy z Nástroje pro oživení a odolnost dohromady dostanou 723,8 miliard eur, částečně ve formě úvěrů (385,8 mld. eur) a částečně ve formě půjček (338 mld. eur), přičemž tyto prostředky mají rovněž podpořit ekologickou a digitální transformaci.

Nástroj pro propojení Evropy (CEF)

Nástroj pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility) je finančním nástrojem sloužícím k podpoře investic do infrastrukturních sítí v dopravní, energetické a digitální oblasti. Jeho rozpočet činí 20,73 miliardy eur a cílem je podpořit růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost skrze cílené investice do infrastruktury na evropské úrovni.

Nástroj SURE

SURE je evropský nástroj pro dočasnou podporu na zmírnění rizik nezaměstnanosti v mimořádné situaci (z angl. Support to mitigate Unemployment Risks in an Emergency), který je členským státům k dispozici v případě, že potřebují mobilizovat značný objem finančních prostředků na boj proti negativním hospodářským a sociálním důsledkům koronavirové krize.

Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu

V červenci 2003 předložil Konvent o budoucnosti Evropy návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, jehož hlavním bylo zjednodušení stávajícího právního rámce evropské integrace přechodem na jediný platný základní dokument. K podpisu textu Smlouvy došlo v říjnu 2004, ratifikační proces byl ovšem ukončen po neúspěchu referend v roce 2005 ve Francii a Nizozemsku.

Německo – francouzská smlouva

Podepsána 22. ledna 1963 německým spolkovým kancléřem Adenauerem a francouzským prezidentem de Gaullem se záměrem vybudovat rozsáhlou vzájemnou politickou spolupráci. Smlouva předpokládá pravidelné konzultace v oblastech zahraniční, hospodářské, obranné a kulturní politiky a rovněž založení instituce německo-francouzské spolupráce mládeže. Tato smlouva zaručující bilaterální koordinaci politiky obou zemí se stala motorem integrace a dále se rozšiřovala zakládáním nových institucí, jako jsou společná Rada pro bezpečnost a Rada pro hospodářství.

Netto plátci a příjemci (Čistí plátci a příjemci)

Přestože se financování Evropské unie uskutečňuje z vlastních prostředků a sleduje evropské cíle, politikové se neustále zabývají diferencí mezi podílem, jímž určitá země přispívá k financování EU, a podílem, který z prostředků EU obdrží. Peněžní toky mezi EU a členskými státy nemohou sice být jediným výstupem či měřítkem členství v EU. Nicméně finance putující do společné pokladny a zpět jsou sledovaným ukazatelem. Největším netto plátcem je dlouhodobě Německo, ČR patří mezi netto příjemce.

Next Generation Europe

Next Generation Europe je unijní plán spojený s Nástrojem na oživení a odolnost evropských ekonomik po pandemii covidu-19. Next Generation EU si klade za cíl z Evropy učinit zdravější, ekologičtější a digitálnější kontinent prostřednictvím investic do projektů například v oblasteh šetrnějšího přístupu k životnímu prostředí, zvyšování kvality vody, zvyšování rychlosti a dostupnosti internetového připojení či modernizace zdravotní péče.

Nezávislá evropská programová skupina

Založena v roce 1975 jako informační grémium pro spolupráci ministrů obrany zemí evropské skupiny a Francie. Zasedání skupiny se konala jednou ročně. Jejich cílem byla spolupráce ve zbrojní oblasti. Programová skupina vypracovala v roce 1988 Akční plán postupného vytváření evropského trhu se zbraněmi, který vychází ze zásady mezinárodní soutěže a rozsáhlé spolupráce v oblasti výzkumu a technologie.

V současnosti platí, že vzhledem ke vzniku EVROPSKÉ OBRANNÉ AGENTURY dne 12. července 2004 ztratily předchozí formy spolupráce v dané oblasti (včetně uvedené programové skupiny) na významu, neboť jejich poslání převzala z valné části právě tato agentura Evropské unie.

Niceská smlouva

Smlouva z Nice, foto archiv Evropské komise

Niceská smlouva byla podepsána 26. února 2001 a po ukončení ratifikace všemi členskými státy vstoupila v platnost 1. února 2003. Byly do ní zahrnuty zejména takové reformy, aby unie mohla účinně fungovat i po plánovaném rozšíření o 12 nových států (rozšíření na 25 členských států v roce 2004 a 27 členských států v roce 2007). Smlouva pozměňuje původní znění Smlouvy o Evropské unii.

Normování

Zavedený vnitřní trh vyžaduje, aby dosavadní národní normy byly nahrazeny normami evropskými. Evropské normalizační instituce CEN a CENELEC sestavují v souladu s harmonizačními směrnicemi EU evropské normy. Zavedením společných norem zaniká řada obchodních překážek. Usnadňuje se schvalování výrobků k použití na vnitřním trhu a tím pohyb zboží.

Normalizační orgány

V Evropské unii existují tři takzvané evropské normalizační orgány – CEN (Evropský výbor pro normalizaci – Comité Europeén de Normalisation), CENELEC (Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice – Comité Europeén de Normalisation Electrotechnique) a ETSI (Evropský ústav pro telekomunikační normy – European Telecommunications Standards Institute). Posláním všech výše uvedených orgánů je především tvorba evropských norem a evropských technických specifikací. Svou činností přispívají evropské normalizační orgány k fungování a upevňování vnitřního trhu a ke zvyšování konkurenceschopnosti. Více naleznete v rubrice věnované podnikání v EU.

NUTS („La Nomenclature des Unités Territoriales Statistigues”)

Tzv. nomenklatura územních statistických jednotek – v EU se používá pro nejrůznější vzájemná porovnání. Zásadní význam má jejich vymezení jak pro statistické potřeby EU, tak pro účely zařazení regionů různé úrovně pod jednotlivé Cíle (s regionálním dopadem) strukturální politiky EU. Při vymezení NUTS je nutno vedle existence územně správních jednotek vycházet z jejich komplementarity (vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých jednotek nižších) a je třeba sledovat i velikost jednotek ve vztahu k praxi platné v EU.

NUTS I – územní jednotka velkých oblastí (zemí) daného státu, obvykle tvořená několika jednotkami v úrovni NUTS II. Např. u ČR bylo možné vzhledem k historickým a geografickým podmínkám uvažovat o dvou až třech NUTS I (Čechy, Morava, event. Slezsko).

NUTS II – obvykle odpovídá úrovni středního článku územně správního členění daného státu, počet obyvatel se pohybuje mezi 1-2 mil. (průměr EU je 1,83 mil.), rozloha u menších států mezi 3-10 tis. km2 (prům. EU je 23 tis. km2).

NUTS III – odpovídají úrovni nejnižšího územně správního regionu státní správy (okresy, příp. kraje). Rozloha se pohybuje u menších států mezi 1-3 tis. km2 (průměr je 5,4 tis. km2).

NUTS IV – úroveň okresů, příp. mikroregionů (v ČR tomu počtem obyvatel i rozlohou odpovídají okresy)

NUTS V – úroveň obcí

NUTS v ČR

Dopisem z ledna 1999 sdělil generální ředitel Eurostatu, že po konzultaci s hlavními uživateli regionální statistiky v Komisi, přijal Eurostat návrh České republiky na regionální průřezy takto: jedna územní jednotka na úrovni NUTS I, 8 jednotek na úrovni NUTS II a 14 jednotek na úrovni NUTS III.

Územní jednotky NUTS v ČR pro potřeby statistické a analytické a pro potřeby EU byly vymezeny takto:

a) NUTS V – obce
b) NUTS IV – okresy
c) NUTS III – kraje (VÚSC)
d) NUTS II – sdružené kraje (VÚSC)
e) Územní jednotka NUTS I – tvořena územím celé ČR

Přičemž kraje se sdružují do regionů NUTS II takto:

NUTS II Praha – je tvořen územím hl. m. Prahy
NUTS II Střední Čechy – území Středočeského kraje
NUTS II Jihozápad – území krajů Jihočeského a Plzeňského
NUTS II Severozápad – území krajů Karlovarského a Ústeckého
NUTS II Severovýchod – území krajů Libereckého, Královehradeckého a Pardubického
NUTS II Jihovýchod – území krajů Vysočina a Jihomoravského
NUTS II Střední Morava – území krajů Olomouckého a Zlínského
NUTS II Moravskoslezsko – území kraje Moravskoslezského

Více k tématu na Euroskopu v článku Strukturální fondy a na stránkách Českého statistického úřadu

Občanství unie

Všichni státní občané každého členského státu EU jsou současně také občany EU. S občanstvím Unie jsou spojena tato práva: volný pohyb a volný pobyt v rámci EU, volební právo v obecních volbách a volbách do Evropského parlamentu v místě pobytu, diplomatická a konzulární ochrana zastupitelskými úřady členských států EU ve třetích zemích, petiční právo k Evropskému parlamentu.

Oblast volného obchodu

Zahrnuje skupinu nejméně dvou celních území, mezi nimiž jsou odstraněna cla a jiná opatření omezující zahraniční obchod. Na rozdíl od celní unie, kde sdružené země zavádějí jednotný vnější celní sazebník, zachovávají si státy sdružené v oblasti volného obchodu svá národní a vnější cla vůči třetím zemím. Evropským příkladem oblasti volného obchodu je Evropské sdružení volného obchodu (EFTA).

Ochrana spotřebitele

Ochrana spotřebitele je ošetřena Článkem 153 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý Článek 129a) a byla zřízena Maastrichtskou smlouvou. Jejím cílem je podporovat zdraví, bezpečnost a hospodářské a právní zájmy obyvatel a zajistit jejich právo na základní informace. Členský stát může přijmout přísnější opatření na ochranu spotřebitele než jsou ta, která vymezuje Společenství, pokud jsou slučitelná se Smlouvou a je o nich informována Komise.

Pro lepší informovanost spotřebitelů, pro možnost pomoci při vyřizování stížností spotřebitelů a zprostředkování pomoci při mimosoudním řešení sporů s obchodníky v rámci Unie, byla zřízena síť EVROPSKÝCH SPOTŘEBITELSKÝCH CENTER (ECC-Net). Jedná se celkem o 29 pracovišť – kromě členů EU mají tato centra k dispozici také spotřebitelé v Norsku a na Islandu.

Ombudsman (Evropský ombudsman)

Podle čl. 138e Smlouvy o ES jmenuje Evropský parlament na jedno volební období občanského pověřence, který přijímá stížnosti na činnost orgánů nebo institucí EU. Ombudsman může v oprávněných případech provádět šetření, jehož výsledky postupuje Evropskému parlamentu a orgánu, jehož se věc týká.

Operační programy

Operační program je základním strategickým dokumentem finanční a technické povahy pro konkrétní tématickou oblast (např. zaměstnanost, životní prostředí apod.), který zpracovávají členské země EU. V OP jsou podrobně popsány cíle a priority, které chce členská země v dané oblasti dosáhnout v aktuálním programovacím období. V OP najdeme popis typových aktivit, na které je možné čerpat prostředky z evropských fondů. Nechybí také uvedení výčtu těch, kteří mohou o finanční prostředky žádat.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, Organization for Security and Cooperation in Europe-OSCE)

Mezinárodní bezpečnostní organizace vzniklá roku 1995 transformací KONFERENCE O SPOLUPRÁCI A BEZPEČNOSTI V EVROPĚ (KBSE, též Helsinská konference).

