27.12.2005
Británie má za sebou jeden z nejbouřlivějších roků posledních desetiletí. Byl to rok, během něhož jedna událost střídala druhou, kdy se noviny plnily dobrými a vzápětí špatnými zprávami.
Británie je jiná než před rokem
Začátek roku přitom nebyl vůbec špatný. Počátkem února oznámila královská rodina, že následník trůnu princ Charles si v dubnu konečně vezme za manželku svou dlouholetou milenku Camillu Parkerovou-Bowlesovou. Reakce Britů byla nejdřív smíšená. Část z nich páru fandila, části to bylo jedno, ale hlasitě se ozývali zvlášť ti, kdo nemohou zapomenout na Charlesovu první manželku, princeznu Dianu.
Pečlivě připravované svatební plány ale začaly brzy brát za své. Nebylo jasné, zda a jak se vůbec může následník trůnu znovu oženit. Následovaly dlouhé diskuse o tom, jaký bude mít Camilla po svatbě titul a zda z ní někdy může být královna. Svatební obřad se musel přesunout z windsorského zámku na nedalekou radnici. A kvůli úmrtí papeže Jana Pavla II. se posouvalo i datum svatby na 9. duben. Nakonec ale pro královský pár dopadlo všechno dobře. Charles s Camillou si na svou stranu získali většinu médií i sympatie veřejnosti.
Blair potřetí
Na britské poměry nečekaný krok udělal i Blair. Voličům slíbil, že půjde o jeho poslední volby, a během kampaně podpořil jako budoucího vůdce labouristů svého nejbližšího spojence a soka v jedné osobě, ministra financí Gordona Browna.
Krátce po volbách Blair slavil vítězství na mezinárodním poli. V červnu odmítl návrh evropského rozpočtu předložený Lucemburskem, protože se odmítal vzdát britské rozpočtové slevy. Britové to vesměs vnímali jako vítězství nad odvěkým rivalem Francií a jejím prezidentem Jacquesem Chirakem. Další vítězství přišlo začátkem července. Londýn porazil Paříž a získal právo pořádat v roce 2012 Olympijské hry.
Terorismus v Londýně
Pomalu se ale do britských duší začal vkrádat strach a pochyby. Zvlášť poté, co se přesně dva týdny po prvních útocích pokusili o druhou vlnu atentátů další čtyři lidé. Útoky se naštěstí nezdařily, ale Londýn v dalších týdnech žil v obavách. Mnoho lidí přestalo jezdit metrem a autobusy. Na stanicích a nádražích kontrolovala cestující policie. Ta se po druhých útocích dopustila tragické chyby: v metru zabila nevinného Brazilce Jeana Charlese de Menezese. Celá Británie se ale musela smiřovat především s tím, že na Londýn útočili lidé, kteří se v ní narodili nebo dlouho žili. Britové najednou museli začít přemýšlet, zda jejich svobodná multikulturní společnost, kde vedle sebe žijí lidé různého původu a vyznání, skutečně funguje.
Národní náladě nakonec pomohl z kocoviny nečekaný úspěch. V sérii zápasů v srpnu a září porazil kriketový tým Anglie Austrálii a po 18 letech získal nejcennější kriketovou trofej zvanou Popel. Na boje s protinožci a na oslavy triumfu v Londýně se dívali nejen Angličané, ale snad všichni Britové.
Nakonec ale rok v očích mnoha Britů stejně skončil porážkou. Na prosincovém summitu EU v Bruselu dokázal Tony Blair dotáhnout unii k dohodě o příštím sedmiletém rozpočtu. Vzdal se ale při tom části britské slevy, aniž by dokázal přimět Francii k velkému ústupku ohledně zemědělských dotací. Většina Británie to přes Blairovu mediální ofenzívu vnímá jako zradu.
