02.06.2006
Známý francouzský politolog Jacques Rupnik sice poslední půlrok působí jako hostující profesor na americké Harvardově univerzitě, ale zdejší politickou scénu sledovat nepřestal.
Známý francouzský politolog Jacques Rupnik sice poslední půlrok působí jako hostující profesor na americké Harvardově univerzitě, ale zdejší politickou scénu sledovat nepřestal. „České volby,“ říká, „jsou do jisté míry srozumitelnější než nedávné volby v Polsku nebo blížící se volby na Slovensku.“ Proč? Český stranický systém je podle něj ustálenější.
Říkáte, že stabilita systému politických stran je výhodou. Ale dalo by se to obrátit a říct, že jistá rigidita onoho systému přispívá k přílišné polarizaci politického života…
Jednoznačná výhoda stabilního systému spočívá v tom, že máte jasnou volbu. Nejhorší jsou ty volby, v nichž má šanci uspět velký počet stran a vy nevíte, která koalice bude po volbách vládnout. Samozřejmě, že systém dvou zřetelně vymezených stran může vést k polarizaci, ale v České republice nemáme pouze dvě strany. Menší strany jsou velmi důležité, protože vnášejí do života těch velkých uskupení zdravý neklid a otevírají témata jiného typu.
Jenže pomineme-li komunisty a lidovce, další malé strany příliš stabilní nejsou a mohli bychom je přiřadit k těm nečitelným.
Ano, v české politice mizí liberální střed, který představovalo nejprve Občanské hnutí a pak Unie svobody. Jenže jejich ústup bych spojoval s obecnějším trendem, který Českou republiku přesahuje.
A tím je?
Vidím ve střední Evropě dva zřetelné prvky. Tím prvním je vyčerpání levicově či středově liberálních proevropských koalic, které zdejší politice dominovaly v posledních letech. Jejich hlavním programem byl vstup do EU, a než k němu došlo, dělítko levice – pravice bylo podřadné. Po vstupu do unie se tyto koalice většinou vyčerpaly a na jejich místo se protlačil fenomén, který je druhým prvkem, o němž bych rád mluvil. Je jím nástup (spíše pravicového) národoveckého populismu s jasnou protievropskou orientací. Zatímco v Česku to reprezentovala ODS, v Maďarsku Viktor Orbán a v Polsku se dá o dvou současných vládních stranách říct, že jsou dokonce eurofobní.
Takže podle vás zakoušíme období, kdy ono dělení na levici a pravici zase dává smysl?
Ve střední Evropě už nejde o osud transformace od komunismu a nejde také o vstup do EU. Jde o to, jaký typ vztahu státu a jednotlivce a státu a trhu si ta která společnost vybere. Pokud ani socialistické strany už nenabízejí socialismus, ale jinou formu kapitalistického hospodářství, může to být matoucí, ale ano, jde znovu o spor levice a pravice. Jde jen o to, že je třeba nově definovat pojmy. Současná pravice a levice se nemohou utkávat na základě pojmů z devatenáctého století.
A vy máte pocit, že se politickým stranám ony nové definice daří?
To právě nemám. Obecně se to nedaří v celé Evropě, protože je to velmi těžké. Lidé mají pocit, že na střídání levice a pravice u moci přestává záležet, neboť všichni dělají stejnou politiku a jsou-li u moci déle, nakonec jsou zkorumpovatelní. To vyvolává cynismus vůči politice jako takové.
Pozorovatelé českého dění si nemohli nevšimnout, že se ODS některými svými sliby přibližuje ČSSD a Václav Klaus v rozhovoru pro náš list varoval před tím, aby se pravicové strany pokoušely napodobovat „blairismus“. Stydí se pravicové strany přiznat svou barvu, anebo s tím snad mají potíže?
Ano, teď neodolám a vzpomenu obálku časopisu Economist před předposledními britskými volbami. Titulek hlásil „Volte konzervativce!“ a pod ním byl na obrázku Tony Blair v paruce Margaret Thatcherové. Ale vážně: pokud se nemůžete vymezit na základě pravolevého dělení nebo podle ekonomické orientace, hledáte jiná dělítka, týkající se obecnějších společenských trendů. Třeba v Nizozemsku nebo v Británii levice už skoro vůbec nemluví o tradičních levicových tématech, jakými bývaly úzce vymezené sociální otázky, ale mluví spíš o rovnosti šancí a o tom, jak dát příležitost menšinám. Zkrátka, témata 19. a 20. století ustupují a důležitější se jeví témata společenská. V Americe to má například podobu debat o potratech, rodině a podobně.
Je pravda, že v jistém smyslu programovým hledáním se dá nazvat i letošní předvolební kampaň, v níž politické strany slíbily víc peněz v různých dávkách a úlevách než kdy předtím…
Z hlediska ČSSD je taktika jasná. Sociální demokraté mají zřejmě dojem, že si v čase příznivého stavu českého hospodářství mohou sliby, jež by normálně byly rovnou považovány za nefinancovatelné, dovolit. Zřejmě měli pocit, že nemůžou pouze říct: dokázali jsme, že to dokážeme. Na druhé straně ODS navázala na pražskou konferenci pravicových stran zemí Visegrádu, jež se konala loni, a jejím hlavním tématem byla rovná daň. Tehdy se na konferenci mluvilo o tom, že „nová střední Evropa“ má být v hospodářské politice radikálně liberální – a jít tak příkladem i pro zbytek „staré“ Evropy. Vzpomeňme si: dokonce se užíval pojem „liberální osa Bratislava-Talin“.
Ano, sociální demokraté teď kvůli ODS haní Slovensko, kudy chodí… Ale myslíte si, že výsledek českých voleb může v kontextu, o kterém mluvíme, něco znamenat i pro širší celky než jen pro Českou republiku?
