Počátky jednotné měny

V Římských smlouvách (Smlouva o EHS, Smlouva o Euratom) z roku 1957 se o projektu jednotné měny hovoří minimálně. „Konjunkturní politika“ a měnové kurzy byly považovány za „otázky společného zájmu“ (články 103 a 107). Měla být koordinována hospodářská politika. Společenství však v té době nedisponovalo žádným nástrojem, který by to umožňoval a procedury přijímání rozhodnutí o těchto otázkách byly nedostatečné. Rada EU o nich musela hlasovat jednomyslně a jak ukázala praxe, vlády se byly schopny shodnout jen na jediné věci, totiž že půjdou svou vlastní cestou.

Smlouva o EHS o samotné měnové politice nehovořila, pouze odrážela skutečnost, že mezi členskými státy fungoval tzv. Brettonwoodský systém. Ten vázal všechny měny členských států na dolar a dolar na zlato, přičemž fluktuační pásmo jednotlivých měn vůči dolaru bylo velmi úzké.

Krátce po vytvoření EHS požádal Jean Monnet profesory Roberta Triffina a Pierra Uriho o vypracování hlavních zásad Evropského měnového systému. Triffin byl v mezinárodních měnových otázkách autoritou. Patřil mezi tvůrce Evropské platební unie vytvořené v období Marshallovy pomoci s cílem obnovit v poválečné Evropě fungování systémů mezinárodních plateb. Triffinovy návrhy počítaly v první etapě existence Společenství nejdříve s vytvořením Evropského rezervního fondu. Budování měnové unie mělo být završeno zavedením jednotné evropské měny a založením evropské měnové instituce.

Monnetův Akční výbor pro Spojené státy evropské, který sdružoval leadery hlavních demokratických stran a odborů šesti členských států EHS, přijal Triffinův návrh na vytvoření rezervního fondu a podpořil ho ve své deklaraci z listopadu 1959 a z června 1961. Výbor dále navrhl vytvoření Evropského rezervního fondu jako prvního kroku k evropské měně a ke společné měnové politice, která umožní Společenství získat patřičný vliv na mezinárodní měnový systém, stejně jako to umožňuje společná obchodní politika v případě světového obchodního systému. Výbor také poukázal na to, že Velká Británie (usilovala o vstup v roce 1961) by již mohla v případě přijetí předpokládaných návrhů vstupovat do „hospodářské a měnové unie“. Monnet, který viděl v možném členství Británie možnost posílit celé Společenství, byl také prvním, kdo vyhlásil politiku „prohlubování“ současně s „rozšiřováním“, která se posléze stala trvalou součástí úvah o rozšíření Společenství.

Evropská komise v roce 1962 předložila ve svém Akčním programu pro druhou etapu zásadní návrhy na měnovou integraci. Program předpokládal do konce přechodného období zavedení pevných devizových kurzů mezi měnami členských zemí a vytvoření evropské rezervní měny. Mezitím měly být uskutečněny některé skromnější kroky. Mezi ně patřily konzultace o měnové politice, vzájemná pomoc při problémech s platební bilancí, další liberalizace pohybu kapitálu nad rámec již dohodnutých opatření a ustavení výborů, které by měly tuto spolupráci usnadňovat.

Tlaky na měnovou koordinaci zemí EHS se zvyšovaly již od 50. let také kvůli problémům uvnitř Brettonwoodského systému. V roce 1961 způsobil např. deficit americké platební bilance vedoucí k oslabení dolaru krizi na trhu zlata. Další znepokojení nad fungováním mezinárodního měnového systému přinesla revalvace německé marky a nizozemského guldenu v r. 1961. Triffin upozorňoval na skutečnost, že s rostoucí integrací obchodu se projeví také větší nutnost koordinace hospodářské a měnové politiky. Ta by umožnila držet rovnováhu mezi členskými zeměmi. Tyto úvahy vedly tehdy myšlence na optimální měnovou oblast, založené na názoru, že pro vysoce závislé ekonomiky budou přínosy z měnové unie vyšší než ztráty.

Wernerova zpráva a vytvoření paralelní měny

Šedesátá léta však prohlubování ani rozšiřování Společenství příliš nepřála. Proti byl především francouzský prezident Charles de Gaulle. Byl to právě on, kdo v roce 1963 jednostranně přerušil jednání o vstupu Velké Británie do Společenství. I přesto byl ale z podnětu Evropské komise v roce 1964 založen Výbor guvernérů centrálních bank. Zpočátku měl jen konzultativní charakter. Guvernéři se scházeli 1x měsíčně v Basileji, kde projednávali společné zájmy centrálních bank. K 1. červenci 1968 došlo k významnému integračnímu posunu vpřed – byla zrušena cla uvnitř Společenství a zavedeny vnější celní tarify. Vytvoření celní unie znamenalo, že žádný stát nemůže stanovit vlastní cla při dovozu zboží ze třetí země. V první etapě se společná cla vztahovala na průmyslové zboží, od 1. ledna 1970 pak také na zemědělské výrobky.

Nové naděje na další kroky k hlubší integraci přišly s nástupem Georgesa Pompidoua do prezidentského úřadu ve Francii a Willyho Brandta do křesla německého kancléře.

V roce 1969 se v Haagu konal vrcholný summit představitelů EHS. Výsledkem setkání bylo stanovení jasného cíle – vytvoření měnové unie. Na schůzce o rok později se Rada dohodla, že v cílové etapě měnové integrace by měla existovat společná měna.

Každý chtěl ale k tomuto cíli směřovat jinak. Francouzi podporovali cestu trvale fixovaných devizových kurzů a nekladli takový důraz na předchozí koordinaci hospodářské politiky. Vycházeli z představy, že budou-li jednou stanoveny mezi měnami pevné kurzy, budou se jim muset hospodářské politiky přizpůsobit, aby dosáhly rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami. O tomto přístupu se také hovořilo jako o „teorii lokomotivy“: nejprve jednotná měna jako tažný kůň vývoje konvergence (spolu s Francií ho podporovala Belgie a Komise).

Naopak Němci viděli v definitivním stanovení parity devizových kurzů konečný cíl měnové integrace, kterému mělo předcházet dosažení rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami na základě harmonizace hospodářských politik. Podle jejich názoru by stanovení pevných devizových kurzů hned na počátku vystavilo vztahy mezi zeměmi nadměrnému tlaku. Na základě zkušenosti dvou poválečných hyperinflací se přirozeně obávali zejména toho, že předčasné spojení s ekonomikami s vyšší inflací by oslabilo jejich schopnost takové inflaci zabránit. Německý ministr financí Schiller navíc tvrdil, že pro zajištění dostatečně efektivního rámce pro měnovou unii by bylo potřeba doplnit Smlouvu o EHS ve smyslu většinového hlasování o těchto otázkách v Radě a v zájmu demokracie by bylo potřeba přesunout také některé pravomoci na Evropský parlament. Tento přístup, podporovaný vedle Německa Nizozemím, byl označován jako korunovační teorie: nejprve hospodářská konvergence, potom jednotná měna. Tento zřetelně federalistický koncept nebyli však ochotni přijmout ani de Gaullovi následovníci.

