France

Oslabování vlivu Francie v Evropě i na světové scéně je jevem, který je známý již několik desetiletí. Kniha France: la fin d´une influence Oliviera Hubace je ovšem svým tématem velice aktuální, neboť zapadá do politického diskurzu posledních let, který byl znovu nastolen jak francouzskými prezidentskými kandidáty v roce 2007, tak během francouzského předsednictví.

ANOTACE

Autor knihy Olivier Hubac vystudoval vojenskou školu Saint-Cyre a v současné době vyučuje geopolitiku. Po publikacích Irak: une guerre mondiale – 1980 à nos jours či Histoire du terrorisme je tato kniha první, která se zaměřuje na Francii. V titulu Francie: konec vlivu se autor zamýšlí nad tímto jevem a snaží se pro něj najít řešení.

Sám přiznává, že jako pro Francouze pro něj bylo těžké postavit se čelem k problémům vlastní země, avšak podařilo se mu udržet kritický postoj k francouzským akcím.

Autorovou snahou je přispět svou knihou k veřejné debatě o úpadku francouzského vlivu, avšak po jejím přečtení si uvědomíme, že kniha v této debatě nepřináší moc nového. V dnešní době, kdy vychází na toto téma ve Francii desítky knih, jako například publikace od Huberta Vedrina Rapport pour le président de la République sur la France či kniha od Maurice Vaïsse La puissanceou l´influence? La France dans le monde, se Hubacova kniha jakoby ztrácí.

Kniha je členěna do tří částí, které postupně rozebírají francouzskou zahraniční politiku, její přednosti a slabiny, hledají konstanty, na kterých tato stojí a na konci se snaží přijít s možnostmi řešení tohoto pomalého pádu.

První část nazvaná Une puissance aux pieds d´argile se zaměřuje postavení francouzské zahraniční politiky na světové scéně, které podle autora stojí obrazně na „hliněných nohách“.

Přestože Francie může být stále považována za velmoc, důkazem je její účast v Radě bezpečnosti OSN či její držení atomové bomby, pohled na ní ve světě neodpovídá jejím představám o sobě samé. Její současné kritické postavení lze vidět nejen na evropském kontinentě po odmítnutí tzv. evropské ústavy v referendu v květnu 2005, ale i na scéně mezinárodní.

Tuto krizi autor rozebírá na základě dvou události. První je izraelsko-libanonská krize z července 2006, kdy Francie nedokázala splnit pomoc, kterou Libanonu slíbila. Druhou událostí je její odmítnutí invaze do Iráku v roce 2003.

Autor se zamýšlí, jaké důvody vedly Francii k tomuto jednání, a kritizuje její rozhodnutí. Do opozice staví její účast na zásahu v Kosovu, která stejně jako akce v Iráku nebyla odsouhlasena rezolucí OSN. Nakonec obraz, který z odmítnutí invaze do Iráku Francie získala, nebyl tak pozitivní, jak zpočátku vypadal.

Obě události též souvisí s francouzskou armádou, který vždy byla a stále zůstává privilegovaným instrumentem francouzské zahraniční politiky jako garant její nezávislosti na mezinárodní scéně.

Počátek 90. let a rozpad Sovětského svazu byl náročným obdobím pro všechny státy, které se musely vyrovnat s novou geopolitickou situací. Francie přistoupila k reformě své armády, i přes několik let zpoždění oproti jiným státům, a snažila se je vykonat do hloubky bez ohledu zda u moci stála pravice či levice. Bylo třeba adaptovat francouzskou obranu novým hrozbám. Avšak v současné době investice do armády nedosahují takových výší, aby dokázaly plnit všechny cíle, které si Francie předurčila.

Diplomatický diskurz se tedy musí změnit, je potřeba nastolit realistickou zahraniční politiku, která bude odpovídat reálným možnostem, kterými Francie disponuje.

V druhé kapitole nazvané À la recherche des constantes diplomatiques se Hubac snaží najít francouzskou identitu a na čem je založena. Není překvapením, že zde nalezneme odkazy na francouzskou historii, zároveň ale Hubac pracuje s tzv. „exception française“, tedy s jakousi francouzskou výjimečností.

Jeden z důvodů francouzského výjimečného postavení je geografická poloha země, ze které vyplývá, že Francie musí být zároveň velmocí na moři i na souši, což do značné míry komplikuje její situaci v tom smyslu, že je neustále nucena těmto imperativům dostát.

Dalšími rysy francouzské výjimečnosti jsou křesťanská tradice, která je silná i přes oddělení státu a církve, myšlení francouzských osvícenců, Velká francouzská revoluce, základy moderního státu a Napoleon, který dal vzniknout Code civil, občanskému zákoníku, koloniální minulost a asi nejdiskutovanější dědictví – odkaz prvního prezidenta páté republiky, generála de Gaulla.

Tyto důkazy francouzské unikátnosti ji ukládají, že musí najít rovnováhu mezi vůlí mocnosti kontinentální a námořní, ale i velmocí evropské a celosvětové.

V poslední kapitole nazvané L´heure des choix jsou před Francii postaveny čtyři možné směry, kterými by měla jít, pokud si chce udržet své velmocenské postavení – znovudobytí evropské scény, posílení transatlantického vztahu, využití Frankofonie a vytvoření velikého francouzského think-tanku.

U všech čtyř témat se autor vrací do historie, opakuje známá historické fakta. Zajímavé je však poslední doporučení – vytvoření jednotného think-tanku, který by byl schopný spojit doporučení v rámci ministerstva zahraničí a ministerstva obrany, které doposud mají každé své centrum analýzy.

Zvlášť zajímavé je číst Hubacovu knihu v současné době, kdy se francouzský prezident Sarkozy opravdu snaží navrátit Francii ztracený vliv a v podstatě naplňuje první dvě řešení, které Hubac předestřel. Můžeme si jen počkat, zda se mu to podaří a zda dojde k naplnění i zbylých dvou možností.

Olivier Hubac: France. la fin d´une influence, 165 stran, Editions de La Martinière, 2007.

Pro Euroskop napsala Martina Rubešková, západoevropská studia FSV UK