Pokud máte na mysli rovnou daň, pak si tím nejsem jist, protože polské volby neskončily vítězstvím liberálně pravicového směru, nýbrž směru, který se naopak obává zahraničních investorů, žádá větší roli státu a obrací se především na ty, kdo v transformaci prohráli. Takže tím alespoň dočasně končí ona verze liberální střední Evropy. Navíc, zřejmě i na Slovensku po tamních volbách liberální fáze – byť je svým způsobem hospodářsky úspěšná – skončí. Čili: pokud bude rovná daň zavedena po volbách i v Česku, bude to spíše ojedinělý fenomén.
Podle průzkumů veřejného mínění se dlouho zdálo, že i v České republice mohou volby skončit buď velmi těsně, nebo dokonce nerozhodně. Čím to je, že jsou evropské volby čím dál vyrovnanější?
Období mobilizací je za námi. Ani demokracii, ani tržní hospodářství už nikdo nezpochybňuje, takže se dostáváme k hlubším a složitějším otázkám. Je lepší kontinentální systém? Nebo ten anglosaský? A jaká pravidla hry pro tržní hospodářství zvolit? To jsou dilemata, v nichž je společnost zřejmě rozdělena rovným dílem a těžko s tím něco dělat. Ale buďme za tuhle vyrovnanost rádi, protože zaručuje pravidelnou obměnu vlád. Když jedna strana vládne příliš dlouho, hrozí, že ji ovládne pokušení mít hegemonii nejen nad politickou agendou, ale – jak jsme viděli v Česku nedávno – i pokušení sklouznout do prorůstání s ekonomickou sférou. Samozřejmě, že daleko nejhorší by ale bylo, kdyby se dvě velké strany rozhodly vládnout spolu.
Myslíte si, že kořeny těch volebních remíz jsou v každé zemi stejné?
Ano, vyvolává je ono pravolevé dělítko a je to pro demokracii dobře. Úplně nejhorší je, když je volba založena na otázce osobnosti nebo na mimořádných okolnostech. Volby by neměly být soupeřením osobností, ale idejí. Česká kampaň sice nebyla v tomhle smyslu úplně perfektní, ale aspoň jsme viděli návrat k zásadním dělítkům.
Podle českého prezidenta začal nejen v Česku, ale v Evropě vůbec vítězit stát nad jednotlivcem. Jeví se to zvenčí podobně?
Myslím, že je to úplně opačně. Hlavní trend od roku 1989 přece všude v Evropě charakterizuje nástup liberální globalizace a snížení role státu. Evropská unie je přece založená na jednotném trhu, takže zažíváme spíš období, v němž naopak vítězí podnikatel nebo „podnikavý jednotlivec“ nad státem. Pokud jde o roli státu a jeho vítězství nad jednotlivcem, to snad leda v souvislosti s bojem proti terorismu. Já jsem teď strávil celý semestr ve Spojených státech a hlavní tamní debata běží o tom, že pravicová vláda koncentruje moc v rukou státu na úkor jednotlivce. Však to znáte: odposlechy, kontrola internetu, kontrola knihoven… Když si jdete půjčit knížku, knihovna o vás na rozkaz odevzdává zprávu, co jste si půjčil… To je přece ale úplně jiná debata…
I letos byl jedním z českých předvolebních témat vstup KSČM do vlády – zatím v podobě tichého společenství, ale Jiří Paroubek Hospodářským novinám řekl, že si KSČM vychová tak, aby s nimi mohl regulérně vládnout od roku 2010. V Česku je to téma pochopitelně spojeno s emocemi, jak to vidíte vy?
Předně – to je otázka, kdo koho nakonec vychová… Uvidíme, jestli demokratický systém má na to, aby tuhle stranu převychoval. Já bych to viděl jako otázku velmi daleké budoucnosti. Pravdou ale je, že burcovat sedmnáct let po pádu komunismu proti KSČM se mi zdá trochu opotřebované a méně působivé a na zákaz komunistů je pozdě.
A co říkáte „francouzské“ metodě, v níž se, jak se zdá, Jiří Paroubek našel?
Myslíte jak Mitterand objal francouzské komunisty tak silně ve vládním partnerství, až je zardousil? Ta je podle mého v Česku stěží použitelné. Mluvili jsme na začátku o tom, že česká politická mapa je evropského typu. Co není evropského typu a čím Česko je přece jen ještě zvláštní, je zdejší KSČM. Jediná, která přežila pád komunismu, jediná, která si zachovala své jméno a hrdě se hlásí k minulosti komunistického režimu. A s takovou stranou Mitterandovu taktiku použít nelze.
Když se českých politiků zeptáte, o čem jsou letošní volby, většinou odpovídají ideologickými nebo plakátovými frázemi. Nakonec mi vy řekněte – o čem ty české volby letos jsou?
Podle mě to už nejsou zásadní volby, ale jedny volby v řadě. To, co se mi zdá důležité z evropského hlediska, je „téma Evropa“. Cítím, že se ona debata mezi levicí a pravicí neodehrávala v evropské perspektivě a že jednotlivé strany nevysvětlovaly problémy v evropském kontextu. Svým způsobem to chápu, ale stejně je to zvláštní… Evropa je přece po svém rozšíření a po zamítnutí ústavy ve francouzském a holandském referendu v krizi a nové země jsou socializované do Unie v kontextu této krize… Je škoda, že se česká politika zamýšlí především nad tím, co z Evropy vytěžit, a ne i nad tím, jak má Evropa postupovat dál. Vidím v tom nepochopení faktu, že Česká republika má zájem na tom, aby unie tuto krizi vyřešila a byla úspěšná.
Jacques Rupnik (55)
Autor: Michal Růžička
