17.03.2006
Sami představitelé Evropské komise poukazují na rozbujelost byrokracie, na těžkopádnost administrativy a na zbytečnost mnoha předpisů a směrnic.
Vydáte-li se na jedno z malých bruselských náměstí – Guy d‘ Arezzo – místo, kterému starousedlík neřekne jinak než Rond-Point Moliere, nejspíš nebudete věřit vlastním očím. Uprostřed kruhového objezdu v místní zeleni našla útočiště početná kolonie vzácného druhu papoušků.
Nikdo přesně neví, kde se vzali, proč se jim zalíbilo zrovna tady a jak se jim daří přežít. Kolonie zahraničních ptačích návštěvníků je totiž neuvěřitelně soběstačná. Až na podporu v podobě dlouhých tyčí podpírajících jejich mohutná hnízda je na místních orgánech naprosto nezávislá.
Brusel má tak alespoň o jednu raritu více. Je to ostatně ten typ města, který dokáže těžit z přítomnosti cizinců přicházejících z různých koutů světa a poskytnout jim oporu pro hnízda a domovy, ať už jsou odkudkoli.
Úředníci, vydávající se každodenně za prací do některé z institucí Evropské unie, jsou do jisté míry také takovým exotickým druhem stěhovavců, pro které je přítomnost místního zázemí nezbytná, ale kteří si žijí vlastním životem.
Gatis Eglitis je sympatický, asi dva metry vysoký blonďák s lotyšským pasem. Jen málokterý víkend tenhle mladý, sotva třicetiletý euroúředník prosedí ve svém dvoupokojovém bytě poblíž Schumanova náměstí – centra evropských institucí. Když ho nepotkáte na některém z mnoha bruselských večírků, můžete si být jisti, že právě objevuje cizí kraje.
„Cestování opravdu miluji. Taky na něj padne většina peněz z mého platu,“ svěřuje se Gatis. „Zbytek jde na oblečení,“ usmívá se mladík v perfektně padnoucím značkovém obleku a dodává: „Nejlépe se nakupuje na Avenue Louise.“ Právě tato ulice společně s Rue Antoine Dansaert či Rue Neuve patří mezi bruselské konzumní ráje.
Sídlí zde bezpočet vyhlášených obchodů světových značek, najdete tu butiky předních návrhářů, lákají vás obchody se šperky. Hlavně o víkendech zde většinou není k hnutí – v Bruselu je sice draho, ale lidí, kteří si mohou dovolit i takový luxus, je opravdu hodně.
Kdo okusí štědrost evropských institucí jako úředník a úřednice v „eurocity“, jen nerad se se svou prací loučí. „Původně jsem plánoval v Bruselu zůstat dva nebo tři roky. Jestli to bude déle, můžu jen těžko předvídat. Finanční výhody jsou ale více než lákavé. To je potom těžké, jednoduše se takového zaměstnání vzdát,“ říká Gatis, kterého „živí“ Evropský hospodářský a sociální výbor, jeden z unijních poradních orgánů, zastupující zájmy organizované občanské společnosti.
Nejeden občan Evropské unie, z jehož kapsy se zástupy euroúředníků platí, si položí otázku, zda si tito lidé zaslouží vysoké finanční ohodnocení a kvalitní sociální výhody a zda odvádějí tomu odpovídající výkon.
„Neřekl bych, že pracovní morálka a nasazení jsou v evropských institucích na vysoké úrovni. Platy některých úředníků jsou často vyšší než výsledky, jichž dosahují. Stejně tak některá pracoviště trpí přezaměstnaností a hodně míst je zbytečných. Zrušením takových postů by se mohla ušetřit spousta peněz,“ poukazuje na příliš rozsáhlou bruselskou administrativu Gatis.
Co ale nejvíce komplikuje běžnou denní práci, je neustálé papírování. „Často to zdržuje a rozhodovací proces ještě víc zneprůhledňuje. Třeba překlady hald dokumentů do jedenadvaceti jazyků. To patří mezi první, co bych změnil. Stojí to neuvěřitelnou spoustu peněz a také to brzdí při práci,“ říká Gatis i řada dalších pracovníků v Bruselu.
