Petr Placák, EUROSKOP, 8. května 1945
Dnes si Evropa připomíná výročí konce 2. sv. války, kterou rozpoutal německý nacismus (na základě paktu se stalinským Sovětským svazem). Symbolicky v tyto dny pobýval v Praze současný německý prezident Joachim Gauck.
Gauck přijel do Prahy 5. května na výročí Pražského povstání proti německým okupantům. „Není proto pro mne samozřejmost, že tu dnes mohu stát. Považuji to za dar a děkuji vám za něj,“ zahájil německý prezident svou návštěvu v České republice a z jeho strany to nebylo pouhé zdvořilostní gesto vůči sousedovi: reflexe zločinů minulosti je integrální součástí politika, který vyrostl v bývalé komunistické NDR, a do jehož životních osudů neblaze zasáhly obě totality: nacistická i komunistická.
Německý prezident Joachim Gauck a jeho český protějšek Miloš Zeman 6. května při návštěvě Terezína. Na snímku zleva Gauckova přítelkyně Daniela Schadtová, český prezident Miloš Zeman, bývalý vězeň z Terezína Tomáš Kosta, německý prezident Joachim Gauck, bývalý vězeň z Terezína Felix Kolmer, manželka českého prezidenta Ivana Zemanová a zástupce ředitele terezínského památníku Vojtěch Blodig. Na snímku na titulní straně je Joachim Gauck 7. května v museu továrny Škoda Auto v Mladé Boleslavi, která je symbolem úspěšné česko-německé ekonomické spolupráce. Foto čtk
Oproti dosavadním zvyklostem, kdy nově zvolení němečtí prezidenti na první zahraniční cestu jeli vždy do Paříže, Gauck zamířil opačným směrem, do Varšavy. Vrátil tak Německo do středoevropských souřadnic, z kterých byla jeho západní část vytržena v době studené války. V Polsku, kam jel už třetí den po složení prezidentského slibu, Gauck připomněl strašlivé zločiny nacistů, ocenil Polsko jako „evropskou zemi svobody“ a vyznal se ze svého starého obdivu k Polákům: v dobách NDR protirežimní východní Němci obdivovali „odvahu a rozhodnost, s níž se lidé v Gdaňsku, Krakově a po celé zemi pustili do boje za svobodu a občanská práva“. A podle Gaucka „revoluční změna v NDR uspěla i proto, že Poláci ukázali světu, že svobodu lze vybojovat pokojnou, mírovou cestou“.
Gauck tak de facto deklaroval, že francouzsko-německého usmíření, které dalo základ poválečné Evropě, nestačí, že zde existuje ještě druhá část tohoto aktu velkého projektu znovuobnovení Evropy, a tou jsou země střední a východní Evropy, které se dosud nacházely za železnou oponou. Druhá světová válka podle Gaucka neskončila v Evropě 8. května 1945, ale až s pádem komunistického impéria v roce 1989.
Jeho nynější návštěva v Praze je jen pokračováním výše uvedeného. To co platí o Polsku, platí i o Československu. Do Prahy zavítal Gauck už i po svém zvolení v roce 2012, kdy jako první německý prezident přijel do Lidic, aby se poklonil památce obětí. Toto úterý pak uctil památku zavražděných v Terezíně.
Němečtí národovečtí historici a politici si v minulosti české dějiny často přivlastňovali, Praha byla podle nich německé město, Karel IV. byl německý císař a Universita Karlova byla první německé vysoké učení. Když Gauck v projevu v Karolínu označil Prahu a zdejší universitu za symboly Evropy a evropské myšlenky a zakladatele university Karla IV. za toho, koho „bychom dnes nazývali Evropanem“, nemluvil jako nabubřelý německý kulturtrégr, ale s pokorou a s vědomím toho, že staleté soužití česko-německo-židovské kultury v Praze zničila právě agrese německých nacistů, bez které by nedošlo ani k poválečnému vyhnání českých Němců: smutným vrcholem vzájemného soužití byla podle něj okupace českých zemí nacistickým Německem a závěrečným aktem tohoto dramatu poválečný odsun Němců z Československa, kdy své domovy museli opustit vinní i nevinní bez rozdílu.
Z této neblahé minulosti nás osvobozuje a stejně tak i spojuje společný boj za svobodu a lidská práva. Gauck se jako bývalý evangelický kazatel v NDR pohyboval v prostředí disentu, které mělo spojení na aktivisty za lidská práva v tehdejším Československu. Jako už několikrát v minulosti i při současné návštěva označil Gauck za svůj velký vzor Václava Havla, někdejšího československého disidenta a prvního polistopadového prezidenta, „nebojácného, neúplatného a nezlomeného ani roky strávenými ve vězení“, který „svůj národ přivedl k demokracii a do Evropy“.
V diskusi na německé ambasádě v Praze na Malé straně, kde se na podzim 1989 psala jedna z kapitol dějin pádu režimu NDR, Gauck na adresu Havla prohlásil: „I pro nás Němce byl a je velmi obdivovanou osobností. Mezi Němci, kteří vědomě prožili konec komunistické diktatury, nebyl nikdo, kdo by si při slovu disident nevzpomněl na Václava Havla.“ Podle něj mohou Češi i Němci „pokládat za štěstí, že lidé jako Václav Havel a jeho boj za dosažení a udržení parlamentní demokracie se staly orientačními body naší společné paměti, a dokonce identity,“ prohlásil Gauck na závěr své třídenní státní návštěvy České republiky. Češi a Němci mohou nyní společně žít v míru ve sjednocené Evropě, ve které mají podle Gaucka jednu povinnost: „Už nikdy nepřipustit, aby mnohotvárnost byla zničena a násilí triumfovalo nad duchem.“
V čele našeho největšího souseda stojí prezident a kancléřka, kteří jsou „osudově“ přátelsky svázáni s dějinami Československa. Je ovšem otázka, zda této jedinečné konstelace, které se už nebude nikdy opakovat, dostatečně využíváme. A nemusíme se omezit jen na lidská práva – obchodní výměna České republiky s Německem je zhruba třicetkrát větší než s Čínou, která je založena na tom, že lidská práva potlačuje.
Autor: Petr Placák