03.04.2006
„Všechno je sešněrováno kvótami, sejeme plodiny podle toho, kolik je na ně dotací, a ne podle potřeb trhu. Byrokracie narůstá neuvěřitelnou měrou,“ tvrdí farmář.
Farma bojuje s byrokracií unie
Evropská unie nám vzala šanci vydělat si vlastníma rukama a hlavou – tvrdí farmář Jaroslav Bačina, dosud ještě šéf rodinného podniku v Klíčanech u Prahy. Z úst zemědělců, jež právě unie štědrými dotacemi hýčká, zní takový odsudek překvapivě.
Ale Bačina má argumenty: „Všechno je sešněrováno kvótami, sejeme plodiny podle toho, kolik je na ně dotací, a ne podle potřeb trhu. Byrokracie narůstá neuvěřitelnou měrou.“
Přidává i vrcholnou ukázku absurdní bruselské politiky. Letos se rozhodl své hospodářství formálně předat synovi Ondřejovi. Unie má i na tohle dotace: starší farmář dostane důchod třeba o dvě stě tisíc korun ročně vyšší, když podnik předá dětem. Brusel chce tímto způsobem udržet na venkově mladé lidi.
„Jenže když jsme spočítali, kolik zase za převod majetku zaplatíme na poplatcích a jak to zkomplikuje další podnikání, dotaci pro odchod do důchodu raději nevyužiji,“ říká.
Neformálně však řízení podniku letos synovi přece jen nabídne. „Nedávno mi bylo pětapadesát. Trochu si odpočinu a Ondřej se naučí zodpovědnosti,“ říká.
„Těším se na to, i když mi stejně táta do všeho bude pořád mluvit,“ míní Ondřej. Spolu s odpovědností za rodinu (otec Jaroslav má ještě dceru Martinu, manželku Marcelu a maminku Vlastu) syn ovšem převezme i slušné živobytí.
Obrat statku jen ze zemědělské činnosti dělá ročně kolem třiceti miliónů korun – a v tom není započítána čerpací stanice a pískovna, které Bačinovým také patří.
„Přiznávám i zisk pár desítek tisíc korun, aby byly úřady spokojené. Účetnictví mám samozřejmě v pořádku, ale radši pořád investuji, než abych zbytečně krmil erár,“ říká Jaroslav Bačina. „A také se každý rok vydáváme do světa, abychom se tam učili novinkám. Naposled jsme byli v Kalifornii,“ dodává, že na penězích „nesedí“.
Do Klíčan se Jaroslavovi rodiče přistěhovali před 70 lety z pražské Ruzyně. Tamní statek totiž musel ustoupit rozšiřování ruzyňského letiště. V roce 1949 komunisti rodinu z klíčanského statku vyhodili. „Otcova bratra dokonce zavřeli. Nám nakonec povolili zůstat v obci. Umístili rodiče do bývalé drůbežárny. Okna na jedné straně museli zakrýt, aby ani neviděli do svého bývalého dvora,“ líčí Jaroslav.
Oprávněný pocit křivdy byl ale nakonec šťastnou příčinou toho, že po listopadu 1989 se Bačinovi zase odhodlali hospodářství obnovit. „Nikdo z okolí si na to netroufl. Ale my jsme se zařekli, že do toho půjdeme. Otec se lepších časů nedožil, ale máma pookřála a v osmasedmdesáti letech nám pomáhá pořád,“ líčí podnikatel.
Teď už má kromě vlastního více než sta hektarů i přes 800 hektarů pronajatých.
Do hry se však zase vrací téma letiště. Na klíčanských pozemcích hodlá stavět své ranveje firma Aero. „Snad tentokrát nebude letiště důvodem, že statek zanikne. Jednal jsem už s firmou Penta, která má o parcely zájem. Něco prodat za dobrou cenu můžeme, ale hospodaření to nesmí zlikvidovat,“ tvrdí farmář.
Na klíčanském statku to ani nevypadá jako u sedláka – kolem stavení je upravená zahrada. Až za dalšími vraty pokračuje hospodářský dvůr. Všude je až úzkostlivě čisto.
„Žena by možná raději než na statku bydlela ve městě. Takže jsem jí musel slíbit, že tu bude aspoň všechno čisté,“ říká s nadsázkou Jaroslav.
Marcela Bačinová má v podniku na starost účetnictví. Donedávna vedla restauraci, kterou si Bačinovi pronajali.
„Jenže ke konci roku jsme předali státu šest nezaměstnaných, kteří v hospodě pracovali. Museli jsme ji zavřít kvůli zvýšení DPH,“ vysvětluje Bačina. Syn Ondřej pomáhá otci prakticky se vším – od přípravy různých podnikatelských projektů po rozmetání hnojiv na poli.
Jedině dcera Martina je zatím mimo statek. Studuje agrární diplomacii na pražské České zemědělské univerzitě. „Uvidím, pro co se rozhodne,“ říká její otec.
Podnikatelským krédem Jaroslava Bačiny je zhodnotit co nejvíc vlastní produkci, neprodávat jen levné suroviny. V jednom ze dvorů provozuje čerpací stanici a zároveň prodává i výdobytky statku. „Jedete si pro benzín? Tak si třeba vemte i plato domácích vajíček. Přijeli jste pro brambory? To si zároveň můžete natankovat.“ Tak funguje synergie pumpy a prodeje potravin. Podnikatel přitom utrží výrazně víc, než kdyby dodával produkci do obchodních sítí. „Pražáci to sem nemají daleko a jsou teď po domácím zbožím jako diví. Moc nám pomohla hlavně aféra s prodejem nekvalitního masa v řetězcích,“ glosuje farmář. Boom zažívá i prodej vepřového. „Denně zabíjíme deset prasat a nestačí to,“ pochvaluje si statkář. Aby nemusel investovat obrovské peníze do splnění přísných norem pro vlastní porážku, využívá předpisů o domácí porážce. Prase prodá řezníkovi, který ho hned na dvoře porazí. „Jak vyběhne z vrátek, už patří řezníkovi. A ten má své povolení na porážku,“ vysvětluje Bačina.
„Bačinovi jsou prototypem rodinné farmy, která může přežít do budoucna. Nestaví totiž jen na zemědělství,“ hodnotí klíčanský statek jejich kolega i konkurent Josef Stehlík z Asociace soukromého zemědělství.
Oceňuje i to, že se Bačina stará o věci veřejné. Dvanáct let je v obecním zastupitelstvu, je činný ve spolcích od myslivců po včelaře. Před vstupem země do unie třeba zorganizoval exkurzi pro hlavního vyjednávače Pavla Teličku po českých farmách – aby mu ukázali, co potřebují. Právě kvůli tomu provází Bačinovy i závist. Sám Bačina připouští, že se lidé občas pozastaví, kolik má kontaktů a prý bůhví jak jich využívá… „Neříkám, že se máme špatně. Ale závidět nám lidi můžou hlavně tu spoustu práce,“ říká podnikatel.
Autor: Martin Mařík