Hlavní cíle OBSE:

• podpora a rozvoj plně demokratické společnosti
• prevence lokálních konfliktů
• obnovování stability a míru ve válečných oblastech
• prosazování kolektivní bezpečnosti
• odstraňování rozdílů mezi státy

Členy jsou kromě států Evropy a při Středozemním moři také státy zakavkazské, středoasijské a USA s Kanadou. Stránky organizace zde

Pakt o stabilitě a růstu (Pakt stability a růstu, The Stability and Growth Pact)

Pakt o stabilitě a růstu bezprostředně souvisí s třetí fází hospodářské a měnové unie, která byla zahájena 1. ledna 1999. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny. Pakt zahrnuje rezoluci Evropské rady přijatou 17. června 1997 v Amsterodamu a dvě nařízení Rady ze 7. července 1997, která stanoví základní technické parametry (kontrola rozpočtové disciplíny, koordinace hospodářských politik, snižování nadměrných deficitů apod.).

Pakt stability a růstu se snaží zamezit vzniku vysokých schodků veřejných rozpočtů. Po členských zemích požaduje dosažení střednědobých rozpočtových cílů. Se zemí, která poruší pravidla Paktu, je zahájena procedura nadměrného schodku. Tato země musí předložit plán vedoucí k odstranění nadměrného schodku. Členskou zemi eurozóny lze za neplnění nápravného programu vystavit finančním sankcím. O sankcích rozhodují kvalifikovanou většinou ministři Rady EU.

Členské státy EU každoročně zpracovávají stabilizační programy (členové eurozóny), nebo konvergenční programy (příprava na vstup do eurozóny). V těchto programech si stanovují střednědobé cíle a způsob jejich dosažení. Stabilizační a konvergenční programy jsou pak vyhodnocovány Evropskou komisí.

Pakt stability a růstu byl již od svého vzniku předmětem rozepří, které vyvrcholily roku 2002, kdy Komise navrhla penalizovat za nadměrné deficity Francii a Německo. Výsledkem diskusí mezi členskými státy byla dohoda na revizi pravidel Paktu z roku 2005. Došlo k určitému „změkčení“ pravidel. Byl rozšířen okruh výjimečných okolností, na které lze brát ohled při rozhodování o proceduře nadměrného schodku a časové lhůty pro nápravná opatření byly prodlouženy.

Panevropské hnutí

Evropské hnutí, které založil se svými přívrženci rakouský hrabě Richard von Coudenhove-Kalergi po 1. světové válce především ve Francii a Německu. Vycházelo z jeho knihy Panevropa z roku 1923, v níž se Coudenhove-Kalergi vyslovil pro sjednocení Evropy ve formě Unie evropských států (ovšem bez Velké Británie, jejíž říše měla závazky na celém světě) s povinným smírčím soudem, celní unií a s evropskou ústavou Spojených států evropských podle vzoru USA.

Parlamentní výbory

V rámci Evropského parlamentu vznikla celá řada různých parlamentních výborů, jejichž členové jsou voleni na začátku a v polovině volebního období podle svého politického zařazení a své odbornosti. Každý výbor má svého předsedu, předsednictvo a sekretariát, schůze výboru jsou veřejné a konají jednou či dvakrát měsíčně a činnost parlamentních výborů spočívá v tom, že v nich poslanci Evropského parlamentu vypracovávají legislativní návrhy a zprávy z vlastního podnětu, předkládají k nim pozměňovací návrhy a hlasují o nich.

Pařížská dohoda o změně klimatu

Dohoda uzavřená v prosinci 2015 členskými státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Dohoda obsahuje konkrétní závazky v podobě redukce nárůstu globální průměrné teploty, zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem.

Pařížská smlouva

Neformální název Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951 a vstoupila v platnost 23. července 1952. Zásadním krokem vedoucím ke vzniku Smlouvy byla SCHUMANOVA DEKLARACE. ESUO bylo známé také pod názvem „Montánní unie“. Vytvoření „společného trhu“ s uhlím a ocelí mělo zabránit novému válečnému nebezpečí pomocí integrace ekonomických zájmů zúčastněných států. Pařížská smlouva byla uzavřena Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemím a Spolkovou republikou Německo. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství (původní EHS).

Pařížská vrcholná konference

V říjnu 1972 se usneslo devět šéfů států a vlád ES založit od roku 1980 Evropskou unii. Pro tento účel byl belgický ministerský předseda Tindemans pověřen vypracováním zprávy, která by obsahovala všeobecně přijatelnou koncepci. Kromě toho konference rozhodla o zahájení druhého stupně Hospodářské a měnové unie v roce 1974. Aktivita Společenství se projevila v řadě společných akčních programů v různých oblastech politiky.

Petersbergské prohlášení

Přijato 19. června 1992. Další etapa vývoje Západoevropské unie (ZEU) jako obranné složky EU a evropského pilíře Atlantické aliance. Tehdejší prohlášení Rady ministrů ZEU mj. předpokládá, že v budoucnu se ZEU může účastnit akcí nejenom z pověření OSN nebo KBSE/OBSE, nýbrž za určitých podmínek může uskutečňovat i bojové nasazení k „zajištění míru“. Pro přípravu podobných obranných aktivit bylo rozhodnuto založit vojenský plánovací útvar. Mimoto je možné přijetí, respektive asociace, nových členských států.

PESCO

Stálá strukturovaná spolupráce v obraně (Permanent Structured Cooperation) byla spuštěna v prosinci 2017 a představuje stálý rámec pro užší spolupráci členských zemí EU v obraně a bezpečnosti. PESCO umožňuje efektivnější společný rozvoj obranných kapacit a schopností zúčastněných států prostřednictvím investic do společných projektů.

Petice

Každý občan Evropské unie může na základě článku 194 Smlouvy o Evropském společenství kdykoli uplatnit své právo zaslat petici Evropskému parlamentu, ať už sám za sebe nebo společně s jinými osobami. Občané členských států, obyvatelé pobývající na území EU a právnické osoby se sídlem v ní se mohou obracet na Evropský parlament s peticemi, jež se týkají záležitostí spadajících do kompetence Evropského společenství. Petice projednává petiční výbor Evropského parlamentu a vydává k nim vyjádření. Peticí se nesmí zasahovat do soudního rozhodování. Více k podání petice na stránkách EP.

Petiční právo

Petiční právo má každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v některém členském státě. Může ho využít jako jednotlivec či ve spojení s ostatními občany k předkládání požadavků či stížností Evropskému parlamentu. Musí se ovšem jednat o požadavky a stížnosti, které se přímo týkají aktivit Společenství (Články 21 a 194 Smlouvy o Evropském společenství). Petiční výbor Evropského parlamentu následně zvažuje, zda je požadavek oprávněný. V kladném případě může vznést dotaz k Ombudsmanovi nebo požádat Evropskou komisi o dokumenty a informace. Amsterodamská smlouva přidala k Článku 21 nový odstavec, který říká, že každý občan Unie má právo písemně se obracet na jakoukoli instituci Unie včetně Výboru regionů a Ekonomického a sociálního výboru v kterémkoli z oficiálních jazyků EU a obdržet odpověď v tomtéž jazyce.

Pevnost Evropa

Termín v sobě spojuje uznání síly EU a obavy z protekcionismu. Rozvoj vnitřního trhu vyvolává vně Společenství obavy, že se EU může ve prospěch vlastního hospodářství izolovat od třetích zemí. Společenství vždy odmítala podobné námitky s poukazem na to, že izolace by pro ně znamenala sebevraždu. Jednotlivé případy (např. obtížná jednání GATT, až do konce provázející tzv. Uruguayské kolo, „dobrovolné“ dovozní kvóty pro japonská auta či „banánová politika“) nicméně svědčí o tom, že výčitky ohledně protekcionismu nejsou vždy zcela neoprávněné.

Pilíře

Označení tří hlavních okruhů působnosti EU. Prvním pilířem se rozumějí Evropská společenství. Tedy oblast, v níž rozhodují společné orgány Společenství. To znamená, že v záležitostech prvního pilíře (komunitárních) se uplatňuje v Radě rozhodování kvalifikovanou většinou, přičemž i přehlasované členské státy jsou povinny se řídit přijatými závěry. Jedná se o oblast, která existovala již před vznikem Evropské unie. Za druhý pilíř se označuje společná zahraniční a bezpečnostní politika. Třetí pilíř představuje spolupráci ve věcech justice a vnitra. Základ pilířové struktury a důraz na dvě poslední oblasti položila Smlouva o EU.

Politický výbor

Politický výbor se skládal z politických zástupců ministerstev zahraničních věcí členských států. Výbor monitoroval mezinárodní situaci v oblastech spadajících pod Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) a pomáhal určovat společnou politiku přípravou podkladů pro Radu. Výbor také dohlížel na provádění schválených politik, a to tak, aby nezasahoval do pravomocí předsedy Komise. Ze Smlouvy z Nice vyplynula změna v dané záležitosti a řešení otázek SZBP. Původní Politický výbor byl přeměněn na Politický a bezpečnostní výbor.

Politický a bezpečnostní výbor (PBV, Political and Security Committee-PSC, francouzská zkratka COPS)

Stálý výbor (nástupce Politického výboru) ustavený rozhodnutím rady z února 2001, který sleduje mezinárodní situaci, poskytuje Radě svá stanoviska a přispívá k definování společné politiky. Pokud Rada EU přijme rozhodnutí, výbor dohlíží na jeho realizaci. Pod vedením Rady pak vykonává politické řízení a strategické vedení operací krizového řízení Unie a stanovuje politický rámec pro rozvoj vojenských schopností. Schází se dvakrát týdně. Z textu Smlouvy z Nice (Článek 25) vyplývá možnost Rady EU udělit Výboru pověření k řešení konkrétní krize. Na základě tohoto pověření může PSC v rámci druhého pilíře sám činit vhodná rozhodnutí s cílem zajistit politickou kontrolu a strategické vedení operací na zvládnutí dané krize.

Poradenská síť pro podnikovou kooperaci/BC-NET

Vznikla v roce 1988 jako sdružení asi 600 poradců z podnikatelské sféry ve veřejném i soukromém sektoru. Ti byli vzájemně spojeni prostřednictvím centrály pro zpracování dat kanceláře pro podnikovou kooperaci v Bruselu a napomáhali drobným a středním podnikům při zprostředkování kooperačních partnerů ve státech EU i v řadě třetích zemí. Tato mezinárodní kooperace umožňovala malým a středním podnikům účastnit se navzdory jejich omezené kapacitě výzkumných a rozvojových programů EU.

Nově od roku 2008 funguje celoevropská síť zaměřená na poskytování podpůrných služeb a informací pro rozvoj inovačního podnikání pod názvem ENTERPRISE EUROPE NETWORK (EEN). Tato síť zahrnuje kromě členů EU i třetí země, celkem se jedná o 45 států.