Protože nebylo možné se shodnout na dalším postupu, byla vytvořena pracovní skupina pod vedením ministerského předsedy Lucemburska Pierra Wernera. Jejím úkolem bylo vypracování analýzy stávajících názorů a nalezení sporných otázek v budování měnové unie. „Wernerova zpráva“ definovala atributy hospodářské a měnové unie: neodvolatelná konvertibilita měn členských zemí, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kurzy mezi měnami členských zemí, nebo náhrada jednotlivých měn měnou jednotnou. Tohoto cíle mělo být dosaženo nejdříve v roce 1980. I přesto, že byla zpráva z obavy z reakce Francie velmi opatrná, narazila v zemi galského kohouta z důvodu obavy ztráty národní identity na tuhý odpor. Po dlouhých diskuzích se Rada v zásadě shodla na etapovém budování hospodářské a měnové unie – první etapa měla koncepci experimentálně ověřit, a pokud jde o zbytek, nikdo se k ničemu nezavázal.

Experiment však skončil zásadním neúspěchem. Snaha o udržení devizových kurzů měn členských zemí s užším rozpětím přišla bohužel v době vážné krize mezinárodního měnového systému. Ta vedla k rozpadu Brettonwoodského měnového systému a vyspělé země se tak vrátily k systému plovoucích kurzů.

Další pokus podniklo Společenství v roce 1972. Rada v březnu dohodla, že měny členských zemí budou fluktuovat v rozmezí +/-2,25 % od své parity k dolaru ve srovnání s rozmezím 4,5 %, které přijaly ostatní členské státy Mezinárodního měnového fondu. Toto uspořádání je známé pod názvem „had v tunelu“ jako jednoduchá charakteristika toho, že užší rozpětí se vlastně pohybovalo uvnitř rozpětí širšího.

V březnu 1973 dochází k uvolnění pevného kurzu US dolaru, čímž „tunel“, tvořený maximálním rozpětím jeho směnného kurzu přestává existovat. Mechanismus „směnného hada“ však přetrvává dalších sedm let a to vytvořenou formou vnitřní evropské dohody směnných kurzů za účasti jak členských, tak i nečlenských zemí. Období „směnného hada“ se vyznačovalo všeobecným kolísáním měn zúčastněných států, jakož i jejich dočasným nebo trvalým opouštěním tohoto mechanismu (Velká Británie, Francie). Přesto se v této fázi vytváří základy postupů vzájemné spolupráce, v nichž je zužování fluktuačního pásma přijímáno jako jasný indikátor měnové integrace.

Jedním z důsledků tohoto nepříznivého vývoje byly opětovné úvahy o optimální měnové oblasti. Jedna skupina názorů, reprezentovaná neoklasiky, se klonila k názoru, že rozdíly v hospodářských výsledcích zemí jsou způsobeny hlavně rozdílnou makroekonomickou politikou. Konvergence, nutná k vybudování hospodářské a měnové unie, je tedy z tohoto pohledu věcí politické vůle. Optimální měnová oblast by byla ta, v níž by se vlády rozhodly provádět politiku vedoucí ke stabilitě.

Další skupina názorů tvrdila, že rozdíly v ekonomických výsledcích jsou způsobeny rozdílnými strukturami ekonomik, zejména na trzích práce. Faktory jako síla a chování odborů vedly v jednotlivých zemích k rozdílnému sklonu k inflaci, a dokud budou tyto výrazné rozdíly přetrvávat, nebude možné dospět k trvalému stanovení kurzů mezi měnami či k vytvoření jednotné měny.

Tento způsob uvažování vedl k návrhu přiblížit se k měnové unii vytvořením paralelní měny, která by fungovala vedle měn jednotlivých zemí jak pro oficiální účely, tak ve funkci rezervní měny a prostředku pro zúčtování i na soukromé devizových a kapitálových trzích. Její význam by postupně rostl, jednotlivé ekonomiky by se na její používání adaptovaly a nakonec by mohla nahradit měny členských zemí jako jednotná měna. Tuto myšlenku převzala také Komise a v Evropském měnovém systému vytvořeném v r. 1979 začala některé z těchto funkcí plnit Evropská měnová jednotka (ECU).

Mechanismus směnných kurzů

Reakce na tuto přednášku nebyly příliš příznivé, nicméně později se mu dostalo podpory z nejvýznamnějších států EHS – Francie a Německa. Tehdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt Jenkinsovi řekl, že si přeje zásadní krok směrem k měnové unii. Schmidt také později přiznal, že právě Jenkinsovy názory hluboce ovlivnily jeho názor na Evropskou měnovou unii.

K prohloubení jeho úmyslu začít pracovat na měnové unii přispěla také mezinárodní situace. Vysoký deficit americké platební bilance oslabil v r. 1977 dolar, který poklesl v období v období od října 1977 do února 1978 o desetinu a do podzimu 1978 pak o další desetinu. Slabost dolaru byla pravidelně provázena posilováním německé marky, což negativně ovlivnilo německý vývoz.

Americká vláda vyvíjela na Němce silný tlak v tom směru, aby zvýšili stav oběživa v ekonomice. Německá ekonomika by tak převzala úlohu „lokomotivy“ a táhla by za sebou vzhůru světovou poptávku a pomohla by tak korigovat deficit platební bilance Spojených států. Schmidt se ale obával nebezpečí inflace, jako i snahy Američanů přenést své problémy na Německo. Spolkový kancléř nakonec souhlasil s tím, že by jeho země převzala úlohu „lokomotivy“ – pouze však za předpokladu, že se na ní budou podílet i další Evropané, především pak Francouzi.

Tehdejší prezident Francie Valéry Giscard d´Estaing patřil mezi přátele německého kancléře, což přirozeně usnadňovalo spolupráci jak obou mužů tak také práci na samotném projektu měnové unie.

V dubnu 1978 na schůzce Evropské rady v Kodani oba podpořili projekt na vytvoření společného rezervního fondu v podobě Evropského měnového fondu a na širší využití předchůdce ECU – Evropské zúčtovací jednotky (EUA). Bylo zřejmé, že se práce soustředí spíše na mechanismus stabilizace devizových kurzů než na otázky společného rezervního fondu, a Mechanismus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism – ERM) se také stal ústředním prvkem Evropského měnového systému (EMS), o jehož vytvoření bylo rozhodnuto v prosinci 1978 na schůzce Evropské rady v Bruselu.

Evropský měnový systém, jehož cílem je vytvoření zóny měnové stability v Evropě stejně jako ochrana proti kolísání dolaru, představuje kvalitativní posun v koordinaci měnové politiky uvnitř Společenství a to jak zavedením přísnějších měnových pravidel, tak i intervenčních povinností a rovněž vytvářením společných devizových rezerv a vzájemně výhodných úvěrových podmínek.

Mechanismus směnných kurzů znamenal, že ke změnám parit mohlo dojít pouze „vzájemnou dohodou“ států, účastnících se na ERM a Komise. Devizové kurzy se mohly pohybovat pouze uvnitř „mřížky“ a nesměly se odchýlit o více než +/- 2,25 % od směnného kurzu k evropské měnové jednotce, která byla váženým průměrem měn EMS. Na tomto základě bylo určováno pásmo povolených výkyvů mezi každými dvěma měnami navzájem. Pokud reálný kurz dosáhl hranice povoleného rozpětí, musely instituce zodpovídající za vývoj příslušné měny začít intervenovat, aby svou měnu udržely v požadovaném rozpětí.

