A Political Suicide

Kniha A Political Suicide představuje jednu z nejnovějších monografií věnujících se britské politické scéně, respektive její konzervativní části. I přesto, že se zaměřuje na období osmdesátých a začátku devadesátých let, je Fowlerova práce stále velmi aktuální.

ANOTACE

Její autor, Norman Fowler (od roku 2001 doživotní Lord), působil mezi léty 1979-1990 jako ministr ve vládě Margaret Thatcherové, kde postupně spravoval rezorty dopravy, sociálních věcí a zdravotnictví. Po své rezignaci zastával mezi léty 1992-1994 funkci vedoucího kanceláře konzervativců, kde se potýkal zejména s problémem značné zaduženosti strany.

Ze své pozice tak mohl dokonale poznat příčiny (a ačkoli to sám nezmiňuje, bezpochyby se na nich i osobně podílet), které v roce 1997 vedly k drtivé porážce jeho strany labouristy a za které na dlouhá léta zaplatila svou nezvolitelností – než se konzervativci opět stali plnohodnotným soupeřem, strávili deset let v opozici a celkem pětkrát vyměnili předsedu. Není přitom bez zajímavosti, že až do svého pádu představovali konzistentně nejúspěšnější stranu v demokratickém světě.

Ve svém popisu vlády v osmdesátých letech se Fowler zaměřuje zejména na nízkou popularitu Thatcherové na začátku jejího mandátu a na její počáteční boje s kabinetem, na vzdor Británie vůči Evropskému společenství a na politiku privatizace. Dále analyzuje rozklad strany od vítězství Majora, přes jeho konfliktní vztahy s bývalou premiérkou, „černý podzim“ 1992, kdy došlo k vyloučení Británie z Evropského mechanismu směnných kurzů (ERM, European Exchange Rate Mechanism) a zhoršené vztahy s médii po odchodu železené lady.

Jako hlavní důvod debaklu konzervativců uvádí kromě skandálů i problém spolupráce v rámci kabinetu, kde se ministři soustředili především na svou vlastní agendu a odmítali podpořit předsednictvo (toto bylo z velké části příčinou pádu Majora, který coby ministr sám podrýval Thatcherovou, za což mu po svém odchodu z funkce oplatila jeho znemožněním v médiích, která Majora nikdy nepřijala). I když se autor soustředí zejména na problémy vlastní strany, zmiňuje i ostatní faktory, jako posun labouristů do středu politického spektra, kde konzervativcům přebrali část voličů, o které strana svými excesy přišla.

V samotném závěru Fowler nabízí své straně (a nejen jí) celkem devět lekcí s návodem, jak se vyvarovat chyb, které ji dovedli k pádu. Zde vyjmenovává například rozštěpení strany, její přílišný příklon doprava, který ji připravil o středové voliče, osobní útoky a skandály členů vlády, úplatky, soukromý sponzoring a nadstandartní vztahy s médii (v případě Thatcherové), které nikdy nemají dlouhého trvání (jak se ukázalo po nástupu Majora).

Zajímavý je autorův vztah k premiérce a posléze k Majorovi. Přes rozpory s Thatcherovou (zejména pokud jde o rozměr privatizace a příklon strany doprava) se během jejich společného působení autor čítal mezi premiérčiny oblíbence, přesto se v knize neprofiluje jako její bezmezný obdivovatel, ale ani kritik. Spíše než jednotlivé politické činy premiérky oceňuje, že ačkoli ne všichni členové vlády přišli na chuť jejímu konfrontačnímu stylu politiky, právě díky němu dostala ze svých ministrů to nejlepší. Fowler se po odstoupení Thatcherové neúspěšně snažil o roli mediátora mezi ní a jejím nástupcem.

Napsat kvalitní politickou biografii je umění. Pokud je příliš korektní, bývá často nudná, pokud je naopak přehnaně kritická, autor riskuje hněv a pomstu bývalých spolupracovníků, zatímco na čtenáře může působit zahořkle. Charakter biografie a způsob líčení událostí je často v souladu s působením příslušné politické osobnosti a stejně je tomu i v případě Normana Fowlera.

A Political Suicide je kniha neokázalá a za všech okolností loajální, ať už vůči Margaret Thatcherové nebo k Johnu Majorovi. Její hlavní význam spočívá v překročení autorovy původní ambice, kdy ta nebyla koncipována jako obhajoba vlastního Fowlerova působení v kabinetu, ale raději jako doporučení současným i budoucím konzervativcům, jak se vyvarovat starých chyb a vyhnout se tak opakování krize, kterou strana prodělala v devadesátých letech.

Díky svému dlouhému působení ve vládě mohl autor zblízka sledovat, jak jeho strana sama sebe doslova trhá zevnitř. Při pohledu na současnou britskou politickou scénu, se ale může zdát, že jsou to hlavně labouristé, kteří by tuto knihu měli zařadit mezi povinnou četbu: Gordon Brown momentálně zažívá období, které v mnoha ohledech připomíná situaci, se kterou bojoval i John Major těsně před svým pádem v roce 1997 – stejně jako on, i Brown se potýká s rozštěpením a skandály uvnitř vlastní strany, v jeho případě ještě umocněnými současnou ekonomickou krizí a stejně jako tehdy jsou i nyní britští voliči unaveni z dlouhé vlády jedné strany, která je podobně jako v případě konzervativců hlavní příčinou ponorkové nemoci v podobě vnitřních rozbrojů a sílících antipatií mezi členy kabinetu.

Analogii s New Labour v devadesátých letech lze pozorovat i v posunu partaje směrem do středu politického spektra a ve výměně stranického lídra, kdy Michalea Howarda (který byl těsně před Fowlerovou rezignací jmenován ministrem práce) nahradil v roce 2005 po poslední porážce strany David Cameron.

Naopak Labour s odchodem Tonyho Blaira bez ohledu na Brownovy kvality přišla o jednoho z nejvýraznějších lídrů, jakého za celou svou existenci měla a jehož osobnost bezesporu ovlivnila nárůst popularity strany v devadesátých letech.

Univerzálnost knihy jako varování pro nejen britské politické strany podporuje také fakt, že nereprezentuje konzervatizmus jako ideologii, ale rozebírá problémy, které mohou postihnout i jakoukoli jinou stranu mimo Británii. Přiložené citáty z autorových deníků z doby jeho působení v kabinetu zavedou čtenáře do exkluzivního prostření jednání i soukromých rozhovorů s Thatcherovou, Majorem, či Lawsonem a díky této formě umožňují daleko lepší pochopení zákulisních praktik strany, jako například rozdělení jednotlivých rezortů, nebo volby předsedy i situací, které byly zásadní pro její pád. Knihu tak ocení nejen studenti britské politiky, ale zejména samotní politici, pro které je cennou ukázkou, jak nejednotnost, skandály a rozpory uvnitř strany mohou zničit její reputaci a učinit ji nezvolitelnou.

Pro Euroskop napsala Hana Chuka