04.07.2006
Vyhlídky druhé největší ekonomiky eurozóny nejsou tak závratně fascinující jako most v Millau, přesto se po chabých letech opět hovoří o vcelku příznivém vývoji.
Mezi symboly, které utkví po chvilce strávené ve Francii v paměti, nechybějí obvykle moderní terminály letiště Charlese de Gaulla či pařížská linka metra, která se obejde bez řidiče. Nebo nejvyšší most světa v Millau na jihu země, na němž při pohledu dolů dostanete závrať. Od předloňského roku se klene téměř mysticky ve výši 340 metrů nad údolím a je jakousi ikonickou zkratkou Francie, dynamické i kreativní země, která je světovým lídrem v oborech, jako jsou inženýrské stavby, ale i letectví, telekomunikace či potravinářství.
Vyhlídky této druhé největší ekonomiky eurozóny nejsou tak závratně fascinující jako v Millau, přesto se po chabých letech opět hovoří o vcelku příznivém vývoji. Nezaměstnanost v zemi se drží pod psychologickou hranicí deseti procent, v květnu klesla na téměř čtyřleté minimum. Fungující veřejnou dopravu či zdravotnictví Francii závidí britští sousedé, kteří se ostatně s oblibou jezdí léčit do francouzských nemocnic. A ve stárnoucí Evropě, kde se snižuje počet narozených dětí, se může tato země pyšnit druhou nejvyšší porodností po Irsku.
Francie bývá často karikovaná jako země 340 sýrů, osmitýdenní dovolené a pětatřicetihodinové pracovní doby. Sužována vysokými daněmi, stávkami, lpěním na tradicích přesto poměrně úspěšně přežívá ve stále tvrdším prostředí globální ekonomiky.
Francouzi vám ale řeknou, že země neprožívá zrovna idylické časy. Proč?
Nedůvěřiví voliči
Řidič kamionu Matthieu Bronner má neodbytný pocit, že politické elity lidem, jako je on, nenaslouchají. Sleduje, jak se místa v profesích, která dříve znamenala jistotu, přesouvají do levnějších zemí. Francie nemůže soutěžit s asijskými konkurenty ve výrobě textilu, stejně tak francouzský holič bude ještě dlouho dražší než jeho kolega v Bulharsku.
Odpověď, že nová místa naopak vytváří přesun informačních technologií, taktéž produkt globalizace, jej neuklidní.
Mnoho Francouzů velmi citlivě vnímá, že vliv Francie v rozšířené Evropské unii se mírně rozmělnil. Vyčítají politikům, že se před těmito riziky před rozšířením neobtěžovali informovat.
„Nevidím nikoho mezi politiky, komu bych mohl důvěřovat,“ stěžuje si Bronner. „Také nevidím nic užitečného, co by nám rozšíření unie přineslo.“
Francouští politici se však snaží podobné roztrpčení tišit. A bránit zvolna erodující sociální výhody. Francouzi se díky tomu ještě nějaký čas nemusejí obávat, že by Paříž plně otevřela svůj trh práce novým členským zemím unie.
Student Michael Bernard tyto obavy nechápe. „Vždyť Evropa funguje a pracuje,“ tvrdí. „Řeší krize, problémy, to je ale přece normální.“ Potíž je ale v tom, že ve Francii se nakupilo několik problémů současně.
Potřebné reformy
Země prožila několik vzrušených měsíců. Po odmítnutí návrhu Evropské ústavy lidovým hlasováním loni v květnu následovaly podzimní bouře na přistěhovaleckých předměstích. Neklid vrcholil letošní sociální revoltou na univerzitách, která skončila stažením vládního plánu na pružnější pracovní úvazky pro mladé lidi.
Rozladění prohloubil skandál Clearstream, který ukázal na neprůhledné praktiky v nejvyšších patrech politiky.