Porušení smluv – řízení

Jde o soudní řízení před Soudním dvorem EU (SDEU) iniciované členskými státy nebo Evropskou komisí proti členskému státu, který je obviněn z porušení smlouvy. Smlouva o EU poprvé umožnila Evropskému soudnímu dvoru, aby při nerespektování jeho rozsudku ukládal členským státům pokuty – pokud stát neučiní opatření nezbytná ke splnění rozsudku ve stanovené lhůtě, Komise může věc předložit Soudnímu dvoru s určením výše penále nebo pokuty.

Potvrzení Komise ve funkci

Maastrichtská smlouva a poté Amsterodamská smlouva změnily způsob jmenování Evropské komise tím, že zavedly institut potvrzení Komise ve funkci – jednak předsedy, jednak Komise jako celku. Společný kandidát na post předsedy Komise vzejde z jednání Evropské rady a schválen Evropským parlamentem, Komise jako celek je následně rovněž schválena Evropským parlamentem po individuálním slyšení kandidátů odpovídajícími parlamentními výbory, a nakonec ji schvaluje Rada.

Pozastavení členských práv

Článek 7 Smlouvy o EU říká, že některá z práv členských států mohou být pozastavena (např. právo hlasovat v Radě), jestliže tento stát vážně a trvale porušuje principy, na kterých je Unie založena (svoboda, demokracie, respekt k lidským právům a základním svobodám a vláda zákona). I po pozastavení členských práv státu nicméně zůstávají v platnosti jeho povinnosti.

Prahové ceny

Minimální ceny, za které se mohou zemědělské výrobky dovážet do EU. Ceny zemědělských výrobků dovážených pod tímto prahem se zvyšují o přirážku a clo až do výše prahové ceny. Smyslem tohoto opatření je ochrana domácích zemědělců a jejich produktů před dovozem levnějších produktů ze třetích zemí. Pomoc zemědělství EU není však omezena jen na cenové intervence. Všechna opatření vycházejí ze SPOLEČNÉ ZEMĚDĚLSKÉ POLITIKY (SZP).

Právní subjektivita Evropské unie

Právní subjektivitu Evropské unie zavedla Lisabonská smlouva. V praktické rovině se tato změna projevila např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které budou integrální součástí Evropské služby pro vnější činnost. Dohody se třetími státy jsou od té doby uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států.

PRELEX

PreLex je databáze, která sleduje hlavní fáze rozhodovacích procesů mezi Evropskou komisí a ostatními orgány. Služba PreLex Vám dává možnost získat přehled o tom, v jaké fázi se nachází návrh právního aktu, který zajímá přímo Vás.

Primární právo

Jedná se o jednu ze dvou základních složek PRÁVA EU (Práva Společenství). Primární právo je vytvářeno členskými státy a je tedy tvořeno mezinárodními smlouvami. Patří sem proto všechny zakládající (zřizovací) smlouvy a jejich novelizace, včetně přístupových smluv. Za součást primárního práva jsou považována také rozhodnutí Rady, jejichž platnost je podmíněna ratifikací ze strany všech členských států na základě jejich ústavních procedur. Takováto rozhodnutí jsou však ojedinělá (např. rozhodnutí o vlastních rozpočtových zdrojích ES). Evropský soudní dvůr nemůže rozhodovat o platnosti aktů primárního práva, může ale rozhodovat o jejich interpretaci.

Princip rovných příležitostí

Princip rovných příležitostí je nezbytným předpokladem ke spravedlivému fungování volného trhu a zajišťuje rovný přístup všech občanů EU k právům a svobodám, které integrace přináší. Cílem principu rovných příležitostí je zajistit rovné zacházení pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho národnost, pohlaví, rasový či etnický původ, náboženství či víru, postižení, věk nebo sexuální orientaci. Článek 12 Smlouvy o Evropském společenství (dřívější Článek 6) staví mimo zákon jakoukoli diskriminaci na základě národnosti. Amsterodamskou smlouvou byla Smlouva o Evropském společenství doplněna o nový Článek 13 k posílení garance nediskriminace v oblastech, které jsou popsány výše. Následněbyla tato oblast také řešena v rámci deklarace CHARTY ZÁKLADNÍCH PRÁV EU. Charta (či Listina) základních práv je nyní připojena jako příloha k Lisabonské smlouvě.

Princip subsidiarity

Smlouvou o EU ze 7. února 1992 se stal princip subsidiarity součástí Smlouvy o Evropském společenství (čl. 3b). Tento princip praví, že „v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity – tedy jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinku navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím“. Uvedený princip má tedy zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější řešit danou záležitost na národní, regionální či lokální úrovni.

Princip země původu

Celně tarifní a dovozně právní úprava pro dovážené zboží. Znamená, že importy se řídí podle ustanovení, která byla dohodnuta se zemí původu zboží. Právě prokázání země původu zboží je základem pro výběr odpovídající celní sazby, případně přiznání určitého celního zvýhodnění čili preference. Určením a prokázáním původu zboží se zabývají tzv. pravidla původu zboží. Původ zboží udává, odkud zboží pochází, tedy ve které zemi bylo získáno či zpracováno.

Při daňovém řízení se princip země původu nepoužívá. Protože se zatím nepodařilo harmonizovat nepřímé daně, platí při pohybu zboží mezi dvěma státy, že se zboží na hranicích při vývozu osvobozuje od daně a při dovozu se daň znovu vyměřuje – zdanění se tedy odehrává v zemi určení. V souvislosti se zrušením hraničních kontrol v rámci vnitřního trhu od 1. ledna 1993 bylo nutno založit oznamovací systém, který přesunuje kontroly pohybu zboží z hranic do podniků – systém INTRASTAT.

Princip země určení

Princip užívaný při daňovém řízení. Pokud se daň z obratu odvádí podle principu země určení, pak je exportní zboží nejdříve zvýhodněno, protože daň z obratu se v zemi původu odečítá, a poté je zboží zatíženo daní z obratu v zemi určení.

Výše uvedené pravidlo však není uplatňováno při osobním individuálním dovozu spotřebního zboží z jiného členského státu EU. V takovém případě je již nákup zboží zdaněn dle práva země nákupu.

Proces přistoupení

Jednání o vstupu probíhají mezi každou kandidátskou zemí a Evropskou komisí, která zastupuje EU. Jakmile jsou jednání dokončena, rozhodnutí povolit přistoupení nové země k EU musí být jednomyslně schváleno stávajícími členskými státy na zasedání Rady. Evropský parlament musí přistoupení schválit kladným vyjádřením absolutní většiny svých členů. Veškeré smlouvy o přistoupení musí potom členské státy a kandidátské země ratifikovat podle svých vlastních ústavních postupů. Během let jednání kandidátské země dostávají od EU finanční pomoc, aby se jejich hospodářství mohla snadněji vyrovnat zemím EU. Rozšíření EU o deset zemí v roce 2004 tak znamenalo vyplacení 41 miliard eur určených zejména na financování strukturálních projektů, které umožnily novým členským státům splnit podmínky členství.

Program PHARE

Výraz pochází z anglického názvu Poland and Hungary Assistance for the Restructuring of the Economy (Pomoc Polsku a Maďarsku při přestavbě ekonomiky). Postupně program znamenal finanční dotace na podporu procesu ekonomické transformace partnerských zemí střední a východní Evropy, včetně České republiky. Sloužil k posílení nově vytvořených demokratických společností až do doby, kdy budou připraveny na převzetí závazků, které vyplývají z členství v EU. V současnosti je pro kandidátské stáy určen komplexní předvstupní program s názvem IPA. Ten v rámci programovacího období 2007—2013 nahradil předešlé nástroje předvstupní pomoci (PHARE, ISPA, Sapard, Předvstupní pomoc Turecku a CARDS).

Program PHARE v ČR

Projekty Národních programů Phare realizované v letech 1998 – 2006 pomohly České republice při přípravě na plnění podmínek souvisejících se vstupem ČR do Evropské unie. Podporováno bylo přejímání příslušného acquis českou státní správou, ale především šlo o schopnost českých institucí evropskou legislativu efektivně implementovat. Projekty byly zaměřeny do několika základních oblastí: finance, vnitro, zemědělství, životní prostředí, spravedlnost nebo rozvoj občanské společnosti. Pilotní investiční projekty v oblasti ekonomické a sociální soudržnosti pomohly vytvořit a testovat struktury, jež následně po vstupu do EU přešly k čerpání prostředků ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Poslední finanční prostředky z programu Phare byly v ČR vyplaceny k 30. listopadu 2006.

Předseda Evropské komise

Vlády členských států ustavují nového předsedu na základě společné shody, jejich volba pak musí být ještě potvrzena Evropským parlamentem, a vlády potom po dohodě s novým předsedou navrhují nové členy Komise. Předseda stanoví „politické mantinely“ pro práci Komise a rozhoduje také o rozdělení jednotlivých křesel v Komisi i o všech změnách a přesunech v průběhu funkčního období Komise.

Předsednictví v Radě EU

Každý stát, ještě než zaujme post předsedající země v Radě EU, představuje Evropskému parlamentu svůj program, ve kterém vytyčí cíle pro šest měsíců svého působení v čele Rady EU. Od ledna 2007 jsou předsednické země sdruženy do takzvaných trií předsednictví, které během svého rok a půl trvajícího mandátu tvoří předsednický tým a jednotlivé země tria mají povinnost vedle svého šestiměsíčního programu předložit Evropskému parlamentu také program osmnáctiměsíční, který odráží cíle všech tří spolupracujících států a je v platnosti po celou dobu předsednictví těchto zemí.

Přidružení

Zvláštní smluvní vztah ES s třetími státy s převážně obchodně politickým cílem jako předstupeň nebo náhrada přistoupení. Přidružení je založeno na tzv. Asociační dohodě (dohodě o přidružení) s třetím státem nebo s přidruženou organizací. Taková dohoda – od podepsání a ratifikace Jednotného evropského aktu (JEA) – vyžaduje souhlas Evropského parlamentu. Uzavírá se event. formou smíšené dohody, přesahuje-li smluvní obsah pravomoc ES.

Přidružený stát nemá přiznánu jakousi obdobu členství a nepodílí se na vnitřním rozhodování EU. Přidružení znamená v určitém rozsahu účast daného nečlenského státu na integraci a také částečné převzetí standardů Společenství. Stupeň integrace je různý: pravidelným obsahem přidružení je vytvoření zóny volného obchodu s průmyslovým zbožím, některá přidružení pak zahrnují celní unii a dílčí nebo úplné zavedení dalších svobod (pohyb zaměstnanců, svobodu podnikání, poskytování služeb, pohyb kapitálu), eventuálně segmenty dalších politik ES.

