11.08.2005
Proč je pravolevý konflikt neřešitelný? Protože všechny ideje už byly vysloveny a vyzkoušeny, stejně jako jejich kombinace.
Politici selhávají a voliči, oběti jejich ideologií, se od nich odvracejí s hněvem. Říkají „ne“ Evropě, protože jsou rozzlobení a zklamaní.
Tak vidí situaci v Evropě analytik Charles Hampden-Turner, působící v amsterodamské poradenské firmě Trompenaars-Hampden-Turner (www.thtconsulting.com) a na britské Cambridgské univerzitě. Nabídl však i řešení a vyložil je na pravidelném Evropském semináři ekonomického tisku ve francouzském St. Paule-de-Vence, který organizuje americká firma pro informační služby a technologie Unisys.
Zkamenělé pozice levice a pravice Hamden-Turner vyjadřuje čtyřmi dvojicemi protikladných možností, o které se vede boj: vyniknutí vs. rovnost, laissez-faire vs. zásahy vlády, podnikatelská Evropa vs. sociální Evropa, ziskovost vs. udržitelnost. Pravice dává přednost první hodnotě z každé dvojice, levice té druhé. Mnohem užitečnější je však tyto protiklady smířit, než se ostřelovat ze zákopů planého moralizování.
VYNIKNUTÍ VS. ROVNOST. Pokud boj konzervativců za možnost vyniknout vyzní proti jakékoliv rovnosti, skončí u podpory režimů minulosti. Pokud boj radikálů za rovnost odmítá jakoukoliv meritokracii, skončí v komunistické pasti.
Existují však příklady, kdy se podařilo komplemetární a synergické překlenutí těchto rozporů. Je charakteristické při spolupráci odborníků na novém úkolu, kde spolu musí jednat jako rovný s rovným, protože se jeden bez druhého neobejdou. Podle knihy Richarda Floridy Vzestup kreativní třídy vzniká 85 procent amerických inovací v pouhých 15 procentech populačních center Spojených států, jako je Křemíkové údolí a pobřeží u Los Angeles, Seattle, Cambridge (Boston), oblast New Yorku, texaský Austin a další, které jsou charakteristické vysokou úrovní vzdělávacího systému a egalitářskými vztahy mezi elitami.
Čím výše proniknete v informační společnosti, tím více vnímáte ostatní odborníky jako sobě rovné. S tím kontrastuje pojetí politické pravice, která hájí možnost vyniknout až po vznik hierarchie a vyloučení, i politické levice, která nyní dovolí soutěž, jen kdyby se někdo cítil opomenut, poznamenává Hampden-Turner.
LAISSEZ-FAIRE VS. ZÁSAHY VLÁDY. Američané a Britové vyčítají Evropské unii, že se pokouší uvědoměle řídit svoji budoucnost prostřednictvím vlád členských zemí. To je vnímáno jako návrat etatismu. Pravice je přesvědčena, že nejlépe vládne ten, kdo vládne nejméně. Nevadí jí korporace, které jsou mocnější než mnohé národní státy. Levice poukazuje na to, že zatímco politiky volíme, šéfové obchodních společností z voleb nevzešli; politici by proto měli dostat i v ekonomice slovo. Pravice namítá, že vláda, která chce „vybírat vítěze“, nakonec začne vybírat své politické favority. A tak se střídají známé argumenty až do omrzení…
Hampden-Turner je však přesvědčen, že lze nalézt třetí cestu, ve které jdou zásahy vlády s trhem, nikoliv proti němu.
Ukazuje to na příkladu Singapuru, jehož vláda je nucena rozhodovat na základě soutěže o tom, které korporace vpustí do země a které ne, protože všichni se na území tohoto nepatrného státu nevejdou. Posuzuje podnikatelský záměr podle dvou kritérií. Jakou míru znalostí zvažovaný produkt nebo služba vyžaduje? A zvýší, nebo sníží přidanou hodnotu na obyvatele Singapuru? Tato dvě kritéria orientují ekonomiku k vyšší technologické úrovni i k vyššímu bohatství. Vláda k tomu přidává péči o vzdělávací systém a připravuje potřebný počet graduovaných odborníků.
