03.10.2005
Ještě doslova před pár měsíci byl turecký premiér Erdogan v anketě vlivného bruselského týdeníku European Voice vyhlášen za Evropana roku. Dnes to vypadá, že se to snad stalo na jiné planetě.
Ještě doslova před pár měsíci byl turecký premiér Erdogan v anketě vlivného bruselského týdeníku European Voice vyhlášen za Evropana roku. Dnes to vypadá, že se to snad stalo na jiné planetě. Obraz Turecka se změnil z dlouholetého uchazeče o členství v ES a EU v jakéhosi ideálního „nepřítele“, který může skoro za všechno (včetně krachu evropské ústavy) a který v případě svého vstupu do EU podryje samotné základy evropské civilizace. Triumf slaví pokrytectví kořeněné populismem. Gradující debata na téma tureckého členství v EU se pro řadu evropských politiků stala ideálním prostředkem k odvedení pozornosti od jejich vlastní programové krize, od bezradnosti, co si dál počít s evropským projektem.
Přitom všichni političtí realisté přece věděli jedno: Turecko v mnoha ohledech zdaleka není ideální kandidát na členství v EU, jak ekonomicky, tak politicky. Musí ujít ještě velmi dlouhou cestu, bude na ní pod velmi ostrým drobnohledem. Právě proto Turecko nevstupuje do EU ani zítra, ani za rok, ani za 5 let. Nicméně nikdy žádný relevantní orgán EU nezpochybnil legitimitu požadavku Turecka vážně se o členství v EU ucházet. Až teď, když mělo dojít k naplnění všech veřejně vyslovených dlouholetých slibů a závazků EU vůči Turecku, mnozí šlápli na brzdu. Raději by Turecko ponechali v roli nárazníkové zóny mezi Evropou a islámským světem.
Privilegovaný nárazník
Existuje celá řada strategických důvodů, proč zahájit rozhovory o členství s Tureckem. Zdůrazněme alespoň jeden: perspektiva tureckého členství se stane katalyzátorem budoucího směřování EU. Ta buď bude pokračovat v současném směru, v budování uzavřené „pevnosti Evropa“, defenzívně se vymezující proti USA, Číně, Indii nebo svému „blízkému zahraničí“ (ať už kulturně nebo i nábožensky) a konzervující neudržitelnou minulost v podobě svých ekonomických či sociálních modelů, ochranářských politik, přerozdělování.
V takové EU si nejen Turecko bude těžko hledat místo. Nebo dojde ke změně unijního paradigmatu směrem k pružné, otevřené, flexibilní struktuře, schopné reagovat na výzvy 21. století, neodmítající nezbytné ekonomické, sociální a institucionální reformy. Taková „inkluzívní“ EU se samozřejmě nemusí bát ani Turecka, ani dalšího rozšiřování. A český postoj? Ještě donedávna jsme rozumně a logicky stáli mezi těmi, kdo nechtěli zahájení rozhovorů s Tureckem blokovat a vázat na další předběžné podmínky.
Buldozer vstoupil do hry
Také výtky ministru zahraničí, že byl v posledních dnech až příliš zticha, skryt ve stínu předsedy vlády, nejsou na místě – prostě jen zvolil k prosazování nové vládní linie subtilnější taktiku. Právě teď rozhodnout o cestě bývalých schönbrunnských c. k. židlí z Prahy do Vídně – co jiného to může být než rafinovaná symbolika obnovené středoevropské „hráze proti Turkovi“ ve stylu starého mocnářství?
Autor je poslancem EP za ODS