Přijímací řízení

Ve Smlouvě o EU zakotvený postup pro přijímaní nových členských států do ES. Přistoupení, které je zásadně otevřeno všem evropským státům, předpokládá demokratickou státní formu a úmysl dosáhnout politického sjednocení Evropy. Státy východního bloku byly do pádu komunismu k přijetí nezpůsobilé vzhledem k chybějícímu prvnímu předpokladu a neutrální státy EFTA vzhledem k chybějícímu druhému předpokladu. Od doby platnosti Jednotného evropského aktu (JEA) vyžaduje přijetí souhlas Evropského parlamentu. Jednomyslné rozhodnutí Rady Evropské unie o přistoupení následuje po slyšení Komise . Podmínky přistoupení jsou spolu s nezbytnými přizpůsobeními a změnami smluv ES pojaty do zvláštní smlouvy o přistoupení, přijímacího aktu (většinou s četnými dodatky a protokoly), který musí schválit a ratifikovat všichni smluvní partneři (členské státy a noví členové) podle příslušného národního ústavního práva.

Přistoupení

viz proces přistoupení

Přístupové partnerství

Přístupové partnerství vyjednává Rada s každou kandidátskou zemí. Pro rozšíření, kterého se účastnila také ČR, bylo přístupové partnerství uzavřeno v roce 1998 (kromě Kypru). Přístupová partnerství koordinují pomoc Společenství a stanovují priority pro každou oblast při adaptaci legislativy ES. Kandidátská země pak sestaví podrobný program pro osvojení ACQUIS Společenství, tj. zorganizuje implementaci daných priorit, stanoví časový rámec a označí lidské a finanční zdroje potřebné k dosažení určených cílů.

Rada EU (Rada Evropské unie, dříve Rada ministrů)

Jedna z hlavních institucí politického rozhodování Evropské unie, jejímiž členy jsou ministři členských zemí EU, jejichž resortní příslušnost se mění dle projednávaných otázek. Ve spolupráci s Komisí a Parlamentem přijímá Rada normotvorné akty potřebné k realizaci politiky EU v jednotlivých oblastech.

Rada Evropy (Council of Europe)

Rada Evropy, založená v roce 1949, je nejstarší politickou organizací na kontinentu. Sdružuje 47 zemí, status pozorovatele poskytla dalším 5 zemím (Svatá stolice, Spojené státy americké, Kanada, Japonsko a Mexiko). Odlišuje se od Evropské unie – avšak žádná země dosud nevstoupila do EU bez předchozího členství v Radě Evropy. Organizace má své sídlo ve Štrasburku a jejím základním cílem je ochrana lidských práv, parlamentní demokracie a zákonnosti. Mezi orgány Rady Evropy patří Evropský soud pro lidská práva.

Ratifikace

Potvrzení, schválení, podepsání, konečný souhlas s mezinárodní dohodou.

ReactEU

Finanční nástroj, který je součástí Next Generation EU, určený pro posílení reakcí na dopady pandemie covidu-19, v jehož rámci Unie v roce 2021 vyčlenila 50,6 miliard eur pro překonání krátkodobých a střednědobých dopadů pandemie. Mechanismus posiluje opatření v oblasti reakce na krize a krizového řízení a jeho implementace se řídí třemi stěžejními principy – síla (objem finanční alokace), rychlost (poskytnutím prostředků do roku 2023) a plná flexibilita.

RescEU

RescEU je součástí unijního mechanismu civilní ochrany, vytvořený v roce 2019 za účelem zvýšení ochrany obyvatel před pohromami a zkvalitnění postupu při reakci na vznikající nebezpečí. V rámci RescEU se vytváří seznam evropských rezervních zdrojů, jako jsou hasičská letadla, helikoptéry, zdravotnické vybavení či materiály umožňující rychlé vybudování polních nemocnic v případě vzniku zdravotnické krize.

Reformní smlouva EU, tzv. Lisabonská smlouva

Smlouvu zahrnující v sobě základní smlouvy EU podepsali 13. prosince 2007 v Lisabonu předsedové vlád a hlavy států 27 členských zemí. Samotný dokument se skládá z Preambule a dvou hlavních částí – změny Smlouvy o Evropské unii, změny Smlouvy o založení Evropského společenství (nově přejmenované na Smlouvu o fungování Evropské unie).

Revize smluv

Článek 48 Smlouvy o Evropské unii je právním základem, který umožňuje svolat konferenci zástupců vlád členských států (MEZIVLÁDNÍ KONFERENCI) kvůli novelizaci smluv. Návrhy konkrétních novel mohou Radě předkládat členské státy nebo Komise. Pokud Rada po konzultaci s Parlamentem a Komisí dospěje k názoru, že je vhodné svolat mezivládní konferenci, svolá ji předseda Rady. Každá schválená novela vstupuje v platnost dva měsíce poté, co ji v souladu se svým ústavním uspořádáním ratifikovaly všechny členské státy.

Rovné zacházení s muži a ženami

Již v roce 1957 zavedl Článek 141 (bývalý Článek 119) Smlouvy o Evropském společenství princip, na základě kterého musí být muži a ženy odměňováni stejně za stejnou práci. Od roku 1975 rozšířila tento princip celá řada směrnic, aby byl zajištěn rovný přístup k pracovním místům a k profesnímu růstu i rovné pracovní podmínky, aby byly vymýceny veškeré formy diskriminace na pracovišti. Rovné zacházení bylo později rozšířeno na oblast sociálního zabezpečení, rovnost v zaměstnání atd. V 80. letech vedlo uznání tohoto principu k podpoře rovných příležitostí prostřednictvím mnoholetých programů. Amsterodamská smlouva se snažila Článek 141 doplnit včleněním podpory rovnosti mezi muži a ženami jakožto jednoho z úkolů Společenství vytyčených v Článku 2 Smlouvy o Evropském společenství. V roce 2006 byly směrnice k tématu nahraženy jedinou směrnicí – Směrnice ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání

Rozhodnutí

Nástroj právního řádu ES. Legislativní akt, který je řazen pod tzv. SEKUNDÁRNÍ PRÁVO. Rozhodnutí je závazné jako celek pro subjekty, jimž je určeno.

Rozvoj venkova

Rozvoj venkova představuje druhý pilíř v rámci společné zemědělské politiky, jejímž cílem v oblasti rozvoje venkova je zvýšit konkurenceschopnost zemědělství a lesnictví, zajistit udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a dosáhnout vyváženého územního rozvoje venkovských hospodářství a komunit. Naplnění těchto cílů EU podporuje prostřednictvím Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, jehož rozpočet pro období 2021-27 činí 95,5 miliardy eur.

Rozvojová politika

Tento pojem vyjadřuje souhrn politických kroků, jež mají zlepšovat struktury a příjmy států nebo jejich částí, které v důsledku historického nebo politického vývoje či zeměpisné polohy zaostávají. Tak je definována vnější (do jiných států směrující) rozvojová politika, která je nástrojem přibližování rozvojových zemí k zemím průmyslově vyspělým; vnitřní politika je pak státní strukturální nebo regionální politika, jejímž úkolem je vyrovnávat rozdíly mezi výrobními a majetkovými strukturami jednotlivých regionů v dané rozvojové zemi.

Římské smlouvy

Podpis Římských smluv 25. března 1957, zleva doprava: belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak, šéf belgické delegace Jean-Charles Snoy et d’Oppuers, francouzský ministr zahraničí Christian Pineau, francouzský státní tajemník pro zahraniční věci Maurice Faure, německý kancléř Konrad Adenauer, státní tajemník na německém ministerstvu zahraničí Walter Hallstein, italský premiér Antonio Segni, italský ministr zahraničí Gaetano Martino, předseda lucemburské vlády Joseph Bech, holandský ministr zahraničí Joseph Luns a šéf nizozemské delegace Johannes Linthorst Homan.

Na základě úspěchu Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli šest zemí rozšiřuje Římskými smlouvami spolupráci na další hospodářské oblasti. Je to neformální název pro dvě smlouvy, které byly podepsány v Římě 25. března 1957. Jedná se o Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouvy podepsala Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Hlavní myšlenkou je zajistit volný pohyb osob, zboží a služeb přes hranice – zajištění hospodářské prosperity vytvořením společného trhu.

Saarbrückenská dohoda

Tzv. Saarbrückenskou dohodu z roku 1984 lze považovat za předchůdce schengenské spolupráce. Saarbrückenská dohoda byla uzavřena mezi SRN a Francií v důsledku stávkové pohotovosti evropských dopravců kvůli nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy. Dohoda předpokládala postupné zrušení kontrol na jejich společných hranicích a uplatnění principu volného pohybu zboží a osob.

Řízení o předběžné otázce

Jeden z typů řízení před Soudním dvorem Evropské unie, jenž se využije v situaci, kdy v průběhu řízení před národním soudem vyvstanou pochybnosti týkající se výkladu nebo platnosti unijního právního předpisu. Předběžnou otázku Soudnímu dvoru pokládají vnitrostátní soudy členských zemí.

Sbližování zákonodárství

Tímto termínem se v rámci EU označuje rekonstrukce zákonodárství v jednotlivých zemích Společenství s cílem je postupně sjednotit v ustanoveních, týkajících se budování jednotného trhu. O tom, které zákony mají být sjednoceny, rozhoduje Rada EU na návrh Evropské komise po konzultaci s Evropským parlamentem.

Screening

Před vlastním zahájením jednání o vstupu nové země do EU provede Komise podrobné přezkoumání každé důležité oblasti (kapitoly) s danou kandidátskou zemí. Tento postup je znám jako „screening“. Jedná se o rozsáhlý společný postup, který pomáhá kandidátské zemi a Unii stanovit, jak dobře je nová země připravena na zapojení do Společenství. Komise informuje Radu o screeningu každé kapitoly a doporučí, zda přímo zahájit o kapitole jednání, nebo nejprve požadovat splnění určitých základních podmínek.

Sekundární právo

Jedná se o jednu ze dvou základních složek PRÁVA EU (Práva Společenství), právo sekundární bezprostředně navazuje na PRÁVO PRIMÁRNÍ a je od něj odvozeno. Je to dáno tím, že právo sekundární tvoří právní akty přijaté orgány Společenství (nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení, stanoviska), tedy orgány vzniklými na základě práva primárního.

Severská rada

Založena v roce 1952 se sídlem v Helsinkách. Členy jsou Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko. Severská rada organizuje a prohlubuje spolupráci mezi severskými zeměmi. Úspěšně zřídila pasovou a celní unii a jednotný skandinávský trh pracovních sil. Stránky severské spolupráca NORDEN

Schengenská dohoda

Jde o mezistátní dohodu, uzavřenou v roce 1985, která předpokládá postupné rušení kontrol při přechodu státních hranic mezi jejími signatáři. Dodatečná dohoda upravuje postup při projednávání žádostí o azyl a přeshraniční spolupráci policejních úřadů.

Schengenský informační systém (SIS)

Společná evropská databáze věnovaná udržování veřejné bezpečnosti, podpoře policejní a justiční spolupráce a zajišťování ochrany vnějších hranic, provozovaná a naplňovaná členskými státy schengenského prostoru. Obsahuje záznamy o hledaných nebo pohřešovaných osobách, ztraceném či odcizeném majetku nebo zákazech vstupu a je okamžitě a přímo dostupný všem řadovým policistům a jiným donucovacím orgánům a jejich úředníkům, kteří takovéto informace potřebují k plnění úkolů při ochraně veřejného pořádku a v boji proti trestné činnosti.

