Andrew Thorpe
Nakladatel Palgrave Macmillan 2009
A History of the British Labour Party představuje formou detailní analýzy ucelené, jednodílné shrnutí vývoje britské labouristické strany od jejího založení roku 1900 až po jmenování Gordona Browna premiérem v létě 2007.
ANOTACE
Na čtyřech stech stranách zkoumá autor důvody zformování partaje, její občasné, v prvních padesáti letech existence velmi krátkodobé úspěchy, objasňuje začarovaný kruh, který až donedávna bránil opakovanému volebnímu vítězství, i reformy, které jí v 80. a 90. letech 20. století katapultovaly mezi moderní politické strany levého středu.
Andrew Thorpe zde dostál své zasloužené pověsti experta politické historie 20. století, když prostřednictvím této knihy rozšířil řadu svých děl o britské levici, která v jeho publikacích sice dominuje, ale jak ukazují jeho poslední počiny (např. nejnovější kniha Parties at War: Political Organization in Second World War Britain, 2009), zdaleka nepředstavuje jediný autorův zájem. Možná také proto není A History of the British Labour Party socialistickou ódou, ale spíše nestranným, dobře informovaným rozborem, ve kterém Thorpe skrze své dlouholeté zkušenosti profesora moderní historie na univerzitě v Exteru čtenáři přibližuje, jak se účelově, tedy nikoli ideově založená strana na rigidní britské politické scéně objevila, zakořenila, zmodernizovala a posléze zvítězila.
V monografii se Thorpe zaměřuje na okolnosti jejího založení coby hnutí, které definuje ne jako společensky nevyhnutelný, ale spíše defenzivní akt odborových svazů před útoky edwardiánských konzervativců a líčí její vzestup, který byl mimořádně rychlý, pokud uvážíme, že za pouhých dvacet let své existence dokázali labouristé coby hlavní protiváha konzervativců zastínit liberály a v roce 1924 už sestavovali svou první, byť menšinovou vládu.
Autor ale rovněž zkoumá souvislosti mezi levicově-hegemonním postavením partaje na jedné a teprve relativně nedávno prolomenou nezpůsobilostí dlouhodobě vládnout na druhé straně. Zde poukazuje především na neschopnost získat parlamentní většinu před rokem 1945, i na opakovaná selhání nabytou politickou moc udržet – trvanlivost první labouristické vlády se ukázala být pouhých devět měsíců a druhý pokus skončil rovněž nezdarem roku 1931. Nutno podotknout, že na vině byla především ekonomická inkompetence kabinetu, spíše než globální hospodářské krize, což může v době současné recese působit jako zajímavá analogie, kdy hospodářská kvalifikace labouristů, jako už mnohokrát předtím, opět pokulhává.
Thorpe může čtenáři na poli svého výzkumu jen těžko přinést převratné, dosud neznámé informace. Kritizuje labouristickou naivní víru ve změnu společenského uspořádání, ekonomický revisionismus, stranický dirigismus, i neschopnost přilákat jiné voliče, než proletariát a odboráře. Nutno ovšem podotknout, že kniha přináší řadu nových, zajímavých souvislostí. Všímá si, jak Labour party profitovala v době obou světových válek, po kterých zpravidla následoval závratný růst popularity, v roce 1945 navíc zpečetěný volebním vítězstvím, který ovšem strana ani v jednom případě nedokázala dlouhodobě zhodnotit.
Tento negativní trend je na první pohled patrný ve všech labouristických administrativách, tedy až do příchodu Tonyho Blaira, kdy partaj pod jeho vedením uspěla ne ve dvou, ale hned ve třech po sobě jdoucích volbách. Thorpe, stejně jako například Eric Shaw (The Labour Party Since 1945: Old Labour – New Labour, 1996), nebo Steven Fielding (The Labour Party: Continuity and Change in the Making of New Labour, 2002), obviňuje z této tendence především dlouhodobě nemožnou slučitelnost původní podoby strany s hluboko zakořeněným tržním systémem, jehož změna ve prospěch socialismu představovala až do osmdesátých let minulého století hlavní náplň stranického programu. Z tohoto pohledu můžeme označit za platnou autorovu teorii, podle které labouristické preference v dobách ekonomického blahobytu či dřívější válečné euforie letí strmě vzhůru, zatímco v období recese, ze které zatím žádná labouristická vláda nedokázala najít konstruktivní východisko, stejně rychle upadají.
Kniha vyšla půl roku poté, co Gordon Brown nahradil Tonyho Blaira v premiérském křesle, což je mezník, kde ji autor alespoň prozatím zakončil a díky bohu si odpustil politickou předpověď, která podobné publikace velmi často uzavírá. Místo toho nabídl stručné shrnutí, doplněné několika užitečnými přílohami, ve kterých čtenář nalezne přehledné složení labouristických kabinetů, i kompletní volební výsledky.
Thorpeova labouristická monografie tak končí v době, kdy si nový premiér při pohledu na tehdy vzrůstající preference vážně pohrával s myšlenkou vyhlášení voleb a kdy se současné vládnoucí období strany dosud nejevilo jako na dlouhou dobu poslední. Čtenáři se oproti tomu nyní naskýtá možnost pozorovat Labour v jednom ze zásadních mezníků, tentokrát opět v záporných hodnotách, kdy historie už po několikáté potvrzuje autorovu samu o sobě nijak jedinečnou teorii, podle které bez ohledu na svou momentální ekonomickou taktiku zkrátka není politickou stranou do hospodářské krize. Jeho knihu tak možná ocení nejen studenti, ale díky mimořádně čtivému stylu, který zdaleka přesahuje rámec politické učebnice, možná i sami labouristé. Zde její potenciál spočívá především v upozornění na neustále se opakující politické chyby a přetrvávající neduhy, díky kterým představuje Labour party zlatý důl i pro Thorpeovy následovníky.
Andrew Thorpe: A History of the British Labour Party, 406 stran, Palgrave Macmillan, Basingstoke, 2009.
Pro Euroskop napsala Hana Chuka