Papírové břímě doprovázející každodenní rutinu evropského úředníka potvrzuje i Christian Weger, šéf tiskového oddělení v Evropském hospodářském a sociálním výboru. „Podle protokolu musíme neustále psát, na čem přesně pracujeme, sestavovat seznam priorit pro své nadřízené. Problém je, že právě kvůli sepisování seznamů o tom, co budeme dělat, není potom příliš mnoho času na to, abychom to skutečně udělali a udělali to pořádně,“ tvrdí Christian.
Těžkopádnost administrativy a zbytečné právní normy, omezující konkurenceschopnost evropských firem a celou Evropskou unii, už ale přiznávají i někteří její důležití představitelé. Předseda komise José Barroso začal proto burcovat k větší aktivitě v odbourávání byrokracie. Bude se například zbavovat všech nepotřebných platných předpisů a nařízení, takže těchto osmdesát tisíc stránek by se mohlo zeštíhlit až o čtvrtinu.
Barroso chce těmito kroky pomoci podnikatelům a současně zvýšit klesající popularitu komise mezi evropskou veřejností. Do jaké míry se mu jeho záměry podaří, je otázka, už nyní kritici z řad euroúředníků poukazují na ohrožení ochrany evropských zaměstnanců. Ne všichni evropští byrokraté jsou totiž vůči fungování současného systému kritičtí.
Řada z nich si v Bruselu stěžuje jen na špatné počasí a odpadky, které se po ulicích povalují opravdu všude. Ale i na to si časem zvykají.
„Na začátku pobytu jsem byla velmi znechucená tím, že v Bruselu neexistují odpadkové koše. Po roce a půl, co jsem tady, mi to ale už tak nepřijde,“ tvrdí jedna z euroúřednic. A není s tímto názorem osamocená.
Na jednu nepříjemnost si ale na ulicích asi nezvyknete nikdy. Bruselané milují psy, neradi po nich však uklízejí. Nejeden knižní průvodce po Bruselu vás proto naprosto oprávněně varuje, abyste si dávali neustále pozor na to, kam šlapete.
Pracuj tvrdě, pracuj tvrdě a postav si domek! To říká staré švábské přísloví a Belgičané, zvláště potom vlámská část, si ho vzala k srdci.
O víkendech bývá Brusel zpravidla jako vymetený, jeho obyvatelé vyrážejí, stejně jako Češi, s chutí na venkov, kde si budují a zkrášlují své chaty a domky. Takové chataření je příjemným odreagováním i pro řadu evropských úředníků, kteří se v Bruselu usadili i se svými rodinami natrvalo.
Aby v srdci EU získali zaměstnání, musela většina z nich projít speciálním konkursem pro úředníky, zvládnout písemné i ústní zkoušky a trpělivě čekat na výsledek a konkrétní nabídku práce. Úspěšné absolvování všech testů ovšem rozhodně ještě nezaručuje, že si můžete sbalit kufry a vyrazit.
Celý přijímací maratón spolu s čekáním na uvolněné místo, které odpovídá vašim schopnostem, trvá déle než rok. „Ve chvíli, kdy člověk úspěšně projde konkursem a měl by se stěhovat do Belgie, se například může jeho životní situace v Čechách změnit,“ říká Anita Lišková, která žije v Bruselu už rok a také pracuje v Evropském hospodářském a sociálním výboru.
Neprojdete-li konkursem, nemusí to vždy znamenat, že se vám bruselské dveře neúprosně uzavírají. Cest, jak se do Bruselu dostat, je totiž víc.
„Zkoušel jsem to konkursem, ale neuspěl jsem. Takže jsem to vzal oklikou přes lotyšské ministerstvo zahraničních věcí, které mě sem nakonec vyslalo jako takzvaného národního experta. I tady jsem však musel bojovat s velkou konkurencí, protože o místa v bruselských institucích je u nás doma velký zájem,“ popisuje své začátky Gatis Eglitis.