Schumanova deklarace

Název, užívaný pro prohlášení francouzské vlády z 9. května 1950. Tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v ní navrhl vytvoření ESUO (viz příloha), čímž dal základ k evropské integraci cestou jednotlivých kroků – cestou, která se ukázala jako schůdnější než dosavadní snahy o komplexní politické sjednocení na federálním základě.

Síť Evropských spotřebitelských center (European Consumer Centres Network, ECC-Net)

Síť pracovišť ECC-Net slouží spotřebitelům v členských státech EU, Norsku a na Islandu. Byla zřízena k zajištění lepší informovanosti spotřebitelů, pro možnost pomoci při vyřizování stížností spotřebitelů a zprostředkování pomoci při mimosoudním řešení sporů s obchodníky v rámci ostatních zapojených států. Pracoviště neslouží v přípdě sporů v domovské zemi. V ČR působí EVROPSKÉ SPOTŘEBITELSKÉ CENTRUM (ESC) od 1. ledna 2009 při České obchodní inspekci.

Slučovací smlouva

Na základě slučovací smlouvy z 8. dubna 1965 vznikly společné orgány pro Evropské atomové společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Evropské hospodářské společenství. Dne 1. července 1967 vstoupila v platnost Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství. Evropský parlament a Evropský soudní dvůr byly od založení EHS a Evropského atomového společenství příslušné pro všechna tři společenství.

Směrnice

Nástroj právního řádu ES. Akt tzv. SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. V zásadě není bezprostředně vnitrostátně účinná. Je závazná pro členské státy z hlediska cíle, jehož se má dosáhnout, a lhůty, do níž musí být implementován obsah směrnice do právního řádu jednotlivých států. Ovšem za určitých podmínek je možné, aby se její ustanovení stala bezprostředně vnitrostátně účinnými v členské zemi.

Smlouva o EU

Podepsána na summitu Rady v nizozemském Maastrichtu (též známa jako Maastrichtská smlouva) ve dnech 9.- 10. prosince 1991. Tato smlouva doplňuje a pozměňuje zakládající smlouvy, zahrnuje v sobě smlouvu o hospodářské a měnové unii na straně jedné a smlouvu o politické unii na straně druhé. Zdůrazňuje hlavní cíle integrace: posílení ekonomické a sociální soudržnosti členů Unie.

Ratifikaci smlouvy jednotlivými zeměmi zkomplikovalo již v úvodu odmítnutí v dánském referendu v červnu 1992. Problém integračních snah se podařilo vyřešit na zasedání Evropské rady, které hostil skotský Edinburgh. Zde byl 12. prosince vypracován zvláštní protokol o postavení Dánska v některých aspektech. V ostatních státech i při druhém referendu v Dánsku v květnu 1993 proběhly ratifikace úspěšně a Smlouva o Evropské unii vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.

Smlouva o Ústavě pro Evropu (Evropská ústavní smlouva)

V červenci 2003 předložil Konvent o budoucnosti Evropy návrh Evropské ústavní smlouvy. Hlavním úkolem nového ústavního projektu, který v sobě zahrnoval Maastrichtskou smlouvu a zakládající smlouvy Společenství, mělo být zjednodušení stávajícího právního rámce evropské integrace. Evropská ústavní smlouva pak byla hlavním tématem Mezivládní konference, kterou zahájilo italské předsednictví v říjnu 2003. Původně měla být smlouva schválena na prosincovém summitu EU, jednání však skončila fiaskem. Kompromisní dohody se podařilo dosáhnout až o půl roku později. Nicméně ratifikační proces byl přerušen poté, co ústavní smlouvu v referendu v roce 2005 neschválily Francie a Holandsko. Následně bylo od projektu jediné smlouvy ústavního charakteru upuštěno zcela a vznikla reformní, tzv. Lisabonská smlouva.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS)

Smlouva byla podepsána v Římě 25. března 1957 a vstoupila v platnost ke dni 1. ledna 1958. Současně byla podepsána Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě mají proto neoficiální název Římské smlouvy. U zrodu stálo šest zakladatelských států – Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Itálie. Cílem Evropského hospodářského společenství bylo vytvoření hospodářské unie s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Smlouva přispěla ke vzniku celní a měnové unie, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. K dosažení a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: Evropské parlamentní shromáždění, Rada, Komise a Soudní dvůr.

Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom)

Smlouva byla podepsána v Římě 25. března 1957 současně se Smlouvou o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Obě mají proto neoficiální název Římské smlouvy. V platnost vstoupila smlouva 1. ledna 1958. Zakládajícími zeměmi byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Přestože je Euratom samostatným celkem, je plně integrován do Evropské unie. Cílem byla integrace a vytváření společného trhu v oblasti mírového využití atomové energie. V rámci ESAE jsou rozvíjeny programy v oblasti výzkumu a vývoje mírového využití atomové energie., výstavby atomových elektráren, získávání energetických zdrojů, bezpečnosti a ochrany osob a životního prostředí.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO)

Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951 v Paříži a vstoupila v platnost 23. července 1952. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství. Smlouva nese neformálně název Pařížská. Smlouvu navrhl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman (viz SCHUMANOVA DEKLARACE) jako způsob, jak zabránit další válce mezi Francií a Německem. Během studené války ji podepsalo šest zemí (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí). Evropské společenství uhlí a oceli bylo první organizací založenou na principu SUPRANACIONALITY, mělo mezi státy vytvořit společný trh pro obchod s uhlím a ocelí (strategické suroviny).

Sociální charta

9. prosince 1989 přijaly všechny členské státy kromě Velké Británie Chartu základních sociálních práv zaměstnanců, obecně známou jako Sociální charta (Británie podepsala 1998). Představuje politický nástroj, který obsahuje „morální závazky“. Jejím cílem je zajistit, aby určitá sociální práva byla v dotčených zemích respektována. To se zejména týká pracovního trhu, odborného výcviku, rovných příležitostí a pracovního prostředí. Charta také obsahuje výzvu Komisi, aby předložila návrh na zapracování Sociální charty do evropské legislativy. Sociální charta je rovněž doprovázena řadou sociálních akčních programů. Na Sociální chartu posléze navázala CHARTA ZÁKLADNÍCH PRÁV EU.

Sociální dialog

Základem je Sociální charta Společenství, v níž jsou uvedeny minimální sociální požadavky. Charta ve třiceti bodech uvádí požadavky, týkající se volného pohybu, rovného zacházení a přiměřeného výdělku pro všechny občany EU. Právě sociální dialog je pak prostředkem pro konzultace a vyjednávání a evropští sociální partneři spolupracují při navrhování legislativy Společenství, která se týká zaměstnanosti a pracovněprávních vztahů.

Sociální partneři

Pokud se Komise chystá předložit nějaký návrh, musí ho konzultovat se sociálními partnery v dané oblasti. Sociální dialog vedou organizace, které reprezentují sociální partnery na evropské úrovni:

1) Konfederace evropských odborových svazů (European Trade Union Confederation – ETUC)
2) Konfederace evropského podnikání (Confederation of European Business – BUSINESSEUROPE)
3) Evropské centrum pro veřejné podnikání (European Centre of Employers and Enterprises providing Public services – CEEP)

Komise se snaží povzbudit a podpořit dialog se sociálními partnery, jehož předmětem jsou budoucí aktivity Společenství a návrhy týkající se evropské sociální politiky, která se soustřeďuje především na trh práce. Římskou smlouvou bylo již v roce 1957 vytvořeno poradní shromáždění hospodářských a sociálních partnerů v Evropě – EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR (EHSV, the Economic and Social Committee). Měl zapojit různé zájmové skupiny do budování společného trhu. Členy byli zástupci tří kategorií: zaměstnavatelé, zaměstnanci a svobodná povolání. Jednotný evropský akt a Smlouva o Evropské unii rozšířily počet oblastí, v nichž při přípravě a zavádění nové legislativy musí proběhnout konzultace s EHSV.

SOLVIT

SOLVIT je on-line síť, v jejímž rámci spolupracují členské státy při účelném řešení problémů, jež vznikají na vnitřním trhu v důsledku nesprávného používání právních předpisů. V každém členském státě Evropské unie (a rovněž v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu) fungují SOLVIT centra, která mohou pomoci se stížnostmi občanů nebo podniků. Základním principem služby SOLVIT je bezplatně poskytovat řešení pro problémy spojené s tím, že orgán některého členského státu nesprávně aplikuje pravidla vnitřního trhu ES. Při Ministerstvu obchodu a průmslu je zřízeno české SOLVIT centrum.

Soudní dvůr EU

Nejvyšší instance komunitárního práva. Zajišťuje správný výklad a plnění primárních smluv i výklad a dodržování veškerého práva Společenství.

Soutěž

Je hlavním předpokladem pro otevřené tržní hospodářství. Proto EU stanovila pravidla pro volnou a spravedlivou soutěž na vnitřním trhu. Více viz heslo HOSPODÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Spaakova zpráva

Zpráva z dubna roku 1956 byla adresována ministrům zahraničí států ESUO. Navrhovala založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Již na konferenci ministrů zahraničí ESUO v Messině v roce 1955 byla pověřena skupina expertů, aby pod vedením belgického ministra zahraničí Paul-Henri Spaaka hledala cesty k dalšímu pokračování hospodářské integrace. Spaakova zpráva byla v zásadě přijata na konferenci v Benátkách a tvořila základ Římských smluv (viz příloha), uzavřených 25. března 1957. Více naleznete na Euroskopu v článku Integrace poválečné Evropy.

Společná dopravní politika Evropské unie (EU)

Jejím cílem je vytvořit společná pravidla pro mezinárodní dopravu směřující na území nebo z území členských států anebo procházející přes území jednoho nebo několika členských států. V současné době se zaměřuje především na budování transevropských dopravních sítí či řeší otázky bezpečnosti v dopravě.

Společná obchodní politika

Společná obchodní politika EU navenek, tedy vůči třetím, tj. nečlenským státům. Náleží vzhledem ke svému charakteru do výlučné pravomoci Společenství, která se projevuje i v tom, že členské státy nemohou sjednávat v obchodní oblasti žádné mezinárodní smlouvy, ať už jde o tradiční dvoustranné obchodní dohody, univerzální (celosvětové) dohody o jednotlivých komoditách, preferenční dohody apod. – veškeré mezinárodní smlouvy sjednává pouze Společenství. Hlavními nástroji společné obchodní politiky jsou: 1) společný celní tarif, 2) exportní podpora, 3) ochrana obchodu, 4) smlouvy uzavírané s jednotlivými obchodními partnery.

