13.12.2005
Turecká snaha zavírat do vězení ty, kdo se nedrží oficiální linie, mne přesvědčuje, že jsem měl pravdu, když jsem byl proti zahájení přístupových jednání této země s Evropskou unií.
Šestnáctého prosince předstoupí před istanbulský soud jeden z nejslavnějších tureckých spisovatelů Orhan Pamuk, aby čelil obvinění z „urážky národní identity“, protože se vyslovil pro otevřenou diskusi o turecké genocidě půldruhého miliónu Arménů v letech 1915 a 1916. Pamukovi teď hrozí tříleté vězení. Turecká snaha zavírat do vězení ty, kdo se nedrží oficiální linie, mne přesvědčuje, že jsem měl pravdu, když jsem byl proti zahájení přístupových jednání této země s Evropskou unií.
V prosinci 1999 udělila Evropská rada Turecku status kandidátské země EU, z čehož logicky vyplývalo, že Turecko někdy vstoupí do unie. Rada pak požádala Evropskou komisi, aby do října 2004 rozhodla, zda Turecko plní politická kritéria členství – včetně demokracie, vlády zákona a respektu vůči právům etnických menšin. Ze třiceti členů Evropské komise jich 29 bylo pro, jediný jsem nesouhlasil.
Zpráva komise, kterou připravil Günter Verheugen, tehdejší komisař pro rozšíření EU, zmiňuje, že v roce 2003 podalo v členských zemích EU žádost o azyl 21 370 Turků a 2127 žádostí bylo přijato. Vlády členů EU tak slovy uznaly, že turecká vláda perzekvovala více než dva tisíce vlastních občanů.
Výčet nedostatků
Zpráva komise se zároveň zmiňuje o závažných pochybeních: porušování lidských práv včetně mučení pokračovalo, vliv armády byl i nadále vysoký, svoboda slova se nedodržovala, nemuslimské náboženské a kulturní menšiny se potýkaly s diskriminací a násilnostem na ženám nebylo dostatečně silně bráněno. Netolerance sahá až do špiček turecké vlády. Ministr zahraničí Abdullah Gül v Kodani zrušil tiskovou konferenci, když v publiku vyslídil kurdského novináře, jehož Dánové odmítli vyvést.
I kdyby se tyto nedostatky odstranily, Turecko by stále nemělo být přijato do EU. Křesťanství, feudalismus, renesance, osvícenství, demokracie a industrializace učinily z Evropanů to, čím jsou, ale neučinily z Turků to, čím jsou oni.
Nevyhnutelné důsledky
Přijetí Turecka by navíc nevyhnutelně vedlo ke vstupu Ukrajiny, Běloruska a Moldavska – a možná i Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. První tři z těchto zemí jsou rozhodně evropštější než Turecko. A i kdybychom ponechali tři kavkazské republiky stranou, ale zahrnuli nástupnické státy bývalé Jugoslávie, znamenalo by to vznik Evropské unie s přibližně pětatřiceti členy. Co by to bylo za unii?
Evropská unie není klubem přátel. Je založena na svobodě pohybu zboží, služeb, kapitálu a občanů. Evropská komise jakožto strážce unijních smluv musí tyto čtyři základní svobody chránit, což znamená, že někdy musí členské země přesvědčovat a případně i nutit ke změně zákonů. Členství v EU obnáší nutnost přijímat opatření, která hluboce dopadají na vnitřní záležitosti daného státu.
To nebude možné, pokud se členy unie stanou tak nesourodé země. Proto někdejší německý kancléř Helmut Schmidt prohlásil: „Přijetí Turecka by bylo více, než EU dokáže snést.“ Nejsilnější důvod proti vstupu Turecka je však ryze demokratický: většina obyvatel unie si ho jednoduše nepřeje.
Autor byl v letech 1999 – 2005 členem Evropské komise a je bývalým ministrem obrany Nizozemska
(c) Project Syndicate
