31.08.2005
V nových pracovních smlouvách se zkušební doba prodlužuje na dva roky. Během této lhůty může firma kdykoliv zaměstnance na hodinu propustit, aniž by mu musela platit jakékoliv odstupné.
První srpnový víkend se Paříž vylidnila a Francouzi vyrazili na prázdniny. Premiér Dominique de Villepin si naopak naplánoval nejvýraznější sociální reformu, kterou Francie prošla za poslední roky. Speciálními dekrety prosadil liberalizaci vztahů mezi firmou a zaměstnancem.
V nových pracovních smlouvách se zkušební doba prodlužuje na dva roky. Během této lhůty může firma kdykoliv zaměstnance na hodinu propustit, aniž by mu musela platit jakékoliv odstupné.
Premiér prosadil, že lidé, kteří ztratí práci, dostanou vyšší podpory v nezaměstnanosti. Avšak jen ve chvíli, kdy si budou vylepšovat kvalifikaci anebo aktivně vyhledávat jinou práci. Zároveň snížil malým firmám povinné sociální odvody.
Villepin není velký liberál, inspiroval se v sociálním Dánsku. V Kodani vláda nenutí podnikatele dlouhými výpověďními lhůtami a vysokým odstupným, aby za ni dělali sociální politiku. Dělá ji sama. Lidem, kteří přišli o místo zaručuje podpory, které se příliš neliší od jejich původního platu. Zároveň je však nutí k rekvalifikacím a stálým dotazům na trhu práce. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) tomuto sociálnímu modelu říká „flexsecurity“.
Druhou Villepinovou inspirací bylo Španělsko. Tamní vláda se v osmdesátých letech potácela v marném souboji s dvacetiprocentní nezaměstnanosti. V systému zděděném po francovském režimu rozhodovaly o pracovních místech odbory a podnikové rady. V roce 1984 proto socialisté provedli jednoduché opatření: umožnili přijímat na krátké pracovní úvazky. Podnikatelé při nich mohli zaměstnance propouštět bez náhrad.
Dnes má třetina všech španělských zaměstnanců krátké pracovní úvazky.
V roce 1997, kdy nezaměstnanost klesla na 17 procent, přišel předseda středopravicové vlády José Maria Aznar s dalším jednoduchým krokem. Zkrátil podnikům povinnost vyplácet odstupné i při dlouhodobých pracovních úvazcích – namísto 135 dnů stačilo platit nejvýš 66 dnů.
Zároveň ulevil v sociálních odvodech každému, kdo zaměstnal ženy ve věku od 16 do 45 let, především ty, které chtěly začít pracovat dva roky po narození dítěte. Výhodné bylo zaměstnat lidi nad 55 roků. Proto se dnes španělská nezaměstnanost blíží deseti procentům.
Krátkými výpovědními lhůtami ve Velké Británii se inspirovali v Německu při reformě pracovního trhu, známé jako Hartz IV. V obou zemích však záleží především na dohodě mezi zaměstnavateli a odbory. Může se lišit podle oborů a podle věku zaměstnanců. V obou zemích takové kolektivní dohody dlouhodobě fungují a na rozdíl od Francie či Španělska není třeba zákoníku práce.