Již na počátku nebyl postoj k EMS jednotný. Vlády se slabšími měnami (Francie, Itálie a Velká Británie) byly proti mřížkovému systému. Podle jejich názoru totiž zvýhodňoval silnější měny, zejména marku. Intervence ve prospěch slabých a silných měn byly podle jejich tvrzení asymetrické. Argumentovaly tím, že rozsah intervence ze strany slabších zemí (nákupem vlastní měny za cizí měnu v případě, že kurz dosáhne spodní hranice rozpětí) bude omezen výší jejich devizových rezerv a ještě před vyčerpáním těchto rezerv budou vlády muset přistoupit k deflačnímu zvýšení. Silnější země budou naproti tomu moci i nadále prodávat své vlastní měny a zvyšovat donekonečna své devizové rezervy, aniž by byly nuceny recipročně snížit své úrokové sazby.

Vlády zemí se slabšími měnami si tak nakonec vymohly dvě významné úlevy:

Přestože EMS podporovali vůdcové dvou největších a nejvýznamnějších zemí EHS, nebyla podpora užší měnové spolupráce zdaleka jednoznačná. V Německu se proti stavěli křesťanští demokraté, negativní postoj zaujal také finanční sektor. Bundesbanka nakonec vybojovala okleštění Schmidtovy myšlenky rezervního fondu na minimum – tzv. Evropský fond měnové spolupráce. Namísto definitivních převodů, které by byly eventuálně umožnily provádění intervencí, zde byla poskytnuta pouze možnost tříměsíčních swapů v ECU proti složení jedné pětiny zlatých a devizových rezerv členských zemí.

Evropská rada vyslovila souhlas s vytvořením Evropského měnového fondu do r. 1981 a s používáním ECU jako rezervního a zúčtovacího prostředku. Rostoucí nestabilita mezinárodního měnového systému spojená především s další ropnou krizí zabránila vládám v realizaci toho, na čem se původně dohodly. I přes tuto nepřízeň se Schmidtovi podařilo nad svými oponenty zvítězit.

Evropský měnový fond v průběhu 80. let výrazně přispěl ke stabilitě měnových kurzů uvnitř Společenství. Na základě nařízení Rady z roku 1985 se EMS stává mechanismem, do kterého je možno zapojit i nečlenské země ES.

Tento vývoj je výrazem hospodářské disciplíny zúčastněných zemí, které stále větší měrou praktikují i politiku cenové stability. Vzestup vlivu ERM se projevil i tím, že v období roku 1991 a v 1. polovině roku 1992 se k němu připojily všechny státy Unie s výjimkou Řecka a na ECU napojily své měny i v té době nečlenské země Švédsko, Norsko, Finsko a Kypr.

80. léta – velký krok vpřed

Evropský měnový systém napomohl v 80. letech stabilizovat devizové kurzy měn. Ve srovnání s obdobím v letech 1975 – 1979 byly jejich výkyvy mezi roky 1979 – 1985 poloviční a v období 1986 – 1989 se snížily o další polovinu. Platilo to jak pro kurzy nominální, v nichž se realizují devizové transakce, tak pro reálné kurzy očištěně od vlivu rozdílných měr inflace. Devizové kurzy i úrokové míry získaly na stabilitě, částečně proto, že prováděná politika poskytovala pro transakce důvěryhodnější prostředí, ale částečně také proto, že Francie a Itálie tlumily i nadále potencionální výkyvy pomocí devizových restrikcí. Byly omezeny případy nesprávného stanovení parity – déletrvající odchylky od rovnovážného devizového kurzu.

Tato nová stabilita by nebyla možná, kdyby současně neexistovala vůle konvergovat makroekonomiky jednotlivých států. EMS byl vytvořen v době, kdy prioritou monetární politiky západních ekonomik byl boj proti inflaci. Účastníci EMS tak svoji politiku přizpůsobovali Německu – zemi s nejsilnější měnou. Výjimkou v tomto přístupu byla Francie. Její expanzivní politika vyvolala vznik deficitu platební bilance v takovém rozsahu, jež vyžadoval rychlou a adekvátní reakci. Navrhovány byly dvě: ustoupení od evropské integrace zavedením dovozních omezení a uvolnění franku z EMS. Druhou navrhoval tehdejší francouzský ministr financí Jacques Delors – spočívala v uplatnění restriktivní makroekonomické politiky, což by umožnilo v ERM zůstat. Také tehdejší francouzský prezident Francois Mitterrand, který si cenil vztahů s ES a se Spolkovou republikou Německo, tento jeho názor v podstatě podpořil.

S postupující konvergencí hospodářských politik si měnové instituce účastnických zemí zvykly spolupracovat. Centrální banky úzce koordinovaly při intervencích na udržení kurzů v rámci povoleného rozpětí. Stanovení parit, od nichž se odvíjelo povolené rozpětí, bylo v kompetenci ministrů financí, nikoliv bank.

Tento rozhodovací proces se ovšem nevztahoval na tři země EU – Velkou Británii, Řecko a Portugalsko, které se EMS v 80. letech neúčastnily. Velká Británie se připojila až v říjnu 1990. Soukromé trhy v londýnské City se však nechovaly tak zdrženlivě ve vztahu k jinému produktu EMS – ECU, a jeho použití pro privátní účely. Londýn zaujímal v užívání ECU vedoucí místo a ECU se tak dostala mezi čtyři až pět nejpoužívanějších měn v určitých sektorech mezinárodních trhů (např. trh s obligacemi nebo mezibankovní transakce).

K vybudování trhu ECU napomohlo počátkem r. 1990 i britské ministerstvo financí emisí státních pokladničních poukázek v hodnotě 2,8 mld. ECU, čímž velmi podstatně přispělo k celkové veřejné emisi ECU v Británii, Francii a Itálii. Můžeme říci, že právě úspěch v 80. letech byl výrazným stimulátorem nového úsilí o etapovitý postup k jednotné měně nebo k trvalému stanovení parit mezi měnami členských zemí.

Jednotný evropský akt

Jednotný evropský akt (JEA) přinesl ve prospěch kurzového prvku v měnové integraci řadu pozitiv. Především zařadil EMS, který do té doby existoval v podstatě mimo Společenství, do rámce komunitárních smluv a tak zkonsolidoval jeho právní základnu – hospodářská a měnová unie byla zařazena mezi cíle Smlouvy o EHS. Dále pak uvolnil pohyb kapitálu a integraci trhů finančních služeb. Program jednotného trhu pomohl také legislativnímu procesu tím, že zredukoval harmonizaci zákonů a předpisů na minimum nutné pro zdraví, bezpečnost a ochranu spotřebitele. U ostatních předpisů postačovalo vzájemné uznání norem a předpisů druhé strany. V oblasti finančních předpisů je ekvivalentem vzájemného uznávání tzv. kontrola domovské země, při níž podléhá firma poskytující služby kdekoli na území Společenství zákonům té členské země, v níž je registrována. Zákonodárství Společenství je uplatňováno pouze do té míry, že tyto národní zákony musí splňovat minimální standard považovaný orgány Společenství za nezbytný.

