27.12.2005
Polsko o sobě dalo vědět při vyjednávání o novém rozpočtu Evropské unie, kde se opět prosadila už pověstná polská vyjednávací brutalita, o níž se hovoří v kuloárech evropských institucí.
Nástup nového polského prezidenta Lecha Kaczynského do funkce den před Vánocemi připomínal korunovace králů, tak barvitě popisované v romantických knihách Henryka Szienkiewicze. Nechyběla mše ani slavnostní průvod hlavním městem. Završil se tak rok, který byl pro Polsko zřejmě nejvýznamnější od svržení komunistického režimu v roce 1989.
Lech Kaczynski a jeho bratr-dvojče Jaroslaw se dostali k moci po patnácti letech ve stínu jiných politiků.
Jaroslaw se rozhodl ve stínu i nadále zůstat a odmítl funkci premiéra, nicméně mezi politiky i analytiky panuje přesvědčení, že to bude právě on, kdo bude určovat hlavní politickou linii sociálně konzervativní vlády. Kaczynští slibovali založení nové, čtvrté polské republiky, která se definitivně odřízne od komunistické minulosti a zároveň bude po letech liberálních ekonomických reforem sociálně citlivější.
Ekonomové se nemohou shodnout, zda je nová vláda levicová, nebo pravicová. Přitom ještě v srpnu před volbami to podle průzkumů v Polsku vypadalo, že místo konzervativní revoluce čeká čtyřicetimiliónovou zemi revoluce liberální, že liberálové vyhrají parlamentní i prezidentské volby a naplní se sny všech vyznavačů teorií volného trhu.
„Tento rok s rozpočtem nic dělat nemohou, rozhodující pro další vývoj bude sestavování rozpočtu na rok 2007,“ řekl hlavní ekonom banky BPH Ryszard Petru v době, kdy se nová vláda formovala. Kaczynští slibovali široké sociální podpory v už tak dost štědrém sociálním systému za situace, kdy Polsko sklízí první plody svého členství v Evropské unii a vývoz průmyslových i zemědělských produktů roste. Otázka je, zda růst, který se letos zpomalil oproti roku 2004 o jedno procento, bude takový i příští rok. A ekonomové jsou v tomto bodu velmi opatrní.
Kaczynští také oživili ducha polského nacionalismu, který je více či méně intenzívně přítomen v polské politice neustále. Polsko, ještě vedené levicí, na jaře prožilo hlubokou krizi vztahů s Ruskem, podzim byl zase ve znamení zostření vztahů s Němci a Lech Kaczynski svými vyjádřeními po volbách jen zkoušel potlačit nedůvěru, kterou zahraničí, včetně Evropské unie, vůči nové vládě pociťovalo. „Já nechci žádné konflikty, chci přátelské vztahy se všemi, Němci, Rusy, visegrádskou skupinou,“ říkal den po svém zvolení, zatímco ještě v posledních dnech kampaně vypočítával, kolik musí Němci zaplatit za zničení Varšavy během druhé světové války.
Předvolební chvění na polské politické scéně se v létě přeneslo i do Česka, když se v Polsku začala vyšetřovat aféra spojená s privatizací českého koncernu Unipetrol polským Orlenem. Češi tak mohli naplno sledovat, jak se Poláci mezi sebou navzájem obviňují z korupce a vlivů tajných služeb, které byly, jsou a zůstanou obsesí všech polských politiků. Však první zásadní krok nové polské vlády se v listopadu týkal právě rozhodného převzetí kontroly nad tajnými službami a vytvoření nové superpolicie, která by měla potírat korupci, jíž je Polsko v zahraničí nechvalně proslulé.
Polsko o sobě dalo vědět i při vyjednávání o novém rozpočtu Evropské unie, kde se opět prosadila už pověstná polská vyjednávací brutalita, o níž se hovoří v kuloárech evropských institucí. I polští konzervativci a populisté, koketující s europesimismem, totiž dobře vědí, že pro rozvoj kdysi hlavně zemědělské středoevropské země jsou evropské fondy nezbytné. Polsko, věrný spojenec Spojených států, se přes všechny peripetie kolem korupčních politických skandálů a spory s ruským a německým sousedem díky sílící ekonomice a politickému hlasu v Evropské unii pomalu učí hrát roli regionální mocnosti, která mu byla v posledních dvou staletích upírána.