„Lidé, kteří stojí mimo pařížské politické kruhy, sledují politiku se stále zjevnější kombinací zmatení a cynické nezúčastněnosti,“ zhodnotil situaci politolog Dominique Moisi z pařížského Ústavu pro mezinárodní vztahy.
Nespokojenost Francouzů se přitom střádala delší čas. Takže mohutné sociální protesty byly největší za mnoho let.
Mladí Francouzi naznačili, že své zájmy hodlají bránit se stejnou vehemencí jako jejich rodiče. Francouzská média pak s oblibou zabírala studentské vůdce Bruno Julliarda a Julii Coudryovou, kteří donekonečna vysvětlovali, v čem byly jejich demonstrace jiné než studentské bouře z května 1968. Tehdy si přály bouřící barikády změnu. Tentokrát chtěli studenti jen jediné: zachovat výhody, které vužívaly předcházející generace.
Ulice proto opět lemovaly rozbité výlohy a převrácené kavárenské stolky.
Opatrní politici
Ekonomové vyslovili obavy, že série porážek současného premiéra Dominiquea de Villepina snížila na minimum naději, že by vláda chtěla do voleb prosadit ještě nějaké reformní kroky. Odbory, přechodně oslabené, už zase cítí sílu.
„Od chvíle, kdy de Villepinův kabinet ustoupil v otázce pracovních kontraktů pro mladé, bylo zjevné, že do konce volebního mandátu už nebudeme sledovat žádné reformní snahy,“ míní Nicolas Sobczak, ekonom pařížské pobočky investiční banky Goldman Sachs. Navíc podle něj není zřetelné, jakým směrem se chce vláda ubírat. Chybí jí politická orientace i srozumitelná představa, kam půjde.
Francouzi mají důkladnou paměť: proto zřejmě i nová vláda bude zranitelná. A pod dojmem letošních demonstrací bude pravděpodobně hodně váhat, než se odhodlá oklestit zbytnělý sociální stát. Nejužitečnějším krokem, který vládnoucí pravice za uplynulé roky prosadila, tak byla zřejmě reforma penzijního systému v roce 2003, kdy ještě stál v čele vlády Jean-Pierre Raffarin, než jej prezident odvolal.
Nynější kabinet alespoň uvolnil rigidní pravidla pro zahraniční podnikatele. Urychlí se odbavení zboží na letištích, zruší se některé zdlouhavé vyplňování formulářů. Jiným drobným užitečným krokem je otevření více seminářů v angličtině, ve snaze přilákat zahraniční studenty, kteří později po absolvování mohu nalézt chuť v zemi investovat.
Energický muž Sarkozy
Prezident Jacques Chirac i jeho chráněnec – premiér Dominique de Villepin zažili strmý sestup obliby. Premiér se najednou stal nejosamělejším mužem ve Francii.
Rozčarovaní Francouzi nyní – rok před důležitými prezidentskými volbami – diskutují, jakou budoucnost si vlastně přejí.
„V sázce je budoucnost francouzského politického systému i role Francie v Evropě a ve světě,“ upozorňuje Dominique Moisi. Podle průzkumů nedůvěřuje totiž tržní ekonomice 50 procent dotázaných. Dynamický ministr vnitra Nicolas Sarkozy, jeden z nejvážnějších uchazečů o prezidentské křeslo, nabízí však Francouzům nový pohled na věc.
„Po dvaceti letech masové nezaměstnanosti a patnácti letech chabého růstu ztratili Francouzi mnoho ze svých iluzí,“ prohlásil Sarkozy nedávno. Jako řešení poskytuje lidem liberální recepty, které zní odvážně. Zejména v zemi, kde liberalismus má stále příchuť neslušného výrazu. Pod Sarkozyho vlivem se přesto posouvá strana neogaullistů od tradičního vypjatého vlastenectví a paternalismu ke střízlivějšímu pojetí pravicové politiky. Zajímá jej více, jak probudit ekonomiku, jak zajistit lepší podmínky podnikatelům. To politiku zprůhledňuje.
