05.12.2005
Přístupové rozhovory budou trvat – neskončí-li z nějakého neočekávaného důvodu dříve – nejméně deset let. Tolik mají Turci na splnění úkolu, který lze shrnout do jedné věty: Musí Evropany přesvědčit, že jsou jedněmi z nich.
Nejproslulejší českou debatou o Turecku je nepochybně Jaroslavem Haškem sepsaná rozmluva Švejka, agenta rakouské tajné policie Bretschneidera a hostinského Palivce v hospodě u Kalicha. „Máš rád Turky, ty pohanský psy? Viď, že nemáš ?“ táže se Švejk hostinského, který odpovídá zdrženlivě: „Host jako host, třebas Turek.“ „Vojna s Turkem musí bejt, víc vám neřeknu,“ uzavírá pak diskusi k tématu Švejk.
Dnes jako by celá Evropa byla hostincem u Kalicha. Pro někoho jsou Turci usilující o vstup do unie spíše ti Švejkovi pohanští psi, jiným je bližší Palivcův pragmatismus a Turky považují za vítané hosty. Rozhovory o přijetí Turecka do Evropské unie, které začalo minulý týden porovnáváním legislativy EU a Ankary v oblasti školství, vědy a výzkumu, budí emoce a diskuse, které při rozšiřování unie o jiné nové členy neexistovaly.
Tak trochu jiné rozšíření
Odpůrci organizují mítinky a petice, znovu se hovoří o stovky let starých událostech, jako jsou turecké dobývání Vídně nebo expanze na Balkáně.
Rozšíření o Turecko je jiné, protože Turecko je jiné. Muslimský stát, jehož území z velké části geograficky na kontinent nepatří. Stát, který po svém přijetí bude mít zřejmě v unii nejvíce obyvatel, nejpočetnější armádu a i nejvyšší horu. Mont Blanc totiž převýší Ararat na turecko-arménské hranici.
Přístupové rozhovory budou trvat – neskončí-li z nějakého neočekávaného důvodu dříve – nejméně deset let. Tolik mají Turci na splnění úkolu, který lze shrnout do jedné věty: Musí Evropany přesvědčit, že jsou jedněmi z nich.
Že islám v tureckém podání není na překážku; že jejich nároky na dotace nezničí rozpočet unie; že jsou schopni trvalého hospodářského růstu a dodržovat evropské normy v oblasti lidských práv, svobody vyjadřování a podřízenosti ozbrojených sil civilním vládám.
Lék na úbytek populace?
Dnes má Turecko 72 miliónů obyvatel, Německo o devět více. V roce 2015 zůstane německá populace zhruba na stejné úrovni, zatímco Turecko bude mít díky vyšší porodnosti 82 miliónů obyvatel.
V Evropě sice panuje strach z turecké pracovní síly expandující na Západ, ale kontinent bude v budoucnu imigranty za prací potřebovat, aby udržel ekonomický růst nebo alespoň současnou úroveň.
A jestliže má být řešením tzv. inteligentní, řízená imigrace namísto přílivu ilegálních přistěhovalců, pak může Turecko v unii takové řešení nabídnout. V polovině století má mít Turecko téměř 100 miliónů obyvatel, relativně mladých s velkým podílem lidí v produktivním věku. Lidí ve „zbytku“ unie ubude a zestárnou: téměř třetině Evropanů bude přes pětašedesát let.
Al-Káida Turkům nefandí
Mezinárodní okolnosti evropským ambicím Ankary nepřejí. Důsledkem terorismu ve jménu islámu, který zasáhl svět od New Yorku přes Londýn a Madrid až k Egyptu a Indonésii, je evropský nárůst obav z muslimů. Současné nepokoje ve Francii to ještě podtrhly. A tak se za nechutí přijmout Turecko – byť jsou často jako důvody uváděny i ekonomika a lidská práva – skrývá především nechuť „pustit“ do Evropy další muslimy.
Rozptýlit tyto obavy bude pro Turky možná nejtěžší. Už proto, že to není pouze v jejich moci. Pokud bude Al-Káida pokračovat ve svém globálním džihádu a Evropa zažije další konflikty s přistěhovalci, postoj mnoha Evropanů se těžko změní.
Netypický islám
Turecko je každopádně netypickou muslimskou zemí. Republika striktně odděluje náboženství a politiku, v tom je stoprocentně evropská. Málokdo si dnes vzpomene, že takzvané šátkové aféry nezačaly ve Francii nebo Německu, ale v Turecku. Podle zákona nesmí žena v šátku vstoupit do školy nebo do úřadů, některé univerzity rozšířily zákaz i na muže s dlouhým plnovousem.
Zdaleka ne každý s tím souhlasí, šátek nosí například i Emine Erdoganová, manželka premiéra. Někdy proto vznikají absurdity: Erdoganová v šátku pila čaj v Bílém domě s manželkou amerického prezidenta Laurou Bushovou, zatímco v Turecku by takto oděná do prezidentského paláce nesměla.
