Volný pohyb kapitálu má klíčové postavení mezi čtyřmi svobodami : teprve po odstranění všech překážek, které se kladly převodu peněz a přesunu kapitálu lze uvolnit bezbariérový pohyb zboží a služeb mezi členskými zeměmi, zajistit podmínky pro usazování v kterémkoli členském státě, pro pohyb pracovníků a zejména pro plně funkční finanční trhy: celoevropské působení bank, pojišťoven, investičních fondů, operací na trhu akcií.

Konkrétně volný pohyb kapitálu znamená:

• 1. Volný pohyb plateb: jde o platby za dovezené zboží a služby, transfery peněz migrujících pracovníků,
• 2. Volný pohyb kapitálu, jenž zahrnuje přímé a portfoliové investice, investice do nemovitostí, operace na finančních trzích (akcie a obligace), kolektivní investování, depozita, úvěry a půjčky, pojištění.

Očekávání od naplnění této svobody byla veliká : očekával se pozitivní efekt pro optimální alokaci kapitálu nejen uvnitř jedné země, výhodnější uložení úspor a výhodnější podmínky pro získání úvěru, rozšíření investičních aktivit probíhajících v členské zemi za rámec daný objemem domácích zdrojů. Vzniká prostředí pro celoevropské působení bank, pojišťoven, akciových burz a investičních fondů, na němž se posiluje konkurence s přínosem pro spotřebitele, občana i podniky. Pokud jde o členské státy, dalo se očekávat, že jejich měnová a rozpočtová politika bude vystavena prostřednictvím volných finančních trhů většímu tlaku a kontrole, což je bude nutit k tomu, aby prováděly mnohem disciplinovanější a obezřetnější hospodářskou politiku.

Přes tyto očekávané přínosy postupovala liberalizace pohybu kapitálu poměrně pomalu a úplné uvolnění pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi se datuje až k roku 1994. Souvisí to s tím, že Římská smlouva byla v tomto ohledu velmi opatrná a předpokládala, že liberalizace kapitálu mezi členskými zeměmi bude záviset na hospodářské situaci členských zemí, zejména pak na stavu jejich platebních bilancí. Jako pojistky proti pohybům kapitálu, které mohly vyvolat takové poruchy, se připouštěla „ochranná opatření“ proti odlivu kapitálu. Některé země, které tradičně kontrolovaly pohyb kapitálu do zahraničí (Francie nebo Itálie), nebyly připraveny na úplné uvolnění kapitálového pohybu. Silným podnětem k tomu bylo rozhodnutí o dokončení vnitřního trhu ke konci roku 1992 a orientace na přechod k měnové unii.

Úplná liberalizace pohybu kapitálu byla tak přirozeně zakotvena v Maastrichtské smlouvě, která výslovně zakazuje všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi a také mezi nimi a třetími zeměmi. Zakázána jsou také všechna omezení plateb. Ochranná opatření jsou přípustná jen za výjimečných okolností: když pohyby kapitálu do třetích zemí nebo z těchto zemí působí členské zemi vážné potíže ve fungování hospodářské a měnové unie. K jejich zavedení je ovšem nutný souhlas Rady.

Uvolnění pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi si vynutilo harmonizaci bankovních poplatků uvnitř zemí eurozóny (2001) a vytvoření již zmíněné Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA). Jak už bylo uvedeno, volný pohyb kapitálu si vynutil také opatření proti praní špinavých peněz (1991), jež byla zostřena v roce 2001.

Nařízení harmonizující náklady na vnitrostátní a přeshraniční platby v rámci eurozóny z roku 2001 bylo v roce 2009 zrušeno a nahrazeno nařízení bylo zrušeno a nahrazeno novým nařízením o přeshraničních platbách ve Společenství, což přineslo výhody rezidentům členských států, neboť poplatky za přeshraniční platby v eurech byly sníženy prakticky na nulu. Nařízení bylo poté změněno v roce 2019 s cílem snížit poplatky za přeshraniční platby mezi členskými státy v eurozóně a mimo ni.