29.09.2005
EU má s Čínou pozoruhodně rychle rostoucí obchodní deficit, což ve větší či menší míře platí o většině zemí světa. Jaká má být vlastně zvolena obchodní politika vůči záplavě čínských exportů s ohledem na vlastní výrobce a subdodavatele.
Dan Vořechovský ve svém článku Čína je proti EU tržním rájem (HN 21. září) oprávněně zpochybnil platnost termínu „socialismus“, který by měl vystihovat ekonomický systém soudobé Číny.
Většina textu se upíná k liberálně vypadajícím atributům současné Číny (například „štíhlá vláda prodává banky“) a vytváří dojem, že je to EU, kdo má k socialismu blíže, patrně s úmyslem společenství EU takto demaskovat v jeho perverzní podstatě. Jako by ale na nějakém „ismu“ záleželo. Projdeme-li text, lze si povšimnout řady nejasností a omylů.
Článek začíná tvrzením, že „EU o překot exportuje své výrobky, ale nerada vidí, když se do Evropy hrne import z Asie“. Vždyť ale Čína také o překot exportuje a nepouští snadno na svůj trh importy, a to v mnohem větší míře než EU. Ohlédneme-li se zpět jen o dvě poslední desetiletí, nelze si nevšimnout tuhého čínského ochranářství prostřednictvím přímých i skrytých nástrojů. Protekcionismus má však v Číně svou logiku a na Dálném východě je ostatně tato obchodní politika běžně praktikována (Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan).
EU má s Čínou pozoruhodně rychle rostoucí obchodní deficit, což ve větší či menší míře platí o většině zemí světa. Jaká má být vlastně zvolena obchodní politika vůči záplavě čínských exportů s ohledem na vlastní výrobce a subdodavatele, včetně těch zahraničních? Je racionální úplně otevřít trh, bez žádných podmínek? Tento rutinní problém se zpravidla řeší neideologicky.
To, že čínská vláda „vynakládá na svůj provoz jen 12 procent HDP“, je-li to pravda, je z nouze ctnost. Fiskální politika je jednou z největších slabin Pekingu. Centrální vláda si není schopna účinně poradit s masovými daňovými úniky, což v Evropě je v porovnání s čínskou realitou problém relativně málo závažný. Zlatá disciplinovaná Evropa!
Čínská vláda by vzhledem k řadě urgentních problémů své výdaje měla rozhodně navýšit – zejména například v sociální sféře, v ekologii, jejíž stav je neudržitelný, dále v investicích do infrastruktury a rozvoje zaostalých regionů, na stabilizaci bank, na hygienu a zdravotnictví, do školství či na zmírňování následků přírodních katastrof. Tak obrovský a komplikovaný stát, jako Čína, určitě nemůže mít „štíhlou“ vládu, ostatně také ji nikdy neměl.
Liberálně juchat nad prodejem čtyř státních čínských bank, které jsou za hranicí bankrotu, zahraničním subjektům je předčasné. Jejich sanace bude vyžadovat astronomické výdaje; navíc není jasné, kdy k prodeji dojde, jakým způsobem a do jaké míry.
A to není všechno: do konce roku 2006 bude prý finanční trh v Číně zcela liberalizován. Uvědomuje si autor, co to znamená – vzhledem k současnému stavu, kdy je finanční systém ČLR podle západních měřítek v tak chatrném stavu? Čína nemůže a nechce rychle liberalizovat svůj finanční systém, varování asijské krize v roce 1997 – 98 bylo velmi názorné. Opustit regulaci kursu měny nebo vpustit bez přípravných opatření záplavu zahraničního kapitálu, zejména krátkodobého, by bylo sebevraždou. Nepospíchat s liberalizací finančního systému je jednoznačně správný postup Pekingu.
Kde v seriózní literatuře autor našel údaj, že Čína rychleji snižuje míru domácí ochrany trhu, než se zavázala v rámci WTO, po letech hádek o tarify? Vezměme třeba ještě regulaci pracovního trhu. Co říká autor miliónům migrujících dělníků v Číně, kteří žijí v příšerných podmínkách? V ČLR navíc přece také existuje regulace pracovního trhu, z řady racionálních důvodů.
„Ztrátové státní firmy v důsledku tržního bankovnictví buď zkrachují, nebo budou zprivatizovány,“ soudí Vořechovský. Svatá prostoto. Něco takového žádná mentálně nenarušená vláda na světě nemůže připustit; reforma státních podniků asi potrvá po generace. Od skalních liberálů v Česku si Čína za to ovšem asi vykoleduje nadávky za „socialismus“.
Autor, sinolog, pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů
