Zaměřuje se na vyrovnání hospodářských a sociálních rozdílů mezi jednotlivými regiony (276 regionů ve 28 členských státech), a hraje tak zásadní roli při budování jednotného trhu. Kohezní politika je v současnosti umocněna na jednu stranu vznikem jednotné měny omezující možnost členských států eurozóny ovlivňovat ekonomiku prostřednictvím měnových kurzů, na druhou stranu vstupem 13 nových zemí, jejichž příjmy se nacházejí výrazně pod průměrem EU.

Vznik a vývoj politiky

Politika soudržnosti prošla za dobu své existence významným vývojem. Z politiky zaměřené na podporu regionů postižených útlumem těžkého průmyslu a na zaostalé venkovské regiony bojující o finanční prostředky se vyvinula v jednu z nejdůležitějších politik EU, která má Evropě zajistit konkurenceschopnost ve světě a pomoci čelit výzvám 21. století.

Finanční nástroje a iniciativy Společenství existují již od počátku integrace. V roce 1958 vznikl Evropský sociální fond (ESF), o čtyři roky později Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (EAGGF) a roku 1975 Evropský fond pro regionální rozvoj(EFRR). Na úrovní Evropské komise bylo v roce 1968 zřízeno Generální ředitelství pro regionální politiku.

Vznik politiky soudržnosti se datuje do 70. let, kdy do ES vstoupily státy s méně rozvinutou ekonomikou nebo silnými regionálními disparitami (Velká Británie, Dánsko, Irsko). Roku 1972 byl přijat dokument, který regionální politiku označil za „zásadní faktor posilování Společenství“. Legislativu pro integrovanou regionální politiku ale zavedl až Jednotný evropský akt (JEA) v roce 1986. Důležitým impulsem pro regionální politiku bylo také rozšíření o Řecko, Španělsko a Portugalsko a přijetí plánu na vznik jednotného trhu.

Po přijetí Jednotného evropského aktu došlo k rozvoji politiky soudržnosti ve vztahu k jednotnému vnitřnímu trhu a zaměření na podporu méně rozvinutých oblastí. Hospodářská a sociální soudržnost se stala jedním z cílů Společenství a byly zavedeny základní principy politiky soudržnosti: princip koncentrace, programování, partnerství (komplementarity) a doplňkovosti (adicionality).

V červnu 1988 Evropská rada zdvojnásobila rozpočet strukturálních fondů (68 miliard ECU) a přijala první regulaci, která je zahrnula pod politiku soudržnosti.

Maastrichtská smlouva od 1. listopadu 1993 zavedla nové nástroje (Fond soudržnosti), instituce (Výboru regionů) a principy (subsidiarita). Po summitu v Edinburghu v prosinci 1992 se rozpočet na fondy opět zvýšil a představoval již třetinu rozpočtu EU, celkem 200 miliard ECU.

Od března 2000 ovlivňovala politiku soudržnosti hlavně Lisabonská strategie a připravované rozšíření Evropské unie, ke kterému došlo v květnu 2004. Východní rozšíření o 10 států zvýšilo populaci EU o pětinu, HDP ale pouze o 5 procent. Podle statistik byl průměr HDP na obyvatele nových členských zemí pod polovinou průměru unie. Téměř všechny oblasti se mohly ucházet o nejvyšší možnou podporu ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti.

Rozhodnutím Evropské rady z března 1999 se rozpočet Politiky soudržnosti zvýšil na 213 mld. eur a dalších 22 mld. bylo přiznáno novým členům pro období 2004-2006. Program PHARE, který existuje již od roku 1989, doplnil nástroj předvstupních strukturálních politik (ISPA) a zvláštní předvstupní program pro rozvoj zemědělství a venkova (SAPARD).

Podíl politiky soudržnosti na rozpočtu EU stále stoupá. Po zemědělské politice jde o druhou největší položku rozpočtu EU. Zatímco výdaje na zemědělství postupně klesají, peníze pro regiony se zatím vždy zvyšovaly. (zdroj: Evropská komise)

Cílem regionální politiky je podpora vytváření pracovních míst, konkurenceschopnosti firem, hospodářského růstu, udržitelného rozvoje a zlepšování kvality života občanů. Kvůli naplnění těchto cílů a řešení rozvojových potřeb regionů EU bylo na politiku soudržnosti pro období 2014–2020 vyčleněno 351,8 miliardy eur, tedy téměř třetina celkového rozpočtu EU. Nicméně s přihlédnutím k národním příspěvkům a dalším soukromým investicím, odhaduje se dopad politiky soudržnosti v letech 2014–2020 na přibližně 450 miliard eur.

V období 2014–2020 je regionální politika realizována prostřednictvím tří hlavních fondů: Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) a Fondu soudržnosti (FS) a Evropského sociálního fondu (ESF). Spolu s Evropským zemědělským fondem pro rozvoj venkova (EZFRV) a Evropským námořním a rybářským fondem (ENRF) tvoří Evropské strukturální a investiční (ESI) fondy.

