30.09.2005
Ročně se do Maroka dostávají za účelem útěku do Evropy tisíce Afričanů, ze severu i z nejchudší oblasti pod Saharou. Rok od roku jejich počet dramaticky stoupá.
Kovový plot v Melille, nevzhledném městě na výběžku marockého pobřeží, je v očích Afričanů předělem mezi bídou a rájem. Stejně tak bariéra v Ceutě, druhé španělské enklávě na pobřeží Středozemního moře. Do obou míst nyní míří posily španělské armády, aby pomohly zvládnout nápor uprchlíků.
Utéct před africkou bídou se letos snaží mnohem více lidí, než bývalo zvykem.
V noci na včerejšek zemřelo v Ceutě pět běženců, desítky dalších byly v tlačenici zraněny. Kritická je situace i v Melille, kde na plot zaútočilo asi tisíc lidí.
Vzít vlastní žebřík, shromáždit skupinu několika set lidí, překvapit španělskou policii a ve zmatku se pokusit přelézt plot z Maroka do Evropské unie, to je zatím nejosvědčenější taktika běženců. V Melille se naposledy vyplatila asi stovce lidí.
„Používají vojenské metody a taktiku,“ stěžuje si na migranty guvernér Melilly Jose Chacon ve španělském listu El País.
Přístavy Ceuta a Melilla patří Španělsku již 500 let, Maroko si však na ně činí nároky od doby, kdy získalo v roce 1956 nezávislost. Madrid tyto nároky odmítá s tím, že historicky k marockému království nikdy nepatřily.
„O Ceutě a Melille se nebude jednat, obě jsou po staletí španělské, a to podle španělské ústavy i mezinárodního práva,“ prohlásil před dvěma lety tehdejší španělský vicepremiér Mariano Rajoy.
Tato skutečnost uprchlíkům vyhovuje. Brána do Evropy se posouvá blíže Africe.
Jedním z těch, kteří situace úspěšně využili, je třiatřicetiletý kamerunský běženec Jean-Charles. Zamířil do Evropy před třemi lety. První rok ale jen cestoval po Africe a dva strávil jako bezdomovec v Maroku. Čtrnáctkrát už šplhal na plot do Melilly, ale pokaždé ho odrazila policie. Dvaatřicetkrát ho Maročané zatkli a vyhostili do Alžírska. Pokaždé se vrátil, pěšky. Cesta trvá pět až osm dní.
„Žebral jsem peníze a jedl z popelnic,“ řekl třiatřicetiletý uprchlík britskému deníku Times.
Ročně se do Maroka dostávají za účelem útěku do Evropy tisíce Afričanů, ze severu i z nejchudší oblasti pod Saharou. Rok od roku jejich počet dramaticky stoupá. Platí nesmyslné peníze vlastníkům chatrných plavidel, které se přeplněné snaží dopravit migranty ke španělskému pobřeží.
Hraniční plot z ostnatého drátu stojí v Melille od konce devadesátých let. Bariéra za 35 miliónů dolarů je vybavená hlídkami, kamerami i optickými senzory.
Aby ji uprchlíci hůře překonávali, hodlá ji španělská vláda do konce roku zvýšit z nynějších tří metrů na šest. A uprchlíci, kteří se to dozvěděli, se pokoušejí projít na poslední chvíli.
Do letošního září španělská policie zaznamenala přes jedenáct tisíc pokusů. V devadesátých letech to bylo jen pár set ročně. Nájezdy jsou rychlejší, násilnější a účastní se jich velké skupiny lidí.
Na Ceutě se s takovými akcemi dříve nesetkali. Mrtví běženci ze středy přišli podle Španělů o život v tlačenici. Marocká strana tvrdí, že ve dvou případech zabíjely gumové projektily policistů.
„Teď jsem šťastný. Vlastně mnohem víc než šťastný. Nikdy jsem neztratil víru, že to dokážu. Až mě pošlou do vnitrozemí, začnu si hledat práci,“ řekl listu Times Kamerunec Jean.
Na rozdíl od většiny uprchlíků, kteří jsou chyceni nebo se utopí na moři, se mu podařilo proniknout do Evropy. Nemá doklad o původu, jeho země ho odmítne přijmout zpátky a španělská vláda bude nucena ubytovat ho s ostatními v uprchlických centrech.
Z nich pak Afričané odcházejí za nejistou budoucností. Ve Španělsku se často živí prodejem pirátských CD či, pokud mají štěstí, je někdo zaměstná na stavbách.
O problému běženců včera španělský premiér José Luis Zapatero jednal v Seville se svým marockým protějškem Drisem Džittúem. Někteří španělští politici Maroku vyčítají, že proti snahám o masovou emigraci nic nepodnikají, a tím ji nepřímo podporují.