Společná zemědělská politika (SZP)

SZP je jednou z jdůležitých politik Unie, zajišťuje dostupné ceny pro evropské spotřebitele a slušné příjmy pro zemědělce, za účelem čehož zakládá společné zemědělské organizace a používá principy jednotných cen a finanční solidarity. SZB klade důraz na bezpečnost potravin, životní prostředí a udržitelný zemědělský vývoj, další snahou je zvýšení konkurenceschopnosti zemědělských výrobků Společenství, zjednodušení zemědělské legislativy i její implementace, posílení pozice Unie při jednáních Světové obchodní organizace (WTO) a v neposlední řadě úsilí stabilizovat výdaje na zemědělství.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP)

Je jednou z nejmladších společných politik EU, formálně zakotvenou ve Smlouvě o Evropské unii, fakticky však svým obsahem a činností navazující na přibližně 25 let zkušeností z tzv. Evropské politické spolupráce, které by dále měly být doplněny i společnými aktivitami v zahraniční politice. Smlouva o Evropské unii definovala základní cíle Společné zahraniční a bezpečnostní politiky: zabezpečit ochranu společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Evropské unie; posilovat bezpečnost Evropské unie a jejich členských států ve všech směrech; zajišťovat mír a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu s principy Charty OSN a s principy Helsinského závěrečného aktu a Pařížské charty; podporovat mezinárodní spolupráci; rozvíjet a konsolidovat demokracii a úlohu práva, respektovat lidská práva a základní svobody.

Společné výzkumné pracoviště (Joint Research Centre-JRC)

K mírovému využití jaderné energie založily státy Euratomu v roce 1957 Společné výzkumné pracoviště (centrum) ES. Centrum má více pracovišť v různých městech: Ispra (Itálie), Geel (Belgie), Karlsruhe (Německo), Petten (NIzozemsko) a Sevilla (Španělsko), od roku 1983 také velkokapacitní zařízení pro jaderné fúze (JET) v Culhamu (Velká Británie). V rámci Společného výzkumného pracoviště uskutečňuje EU vlastní výzkumy, jejichž těžiště spočívá v oblastech průmyslových technologií, ochrany životního prostředí, energií a normování. Spolupráce se ale též týká například spolupráce v oblasti ochrany spotřebitelů a bezpečnosti potravin.

STABEX

Systém STABEX (Stabilizační systém příjmů z exportu zemědělských produktů) byl základním pilířem politiky EU vůči rozvojovým zemím. Podstatou bylo, že EU garantovala státům AKP minimální příjmy za téměř čtyřicet zemědělských výrobků, které jsou pro rozvojové země v jejich exportu nejdůležitější. Jestliže se příjmy z jejich vývozu v porovnání s průměrem v předchozím roce snížily, pak Společenství vyrovnalo ztrátu zisku buď překlenovacím úvěrem, nebo nenávratným příspěvkem. Ovšem tento systém byl již opuštěn. Prostředky byly následně spíše než na kompenzaci příjmů věnovány přímo na podporu strukturálních reforem v oblasti zemědělství a také těžebního průmyslu. Avšak v současnosti dochází k dalším změnám v rámci ROZVOJOVÉ POLITIKY.

Správa ekonomických záležitostí

Rámec Evropské unie pro správu ekonomických záležitostí představuje souhrn dílčích opatření a mechanismů, které mají dohromady za cíl monitorovat rizikové ekonomické trendy, jež by mohly mít nepříznivý vliv na ekonomiku členských zemí i EU, a těmto trendům předcházet či napravovat jejich důsledky. Rámec je základem pro pravidelný kontrolní mechanismus známý pod označením evropský semestr.

Stanovisko

Nástroj právního řádu ES, akt tzv. SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. Vypracovávají jej především poradní subjekty. Není závazný a neukládá nikomu právní povinnost. Doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti. Obvykle se týká určitého specifického, konkrétního tématu (problému).

Státy AKP (Státy ACP)

Skupina států AKP (Afrika, Karibik a Pacifik) vznikla na základě původní DOHODY Z LOMÉ v roce 1975. Jedná se převážně o bývalé evropské kolonie. Celkem 79 členských států má rozlohu zhruba 5% zemského povrchu a žije v nich asi 750 mil. obyvatel (údaje z 2003), což představuje více než 12% světové populace. Mezi padesátkou nejméně rozvinutých států světa nalezneme 40 států AKP. Společenství umožňuje těmto státům preferenční přístup na svůj trh, aktuálně se však více zaměřuje na pomoc adaptaci hospodářství AKP na nové podmínky. Partnerství mezi EU a AKP by mělo podporovat trvale udržitelný rozvoj.

Strukturální fondy

Strukturální fondy jsou hlavním fiskálním nástrojem Evropské unie k dosahování ekonomické a sociální soudržnosti, prostředky z těchto fondů jsou určeny na pomoc méně rozvinutým regionům, regionům potýkajícím se se strukturálními problémy a na podporu adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání. Hlavní nástroje v rámci strukturálních fondů představují Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) a Evropský sociální fond (ESF), významný je rovněž Fond soudržnosti, který stojí formálně vedle strukturálních fondů.

Stupňovitá integrace

Pod tímto termínem se rozumí sjednocovací proces probíhající různými rychlostmi. Myšlenka „Dvourychlostní Evropy“ (či dokonce „VÍCERYCHLOSTNÍ EVROPA“) tedy znamená, že prohlubování integrace Společenství se nejdříve zúčastní ty členské státy, které se samy považují za dostatečné připravené. Přednost tohoto modelu spočívá v tom, že rychlost integrace není závislá na rychlosti nejpomalejšího nebo integraci brzdícího člena. Možné nebezpečí stupňovité integrace je pak v rozpadu společné integrační cesty. Příklady stupňovité integrace lze najít v ustanoveních o Hospodářské a měnové unii (HMU), nebo v soicální politice EU. I když HMU je společným cílem, účastní se jí zpočátku jen některé členské státy. Jinou variantou stupňovité integrace je koncept „evropského jádra“, podle něhož určitá předem definovaná skupina členských států bude pokračovat v rychlejším prohlubování integrace.

Světová banka (SB, World Bank-WB)

Instituce založená v roce 1944, která zajišťuje finanční a technickou pomoc rozvojovým zemím s cílem snížit jejich chudobu a zlepšit životní podmínky jejich obyvatel a jež je v současnosti zaměřena na chudé státy světa a státy, které byly poznamenány nějakým konfliktem, či státy nepříliš stabilní, v nichž by mohlo vlivem sociálního a ekonomického napětí docházet ke vzrůstu násilí a vzniku nových konfliktů apod. SB staví své aktivity v oblasti půjček a budování kapacit na dvou pilířích: jedná se o vytváření příznivého prostředí pro investice, pracovní příležitosti a udržitelný růst a druhým pilířem je podpora chudých lidí a jejich zapojení do rozvoje.

Světová obchodní organizace WTO

Mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě, jejímž cílem je podporovat mezinárodní obchod a ekonomické aktivity mezi státy prostřednictvím stanovování pravidel, jež mají prosazovat rovnost v rámci trhu a redukci obchodních bariér, jako jsou cla, kvóty či necelní překážky obchodu. Podle pravidel WTO obchodují například země, které nejsou součástí jednotného trhu ani celní unie či mezi sebou nemají uzavřenou dohodu o volném obchodu, přiznávající výhodnější podmínky než pravidla WTO.

Svoboda pobytu

Právo občanů EU na pobyt v jiném členském státě kvůli samostatné výdělečné činnosti v oblasti průmyslu, zemědělství nebo svobodných povolání (čl. 52 – 58 Smlouvy o ES – viz přílohy). Přestože je omezování práva pobytu od 1. ledna 1970 zakázáno, reálně se ještě v určité míře uplatňuje. Harmonizací a vzájemným uznáváním dokladů o ukončeném profesním vzdělání a diplomů byly však tyto překážky pro volný pohyb pracovníků do konce roku 1992 (dokončen JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH) pro většinu činností odstraněny. Aktuálně řeší toto právo úprava dle Směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (platnost od 30. dubna 2006). Ta posílila práva občanů EU, ale zejména jejich rodinných příslušníků, kteří mají v mnoha ohledech práva srovnatelná i přes absenci občanství EU.

Subsidiarita

Princip, podle něhož budou Společenství v oblastech, nespadajících do jejich výlučné působnosti, podnikat kroky jen tehdy, nebudou-li členské státy schopny provést opatření lépe. Viz PRINCIP SUBSIDIARITY

Supranacionalita

Pojem z mezinárodního práva, který obecně znamená přenesení pravomocí z národní úrovně na úroveň vyšší. Jedná se o princip naprosto nový, dosud nerealizovaný, který je vlastně v protikladu k základní zásadě mezinárodního práva – zásadě svrchované rovnosti států. Avšak k přechodu svrchovaných práv na Společenství (a jeho instituce) dochází jen v určitých, přesně vymezených oblastech. Členské státy si ponechávají jejich většinu a není tak dotčena jejich státní, resp. národní identita. V oblastech, kde neexistuje pravomoc Společenství, mají pak členské státy zachovánu plnou svrchovanost. Uplatnění principu supranacionality (nadstátnosti) v rozhodování je označováno jako komunitární metoda rozhodování.

SYSMIN

Systém stabilizace výnosů v těžebních oblastech rozvojových zemí AKP, asociovaných s EU. V rámci tohoto systému dostávaly státy AKP mimo jiné zvláštní půjčky na financování specifických záměrů v oblasti těžby. V případě poklesu produkce nebo exportu nerostných surovin kvůli technickým nebo politickým obtížím měla pomocná opatření zachovat rentabilitu těžebních podniků. Tento druh podpory byl již opuštěn. Prostředky byly následně spíše než na kompenzaci příjmů věnovány přímo na podporu strukturálních reforem v oblasti těžebního průmyslu (obdobně i zemědělství). Avšak v současnosti dochází k dalším změnám v rámci ROZVOJOVÉ POLITIKY.

Telekomunikační balík

Telekomunikační balík, soubor pěti (legislativních a nelegislativních) dokumentů, byl Komisí zveřejněn 13. listopadu 2007. Jeho cílem je prostřednictvím změn stávajícího předpisového rámce vytvořit „jednotný evropský informační prostor“. Jde o důležitý krok pro sektor elektronických komunikací, klíčový pro konkurenceschopnost EU.

Tindemansova zpráva

Konference šéfů států a vlád pověřila v roce 1974 tehdejšího belgického ministerského předsedu Leo Tindemanse, aby vypracoval celkovou koncepci přechodu ES k EU. V dokumentu, který byl předložen 29. prosince 1975, se požadovalo mimo jiné zřízení rozhodovacího centrálního orgánu s dostatečnou autoritou a posílení společné zahraniční politiky států ES. Dalšími cíli bylo uskutečnění Hospodářské a měnové unie, společná péče o zásobování energiemi a posílení společného výzkumu. Přestože je tato zpráva koncipována na základě pragmatických hledisek a další vývoj Společenství předvídá jako flexibilní a postupný proces, nestala se předmětem bezprostřední iniciativy EU.

Trumanova doktrína

Americká zahraničně politická doktrína o zadržování komunismu ve světě, kterou v projevu před americkým kongresem 12. března 1947 vyhlásil americký prezident Harry Truman. „Věřím, že musíme podporovat svobodné národy, aby si samy mohly zvolit svůj osud,“ řekl Truman v řeči, která po druhé světové válce vytyčila nové směry zahraniční politiky USA, jejíž pevnou součástí se měla stát aktivní snaha čelit komunistické agresi kdekoli ve světě, a to v národním zájmu USA.