Regionální politika poskytuje v současném období rámec pro investice k plnění cílů strategie Evropa 2020 pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění.

Do roku 2020 by mělo dojít k naplnění pěti základních cílů:

1. Zaměstnanost: zaměstnáno 75 % lidí ve věku 20–64 let
2. Výzkum a vývoj: investovat 3 % HDP EU do výzkumu a vývoje
3. Změna klimatu a energetická udržitelnost:

• snížení emisí skleníkových plynů v EU o 20 % oproti úrovni z roku 1990
• 20 % energie z obnovitelných zdrojů
• 20% nárůst úspory energie

4. Vzdělání:

• snížit počet studentů, kteří nedokončí vzdělání, o 10 %
• minimálně o 20 milionů méně lidí zasažených nebo ohrožených chudobou a sociálním vyloučením

5. Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení: Minimálně o 20 milionů méně osob se znevýhodněním a lidí ohroženým chudobou či sociálním vyloučením

Období po roce 2020

Návrh pro regionální rozvoj a politiku soudržnosti po roce 2020 Komise zveřejnila v červnu 2018. Komise deklarovala, že chce „modernizovat politiku soudržnosti, jejímž cílem má být růst hospodářské a sociální konvergence a pomoc regionů“. K zásadnějším změnám by v rámci této politiky docházet nemělo.

S rozpočtem ve výši 373 mld. eur v závazcích na období 2021–2027 chce kohezní politika snížit rozdíly napříč EU. Hlavním cílem návrhu je politiku modernizovat, zjednodušit a připravit ji na nové výzvy. Podle návrhu mají nakonec pro nějakou formu financování zůstat způsobilé všechny regiony EU. Existovaly totiž i jiné, restriktivnější návrhy. 

Přidělování finančních prostředků v období 2021-2027

Zdroj: Individuálnější přístup k regionálním potřebám

Jedenáct tematických cílů, které jsou uplatňovány v rámci programového období 2014–2020, bylo přetransformováno do pěti politických cílů. Hlavní oblasti zájmu nicméně zůstaly zachovány. ČR by z unijního rozpočtu měla na kohezní politiku čerpat 17,8 miliard eur v cenách roku 2018 (20,1 miliard eur v běžných cenách). Ve srovnání se současným obdobím se jedná o snížení o 2,7 miliard eur.

Zdroj: Rozpočet EU pro budoucnost – Regionální Rozvoj a Soudržnost

Etapy regionální politiky

• Na základě návrhu Evropské komise určuje Rada EU a Evropský parlament rozpočet strukturálních fondů a pravidla jejich využívání.
• Ve spolupráci s členskými zeměmi Evropská komise navrhuje „strategické obecné zásady Společenství pro soudržnost“, tj. rámcový strategický dokument pro politiku soudržnosti, který má zajistit sladění plánů členských států s prioritami EU (podpora inovací, podnikání, znalostní ekonomiky, vytváření pracovních míst a zvyšování jejich kvality).
• V souladu se strategickými obecnými zásadami a za dialogu s Komisí je pak každým členským státem vypracován vlastní „národní strategický referenční rámec“. Národní strategické referenční rámce musí být Komisi odevzdány do pěti měsíců od přijetí strategických obecných zásad. Referenční rámec určuje strategii členského státu a uvádí seznam „operačních programů“, které stát hodlá provádět.
• Pokud nejsou vážnější připomínky, části referenčního rámce a každý z operačních programů jsou schváleny Evropskou komisí. Operační programy představují priority státu (nebo regionů) a koncepci využívání programů. V případě zemí a regionů, na něž se vztahuje cíl „konvergence“, musí být 60 % výdajů přiděleno na priority vyplývající z lisabonské strategie EU (podpora růstu a zaměstnanosti). V případě zemí a regionů, na něž se vztahuje cíl „konkurenceschopnost a zaměstnanost“ je to 75 % výdajů.
• Po schválení operačních programů Komisí je úkolem členského státu a jeho regionů zajistit provádění programů, tj. vybrat projekty z těch, které každým rokem vznikají, a zajistit jejich kontrolu a hodnocení. Veškerou tuto práci provádějí tzv. „řídící orgány“ fungující v rámci jednotlivých zemí či regionů (v ČR je to Ministerstvo pro místní rozvoj).
• Komise se zaváže k výdajům, aby členskému státu umožnila zahájení programů
• Komise proplatí výdaje certifikované členským státem
• Komise se podílí na sledování operačních programů společně s členskými státy a obě strany po celé programové období 2014-2020 předkládají strategické zprávy

Mechanismus hlasování, legislativa

Politika hospodářské a sociální soudržnosti je tradiční politikou zakotvenou již Smlouvou o založení ES. Právním základem pro legislativu v této oblasti jsou čl. 158-162 Smlouvy o ES.

Politika je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná) politika. To znamená, že realizace samotné regionální politiky spočívá na členských státech, zatímco koordinace a harmonizace náleží do nadnárodní neboli komunitární působnosti.

V souvislosti s Lisabonskou smlouvou se zavádí tzv. třetí dimenze kohezní politiky – územní soudržnost, která je zakotvena v čl. 158 Smlouvy o založení ES ve znění Lisabonské smlouvy. Jasná definice uvedeného pojmu bude však ještě předmětem dlouhých diskusí.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy v této oblasti má Evropská komise. Legislativa politiky soudržnosti se sestává z celkem 5 nařízení:

• „obecné“ Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 z 11. července 2006: definuje cíle, principy, základní pravidla programování, řízení, financování, monitorování, kontroly pomoci ze SF a FS
• Nařízení Rady (ES) o Fondu soudržnosti (FS) č. 1084/2006 z 11. července 2006: definuje poslání, oblasti intervence a podmínky podpory FS
• Nařízení EP a Rady o Evropském fondu regionálního rozvoje (ERDF) č. 1080/2006 z 5. července 2006: definuje zaměření aktivit podporovaných ERDF (výrobní investice, infrastruktura, další rozvojové iniciativy) podle jednotlivých cílů, detaily programování a implementace EÚS; způsobilost bydlení
• Nařízení EP a Rady o Evropském sociálním fondu (ESF) č. 1081/2006 z 5. července 2006: definuje poslání, zaměření aktivit podporovaných ESF (měkké investice)
• Nařízení EP a Rady o Evropském seskupení pro územní spolupráci (ESÚS) č. 1082/2006 z 5. července 2006: napomáhá realizaci cíle EÚS

	Evropský parlament	Rada	Výbory ke konzultaci
Obecné nařízení	souhlas	jednohlasnost	HSV & VR
Nařízení o FS	souhlas	jednohlasnost	HSV & VR
Nařízení o ERDF	spolurozhodování	kvalifikovaná většina	HSV & VR
Nařízení o ESF	spolurozhodování	kvalifikovaná většina	HSV & VR
Nařízení o ESÚS	spolurozhodování	kvalifikovaná většina	HSV & VR

zdroj: Euroskop

Změny po Lisabonské smlouvě

Lisabonská smlouva rozšiřuje ustanovení týkající se politiky soudržnosti explicitním zařazením tzv. územní soudržnosti mezi cíle EU. Dle čl. 174 Smlouvy o fungování EU (SFEU) má být v rámci evropských regionů věnována zvláštní pozornost především venkovským oblastem, oblastem postiženým průmyslovými přeměnami a regionům, které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami, jako jsou například nejsevernější regiony s velmi nízkou hustotou obyvatelstva a ostrovní, přeshraniční a horské regiony.

Lisabonská smlouva zavádí do právního rámce EU místní a regionální dimenzi: do definice zásady subsidiarity (čl. 5 odst. 3 Smlouvy o EU), podle níž EU jedná pouze tehdy, pokud může být výsledků lépe dosaženo na úrovni EU než na úrovni členských států, je vložen odkaz na místní a regionální úroveň. Dále je výslovně stanoveno, že Unie respektuje národní místní a regionální samosprávu (čl. 4 odst. 2 SEU) a podporuje územní (jakož i hospodářskou a sociální) soudržnost (čl. 3 odst. 3 SEU).

Smlouva posiluje pozici Výboru regionů, kterému je umožněno obrátit se na Soudní dvůr EU, jestli že se domnívá, že došlo k porušení principu subsidiarity v oblastech, kde má být dle SFEU konzultován (čl. 8 Protokolu o používání zásad proporcionality a subsidiarity).

Výbor pro regionální rozvoj
Instituce EU a regionální politika

• Evropská komise. Odpovědnou komisařkou je Elisa Ferreira. Problematika spadá pod Generální ředitelství pro regionální a městskou politiku, které od roku 2016 řídí Lucemburčan Marc Lemaître.
• Evropský parlament. Portfolio spadá pod Výbor pro regionální rozvoj (REGI). V jeho čele stojí Younous Omarjee, z českých europoslanců v něm zasedá Stanislav Polčák a Ondřej Knotek.
• Výbor regionů – Komise pro politiku územní soudržnosti a rozpočet EU (COTER)
• Hospodářský a sociální výbor. Poradní instituce založena roku 1957, poskytuje odborné poradenství hlavním orgánům EU.

Regionální politika a ČR

Nařízení v oblasti politiky soudržnosti jsou aplikovatelná přímo, tzn. jednotlivá nařízení není nutné převádět do českého právního řádu prostřednictvím českého právního aktu, který stanoví práva a povinnost. Ministerstvo pro místní rozvoj je centrálním koordinátorem pro využívání fondů EU v ČR.

Českou právní úpravu politiky regionálního rozvoje stanovuje zákon č. 248/2000 Sb.,o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů.