24.01.2006
Vlády členských zemí tehdy schválily rozpočet, který odpovídá 1,045 % HDP Evropské unie, jiné evropské instituce byly o něco velkorysejší.
Finanční rámec Evropské unie se v posledních dnech opět dostal do popředí pozornosti. Když jej po úmorných jednáních schválila loni v prosinci Evropská rada, jasná byla jedna věc: o evropské integraci se hezky mluví, ale když dojde na placení, nikomu se do toho příliš nechce.
Ušlechtilá bouře?
Vlády členských zemí tehdy schválily rozpočet, který odpovídá 1,045 % HDP Evropské unie, jiné evropské instituce byly o něco velkorysejší. Evropský parlament se původně shodl na 1,18 %, což je o 120 miliard eur více než radou navržených 862 miliard eur. A Evropský parlament právě v minulém týdnu rozehrál mocenskou partii proti Evropské radě, když její představu v hlasování odmítl.
Na první pohled to vypadá jako ušlechtilá snaha vybojovat pro unii více peněz, ve skutečnosti jde ale o bouři ve sklenici vody. Ať už by zvítězila kterákoliv varianta, ekonomická prosperita zemí EU nezávisí na přerozdělení víceméně jedné setiny (!) celoevropského HDP. Tyto peníze mohou něčemu napomoci, ale ekonomickou budoucnost EU ovlivní rozhodujícím způsobem jako vždy národní vlády a jejich politika, zejména pak jejich ochota něco konečně dělat s balvanem, zvaným evropský sociální model.
Co když zablokují dohodu
O motivech Evropského parlamentu není třeba mít přehnané iluze. Ten hraje vlastní zájmové hry, usiluje o posílení své role mezi evropskými institucemi. To je jádro sporu o rozpočet, jde v něm jak o „institucionální“ prestiž, tak o to, že budou-li europoslanci přerozdělovat větší balík peněz, budou mít logicky větší vliv.
Kdyby se ovšem situace vyhrotila a EP dohodu skutečně zablokoval, bude v příštím finančním období sestavován rozpočet ad hoc na každý rok dle současných pravidel. V našem případě by to znamenalo bezpochyby výraznou ztrátu v možnostech čerpat unijní peníze oproti dnes přislíbeným až třem miliardám eur ročně.
Ovšem i pokud jde o příslib zmíněných tří miliard, česká vláda a její premiér by se měli krotit v nadšení nad sebou samými a nad dosaženým výsledkem.
První studenou sprchu přichystalo ostatně samo ministerstvo financí, které se veřejně přiznalo, že v loňském roce jsme na unii „nevydělali“ ani korunu. Ano, ze společných fondů jsme dokázali dostat jen to, co jsme tam na členských příspěvcích a jiných povinných platbách již odvedli.
Úzké hrdlo eurovodu
Je totiž třeba neustále připomínat, že evropské peníze neproudí nějakým penězovodem přímo do státního rozpočtu, ale jsou vypláceny jen na konkrétní projekty. Nebudou-li kvalitní projekty, zůstanou peníze jen na papíře.
A za druhé: k bruselským penězům je třeba doplatit další peníze z českého rozpočtu na spolufinancování projektů. Každé euro z fondů EU nás tak stojí minimálně pět korun z naší vlastní kapsy.
Jinými slovy: čím více evropských peněz získáme, tím více nás to také bude stát. Počítají s tím naše veřejné rozpočty? Nebo se zase v případě potřeby s lehkým srdcem „zasekne sekera“?
Je tedy třeba šetřit euforií – jak nad evropským rozpočtem jako takovým, tak nad jeho porcí, určenou pro Českou republiku. Lépe je vidět věci takové, jaké jsou – ostatně jako vždy.
Autor, stínový ministr zahraničí ODS, je poslancem Evropského parlamentu
