24.10.2005
Nejbližší příležitost ke změně nerovnoprávného režimu má dvanáctka zemí, která využila přechodných období a zavedla restrikce na pohyb pracovních sil z Východu, příští rok.
Otevřou konečně staré členské státy nováčkům své pracovní trhy? Proč se toho stále bojí? A co nastane, pokud do evropského klubu vstoupí Rumuni a Bulhaři? Máme i my, kdo se dnes proti omezením bouříme, vyjednávat ochranné lhůty proti „balkánským zedníkům“?
Naděje ze Španělska, skepse od sousedů
Nejbližší příležitost ke změně nerovnoprávného režimu má dvanáctka zemí, která využila přechodných období a zavedla restrikce na pohyb pracovních sil z Východu, příští rok. Vycházet by měla ze zprávy Evropské komise o tom, jak se projevilo rozšíření na zaměstnanost v původních zemích. Ačkoliv s největší pravděpodobností vyzní zpráva pozitivně pro omezované země, k uvolnění trhu zatím pravděpodobně přistoupí jen Španělsko a pod jeho vlivem sousední Portugalsko. Španělské hospodářství je totiž na vzestupu a zažívá nejsilnější růst ze zemí eurozóny. Potřebuje tak pro jeho udržení nové a nové pracovníky.
Naopak Německo už signalizovalo, že přechodná období podrží celých sedm let, tedy až do roku 2011. Podobně Rakousko už ústy svého ministra hospodářství Martina Bartensteina se vyslovilo pro minimálně další tři roky. Premiér Jiří Paroubek nepochodil nedávno ani ve Francii, kde žádal, aby restrikce pro pracovníky z nových zemí byly odstraněny
Kromě Velké Británie, Irska a Švédska využily všechny staré země možnosti zavést restrikce, kterou jim dávají přístupové smlouvy osmi postkomunistických zemí. Pro Maltu ani Kypr, jako pro nejrozvinutější z nových zemí, omezení zavedena nebyla.
„Země, které omezení zavedly, čelí vysoké nezaměstnanosti a bojují také s pomalým ekonomickým růstem. V takové situaci politici nemohou uvolnit hranice a vysvětlovat pak lidu, že zaměstnanost neroste a není to proto, že přijeli levní pracovníci z Východu,“ říká Aurore Wanlinová z britského Centra pro evropskou reformu. Francie a Německo trpící vysokou nezaměstnaností si omezení podrží, co nejdéle to půjde.
„Obávám se, že země, které zavedly restriktivní opatření, v nich budou pokračovat po celých sedm let. Významným faktorem bude, že tyto země stále nemají reformovaný pracovní trh, a tím pádem je formální nabídka pracovních míst nízká. Není politická vůle tento trh reformovat, na druhou stranu si politici nemohou dovolit ve chvíli, kdy velké procento obyvatel je bez práce, jen tak uvolnit trh,“ dodává David Kernohan z bruselského Centra pro evropská politická studia.
Invaze se nekoná, ale strach zůstává
Jsou však polští instalatéři či čeští zedníci, kterými před vstupem nových zemí vyhrožovali politici a média na Západě, opravdu takovou hrozbou? Nedávná studie neziskové organizace European Citizen Action Service (ECAS) ukazuje, že masívní nálet na lukrativní mzdy v bohatších státech unie ze strany Východoevropanů se nekoná.
Pravdou je, že nejvíce přistěhovalců do starých zemí přišlo z Polska, okolo 450 tisíc. Nicméně to je logické, Poláků je prostě nejvíc mezi obyvateli nováčků unie. Nejméně se za prací ženou Slovinci a neochotní opustit svou zemi jsou také Litevci. „Například jen něco málo přes 1,3 procenta Litevců chce odejít za prací do zahraničí, přes 73 procent naopak o takové možnosti nechce ani slyšet,“ uvádí studie, kterou vypracovala Julianna Traserová z ECAS.
Lidé chtějí zůstat se svými blízkými, v prostředí, které znají, v němž vyrostli. Tak vysvětlují psychologové fakt, že jen jedno procento obyvatelstva z osmičky nových členských zemí je ochotno se za prací stěhovat přes hranice. Opačný směr by volilo ještě méně lidí.