Strach, že Turecko v unii bude znamenat posílení islámského fundamentalismu, neodpovídá realitě. Turecko je totiž vůči extremistům podstatně tvrdší než většina Evropy. Státní ředitelství náboženských záležitostí dohlíží na činnost všech 76 tisíc mešit a několika tisícovek imámů, kteří v zemi působí.
Jakmile někdo začne kázat násilí a nesnášenlivost, okamžitě končí. Zatímco některé evropské země – zejména Británie – tolerují nebo donedávna tolerovaly působení fanatiků, v Turecku nemají šanci nikoho veřejně oslovit.
„Přijetí Turecka by bylo pro Evropu dobrou investicí pro podporu tzv. západního islámu. Bohužel ale mnozí Evropané nevnímají fakt, že Turci jsou takovými západními muslimy, schopnými se do Evropy lépe a snadněji integrovat, než přistěhovalci z jiných islámských zemí.
Srovnání s Francií, která má muslimskou komunitu převážně ze severní Afriky a Německa, kde ji tvoří Turci, tento fakt jasně dokládá. Francie je místem nárůstu radikálního islámu v EU. Turci v Německu se mnohem lépe zapojili do německé společnosti než Severoafričané do francouzské,“ tvrdí turecký politolog Soner Cagaptay.
Turecký islám nejlépe charakterizuje největší ankarská mešita Kocatepe. V podzemí pod ní je velké nákupní centrum. Takové spojení by ve většině islámského světa bylo nemyslitelné. Dnem volna je v Turecku neděle místo tradičního muslimského pátku, ve zpravodajství v médiích – včetně počasí – výrazně převládají zprávy z Evropy nad islámským světem.
Stabilita po mnoha letech
Předmětem podezíravosti je i vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (APK), označovaná jako islámská. Její šéf a premiér Recep Erdogan v minulosti jako starosta Istanbulu proslul prohlášeními na hraně islámského fundamentalismu a loni se pokoušel prosadit zákon kriminalizující nevěru.
Drtivé vítězství jeho strany v roce 2002 ale přineslo ekonomickou i politickou stabilitu a na základní euroatlantické orientaci země se nic nezměnilo. Sami vůdci APK charakterizují svoji stranu jako tureckou obdobu křesťanskodemokratických evropských stran, a nikoliv obdobu radikálních islamistických seskupení na východ a jih od Turecka. Dosavadní bilance kabinetu jim dává za pravdu.
Rozdělená země
Turecko ovšem zůstává zemí mnoha podob, a to, i co se týče islámu. Noční bary, gay kluby a kvalitní pivo Efez, kosmopolitní Istanbul nebo letoviska na pobřeží Středozemního moře jsou velmi vzdálené od konzervativní jihovýchodní části země, kde ženy chodí zahalené a jen málokterá z nich pracuje. Některé vesnice na východě země atmosférou spíše připomínají Afghánistán než Evropu.
Podobně rozdělená je země ekonomicky. Třicet procent HDP se vytváří v oblastech kolem Istanbulu a Ankary, kde jsou příjmy až šestkrát vyšší než na východě země. S unií je Turecko už nyní hospodářsky spjato. Na celkové turecké obchodní výměně se podílí jedenasedmdesáti procenty.
Kdyby Turecko vstoupilo do unie dnes, bylo by nejchudším členem. Průměrný příjem v zemi tvoří jen 28 procent průměrného příjmu v nynější EU. V zemědělství pracuje čtyřicet procent pracovní síly. Bude však toto vše platit i za deset let? Výhledy pro tureckou ekonomiku jsou příznivé. Loni rostla o osm procent a inflace se ocitla na jednociferném čísle (devět procent) poprvé od roku 1972. Erdoganova vláda je po mnoha letech první, která o privatizaci velkých podniků pouze nemluví: prodala ropného giganta Tupras i společnost Turk Telekom.
Na zahraničních investicích jsou změny nejpatrnější. Těch přímých v Turecku nikdy mnoho nebylo, protože nejisté makroekonomické prostředí, korupce a nedostatečná právní ochrana investic pochopitelně příliš nelákaly. Podle deníku Financial Times směřovaly do Turecka ještě v letech 1995 až 2000 přímé investice ve výši pěti miliard dolarů, zatímco ve stejném období do Polska, Maďarska a České republiky dohromady 71 miliard.
Od roku 2003 ale investice prudce stoupají a vláda vylepšila podmínky pro zakládání firem. Odpadl systém několika povolení a nyní je v Turecku možné založit firmu se zahraničním kapitálem do čtyřiadvaceti hodin. Evropská komise sice ve své čerstvé listopadové zprávě tvrdí, že reformy se letos zpomalily, ale poprvé klasifikovala Turecko jako vyspělou tržní ekonomiku. To přivede další investory.
Přes 150 let reformování
Současné změny jsou jakýmsi třetím dílem v sérii reforem, kterými se Turecko vždy o něco přiblížilo Evropě. V letech 1839 až 1876 Osmanská říše poprvé začala s modernizací a přizpůsobováním zákonů podle evropského vzoru, například ústavou inspirovanou Francií. Po vzniku Turecké republiky v roce 1923 prezident Mustafa Kemal Atatürk jednoznačně a někdy i násilně přetočil Turecko politicky i hospodářsky na Západ. Nyní už Turecko chce být zemí přímo evropskou a nikoliv jen orientovanou na Evropu.
Důležitý kamarád: USA
Má jednoho vlivného přímluvce: Spojené státy. Pro ně je Ankara důležitým strategickým partnerem. Za studené války patřilo Turecko uvnitř NATO k nejvíce protikomunistickým státům a k nejspolehlivějším spojencům USA. Odmítnutí poskytnout americkým vojákům turecké území k útoku na Irák v roce 2003 sice spojenectvím otřáslo, ale jen na chvíli. Podobně se na turecké členství v unii dívá i Británie, která je mu nakloněna od dob, kdy vládla na Downing Street Margaret Thatcherová.
Poněkud pochybný je ale argument, že Turecko uvnitř Evropské unie může být mostem a prostředníkem dialogu mezi Západem a islámem. Turecko je ve všech směrech arabským i muslimských zemím dávno vzdáleno, mezi Araby a Turky navíc panuje jistá nevraživost, zděděná z dob osmanské nadvlády nad Blízkým východem. Vztahy mezi Evropou či USA na jedné straně a islámským světem na straně druhé ovlivní turecká kandidatura minimálně.
V reformách musí země každopádně pokračovat, respektive dotáhnout je do konce. Role armády už slábne, Národní bezpečnostní rada méně ovlivňuje rozhodnutí vlády, například v otázce politiky vůči Kypru. A letos vůbec poprvé v turecké historii je ve státním rozpočtu vyčleněna větší částka na školství než na armádu.
Začalo i uznávání Kurdů jako národnosti a vysílání v kurdském jazyce, byť zatím omezeně. Evropská komise žádá i konec mučení při vyšetřování, plně nezávislé soudy, zaručenu svobodu vyjadřování.
S tou má Turecko stále evidentně problémy. Těm, kteří kritizují represe proti Kurdům nebo popírání genocidy Arménů z počátku minulého století, stále hrozí trestní stíhání za propagaci separatismu nebo urážku turecké identity.
Nadšení ochládá
O tom, že většina obyvatel členských zemí unie Turecko příliš nevítá, se napsalo a namluvilo už hodně. V reakci na to ale klesá i zájem Turků o vstup do evropského klubu. Nechtějí se dobývat někam, kde o ně nestojí. Podpora tureckého členství poklesla během posledního roku z téměř osmdesáti procent na šedesát.
„Turecko přijalo už před mnoha lety zásadní strategické rozhodnutí o tom, že chce být spojeno s Evropou a Spojenými státy. Na tomto základním cíli se nic nemění,“ řekl HN profesor z Bilkentské univerzity v Ankaře Seyfi Tashan, který je přesvědčen o úspěšném začlenění země do EU.
Nejznámější turecký spisovatel současnosti a jeden z favoritů na udělení Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk předpovídá, že jeho země se nakonec zastaví na prahu unie a že to možná bude pro všechny lepší:
„Turecko se stále pohybuje směrem k Evropě, je stále více pozápadňováno. Ale ke splynutí nedojde. Zůstaneme někde mezi. Tureckým stylem je neustálá změna. To je náš osud, naše turecká cesta.“
Co zaznělo o Turecku v unii
„Evropě dala společnou identitu kultura. V tomto smyslu patří Turecko na jiný kontinent, který vždy byl v kontrastu proti Evropě.“
Benedikt XVI. ještě před tím, než se stal papežem
„Není možné, aby u stolu EU seděli představitelé státu, v němž stále pokračuje mučení.“
Jean-Claude Juncker, lucemburský premiér
„Turecko je Evropě blízké, ale není evropské.“
Valéry Giscard D’Estaing, bývalý předseda konventu, připravujícího Evropskou ústavu
„Turecko v unii potřebujeme.“
Jack Straw, britský ministr zahraničí
„Česká republika v EU spojence potřebuje a jsem přesvědčen i o tom, že Turecko může být jedním z nich.“
Václav Klaus, prezident ČR
„Turecko je mnohem méně evropské, než se mnozí Evropané domnívají.“
Benita Ferrero-Valdnerová, komisařka EU pro zahraniční vztahy
Turecko a EU
Turecká cesta do Evropy