Na formulaci doktríny, která se připravovala již delší dobu, se podíleli Trumanův poradce a pozdější ministr zahraničí Dean Acheson a americký diplomat a historik, expert na sovětskou otázku George Frost Kennan. Bezprostředním impulsem pro vyhlášení doktríny se stala situace v Řecku a v Turecku, které byly bezprostředně ohroženy komunistickou expansí. Americký kongres v květnu roku 1947 uvolnil 400 miliónů dolarů na vybudování vojenských základen ve Středozemním moři a na vyzbrojení řecké a turecké armády. V květnu 1947 museli na nátlak USA opustit francouzskou vládu komunističtí mnistři a záhy byli komunisté vypuzeni z vlády i v Itálii. Trumanova doktrína o aktivním zadržování komunismu, která byla milníkem při vzniku tzv. studené války, měla bránit expansi komunismu především ekonomickou silou. To bylo i součást tzv. Marshallova plánu americké hospodářské pomoci při obnově evropského hospodářství, který byl vyhlášen o několik měsíců později. Konečným cílem doktríny byla snaha ekonomicky a politicky stabilizovat ty země, které se mohly stát obětí komunistické expanse. Doktrína znamenala definitivní konec americké politiky isolacionismu.

Účetní dvůr (Evropský účetní dvůr-EÚD)

Nezávislá instituce, která kontroluje všechny příjmy a výdaje EU a jejích organizací, správné plnění rozpočtu a zákonnost všech příjmů a výdajů. Účetní dvůr sestává z jednoho člena z každé členské země jmenovaného Radou na funkční období šesti let. EÚD sídlí v Lucemburku. Více naleznete zde.

Udržitelnost

Udržitelnost je v obecné rovině schopnost naplnit potřeby určité entity (civilizace, jednotlivec, stát) bez toho, aby exploatované hodnoty byly znehodnoceny do budoucna. Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který dokáže skloubit ekonomickou aktivitu s ohleduplností k ekologickým hodnotám, jako jsou ochrana životního prostředí a jeho přílišné nezatěžování emisemi z těžkého průmyslu a dopravy.

Úřední jazyky EU

Instituce EU používají třiadvacet rovnoprávných úředních jazyků: anglický, bulharský, český, dánský, estonský, finský, francouzský, holandský, irský, italský, litevský, lotyšský, maltský, maďarský, německý, polský, portugalský, rumunský, řecký, slovenský, slovinský, švédský a španělský. Protože jednotlivým jazykům se přisuzuje vysoká symbolická hodnota, žádná země se svého jazyka nezříká. Všechny právní akty EU se překládají do všech úředních jazyků. Více než každý pátý úředník EU je zaměstnán jako překladatel. Na úrovni nižší než je jednání ministrů jsou pracovními jazyky angličtina a francoužština a stále častěji i němčina. Evropský soudní dvůr v Lucemburku užívá pouze francoužštinu.

Úřední věstník Evropské unie (Official Journal)

Úřední věstník Evropské unie (dříve Úřední věstník Evropských společenství) je oficiální sbírkou právních dokumentů vydávaných v rámci všech tří pilířů EU. Od počátků existence EHS byl vydáván tiskem, nyní je též veřejně dostupný on-line na internetu a v elektronických databázích. Úřední věstník vychází ve dvou řadách: L (legislativa) a C (sdělení a informace) ve všech úředních jazycích Unie. Vydává jej Úřad pro úřední tisky. Nahlédnout do věstníku on-line umožňuje databáze EUR-Lex.

Úřad pro úřední tisky (Úřad pro publikace, Publication Office)

je interinstitucionální úřad, jehož cílem je zajišťovat vydávání publikací orgánů Evropských společenství a Evropské unie. Ve své nynější podobě byl ustaven společným rozhodnutím orgánů ES jako pracoviště Komise. Podle ustanovení Smluv je vydávání některých titulů, jako je Úřední věstník či Souhrnná zpráva o činnosti Evropské unie, povinností. Některé další publikace slouží jako informační nástroje určené široké veřejnosti případně jednotlivým odborným kruhům. Úřad pro úřední tisky sídlí v Lucemburku.

Vícerychlostní Evropa

„Vícerychlostní“ Evropa je termín užívaný pro označení metody rozdílné integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států, která je toho schopna a má i politickou vůli, přičemž se předpokládá, že ostatní budou následovat později. Obdobou je někdy také termín „dvourychlostní Evropa“. Obecně se jedná o princip diferencované či STUPŇOVITÉ SPOLUPRÁCE.

Visegrádská skupina (Visegrádská čtyřka, V4)

Po setkání na zámku Visegrád u Budapešti v únoru 1991 se označují Maďarsko, Polsko, ČR a Slovensko jako státy Visegradské skupiny. Prvním cílem se stala plná integrace do „západních struktur“. Po vstupu zemí do EU byly na základě Deklarace předsedů vlád z roku 2004 stanoveny nové cíle: napomoci k posilování identity středoevropského regionu a k formulování a obhajování regionálních zájmů v rámci rozšířené EU. K mnohým aktivitám V4 mohou být přizvány také další země, užší spolupráce navázána např. s Rakouskem, Slovinskem a zeměmi Beneluxu. Jedinou pevnou organizační strukturou V4 je VISEGRÁDSKÝ FOND.

Visegrádský fond (Mezinárodní visegrádský fond, International Visegrad Fund)

Mezinárodní visegrádský fond byl založen v roce 2000 vládami Visegrádské skupiny s cílem napomáhat rozvoji kulturní spolupráce, k vědecké výměně, výzkumu a spolupráci v oblasti školství, také k výměně mládeže a rozvoji přeshraniční spolupráce. Ve většině případů fond financuje aktivity nevládních subjektů, což podporuje občanskou dimenzi visegrádské spolupráce. Kancelář fondu má sídlo v Bratislavě.

Vlastní příjmy

Až do roku 1970 se výdaje Společenství financovaly výhradně z příspěvků členských států. Poté financování ES postupně přecházelo na financování z vlastních příjmů. Systém vlastních příjmů umožňuje Společenství určitou finanční nezávislost na členských státech. Více naleznete v rubrice Rozpočet EU.

Vnější cla

Vytvořením CELNÍ UNIE v rámci EHS vznikla do roku 1968 z dřívějších oddělených celních oblastí společná celní oblast. Byla zrušena cla na vnitřních hranicích a zaveden společný celní tarif – „společné vnější clo“. Tím odpadla dřívější odlišná celní politika jednotlivých zemí vůči třetím (nečlenským) státům. Od roku 1975 se všechny příjmy z vnějšího cla odvádějí do rozpočtu EU.

Vnitřní cla

Dovozní cla, která v EHS platila na začátku spolupráce mezi členskými státy Společenství. Byla mezi tehdejšími šesti členskými státy postupně odbourávána, a pak zcela odstraněna k 1. červenci 1968 (vznik CELNÍ UNIE). V oblasti zemědělství se tak stalo o něco později, k 1. lednu 1970.

Vnitřní trh Evropské unie

Viz JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH. Více k tématu v samostatné kapitole Vnitřní trh EU.

Volební právo

Aktivní a pasivní volební právo pro volby do Evropského parlamentu se řídí právními předpisy jednotlivých členských států EU. Jednotná úprava ES se týká pouze možných termínů konání voleb, trvání mandátu, dodržování volebního řádu a ověřování mandátů. Na základě Maastrichtské smlouvy získali všichni občané ES právo volit do místních orgánů v členském státu, v němž bydlí. Stejně jako občané tohoto státu se mohou rovněž zúčastnit voleb do Evropského parlamentu.

Volný pohyb kapitálu (Volný pohyb kapitálu a plateb)

Volný pohyb kapitálu, jedna ze čtyř základních svobod v rámci JEDNOTNÉHO VNITŘNÍHO TRHU EU, je definován jako přeshraniční převod peněz a jiných majetkových hodnot za účelem investic, znamená tedy vždy jednostranný transfer hodnoty. Počínaje 1. lednem 1994 byla zakázána omezení volného pohybu kapitálu a omezení v oblasti platebního styku mezi členskými státy navzájem a mezi členskými státy a třetími zeměmi.

Volný pohyb osob

Zaměstnanci a samostatně výdělečně činné osoby (pracovníci) ze států EU mají právo bez jakýchkoliv omezení založených na státní příslušnosti být za stejných podmínek jako domácí pracovní síly pracovně činní, usídlit se a požívat sociální výhody místa pobytu v kterékoliv zemi EU. Dnes je součástí obecnějšího práva volného pohybu osob, které dává občanům EU a jejich rodinným příslušníkům právo se za určitých podmínek přestěhovat do jiné země EU, aby zde mohli žít, studovat či též odpočívat v důchodu, aniž by vykonávali hospodářskou činnost.

Volný pohyb zboží

Volný pohyb zboží přes hranice členských států uvnitř EU vyžaduje jak harmonizaci cel a daní, tak i jednotnou úpravu předpisů v oblastech zdravotní péče, ochrany spotřebitelů, ochrany životního prostředí a rovněž odstranění dalších obchodních překážek. Obecně platí zásada, že zboží vyrobené v EU v souladu s legislativou či legálně dovezené do EU požívá svobody pohybu.

Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Politický představitel Evropské unie, který odpovídá za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a Společnou bezpečnostní a obrannou politiku EU. Vysoký představitel zároveň vede Evropskou službu pro vnější činnost a zastává funkci místopředsedy Evropské komise.

Vyšetřovací výbor

Smlouva o EU ze 7. února 1992 poprvé umožnila Evropskému parlamentu, aby zřizoval vyšetřovací výbory, které budou zjišťovat porušení práva Společenství. Podle čl. 138c Smlouvy o ES mohou být dočasné výbory zřizovány na návrh jedné čtvrtiny členů EP. Složení a jednací řád dočasných vyšetřovacích výborů stanoví Parlament. Rozhodnutí o zřízení dočasného vyšetřovacího výboru, ve kterém se vymezí zejména účel vyšetřování a lhůta pro podání zprávy výboru, musí být vždy zveřejněno v ÚŘEDNÍM VĚSTNÍKU EU.

Výbor regionů

Výbor regionů byl založen v roce 1994 a je poradním orgánem Evropské unie, který sestává ze zástupců evropských regionálních a místních orgánů. Vyjadřuje stanoviska regionálních a místních samospráv k rozhodnutím, která se jich týkají. Jde například o regionální politiku, životní prostředí, kulturu, vzdělávání a dopravu. Počet zástupců z každého členského státu zhruba odráží počet jeho obyvatel. Těmito zástupci (členy výboru) jsou volení politici působící v rámci obecních či regionálních úřadů, často představitelé regionálních správ. Rada EU je jmenuje na funkční období čtyř let s možností opětovného jmenování.