Dalším odrazujícím faktorem je procedura v řadě států, která brání vstupu na pracovní trh dané země. Studie ECAS to ukazuje na příkladu Francie, která má ostatně snad nejkomplikovanější proceduru přijímání pracovníků ze zahraničí.
Francouzská výjimečnost, britové chtějí zubaře
Nejdříve musí zájemce z nových zemí unie najít zaměstnavatele, který jej chce zaměstnat nebo alespoň v budoucnu bude chtít. S tímto se musí zaregistrovat na francouzské obdobě pracovního úřadu, který požadavek převelí na pobočku, která odpovídá místně potenciálnímu zaměstnavateli. Tato pobočka zhodnotí zájemce z hlediska profesní způsobilosti a schopnosti najít ubytování. Pokud takový člověk projde, je přesunut na obdobu cizinecké policie a úřad pro přistěhovalce. Pak musí cizinec požádat o právo zůstat ve Francii déle než tři měsíce. Kromě toho je povinná zdravotní prohlídka. Se všemi dokumenty, které touto procedurou získal, je následně zájemce o práci nucen jít na cizinecký úřad, který mu udělí konečné povolení pobytu s možností pracovat. „Není to spíš odrazující faktor od migrace za prací?“ ptají se autoři zprávy.
Zvyšují však opravdu ti, kterých se Západ tak bojí, nezaměstnanost a snižují ceny práce? (Ve Francii se instalatéři báli, že polští instalatéři budou ochotni pracovat za necelá čtyři eura za hodinu jako doma, namísto bezmála 23 eur, jak jsou zvyklí Francouzi. Vzhledem k tomu, že jich do Francie přišly necelé dvě stovky, nemohli s cenami nějak výrazně zahýbat).
Tři země otevřely východním pracovníkům své brány zcela: Velká Británie, Irsko a Švédsko. Poslední jmenovaná země dokonce bez omezení k přístupu ke svému štědrému sociálnímu systému. Všechny tyto tři státy patří v unii k těm s nejnižší nezaměstnaností. Ve všech třech se projevily základní ekonomické poučky: přicházeli ti, kterých bylo zapotřebí. Dělníci, instalatéři, ale i dentisté z Polska, Česka či Maďarska plnili místa, která nebylo možné v těchto zemích vlastními lidmi pokrýt.
Například v Británii pracuje už nyní na dvě stě polských zubařů a Britové volají po dalších. V Polsku tak dokonce vzniklo centrum, které vzdělává dentisty nejen v britském zdravotním systému, ale také v technické a každodenní angličtině. Na ostrovy tak má zamířit bezmála dalších 250 polských dentistů.
Celkově do Británie přijelo na 175 tisíc pracovníků z nových zemí unie. Jiné než britské statistiky naopak hovoří o padesáti tisících, na čemž je patrné, jak jsou statistická měření ošidná. A přesto, že vláda předpokládala původně jen asi deset tisíc zájemců, pracovní trh to nijak nepokřivilo. „Podle odhadů britské vlády přistěhovalci pomohli britské ekonomice 500 milióny liber, o sociální pomoc se pak přihlásilo jen 50 přistěhovalců,“ uvádí Wanlinová z britského Centra pro evropskou reformu
Ani Švédsko jako nejvstřícnější ze starých členů unie se nesetkalo s problémy. Do země přijelo necelých dvaadvacet tisíc „gastarbeiterů“. Tradičně štědrý stát, co se různých sociálních dávek týče, rozhodně nezačal kvůli novým přistěhovalcům krvácet. Na sociálních dávkách za rok od vstupu nových zemí do unie vyplatil jen osmnáct tisíc eur těm, kdo si jej zvolili za svůj nový domov.
