30.04.2006
Českou republiku je dva roky po vstupu do Evropské unie vidět i slyšet, i když ne vždy to prospívá jejímu postavení a prestiži.
Evropská unie v roce 2006, dva roky po přistoupení deseti nových zemí, funguje na první pohled normálně. „Velký třesk“, jak se říkalo obrovskému rozšíření, ji ani neochromil, ani nerozložil. Pokud prožívá jakousi kocovinovou letargii, způsobila ji spíše negativní referenda o euroústavě v Nizozemsku a ve Francii než příchod nováčků. Přesto je nabíledni, že EU má potíž v novém počtu najít sama sebe a dokázat být v tomto rozměru akceschopná.
Mohou za to staré i nové členské státy. Ty první proto, že mnohdy odmítají vzít novou realitu na vědomí, jako by k rozšíření došlo jaksi mimoděk, bez jejich přičinění. Ty druhé pak proto, že jim nedochází evropský rozměr počínání, postrádají zakořeněný smysl pro celek a mají tendenci používat EU jen jako kolbiště k hájení vlastních národních zájmů.
„Mezi politickými elitami západní Evropy panuje nadále jakýsi nepříjemný pocit ze soužití s desítkou. Udržují se klišé a předsudky, rozšíření se zatím nepodařilo strávit. Nové země jsou nadále považovány za exotické. Málokterý Francouz by dokázal najít Lotyšsko na mapě,“ vysvětluje Guillaume Durand ze Střediska evropské politiky (EPC). Upozorňuje, že dva roky jsou nesmírně krátká doba. „Původní dvanáctka se sžívala čtyři desetiletí.“
Nováčkové ze střední a východní Evropy si mnohdy namlouvají, že vnesli do unie nový vítr. Bruselský politolog Jean-Michel De Wael jim tuto ambici upírá. „Jejich boj za směrnici o službách nebo za lepší režim daně z přidané hodnoty se nijak nelišil od podobného počínání starších zemí při jiných příležitostech. Mají zajisté stejné právo hájit své národní zájmy, ať se to v Paříži nebo v Berlíně líbí nebo ne,“ popisuje jednu stránku problému.
Podle nejmenovaného zdroje v sekretariátu Rady EU mají zástupci nových zemí tendenci se soustřeďovat na jednotlivé body, které jsou z domácího hlediska důležité, a ostatní pomíjet. „Je zde problém pasivity, neujasněnosti, nezájmu, nedostatečné angažovanosti,“ hodnotí postoje a chování českých, slovenských či polských diplomatů. „Skutečnými členy budete, až se v zájmu Evropy zapojíte do všeho, ne jen do toho, co vás zrovna zajímá.“
Česko se v unii prosazuje
Českou republiku je dva roky po vstupu do Evropské unie vidět i slyšet, i když ne vždy to prospívá jejímu postavení a prestiži. Podle diplomatů v Bruselu se vyprofilovala zejména úsilím o přísné sankce proti Bělorusku, a protikubánským tažením. V oblasti vnitřních politik zaujala snahou prodloužit úlevy v oblasti daně z přidané hodnoty a bojem za co nejliberálnější směrnici o volném pohybu služeb.
Český ministr zahraničí Cyril Svoboda pravidelně zaujímá výrazné postoje, zejména vůči Blízkému východu či Kubě. Ve sporu o sníženou sazbu DPH se ČR stáhla ve chvíli, kdy bylo jasné, že víc nezíská; Poláci se přeli o pár dní déle celkem zbytečně. Méně logicky působil podle pozorovatelů český ústup z boje za směrnici o liberalizaci služeb, kde ČR byla do poslední chvíle na hrotu.
Přechodná období, které si ČR vyjednala v přístupové smlouvě, se vesměs osvědčila. Zejména v oblasti životního prostředí umožnila rozložit v čase značné náklady, třeba na budování čističek odpadních vod. Praha hůře snáší ty výjimky, které jí vnutila „patnáctka“ starých členů, zejména omezení volného pohybu pracovníků nebo zákaz vnitrostátní přepravy zboží v ostatních zemích pro české dopravce (kabotáž).
Autor: rai-ihned, čtk