„Je pravda, že často vám v takové situaci pomůže, když znáte někoho, kdo už v Bruselu pracuje,“ připouští.
Místo v některé z institucí EU většině žadatelů opravdu stojí za to, aby zkusili všechny možnosti a způsoby, které do Bruselu vedou. Takový post nepřináší jen prestižní postavení a peníze nebo sociální záruky. Pro většinu euroúředníků je důležitý i pocit, že jsou v epicentru důležitých rozhodnutí a moci.
„Cítím, že mnoho zásadních kroků týkajících se Evropské unie a mojí země se fyzicky odehrává právě tady – ve městě, které je svým způsobem hlavním městem společenství. A je opravdu skvělé být jeho součástí, být prostě u toho,“ vysvětluje své pocity Gatis. Na druhou stranu euforie a často vysoké pracovní nasazení některých úředníků vedou k tomu, že lidé jsou příliš posedlí kariérou a prací a nemají téměř žádný společenský život. „Myslím si, že v Bruselu žije hodně osamělých lidí. Já mezi ně ale rozhodně nepatřím,“ říká Gatis.
A nepatří mezi ně ani Pavel Telička, který vyjednával České republice vstup do Evropské unie a nyní je lobbistou v poradenské společnosti BXL Consulting. „Je tu velice náročné, konkurenční a dynamické prostředí a profesionálně téměř fascinující. Brusel dává mnoho příležitostí, jak v byznysu, tak i jinak,“ říká Pavel Telička, který nemá času nazbyt a neustále něco dělá.
Kromě podnikání se snaží spolupracovat s dalšími institucemi a mít vliv na bruselské dění. Externě vede dva pracovní týmy na dvou důležitých agendách v prestižním Centru evropské politiky.
„V Bruselu se člověk opravdu nemusí nudit,“ podotýká Telička, který ještě stihne působit v nadaci J. Delorse v Paříži.
V taverně The First na Place Jourdan je opravdu živo. Není to daleko na Schumanovo náměstí a Evropský parlament je jen pět minut odsud. Číšník se nestačí otáčet, třešňový kriek, jedno z ovocných belgických piv, teče proudem a lidé pojídají hranolky z papírových kornoutů zakoupených v populárním stánku U Antoina uprostřed náměstí. Hranolky od Antoina zalité jednou z mnoha nabízených omáček si ostatně v některých podnicích na Place Jourdan můžete klidně přijít sníst dovnitř.
Takových míst, jako je The First, najdete po městě bezpočet. Tohle je ale specifické tím, že s největší pravděpodobností právě tady každou středu po osmé hodině večer potkáte nějakého Čecha nebo Češku. Taverna se totiž v tuto dobu stala místem neformálních setkání našich krajanů.
Kdo přijede do Bruselu žít, nemusí rozhodně zpřetrhat svá pouta s domovinou. Zajít tady můžete k českému kadeřníkovi anebo k české kosmetičce, objednat se můžete u jednoho z českých lékařů nebo českých právníků. Děti můžete poslat do české školy nebo školky.
A na českou kuchyni, pivo a moravská vína se dá zajít do restaurace Golem, která byla založená potomky českých emigrantů po roce 1968 – bratry Patrickem a Pascalem Šobovými a jejich manželkami.
Vypadá to, že bruselští Češi se rádi setkávají a snad i drží při sobě. „Musím říct, že volný čas trávím převážně s Čechy nebo Slováky. Samozřejmě mám kamarády i mezi cizinci, ale většinou jsou to kolegové z práce. Za celý rok, co žiju v Bruselu, jsem neměla možnost se seznámit ani s jedním skutečným Belgičanem,“ říká Anita Lišková. Není divu. Vždyť skoro každý třetí obyvatel Bruselu je cizinec.
Podobnou zkušenost má i její kamarádka Anna. „Ve volném čase se často setkávám s Čechy a Slováky, pravých Belgičanů znám jen málo. Nevím, čím je to způsobené, ale asi krajany sama podvědomě vyhledávám. Myslím, že mě dokáží lépe pochopit,“ svěřuje se.