„Na těchto příkladech je jasně patrné, že nováčci starým unijním státům rozhodně neškodí. Právě naopak by bylo vhodné, aby všechny státy zrušily omezení. Vždyť volný pohyb pracovních sil je jedním ze základních principů unie. Země, které se otevřely, mají nižší nezaměstnanost a lidé v nich najdou práci rychleji. To jsou samá pozitiva, která by měla i ostatní státy přimět k tomu, aby se neuzavíraly a netrvaly na přechodných obdobích,“ myslí si Paul Hofheinz, prezident Lisabonské rady, bruselského sdružení ekonomů, kteří se zabývají především konkurencí v rámci Evropské unie.
Jak jsou na tom státy, které si svůj trh chrání? Trpí tamní pracovníci přílivem těch, kteří chtějí lukrativnější platy? Spíše ne. Dokonce v rozhovoru pro Financial Times si jeden z vůdců francouzských odborů posteskl, že mají málo instalatérů. Přitom polský instalatér se stal francouzským synonymem pro levnou pracovní sílu. Polsko nakonec reagovalo nápaditou kampaní, kdy blond instalatér z billboardů vyzývá: Zůstávám doma, přijeďte se podívat.
Vzhledem k tomu, že z osmičky bývalých komunistických států i přes všechny překážky získalo od května loňského roku pracovní povolení necelých deset tisíc lidí, jde o zanedbatelné číslo.
Z restrikcí má radost jen černý trh práce
Ani ostatní státy si nemají na co stěžovat. Třeba Nizozemí rozhodně nezažívá žádnou krizi. Počet udělených pracovních povolení pro obyvatele z osmi nových členů EU se mezi obdobím od května 2004 až do května následujícího roku zdvojnásobil na bezmála 25 tisíc. Přesto nelze říci, že by brali práci domácím. Ta je totiž v zásadě levnější. Nizozemští zaměstnavatelé totiž mají povinnost upřednostňovat holandské pracovníky. Na každého takového dostávají navíc šest eur na hodinu odvedené práce jako dotaci. Tím pádem se dostávají pod hranici mzdy, za niž jsou ochotni nebo vůbec schopni pracovat Poláci nebo Litevci.
K čemu nakonec vlastně omezení vedou? Mezi jiným k bujení černého trhu. Není totiž možné při volném pohybu osob lidem zabránit, aby se stěhovali po Evropě libovolně, kam se jim zamane. Tam si pak najdou práci, špatně placenou, bez jakýchkoliv sociálních výhod a především s nulovou ochranou, jakou normálně požívají zákonní zaměstnanci.
„Je to v podstatě strašné. Zaměstnavatelé tyto lidi zneužívají. Takové zaměstnávání jen přispívá šedé ekonomice a nikdo z toho v konečném důsledku nemá profit. Ale znám to velmi dobře z vlastní zkušenosti. Tady v Bruselu jsou mnozí lidé v nepříliš populárních zaměstnáních Poláci. A rozhodně na to nemají smlouvu se všemi zaměstnaneckými výhodami,“ upozornil Hofheinz z Lisabonské rady. Podle místních Poláci ovládají celkem bezpečně úklidový byznys, kdy málokterý Bruselan si uklízí sám, ale volá vždy profesionální firmu. Najít Poláky pak lze i například v trafikách na předměstích.
Nová krev ve staré zemi, Česko země zaslíbená
Kdo vlastně za prací na slibný Západ míří? Podle statistik z některých zemí jsou to převážně mladí lidé. Ti třeba v Británii tvoří až 82 procent přistěhovalců. Z více než šedesáti procent jsou to pak muži. A jen dvacetina z těchto migrantů si s sebou bere rodinné příslušníky. Takže rozhodně zátěž pro staré členské státy nepředstavují. Spíše naopak, tito lidé jsou schopni nastartovat ekonomiku k dalšímu růstu, shodují se odborníci.
Pro osmičku nových členských zemí unie to však představuje jistý problém. S mladými lidmi prchají na západ i nejperspektivnější pracovní síly a především „mozky“. Převážná většina z těch, co odcházejí, totiž má minimálně středoškolské, ale povětšinou vysokoškolské vzdělání. Že pak třeba filolog uklízí v domě bohatého Belgičana, je jiná věc.