Vývozní kompenzace

Kompenzaci ztráty z vývozu poskytuje EU zemědělcům při exportu zemědělských výrobků do třetích států. Kompenzace vyrovnává rozdíl mezi vysokými prodejními cenami v EU a nižšími cenami na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou variabilní subvence, které zaručují zemědělcům minimální ceny a umožňují odbyt agrárních přebytků EU na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou protipólem importní přirážky na zemědělské výrobky ze třetích států při dovozu do EU. Viz SPOLEČNÁ ZEMĚDĚLSKÁ POLITIKA. Podrobněji k tématu rozdílu cen zemědělských produktů v Evropě a ve světě v článku Zemědělská politika.

Vzájemné uznávání

Uznávání rovnocennosti předpisů a certifikátů o výrobcích, které se v různých zemích EU používají pro stejný účel. V souladu s tímto principem rozhodl Evropský soudní dvůr tzv. rozsudkem Cassis de Dijon, že výrobek, který je v určitém členském státě zhotoven podle předpisů v něm platných a je dán do oběhu, se smí prodávat v celém Společenství. Po zavedení vnitřního trhu je vzájemné uznávání pružnější alternativou než byrokraticky náročná harmonizace předpisů.

Obdobná pravidla, jako pro výše uvedené zboží a jeho pohyb, lze s jistými obměnami aplikovat také v případě ostatních svobod VNITŘNÍHO TRHU, viz například VZÁJEMNÉ UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACÍ A VZDĚLÁNÍ.

Vzájemné uznávání kvalifikací a vzdělání

Na evropské úrovni byl postupně zaveden systém usnadňující uznávání diplomů a odborných kvalifikací, na jejichž základě mohou jednotlivci vykonávat konkrétní povolání. Uznání kvalifikace přitom překračuje rámec formálního uznávání diplomů či jiných dokladů o dosaženém vzdělání a zahrnuje vše, co kvalifikovaný výkon povolání vyžaduje, včetně praxe.

V zásadě tedy rozlišujeme mezi dvěma základními pojmy:

• uznávání odborné kvalifikace (tzv. profesní uznávání – čili zůsobilost k výkonu profese v nové zemi)
• uznávání odborného vzdělání (tzv. akademické uznávání – prokázání předchozího vzdělání za účelem návaznosti dalšího vzdělání v jiné zemi).

Wernerův plán

Zpráva, vypracovaná ve výboru Evropského společenství pod vedením tehdejšího lucemburského ministerského předsedy a ministra financí Pierre Wernera, v níž se navrhuje postupné zavádění Hospodářské a měnové unie (HMU). Plán byl předložen v říjnu 1970 a předpokládal postupné vytváření HMU ve třech stupních do roku 1980, a to cestou měnové kooperace, koordinace politiky členských států v oblasti konjunktury, odstraňování zábran kapitálového pohybu a regionálního finančního vyrovnávání. První stupeň byl zahájen v roce 1971. Rozdílný vývoj měnových relací v 70. letech a návrat k národním strategiím při překonávání krizí znemožnily další provádění tohoto plánu.

Zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti

Na území zahrnutém ve Smlouvě o EU platí zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Bez podobného nástroje by vůbec nemohl existovat např. vnitřní trh, zákaz též posiluje pocit rovnosti a sounáležitosti Evropanů, nezbytný pro zachování evropské identity. EU může přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry a náboženství, postižení, věku nebo sexuální orientace.

Základní svobody

Zásadním cílem Smlouvy o EU je odstranění hospodářských překážek mezi členskými státy, což je první krok směrem k vyšší politické jednotě. V tomto smyslu Smlouva předvídá, že v rámci Společenství bude zaveden společný trh, jehož základními pilíři jsou čtyři svobody – volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

Západoevropská unie (ZEU)

ZEU vznikla v roce 1954 po krachu jednání o Evropském obranném společenství. Byla jedinou ryze evropskou organizací ve vojenské oblasti. Smlouva o EU nejprve posílila význam ZEU tím, že ji pověřila provádět rozhodnutí EU, týkající se obrany. Proto byla posílena i funkčnost ZEU vytvářením společných jednotek členských států se společným velením. Amsterodamská smlouva již naznačila budoucí vývoj tím, že učinila ze ZEU „nedílnou část vývoje Unie“ a svěřila jí schopnost operovat v oblasti obrany. ZEU hrála významnou roli při plnění prvních Petersberských úkolů, jako bylo rozmístění policejních oddílů v Mostaru nebo spolupráce s policií v Albánii. Později však již tuto roli přenechala vlastním strukturám Unie v oblasti SPOLEČNÉ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY. Smlouva z Nice v této otázce dále postoupila zrušením řady ustanovení Smlouvy o EU týkajících se vztahů mezi EU a ZEU. Tomu předcházela tzv. Mairseillská deklarace ministrů zahraničí zemí ZEU z listopadu 2000, v níž byl oznámen úmysl utlumit a postupně vlastně zastavit činnost ZEU.

Zásada kolegiality

Zásada vytváření názoru ve vícečlenném orgánu, podle níž mají všichni jeho členové stejné pravomoci. Podle zásady kolegiality hlasuje např. Komise. Kolegiální princip neznamená nutně zásadu konsensu. Také Komise se usnáší jen většinou svých členů.

Zásada přiměřenosti

Zásada uznávaná i v právu EU, podle níž obtíže a omezení, vyplývající z uplatnění práva vůči jednotlivci, nesmějí s ohledem na dosažení určitého cíle překročit nezbytnou míru (zákaz nepřiměřeného zatížení). Zásadu přiměřenosti je nutno dodržovat i při výkladu právních norem EU a i Evropská unie samotná nesmí při své činnosti překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv.

Závěrečný Helsinský akt

Jako výsledek Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která byla zahájena v roce 1973 v Helsinkách, podepsali její účastníci 1. srpna 1975 Závěrečný akt, který obsahuje dlouhodobý a rozsáhlý rámcový program zlepšování politických a hospodářských vztahů a vzájemného soužití mezi členskými státy, k nimiž patří všechny evropské země a zároveň i Kanada a USA (rozhodnutím z prosince roku 1994 byla KBSE přejmenována na ORGANIZACI PRO BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCI V EVROPĚ – OBSE).

Zdymadlové ceny

V agrárním cenovém systému EU se zdymadlová cena skládá z vlastních nákladů na zemědělské zušlechtěné produkty (vejce, drůbež, vepřové maso), z přirážky a dodatečné dávky. Dodatečně k přirážkám existuje u těchto produktů zvláštní ochranné opatření, které má čelit cenám nabízeným pod výší vlastních nákladů při dovozech ze třetích zemí. Na základě průměrných výrobních nákladů na světovém trhu se propočítává zdymadlová cena. Dodatečnou dávkou se ceny nabízené pod touto úrovní zvyšují na úroveň zdymadlové ceny.

Zdravotní unie

Evropská zdravotní unie má za cíl posílit koordinaci mezi členskými zeměmi a schopnosti i kapacity členských zemí v oblasti zdravotnictví. Cílem je lépe chránit zdraví občanů, zajistit lepší připravenost EU i členských států na budoucí pandemie a zvýšit odolnost evropských systémů zdravotní péče. V rámci snah o vybudování zdravotní unie došlo k přijetí opatření v oblasti připravenosti a reakce na krize, byl zřízen úřad HERA a přijata Farmaceutická strategie.

Zelená kniha

Zelené knihy vydává Komise. Jsou to dokumenty, které mají podpořit debatu a zahájit konzultace na evropské úrovni o určitém tématu (jako je například sociální politika, jednotná měna, telekomunikace, doprava, vzdělávání). Tyto konzultace mohou následně vyústit v publikaci BÍLÉ KNIHY, která již předkládá praktické návrhy.

Zelená dohoda pro Evropu

Soubor opatření reagujících na výzvy představované změnou klimatu a zhoršováním stavu životního prostředí, jejichž cílem je transformovat Evropskou unii na moderní, konkurenceschopnou ekonomiku účinně využívající zdroje. Zelená dohoda (angl. Green Deal) stanovuje, že do roku 2030 by se měly evropské emise skleníkových plynů snížit o 55 procent a do roku 2050 by Unie měla dosáhnout uhlíkové neutrality.

Zelená transformace

Zelená transformace, přeměna Evropské unie a její ekonomiky na udržitelnější a šetrnější k životnímu prostředí, představuje klíčovou součást Zelené dohody pro Evropu. Zelená transformace počítá s opatřeními v oblasti klimatu a snižování emisí, dále s kroky napomáhajícími udržitelnému rozvoji a spravedlivé transformaci a rovněž se změnami týkajícími se energetiky, dopravy, výzkumu a inovací, oběhového hospodářství a ekologizace veřejných i soukromých financí.

Změny smluv EU/ES

Návrhy na změny textů smluv mohou Radě EU předkládat členské státy nebo Komise (čl. 48 Smlouvy o EU). Po slyšení u Evropského parlamentu (resp. po vyjádření Komise) může Rada svolat mezivládní konferenci členských států, která pak rozhodne o změnách, jež následně musí ratifikovat všechny členské státy v souladu s jejich ústavně právními předpisy.

Žaloba na neplatnost

Smyslem žaloby je přesvědčit Evropský soudní dvůr, aby prohlásil závaznou normu SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA EU (nařízení, směrnici nebo rozhodnutí) přijatou jedním nebo více orgány EU za neplatnou. Důvodem neplatnosti by byl jedině rozpor s PRIMÁRNÍM PRÁVEM EU – cílem žaloby na neplatnost je tedy posouzení souladu konkrétní normy evropského sekundárního práva s právem primárním.

Žaloba pro nečinnost (Žaloba pro nečinnost institucí EU)

Žaloba, kterou lze podat u Evropského soudního dvora proti Radě EU nebo Komisi, jestliže tyto orgány narušují svou nečinností cíle smluv o Evropském společenství (čl. 175 Smlouvy o ES-viz příloha). Žaloba je přípustná teprve poté, co byla instituce nejprve vyzvána ke konání. Žalobu pro nečinnost mohou podat členské státy, orgány EU nebo soukromé a právnické osoby, jestliže dotyčný orgán nebyl dva měsíce po učiněné výzvě v dané věci činný. Např. ve věci žaloby Evropského parlamentu v roce 1985 proti Radě ministrů dopravy Evropský soudní dvůr rozhodl ve prospěch žalobce, protože Rada nebyla činná, když měla zavést podle Smlouvy o ES předepsanou volnost pohybu dopravních služeb. Nicméně tento druh žaloby není využíván nijak často.

Žaloba proti členskému státu EU (Žaloba pro nesplnění povinnosti)

Žalobu může podat Evropská komise nebo jiná členská země. Pokud se země, která jednala v rozporu s právem ES, nepodřídí rozhodnutí Evropského soudního dvora, může na ní být uvalena peněžitá pokuta (paušální pokuta či penále). Jedná se o žalobu podávanou Komisí proti členskému státu EU podle čl. 226, nebo žalobou podávanou jedním členským státem proti jinému podle čl. 227 Smlouvy o ES. Zatímco první případ je vcelku běžný (vyplývá přímo z kontrolní činnosti Komise a jejího dohledu na dodržování práva Společenství), druhý dle článku 227 je naopak zcela výjimečný.