Legislativa potřebná k dokončení jednotného trhu finančních služeb byla velmi složitá a bylo pravděpodobné, že se dostane do sporu s podobně zaměřenými předpisy a tedy i s institucemi členských zemí. Do konce r. 1991 se však podařilo pokročit přes všechny problémy a těžkosti velmi daleko. Významným příkladem pokroku byla druhá bankovní směrnice, schválená v r. 1989, která povolovala řádně registrovaným úvěrovým ústavům zřizovat pobočky nebo poskytovat služby na celém území Společenství. Byl to tzv. „evropský pas“ pro banky, který umožňoval poskytovat integrované služby v měřítku celého EHS. Značného pokroku bylo dosaženo také v legislativě týkající se pojišťovacích služeb a cenných papírů.

Dalším významným problémem, který omezoval hladké fungování jednotného trhu byly devizové restrikce. Smlouva o EHS si vytyčila za cíl odstranění překážek pro volný pohyb kapitálu (článek 3), ale zvláštní ustanovení se týkala pouze pohybu kapitálu „v rozsahu nezbytném k zajištění řádného fungování společného trhu“ (článek 67). Evropský soudní dvůr později rozhodl, že tento článek není „bezprostředně aplikovatelný“, tzn. že Soud sám nemůže rozhodnout, zda je zmíněný předpis o devizových restrikcích skutečně pro společný trh nezbytný – nejdříve by měla Rada EU přijmout opatření, které by vymezilo principy, podle nichž se má tato záležitost posuzovat. Radě se to však nepodařilo. Mnoho devizových restrikcí zůstalo tedy v platnosti – šlo především o Francii a Itálii, kde byly považovány za vhodný prostředek k utlumení devalvačních tlaků. Jednotný evropský akt začlenil volný pohyb kapitálu do programu jednotného trhu, který měl být dokončen do konce r. 1992 (čl. 13 JEA).

Krátce po podepsání JEA navrhl předseda Evropské komise J. Delors, aby úplná liberalizace kapitálových trhů byla ještě více urychlena. V té době se značně zmenšily deficity platebních bilancí a řada zemí tak byla ochotna jeho hlasu naslouchat. Kromě této skutečnosti také radikální inovace na finančních trzích snížily účinnost jakýchkoliv administrativních opatření a zároveň zvýšily náklady s tím spojené. Dynamičtější subjekty na těchto trzích se také chtěly stát součástí globální „vesnice“, ve kterou se mezinárodní společenství pomalu měnilo. Obávaly se, že pokud budou jejich činnost brzdit restrikce, skončí někde na okraji tohoto společenství. Vlády samozřejmě nemohly tuto skutečnost ignorovat.

Cecchiniho zpráva

Cecchiniho zpráva odhadla přímé úspory ve finančním sektoru v důsledku snížení cen finančních produktů vlivem rostoucí konkurence po otevření trhů na 22 mld. ECU, což je asi pětina celkového přínosu z dokončení jednotného trhu. Pokud by se vzal navíc do úvahy dopad snížení úrokových sazeb na celé hospodářství, přineslo by to ještě další řádově stejný zisk ve výši 1,5 % celkového hrubého domácího produktu Společenství. Tyto odhady stimulovaly úsilí o zvýšení konkurenceschopnosti jak průmyslových, tak i finančních podniků, které by obstály v podmínkách jednotného finančního trhu, kde nebude existovat devizová restrikce.

Odstranění devizových omezení zmírnilo také tlaky na dokončení dalšího potřebného prvku – jednotné měny nebo pevného stanovení devizových kurzů. Občas totiž dojde na finančním trhu k poruchám a v takové situaci se při neexistenci devizových restrikcí zvýší pohyb kapitálu z jedné země do druhé. Výsledkem je tlak na devizové kurzy. Stabilita ERM tak může být ohrožena, pokud jí nečelí koordinované makroekonomické politiky účastnických zemí. Tato koordinace je dalším důležitým prvkem EMU.

Nezávislost politik členských zemí je rovněž omezována integrací kapitálových a finančních trhů, takže přínos ze společné kontroly může být vyšší než ztráta z obětování možnosti podniknout samostatnou akci. Má-li být autonomie v této oblasti omezena, vzniká otázka, zda by nebylo moudřejší čelit hrozbě nestability devizových kurzů přímo definitivním zřeknutím se práva na jejich změnu. Kurzová stabilita si získala mezi účastníky ERM velkou popularitu. Objevila se otázka – proč nevyužít tohoto příznivého momentu a nevyloučit riziko jednou provždy, dříve než postupující integrace kapitálových trhů tuto výhodu zlikviduje? Podobné ekonomické argumenty jako tento, spojené opět s politickými motivy, napomohly k tomu, že se projekt se EMU dostal koncem 80. let na první místo v jednacím pořádku Společenství.

Delorsovy návrhy

Nejdůležitější z ekonomických argumentů ve prospěch doplnění volného pohybu kapitálu také trvalým fixováním devizových kursů se týkal Francie a Itálie. Míra inflace se v těchto zemích v r. 1988 dostala na úroveň blízkou Německu. Obě země sice úspěšně sblížily své politiky s politikou SRN, nebyly však příliš ochotny tolerovat skutečnost, že by Německo mělo mít právo hrát vůči nim v koordinaci makroekonomických politik vedoucí úlohu.

Jednotnou měnu by neřídila Bundesbanka, která prostřednictvím silné marky dominovala v EMS, ale společné instituce Společenství, ve kterých by všichni účastníci získali příslušný vliv. V celém procesu hrála významnou roli tradiční obava ze stále sílícího sebevědomí Německa. Udržení německé síly v mezích daných Společenstvím byl úkol evidentně snazší než pokusy o totéž v systému suverénních a nezávislých států. Vycházelo ze stejné logiky jako v padesátých letech, kdy se rodil Schumanův plán. Tentokrát to měl být projekt EMU, který měl být schopen udržet Bundesbanku pevněji ve struktuře Společenství. Velmi silně se v tomto angažovala Francie, zejména s blížící se perspektivou sjednoceného Německa.

Když Delors v roce 1986 vyzval k urychleným krokům směřujícím k uvolnění pohybu kapitálu, nastartoval tak proces, který již mohl vyústit ve vytvoření měnové unie. V roce 1988 byl připraven spustit projekt Evropské měnové unie a dával stále více najevo, že to považuje za hlavní krok k federálnímu Společenství. S podporou Francie se mu podařilo prosadit tuto otázku na pořad dne při schůzce Evropské rady, která se sešla za německého předsednictví v Hannoveru v červnu 1988.

Na této schůzce bylo dohodnuto vytvoření výboru, který byl složen z guvernérů centrálních bank členských států a v jehož čele stál právě Delors. Úkolem takto vytvořeného výboru bylo prostudovat a navrhnout jednotlivé etapy vedoucí k vytvoření hospodářské a měnové unie. Výbor předložil Zprávu o hospodářské a měnové unii v Evropském společenství v dubnu 1989. Evropská rada ji v Madridu v červnu schválila jako Strategii Evropské hospodářské a měnové unie. Pojetí EMU v Delorsově zprávě se příliš nelišilo od pojetí Wernerova plánu: úplná liberalizace kapitálových transakcí a plná integrace finančních trhů, úplná a neodvolatelná konvertibilita měn, odstranění rozpětí, v němž se mohly kursy měn členských zemí pohybovat, a neodvolatelné stanovení parit jednotlivých měn. Zpráva konstatovala, že stanovení pevných parit nemusí nutně znamenat nahrazení měn členských států jednotnou měnou, nicméně doporučila přejít k tomuto kroku co nejdříve. V podmínkách úplné liberalizace, integrace a konvertibility by měny členských zemí s pevně stanovenými kursy byly stejně pouze jinak vyjádřenými jednotkami společné měny.