Někteří experti k situaci podotýkají, že okolnosti nakonec příští vládu k reformám donutí.
„Jsem velmi optimistický ohledně naší blízké budoucnosti,“ tvrdí Jacques Marseille, historik ze Sorbonny. „Ať už zvítězí Nicolas Sarkozy nebo pravděpodobná kandidátka levice Ségoléne Royalová, země se bude muset změnit.“
Dějinné pády a vzestupy
V závěru svých válečných pamětí napsal Charles de Gaulle, jak „stará Francie, zatěžovaná vlastní historií, drcená válkami a revolucemi, se neustále propadá od velkých okamžiků dějin k úpadku – a zpět vzhůru, obrozená, staletí za staletím, neuvěřitelnou schopností znovu se vzchopit“. To je stále velmi výstižný popis Francie.
Snaha adaptovat se na rychle se měnící svět není nového data. Už od poslední světové války, kdy dominovaly světu dvě supermocnosti, stála Francie před velkými výzvami: přizpůsobit se ztrátě kolonií, úpadku prestiže evropských mocností a vypořádat se s poválečnou rekonstrukcí. Nabídnout lidem přesvědčivou vizi, která by zažehnala dekadentní nálady.
Francouzi vše zvládli překvapivě dobře: od počátku 50. let se datuje období nebývalého rozmachu. Z toho čerpají víru i dnes, kdy se Francouzi krůček po krůčku vzdávají výhod pečovatelského státu, aby obstáli před výzvami informačního věku a globalizované ekonomiky. Na francouzské poměry to je drastická změna, země ji ale zvládá.
Ochota kritizovat kapitalismus se nezmenšila, to nebrání zemi profitovat z jeho výhod.
„Francie je zemí, která praktikuje kapitalismus a současně opatrovává tradici jeho tvrdého odmítání,“ shrnul před časem tuto ambivalenci pařížský sociolog Robert Rochefort.
Francouzi tedy vstřebali pragmaticky liberalismus, aniž se jim jevil přijatelný jako ideologie.
Středozemní slunce i mikročipy
Ovšem příklad toho, že i ve Francii se vyplatí snaha a aktivita, nabízí Isabelle Landanski, expertka na komunikační technologie. Nejprve se vydala na jih Francie do kraje Alpes-Maritimes, aby si užívala provensálské slunce. Po třech letech se rozhodla najít si práci, po usilovném přesvědčování se jí to podařilo.
V horách poblíž řeky Vésubie probírá v krátké videokonferenci problémy se svým nadřízeným, pár minut po práci může jít lyžovat.
Kraj Alpes-Maritimes je úspěšným příkladem podnikání „na francouzský způsob“. Se záměrem vytvořit centrum počítačových a komunikačních technologií přišla vláda, podpořily jej soukromé firmy a nakonec se mu daří v místě, kde si lidé vysoce cení tradic i kvality života.
„Zpočátku to bylo docela složité přesvědčit místní lidi, že moderní technologie mají budoucnost,“ vzpomíná. Postupně se ale podnikání rozrůstalo, dnes je oblast protkána po Paříži největším počtem optických vláken na kilometr čtvereční. Ovšem první projekty startovaly už v 60. letech minulého století a vložily se do nich americké firmy, například IBM.
Dnes je oblast – francouzské Silicon Valley – nejznámějším centrem moderních technologií ve Francii. „Vzniklo zde úžasné spojení studentů, vědců, malých společností, velkých společností a univerzit,“ pochválil projekt Alain André, ředitel Výzkumného centra pro komunikace.
Když se přičte příjemné podnebí a proslulá provensálská kuchyně, dostává kontury přibližný obraz, jak asi vypadá ideální spojení podnikání se zachováním tradic podle francouzských představ.
Autor: Jiří Sládek