Migrace pracovních sil však neprobíhá jen jedním směrem. Kromě toho, že minimální procento lidí ze starých členských zemí míří na trhy nováčků, vyměňují si nováčci pracovníky mezi sebou. Například právě Česká republika se stala cílem mnoha imigrantů z ostatních nových členských zemí. Ty mezi sebou žádná omezení pohybu nezavedly, naopak měly právo k odvetným akcím vůči starým členským zemím. Sáhlo k nim pouze Polsko a Maďarsko.
Ale zpět k Česku. Nejsilnější skupinou přistěhovalců z nových členských států jsou díky jazykové blízkosti Slováci. Těch v České republice podle dostupných údajů pracuje přes šedesát tisíc.
Shrnuto a podtrženo: trh s prací by se měl co nejrychleji uvolnit. Starým zemím to prospívá a novým to výrazně, až na únik mozků, neškodí. „Ti, co předpovídali obří příliv levné pracovní síly z Východu do starých členských zemí, se očividně zmýlili,“ uzavírá Tony Venables, šéf ECAS.
Další trable na obzoru: Turecko a Balkán
Podobná situace, jako nyní platí pro osmičku nováčků v unii, čeká taky na budoucí členy unie. Již v roce 2007 by se měli do klubu vyvolených přidat Rumunsko a Bulharsko. V jejich přístupových smlouvách, které již schválili například v Polsku, Maďarsku či na Slovensku (na české ano se zatím čeká), je stanovena stejná možnost pro členské země využít přechodných období. Všechny země tedy budou moci uplatnit vzoreček dva plus tři plus dva roky. U současných nováčků se čeká, že této možnosti nevyužijí. „O tomto se zatím nerozhodlo, to bude aktuální až těsně před vstupem. Jde však pouze o možnost, kterou nemusíme využít,“ uvedl Jan Kohout, český velvyslanec při Evropské unii. U starých členských států lze předpokládat, že uplatní stejné principy, jaké používají vůči nováčkům nyní.
A jak to bude s kandidátskými zeměmi Tureckem a Chorvatskem? „U Chorvatska se dá čekat stejný přístup jako při posledním rozšíření,“ říká Kohout.
„U Turecka rozhodně půjde o dlouhá, velmi dlouhá přechodná období. Nicméně vstup Turecka je velmi nepředvídatelný. Může vstoupit za deset nebo také 150 let a není možné odhadnout, jak v té době bude unie vypadat,“ dodává Wanlinová z britského Centra pro evropskou reformu.
Pracovní režim pro „nové“ ve starých zemích
Tvrdá restrikce. Pracovníci z nových členských zemí jsou ve stejném postavení jako obyvatelé z nečlenských států EU – Belgie, Finsko, Dánsko, Německo, Řecko, Francie, Lucembursko, Španělsko.
Kvótní restrikce. Země stanovily kvóty pro uchazeče z nečlenských zemí, kteří mohou být vpuštěni jako občané EU – Rakousko, Itálie, Nizozemsko, Portugalsko.
Bez omezení, bez dávek. Přístup na pracovní trh je bez omezení, ale pracovníci nemají nárok na sociální dávky – Velká Británie, Irsko.
Žádné restrikce. Švédsko.
Zdroje: ECAS, European Voice, Evropská komise
Kde nejčastěji a nejméně často nováčci pracují
Německo (stav na konci první poloviny roku 2004)
Celkem 455 765
Velká Británie (duben 2004 až květen 2005)
Celkem 175 000
Irsko (květen 2004 až květen 2005)
Celkem 85 000
Francie (květen 2004 až prosinec 2004)
Celkem 9994
Dánsko (květen 2004 až prosinec 2004)
Celkem 3250
Řecko (květen 2004 až únor 2005)
Celkem 580
Kde nejčastěji pracují Češi, Moravané a Slezané
Velká Británie 12 280
Rakousko 13 996 (společně se Slováky)
Německo 712 (nastálo)
Německo 6834 (sezónně)
Nizozemsko 1483
Poznámka: Rozdílnost v datech je dána různými obdobími, za něž národní statistické úřady dané charakteristiky sledují.
Zdroje: ECAS, European Voice, Evropská komise