Delorsova zpráva byla značně ovlivněna politikou Bundesbanky. Tehdejší prezident Bundesbanky Karl Otto Pöhl trval na tom, že Společenství by mělo mít pravomoc omezovat rozpočtové deficity členských zemí v EMU, protože v rozsahu, praktikovaném dříve některými členy jako Itálie, by to znamenalo hrozbu inflace pro celé Společenství. Zpráva tak navrhovala snižování deficitů. Některé země byly ale proti. Považovaly to za porušení svých daňových suverenit. Kromě toho se domnívaly, že o tom, zda půjčit peníze vládě, by měl rozhodovat trh, samozřejmě za podmínky, že exekutivám nebudou na trzích poskytována žádná zvláštní privilegia a že centrální banky nebudou moci tisknout další peníze na pokrytí deficitu.

Ve svém vlastním dokumentu publikovaném v březnu 1990 se i Komise vyjádřila pro jednotnou měnu z důvodu závaznější neodvolatelnosti kurzů a také proto, že jednotná měna by vyloučila jakékoli náklady. Rozdílnost mezi oběma zprávami byla především v tom, že J. Delors se o institucích Evropské měnové unie vyjádřil mnohem jasněji než Werner. Předseda Evropské komise navrhoval, aby měnové otázky řídil Evropský systém centrálních bank (ESCB), označovaný ve zprávě jako Eurofed, rozhodnutí o měnové politice by přijímala Rada, složená z guvernérů centrálních bank a členů Výboru ESCB, která by byla zodpovědná za dohled nad prováděním politiky Rady. Ta by podle vzoru německé Bundesbanky byla nezávislá na národních vládách. Jejím úkolem by bylo udržování cenové stability a v závislosti na této prioritě podporování hospodářské politiku Společenství. Praktická realizace politiky Rady měla spočívat na centrálních bankách členských zemí. Rada měla být za svoji činnost zodpovědná Evropské radě a Evropskému parlamentu.

Již v prosinci 1989 pak šéfové států a vlád svolali konferenci vlád a států, požadovanou v Delorsově zprávě, a to na 14. – 15. prosince do Říma. Tento velmi časný termín byl zvolen také pod vlivem rýsujícího se německého sjednocení. Zatímco se spolková vláda ocitla pod tlakem dokumentovat svoji integrační politiku, projevila zejména Francie rostoucí zájem zavázat sjednocené Německo co nejrychleji a neodvolatelně. Německé sjednocení tedy celý proces budování HMU urychlilo. Dalším faktorem, který výrazně ovlivnil tehdejší situaci, byl vývoj ve střední a východní Evropě. Ten znamenal, že výrazně stoupl počet žadatelů na členství v Evropském společenství. Tento vývoj sice tehdejší ES uvítalo, zároveň se však obávalo, že rozšíření by mohlo být na úkor prohloubení integračního procesu.

Během jednání v Římě se dospělo k základní jednotě o konečném stavu Evropského měnového institutu. Již na počátku roku 1990 ministři financí schválili statut Evropské centrální banky. Jejím úkolem mělo být především zajišťování stability měny a politická nezávislost. Sporným bodem zůstávala strategie, kterou se tohoto konečného stadia mělo dosáhnout. Jednota panovala v tom, že měnový institut by se měl vytvořit na počátku druhého stupně.

Kontroverzní byla však diskuse o úkolech, které by se na Evropský měnový institut měly převést v přechodném stupni. Zde na sebe znovu narážely protikladné strategické postoje: Velká Británie se podle očekávání exponovala jako velmi rozhodný odpůrce měnové unie. Přitom rozhodující význam mělo to, že se britská peněžní politika neuskutečňovala nezávisle na vládě v míře požadované na vytvoření měnové unie. Británie tak měla přirozeně zájem na tom, aby se politický vliv vlády zachoval přinejmenším na druhém stupni. Francie nejdříve vycházela podle svého národního uspořádání a v příkrém rozporu s Německem ze silného vlivu vlády na peněžní politiku. Spolu s Banca d´Italia a s Komisí chtěla Francie přenést na ECB již na druhém stupni více úkolů (např. intervence ECB na devizových trzích vůči třetím zemím). Spolu s Nizozemím, které tradičně uplatňuje ekonomistickou koncepci, spatřovala v tomto Spolková republika Německo snahu některých partnerů v ES, získat si již na druhém stupni co největší vliv na politiku zemí se stabilní měnou.

Smlouva o EU

Jednání vyústila ve Smlouvu o EU , která byla po zasedání Evropské rady 11. – 12. prosince 1991 v Maastrichtu dojednána a 7. února podepsána. Podle jejího znění znamená Hospodářská a měnová unie „neodvolatelně stanovit vzájemné měnové kurzy měn členských států a zavést jednotnou měnu ECU, jakož i stanovit a provádět jednotnou peněžní a kursovou politiku“, přičemž „přednostním cílem obou politik je cenová stabilita“. V článcích 102a – 109m Smlouvy jsou stanoveny:

1. zásady pro koordinovanou hospodářskou politiku
2. stupňovitý plán vybudování HMU
3. podmínky členství v HMU

4. rozhodovací postup

1. Zásady pro koordinovanou hospodářskou politiku

Na úseku hospodářské politiky Rada na doporučení Komise formuluje kvalifikovanou většinou Zásady pro hospodářskou politiku členských států a Společenství (čl. 103 odst. 2 Smlouvy o ES). Ty jsou zaměřeny na „otevřené tržní hospodářství s volnou soutěží“ (čl. 102 a).

Konečnou kompetenci pro hospodářskou politiku mají nadále jednotlivé členské státy, avšak Smlouva obsahuje nástroje, jež mají zajistit, aby se národní politiky těsně koordinovaly a vedly k „trvalé konvergenci hospodářských výkonů členských států“ (čl. 103 odst. 3 Smlouvy o EHS).

Proti státům, které nedodržují doporučení ohledně snižování státního rozpočtu, může ES použít sankce. Rada může své doporučení zveřejnit, a tím vykonávat na členský stát politický tlak. Může také požadovat, aby příslušný stát předložil dodatečně údaje o své finanční situaci.

Evropská investiční banka může být pověřena přezkoumáním úvěrové politiky členského státu. Rada může od příslušného státu požadovat bezúročný vklad přiměřené velikosti, než se deficit upraví, nebo uložit peněžní pokutu.

2. Stupňovitý plán vybudování HMU

HMU vznikla ve třech stupních.

Stupeň I započal v roce 1990. V tomto období byly sledovány tyto cíle: liberalizace pohybu kapitálu (Španelsko, Portugalsko a Řecko získaly zvláštní úpravu), těsnější slaďování ve výboru guvernérů centrálních bank a účast všech členských států v kurzovém mechanismu Evropského měnového systému.