I přesto, že svůj volný čas můžete trávit převážně s Čechy, v práci si s největší pravděpodobností budete domlouvat oběd třeba se Švédem a v kanceláři vedle vás bude sedět například Němka nebo Španěl.
„Kolegové se chovají naprosto fantasticky, až je mi to někdy trochu podezřelé,“ směje se Anna a dodává: „Pracuju ve skvělém týmu, ve kterém je více než patnáct národností. Je úplně úžasné sledovat, jak jednotlivé pojmy pro každého z nás znamenají něco jiného. Například pro mého šéfa – Angličana – znamená výraz mít zpoždění pět minut, pro mého kolegu z Portugalska je to dvacet pět minut.“
Mimochodem, o zpoždění a pozdní příchody není v Bruselu nouze. Dopravní zácpy, především v blízkosti evropských institucí, kam denně míří stovky euroúředníků, jsou skutečnou lahůdkou.
Nic na kolabujícím dopravním systému nemění ani fakt, že do práce můžete zajet prostředky hromadné dopravy, které jsou bezesporu rychlejší a pohodlnější. Například vlakem na městskou jízdenku se dostanete přímo až k Evropskému parlamentu.
Belgičané jsou dost bohatí a auto si tady může dovolit skoro každý. Jen čtyři procenta tamních obyvatel žijí pod hranicí chudoby a podle hrubého domácího produktu na obyvatele, který činí 28 000 eur, patří tato země k nejvyspělejším státům světa.
A k tomu připočtěte tisíce slušně placených euroúředníků. Není divu, že dopravní situace je to, co Belgičany poměrně dost pálí.
Naopak o vysokou evropskou politiku se zdejší lidé příliš nezajímají. A to i přesto, že většina institucí Evropské unie sídlí právě v Bruselu. „Někdy mám pocit, že se každý stará jenom o svůj plat a sociální jistoty a politika, nejen ta evropská, ale dokonce ani ta belgická, nikoho nezajímá,“ stěžuje si vysoce postavený euroúředník, který nechce být jmenován.
„Skoro nikdo nečte všechny ty brožurky a knihy, které pro evropské občany vydáváme a které stojí tolik peněz. Taková práce je pak naprosto zbytečná,“ stěžuje si.
Evropané mají však k jisté averzi k unijním brožurkám a zprávám pádný důvod, texty jsou často obyčejnému člověku – řekněme třeba belgickému prodavači – naprosto nesrozumitelné.
Jsou napsány žargonem euroúředníků, kterému lidé, kteří se denně nepohybují v prostředí, jakým jsou instituce Evropské unie, prostě nerozumějí. Také prezentovaná témata často nejsou přesně o tom, co veřejnost zajímá a trápí v jejich každodenním životě.
Informační zeď, která pomalu mezi Bruselem a evropskými občany roste a podporuje všechny mýty a nepravdy, které si někdy lidé o evropských institucích myslí, může být pro Evropu a její další integrování a rozšiřování v budoucnu osudná. Blokování přijetí euroústavy v referendech je jen jedním z takových následků.
Recept na zlepšení komunikace už leží v bruselské kuchyni. Na počátku února Evropská komise vydala tzv. Bílou knihu – dokument, který má pomocí nové, dlouho očekávané komunikační strategie zbořit zeď nezájmu a neporozumění občanů EU.
Sympatickou komisařku Margot Wallströmovou, která dostala přípravu nové strategie na starost, čeká ovšem nelehký úkol. Už teď je jasné, že dokument, který spíše než konkrétní a nové návrhy obsahuje stále dokola omílaná klišé a obecné pravdy, si zřejmě „srdce a duši občana Evropské unie“, jak podotkla sama Wallströmová, pravděpodobně jen tak rychle nezíská.
Tisíce euroúředníků tedy budou muset znova zasednout ke svým bruselským stolům a vymýšlet, co dál. Je jedno, jestli bude lidem pracujícím v institucích Evropské unie dodávat energii k práci výborná belgická čokoláda nebo jeden z pěti set druhů belgických piv. Podstatné je, aby jim to netrvalo dlouho a nestálo příliš mnoho peněz.