V této politice lze hledat vysvětlení, jak mohl v Singapuru vzrůst HDP z 600 dolarů na obyvatele v roce 1967 na 31 tisíc dolarů na obyvatele v roce 1997, tedy padesátkrát během třiceti let.
V posledních letech už se to Singapuru tolik nedaří, poznamenává Hampden-Turner, a důvod vidí v tom, že Čína začala kopírovat tuto politiku, takže tentokrát můžeme čekat její masivní dopad.
Když se však podíváme na politiku Evropské unie, dělá pravý opak. Místo, aby upřednosťovala hi-tech, dává přednost low-tech. Subvence pro zemědělskou politiku spotřebují 40 procent unijního rozpočtu a míří ke 2 procentům výrobců s nejnižší produktivitou. Je to nejen recept na nízký růst a nízké zapojení znalostí, ale také obrovský balvan na cestě ke spravedlivější spolupráci s Afrikou a dalšími oblastmi chudoby. Ke spolupráci, kdy vysoce vzdělané a vyspělé ekonomiky produkují zboží na odpovídající znalostní úrovni a umožňují chudším zemím, aby nás zásobovaly produkty střední a nižší technologické úrovně, jako je textil, oděvy, nářadí, jednoduchá elektrická zařízení a zemědělské výrobky.
Pokud však vytlačíme africké zboží z trhu naší subvencovanou produkcí, je marné zkoušet to nahrazovat zahraniční pomocí. Třetina světa zůstane hladová a my budeme utrácet obrovské prostředky pro nejslabší část své ekonomiky. Větší nesmysl si nelze vymyslet, soudí Hampden-Turner.
PODNIKATELSKÁ VS. SOCIÁLNÍ EVROPA. Pravice vyznává hodnoty podnikání, levice – příležitostně provázená křesťanskými demokraty – se orientuje na sociální Evropu, která nebude soutěžit dlouhou pracovní dobou, nízkými mzdami, vyvlastňováním práva na penzi a zásahy proti odborům. Vize sociální Evropy počítá s tržní soutěží korporací, ale ne na úkor kvality života zaměstnanců. Nestačí, aby rostlo bohatství akcionářů, ale prospěch musí být pro všechny. Vysoké mzdy musí být považovány za úspěch, nikoliv za prohru.
Problém je v tom, že v Německu, v zemi nejlépe placených dělníků světa, je obrovská nezaměstnanost, stejně jako ve Francii. Jde o to, aby se sociální kapitál vyplatil, konstatuje Hampden-Turner a poukazuje na zjevnou slabinu sociálních nároků, zaručených regulací – zaměstnanci necítí povinnost zvyšovat produktivitu, aby si udrželi tok výhod.
Odlišný přístup lze spatřit v malajsijských podnicích, kde jsou všechny stěny a někdy i místa na stropě polepeny potvrzeními o zlepšovacích návrzích zaměstnanců, které byly úspěšně realizovány k velké hrdosti jejich tvůrců. Když byla v závodě Intel na malajsijském ostrově Penang, kde je centrum hi-tech produkce této asijské země, zřízena mateřská školka, zaměstnanci přišli s návrhy na snížení nákladů a zvýšení produkce v rozsahu, který podniku vrátil jedenapůlnásobek toho, co školka stála. Podobně to bylo se závodní autobusovou dopravou. Hampden–Turner to označuje jako vzájemnost tříd, krok za přerozdělování směrem ke společné tvorbě bohatství.
Zajímavý pohled má Hampden-Turner na přistěhovalce. Upozorňuje na fakt, že přicházejí oproštěni od svého původního sociálního postavení, bez majetku, nemovitostí, jen s tím, co mají v hlavě. Mohou se definovat jen tím, co umějí, co mohou na trhu nabídnout a čeho postupně dosahují. Podle některých odhadů byla třetina hodnoty Křemíkového údolí vytvořena čínskými a indickými přistěhovalci, kteří přišli do USA po roce 1971.
Evropa má navíc nad Amerikou výhodu spočívající v tom, že si uchovává mozaiku národních kultur a nepředstavuje nějaký tavící kotlík, ve kterém všechny odlišnosti zmizí. Neexistuje něco jako stoprocentní Evropan, zatímco za Atlantikem je žádoucí být stoprocentním Američanem, součástí „morální většiny“ a sdílet společnou víru. Diverzita však může vést k anarchii. Potřebujeme diverzitu talentů se začleněním, zdůrazňuje Hampden-Turner. Evropu označuje za vysněnou unii individualismu, vítězství „koopetice“, slučující soutěž a spolupráci.