Poté nastoupil II. stupeň, a to 1. ledna 1994. K tomuto datu byl ustaven Evropský měnový institut (EMI). Příslušné kompetence národních centrálních bank pro peněžní politiku však zůstaly formálně nedotčena. EMI připravil třetí stupeň po procedurální a instrumentální stránce. Podporuje členské státy při vytváření předpokladů pro přechod ke třetímu stupni, a to na základě stanovených kritérií konvergence. Do 1. ledna 1997 musely být národní centrální banky nezávislé na národních vládách. Měny byly neodvolatelně zváženy v koši ECU.

Současně bylo stanoveno, že III. stupeň měl začít nejdříve 1. ledna 1997 (ve skutečnosti začal o dva roky později). Dále bylo dohodnuté, že bude ustaven Evropský systém centrálních bank (ESCB) a na základě EMI vznikne Evropská centrální banka, která má být také nezávislá. Členové jejích rozhodovacích orgánů nesmějí dostávat pokyny od žádných orgánů Společenství a od žádné vlády. Šestičlenné direktorium se volí na 8 let. Opětovné zvolení jeho členů se vylučuje.

3. Podmínky členství v HMU

Ve snaze zajistit společnou měnovou politiku do oblasti společné měny měly být přijaty pouze ty země, které splňují čtyři následující podmínky (tzv. kritéria konvergence) :

• Schodek veřejných rozpočtů nesmí být větší než 3 % hrubého domácího produktu (HDP). Celkové veřejné zadlužení nesmí překročit 60 % HDP.
• Míra inflace členského státu smí být maximálně o 1,5 % nad průměrnou inflací tří zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability.
• Nominální dlouhodobá úroková sazba nesmí překročit průměr tří zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability o více než 2 %.
• Země se musí účastnit systému měnových kurzů (ERM) po dobu nejméně dvou let bez závažného napětí.

4. Rozhodovací postup

Podle těchto kritérií vypracovávala Komise a EMI od konce roku 1996 zprávy o pokroku konvergence členských států. Rada ministrů hospodářství a financí kvalifikovanou většinou měly zhodnotit., zda a jak každý jednotlivý stát splňuje tato kritéria. Na doporučení Rady pak šéfové států a vlád v květnu 1998 rozhodli kvalifikovanou většinou, že 11 členských zemí splňuje kritéria konvergence. Třetí stupeň HMU začal 1. ledna 1999.

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí

Příčiny krize

Pakt stability a růstu

Prolomení „no bail-out“ klauzule

V praxi neobstála ani doložka o neposkytnutí pomoci (no bail out clause), která měla být pojistkou proti tzv. černým pasažérům v měnové unii. Zakazuje, aby ostatní země zachraňovaly stát, který se vlastní nedisciplinovanou rozpočtovou politikou dostane do obtíží. V případě mimořádných událostí existuje výjimka.

K prvnímu prolomení doložky neposkytnutí pomoci došlo, když se do závažných finančních potíží dostalo Řecko. První známky napětí se objevily již na podzim 2009, kdy se ukázalo, že země falšovala ekonomické statistiky ve svůj prospěch. Situace se vyhrotila v únoru 2010, kdy řecké náklady na splácení dluhů začaly neúnosně narůstat. Tehdy se k situaci v Řecku poprvé sešla mimořádná Evropská rada.

V květnu Řecko sjednalo s Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem (MMF) půjčku ve výši 110 miliard eur (včetně 30 miliard eur od MMF). Pomoc je rozložena do tří let. Největší část pomoci ze zemí eurozóny má Řecku poskytnout Německo, a to asi 22,4 miliardy eur. V Německu ale vůči pomoci panoval odpor a Ústavní soud řešil proti ní několik stížností. Podíl na úvěru odmítl nejmladší člen měnového klubu – Slovensko (mělo přispět částkou přibližně 800 milionů eur).

Záchranný mechanismus

Týden po schválení pomoci Řecku eurozóna ustanovila dočasný záchranný mechanismus. Ten měl sloužit jako signál investorům, že eurozóna nenechá žádného člena padnout. Jenomže proklamace, že 750 miliardový mechanismus nikdy nebude spuštěn a bude sloužit pouze jako garance, nebyly naplněny. Součástí byl fond EFSM, který spravuje Evropská komise, fond EFSF založený členy eurozóny jako společnost podle lucemburského práva a příspěvek Mezinárodního měnového fondu.

V listopadu 2010 požádalo o pomoc Irsko, kterému byla přislíbena pomoc ve výši 80 miliard eur. Jako další země požádalo o pomoc v dubnu 2011 Portugalsko (78 miliard eur včetně 22,5 miliard od Mezinárodního měnového fondu – MMF) a fond má financovat i druhý záchranný balíček pro Řecko v celkové výši 130 miliard eur (včetně příspěvku 28 miliard eur od MMF), který politici odsouhlasili v září 2011. V červnu 2012 požádaly o finanční pomoc na rekapitalizaci bank Kypr a Španělsko.

Fond ESFS kvůli tomu, aby získal nejvyšší možné ratingové ohodnocení, musel snížit svou reálnou úvěrovou kapacitu ze 440 na 250 miliard eur. Protože tato suma nebude stačit, pokud se do problémů dostanou další země, evropské státy rozhodly na summitu 21. července o navýšení garancí ve fondu na 780 miliard eur, aby mohl v případě potřeby poskytnout půjčky v původně plánované výši 440 miliard eur. Současně fondu přiřkly nové pravomoci -zřízení úvěrové linky obdobné jako má Mezinárodní měnový fond, možnost výjimečně intervenovat na primárním trhu, ovšem pouze za dohledu Evropské centrální banky a možnost zasahovat do rekapitalizace bank.

Většina expertů se však shodlo, že ani navýšení garancí v EFSF na 780 miliard eur nebude stačit. Na summitu eurozóny 26. října 2011 proto představitelé členských zemí rozhodli o použití tzv. pákového efektu, který by fondu zajistil „palebnou sílu“ ve výši zhruba jednoho bilionu eur, aniž by se ale navyšovaly současné garance od členských zemí. Praktické provedení tohoto kroku ale dosud nebylo realizované.

Trvalý mechanismus až po změně Lisabonské smlouvy

Záchranný fond EFSF byl zřízen pouze na časově omezené období. V roce 2013 měl podle plánu zahájit činnost permanentní Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Evropský stabilizační mechanismus bude vytvořen jako mezivládní organizace vzniklá smlouvou mezi členy eurozóny se sídlem v Lucemburku.

Kvůli prohloubení dluhové krize se státy měnové unie usnesly, že fond ESM nezahájí svou činnost až v roce 2013, ale již 1. července 2012. Do konce působnosti fondu EFSF budou existovat oba nástroje k řešení dluhových problémů členů eurozóny současně. Proti fondu ESM byly nicméně stejně jako proti fondu EFSF v Německu podány stížnosti k ústavnímu soudu. Německá ratifikace smlouvy o ESM a tím i zahájení jeho činnosti proto byly zdrženy.

Úvěrová kapacita ESM bude 500 mld. Eur a bude přezkoumávána každých 5 let. Celková výše upsaného kapitálu však bude 700 miliard eur. Zbývajících 200 miliard eur bude sloužit jako rezerva k zajištění ratingu. 80 miliard eur bude tvořit splacený kapitál, který uhradí členské státy eurozóny během 5 let (na návrh Německa) počínaje červencem 2013. Zbylý kapitál bude členskými státy přislíben.

Kromě sepsání smlouvy o ESM se Evropská rada rozhodla také doplnit do článku 136 Smlouvy nový odstavec, což prošlo schvalovací procedurou i v českém parlamentu. Vložený text zní:

„Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“

Tento odstavec má zajistit, že nový permanentní záchranný mechanismus eurozóny nebude v rozporu s evropským právem. Na této změně primárního práva trvala německá vláda, aby zajistila, že existence fondu nebude v rozporu s evropským právem.

Role Evropské centrální banky v dluhové krizi

Někteří investoři od Evropské centrální banky (ECB) očekávají větší pomoc předluženým zemím eurozóny, k čemuž se vedení banky stavělo zdrženlivě. Přesto banka rozhodla k zahájení programu nákupu státních dluhopisů. Hlavním cílem je snížení výnosů z dluhopisů fiskálně slabých zemí.

Bondy začala ECB nakupovat v květnu 2010 v rámci Programu na nákup dluhopisů (Securities Market Programme). Oznámení o zahájení programu přišlo těsně po schválení 750miliardového záchranného balíčku. Při striktním výkladu evropského práva je však masivní nákup dluhopisů centrální bankou kontroverzní, protože evropské smlouvy zakazují intervence na pomoc státům platících eurem. Oficiálně se nicméně nejednalo o pomoc státům, ale o intervenci na trhu.

Banka však byla kritizována, že podlehla politickým tlakům. Akci dlouhodobě kritizoval guvernér německé centrální banky Axel Weber, který v únoru 2011 oznámil svou rezignaci. Stírání rozdílů mezi fiskální a monetární politikou je podle něj nezodpovědné a jeho důsledkem může být nárůst inflace, které se Německo po meziválečné zkušenosti s hyperinflací děsí.

Od zahájení programu v květnu 2010 do ukončení v roce 2012 ECB nakoupila cenné papíry v hodnotě 211 miliard eur. Velký zlom nastal v srpnu 2011, kdy banka začala vedle řeckých, portugalských a irských dluhopisů (země, které získaly záchranný úvěr od EFSF) nakupovat i italské a španělské bondy. Hodnota jí držených státních dluhopisů tím skokově narostla. Do léta 2011 nakoupila ECB dluhopisy „jen“ v hodnotě 74 miliard eur.

Posílení ekonomického vládnutí (governance)

Současně s vytvářením záchranných plánů pracovala EU i na stanovení pravidel, které mají omezit fiskální nezodpovědnost členů eurozóny a zabránit tak opakování krizí. V září 2010 Evropská komise představila šest legislativních návrhů k posílení evropské ekonomické vlády známé také pod názvem „six pack“. Velké publicity se dostalo především možnosti uvalit automatické sankce za porušení pravidel Paktu stability a růstu (0,2 % HDP), ale i za přispívání k ekonomickým nerovnováhám v eurozóně (0,1 % HDP).

Evropský parlament prosadil při schvalování dokumentů uplatnění pravidla obrácené většiny, kterému se nejdříve Rada bránila. Na jeho základě bude návrh Komise na uložení sankce považován za přijatý, jestliže ho kvalifikovaná většina států eurozóny nezamítne (v současnosti 12 ze 17 členů se 157 váženými hlasy z 213).

K lepší kontrole dodržování rozpočtové disciplíny členských států byl také od ledna 2011 ustaven tzv. evropský semestr – šestiměsíční cyklus koordinace rozpočtových a hospodářských politik členských států. Národní státy podle něj předkládají návrhy rozpočtů Evropské komisi již v březnu.

Směrem k hospodářské unii

Vedle posílení pravidel fiskální disciplíny přicházely v době krize i návrhy na užší hospodářskou spolupráci členů měnového klubu, která by mohla směřovat až k hospodářské unii. Návrhy se povětšinou setkaly s obavami hospodářsky silnějších států, že by se z nich staly „sponzoři rozhazovačných členů“ unie a z eurozóny by se stala obávaná transferová unie.

Výrazným krokem na cestě k hospodářské unii by byl vznik společných dluhopisů. S nápadem na jejich zavedení přišel lucemburský premiér a předseda skupiny ministrů financí eurozóny (eurogroup) Jean-Claude Junker. Výsledkem jejich emise by byl pokles úroků pro periferní státy a posílení solidarity mezi členy měnové unie. Na druhou stranu by státům s vysokým ratingem vzrostly náklady na splácení dluhů.

S konkrétním plánem na vznik evropského dluhopisu přišla Komise 23. listopadu 2011. Navrhla tři různé varianty potencionálního eurobondu, o kterých budou jednat další instituce EU. Proti jejich vzniku nicméně existuje silná opozice v zemích, které platí nízké úroky ze státních dluhopisů. Společné eurobondy by jejich náklady na splácení státního dluhu výrazně prodražily.

Nová dozorová architektura

S cílem předejít opakování finanční krize se EU rozhodla posílit dozor nad finančními službami. Od 1. ledna 2011 platí nová architektura dozoru nad finančním sektorem přijatá v reakci na finanční krizi v letech 2008/09.

Nové institucionální uspořádání regulace a dohledu v EU vychází z doporučení expertů vedených Jacquesem de Larosièrem. Výsledkem expertní práce byla tzv. Larosièrova zpráva zveřejněná v únoru 2009. Ta navrhla novou finanční architekturu založenou na dvoupilířové struktuře (makrodohled a mikrodohled).

V jejím rámci vznikly čtyři nové instituce. V oblasti makrodohledu Evropský výbor pro systémová rizika a v oblasti mikrodohledu tři instituce dozírající na různá odvětví finančního sektoru: Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy. Nejvýrazněji se do povědomí dostal Evropský orgán pro bankovnictví, který provedl již dvě kola tzv. bankovních testů, které byly kritizovány jako nedostatečně přísné.

Nejspornějším bodem reformy regulace finančního sektoru je otázka rozdělení kompetencí mezi nadnárodními a národními orgány dohledu. Národním orgánům zůstala pravomoc dohlížet na každodenní fungování domácích finančních trhů. Nadnárodní dohled by měl zasáhnout v případě „naléhavá situace“, nebo pokud národní regulační orgány špatně uplatní právo EU. V pravomoci evropských dohledových orgánů jsou také případy nadnárodní povahy.

Rázný zásah Evropské centrální banky

Přelomovým pro osud měnového klubu byl zásah Evropské centrální banky, která se razantně pustila do „záchranných akcí“ na podporu společné měny. Namísto zintenzivnění pomoci státům se ECB na konci roku 2011 rozhodla poskytnout likviditu bankovnímu trhu, kterému hrozilo zamrznutí, protože finanční ústavy si nedůvěřovaly a nebyly ochotné si navzájem půjčovat. Provedla to v rámci tzv. dlouhodobé refinancovací operace známé pod zkratkou LTRO.

V první prosincové vlně tendru tříletých úvěrů ECB půjčila komerčním bankám 489 miliard eur. V druhém kole v únoru 2012 ECB umístila na trh tříleté úvěry v hodnotě 529,5 miliardy eur. Injekce více než bilionu eur v rámci nízkoúročených úvěrů uvolnila napětí na trzích, oslabit dluhovou krizi se jí ale nepodařilo.