ZISKOVOST VS. UDRŽITELNOST. Ziskovost je tradičně hájena pravicí, zatímco udržitelnost levicí. V extrémní podobě jsou to „džusovači“ proti „objímačům stromů“. Rozpor se však dá překlenout nasazením technologií ve prospěch udržitelnosti. Nebude to bez překážek. Autobus s vodíkovými palivovými články předvedl Ballard z firmy Ballard Power Systems v ulicích Vancouveru už v roce 1983. Naivně pak nabídl Fordu, GM a Daimler-Chrysleru akcie své společnosti – a během osmi měsíců byl z této společnosti vytlačen.
Problém většiny nových technologií, nikoliv všech, totiž spočívá v tom, že narušuje nebo přímo rozrušuje existující infrastrukturu. Je přirozeným přáním stávajících sil, aby mohly kontrolovat změnu, a ty samozřejmě o rozrušení nestojí. Evropa však může využít své sociální inteligence a vysoké tolerance k diverzitě, aby zreorganizovala sociální systémy kolem nových udržitelných technologií.
Auta na palivový článek vyfukují jen čisté vodní páry a jsou prakticky bezhlučná. V době, kdy jsou mimo provoz, mohou fungovat jako zdroj elektrické energie. Jejich masové zavedení by samozřejmě narušilo dosavadní systém a přineslo zásadní změny řidičských dovedností, palivových stanic, údržbářských a opravárenských postupů, ale vedlo by i k zásadnímu zlepšení kvality života.
Proč tedy francouzská vláda, která tak ráda ukazuje směr všem ostatním, nevyčlení jednu provincii jako demonstrační oblast vodíkové ekonomie? Stejně dobře by mohla Evropská unie sponzorovat nějakou rozvojovou zemi, ve které by se rozvinul takový demonstrační projekt. Tam, kde infrastruktura neexistuje, nebude ani odpor proti změně.
Chceme-li prosadit technologii, kterou provází rozrušující vliv, musíme změnit celý systém. Klíčovou rolí reformovaného evropského společenství může být usnadňování systémové změny, vtažení do toho, čemu Schumpeter říkal „vír kreativní destrukce“. Evropa má v tomto ohledu větší potenciál než Amerika, je přesvědčen Hampden-Turner. Smíření ziskovosti a udržitelnosti by taky pomohlo, kdyby společnosti musely platit daň za veškerý odpad, který vyprodukují, ale tato daň by jim byla vrácena, jakmile by doložily jeho bezpečné zpracování. Pomohlo by to šíření poznatků, protože společnosti by neukládaly odpady tajně a beze svědků, pronásledovány policií, ale místo toho by přímo vyhledávaly inspektory, aby jim ukázaly svoji technologii a dostaly peníze zpět. Čištění může být velice výnosné.
NAKONEC ještě poznámka psychologa Mihala Czikzentmihalyho. Když dostal k recenzi tyto úvahy, doporučil ještě spárovat výzvy a schopnosti. Výzvy obvykle přesahují naše schopnosti, což je zdrojem obav, nebo schopnosti naopak přesahují výzvu, která je k dispozici, a je to nuda. Ale bývá i vzácný moment, něco jako prozření, kdy z nás výzvy ždímají nové schopnosti a schopnosti zase zvyšují laťku u výzev. Czikzentmihaly tomu říká toková zkušenost (flow experience), která má podobu vzrušujícího vzepětí, jež nás žene vpřed.
Co kdyby takové vzepětí nastalo, nabízí k úvaze Hampden-Turner, až elitní aktéři začnou šířit rovnost jako normu informační společnosti, až zásahy vlád povedou k ekonomice s vyšší – a nikoliv nižší – intenzitou znalostí, až evropský sociální model začne používat sociální kapitál tak, že to povzbudí podnikavost, se začleněním přistěhovalců, a až se naučíme prosazovat technologie, za kterými bude zůstávat zelenější a udržitelnější prostředí.