Výnosy z dluhopisů problematických periferních států po obou kolech LTRO poklesly, protože mnohé banky využily levných úvěrů k nákupu výhodněji úročených státních dluhopisů. Následně ovšem výnosy z těchto cenných papírů začaly opět narůstat na původní hodnoty. Negativním dopadem operace bylo posílení vazby mezi zadluženými státy a bankami. Tento bludný kruh si dali evropští lídři za cíl prolomit prostřednictvím vzniku bankovní unie.

Neomezené nákupy dluhopisů

V průběhu roku 2012 ustaly nákupy státních dluhopisů v rámci „Securities Market Programme“, který byl nahrazen novým programem. Prezident ECB Mario Draghi 6. září 2012 oznámil, že banka zavádí nový program intervencí – program přímé monetární transakce (Outright Monetary Transactions, OMTs), tedy možnost nakupovat dluhopisy zadlužených zemí na sekundárním trhu. V rámci programu bude kupovat na sekundárním trhu dluhopisy problémových zemí s kratší splatností rok až tři roky. Podmínkou nákupu je, že země požádá o pomoc z evropských záchranných fondů a bude souhlasit s podmínkami pomoci. Limit pro nákup dluhopisů nebyl stanoven.

Program může být potenciálně v neomezeném objemu, Draghi ale slíbil, že veškeré transakce budou plně sterilizovány. To znamená, že k jejich realizaci by teoreticky nemělo být nutné tisknout další peníze. ECB tedy peníze vezme v jiné části měnové báze, není však jasné, kde přesně.

Proti plánu Evropské centrální banky se stavěl skepticky šéf německé centrální banky Jens Weidmann. Jako jediný hlasoval proti zavedení programu OMT. „Nemůžeme podceňovat nebezpečí, že financování prostřednictvím centrální banky je návykové jako droga,“ vysvětlil Jens Weidmann následně svůj tvrdý postoj v rozhovoru pro magazín Der Spiegel. Měnová politika se podle něj dostává do oblasti fiskální politiky, kde by měly rozhodovat vlády a ne bankéři.

Návrhy na vznik bankovní unie

Značným problémem souvisejícím s krizí eurozóny byl stav finančního sektoru. Slabé banky a zadlužené národní pokladny se totiž navzájem stahují pod vodu. Státní dluhopisy často vlastní finanční instituce dané země. Pokud rostou výnosy státních dluhopisů, klesá tím i jejich hodnota a zhoršuje se celková bilance bank, které je vlastní. Naopak pokud se dostanou do problémů banky, musí je často zachraňovat státy, což zatěžuje již tak zadlužené veřejné pokladny.

V období od října 2008 do října 2011 schválila Komise státní podporu určenou finančním institucím (např. Fortis, Anglo Irish Bank či Dexia) v hodnotě 4,5 bilionu eur, což odpovídá 37 % HDP EU. Ztráty bank přesto dosáhly takřka 1 bilionu eur.

V červnu 2012 se proto lídři EU shodli na „prolomení bludného kruhu“ mezi bankami a státy prostřednictvím vzniku bankovní unie. Bankovní unie by měla spočívat na 3 pilířích. V prosinci 2012 se na setkání Evropské rady podařilo uzavřít dohodu o prvním z nich – společném bankovním dohledu pod vedením Evropské centrální banky (ECB).

Podle kompromisní dohody bude ECB dohlížet nad finančními domy, jejichž aktiva přesahují 30 miliard eur, nebo dosahují více než pětiny HDP mateřské země. Vždy bude dohlížet nad třemi největšími bankami v každé z členských zemí eurozóny a také nad všemi bankami, které dostaly státní pomoc. K mechanismu se mohou připojit i země, které nejsou členy měnové unie.

ČR se podařilo prosadit do recitálu směrnice o jednotném bankovním dohledu záruku, že společný dohled eurozóny nebude motivovat k tomu, aby se překlápěly dceřiné banky na pobočky zahraničních matek a závazek, že bude zavedena informační povinnost z hlediska klientů i národního regulátora, kdyby k takovým krokům mělo docházet. Obavy o systematické přehlasovávání států neplatících eurem v Evropském orgánu pro bankovnictví (EBA) vyřeší systém odděleného hlasování členů a nečlenů měnové unie, přičemž ke schválení je nutný souhlas obou skupin.

Druhým pilířem se stal jednotný mechanismus pro řešení krizí. Tento systém je zaměřený na účinné a efektivní řešení krizí finančních institucí, které nejsou životaschopné. Tvoří jej:

• Jednotný výbor pro řešení krizí
• Jednotný fond pro řešení krizí

Fond má být používán v případě krizové situace banky a je plně financován evropským bankovním sektorem. V listopadu 2020 se členské státy eurozóny dohodly na reformě Smlouvy o zřízení Evropského mechanismu stability (ESM). Po ratifikaci se ESM bude moci stát jištěním pro Jednotný fond pro řešení krizí a jeho rychlejší zavedení do začátku roku 2022 (dva roky před původním plánem).

Třetím pilířem je evropský systém pojištění vkladů (EDIS), který má zajistit větší a jednotnější pojistné krytí pro všechny retailové vkladatele v bankovní unii bez ohledu na umístění banky.

Bankovní unie se stala klíčovým prvkem hospodářské a měnové unie EU. Cílem bankovní unie je zajistit, aby byl bankovní sektor v eurozóně a v celé EU stabilní, bezpečný a spolehlivý, a přispíval tak k finanční stabilitě, a aby:

• banky měly silné postavení a byly schopny odolat případným budoucím finančním krizím;
• se úpadek bank, které nejsou životaschopné, řešil bez nutnosti využít peníze daňových poplatníků a s minimálním dopadem na reálnou ekonomiku;
• roztříštěnost trhu byla snížena harmonizovanými pravidly pro finanční sektor.

Součástí bankovní unie jsou všechny členské státy eurozóny. Členské státy EU mimo eurozónu se mohou k bankovní unii připojit tím, že naváží úzkou spolupráci s Evropskou centrální bankou.

Zpráva čtyř předsedů

Změnu institucionální struktury eurozóny k posílení její soudržnosti dostal za úkol stálý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy. Na Evropské radě na konci června 2012 představil výsledky práce tzv. skupiny čtyř předsedů evropských institucí (vedle V. Rompuye také J. M. Barroso, M. Draghi a J.-C. Junker). Součástí jimi vypracované zprávy „K jednotné hospodářské a měnové unii“ byl i vznik bankovní unie. Dále skupina navrhla posílení fiskální integrace (integrovaný rozpočtový rámec), koordinaci hospodářských politik a posílení demokratické legitimity.

Na základě konzultací s členskými státy skupina čtyř předsedů dokument dále rozpracovala a na prosincové Evropské radě předložila Cestovní mapu k dotvoření hospodářské a měnové unie, která stanovuje harmonogram přijímání jednotlivých opatření. Nejvyšší představitelé členských států se na setkání nicméně neshodli na konkrétnějších obrysech užší integrace ve fiskální oblasti, v závěrech Evropské rady se tak neobjevil např. společný rozpočet eurozóny, který pod názvem „funkce pro absorpci asymetrických šoků“ obsahovala předběžná verze dokumentu.

Odkazy

Aktuální informace o vývoji bankovní unie naleznete na webových stránkách Rady EU.

Role Evropského parlamentu při vytváření bankovní unie na portále EP.

ČR a bankovní unie na webu Ministerstva financí ČR.