21.07.2006
Poté, co západní Evropa kdysi vyvezla komunistické ideje na východ, „nová Evropa“ v posledních letech vyvážela kapitalismus zpět na Západ.
V květnu slovinský premiér Janez Janša vysvětloval své velké dilema. Jeho vládě by se zamlouvaly ekonomické reformy ve stylu Slovenska – včetně rovné daně; jenže jak Janša dodává, mnoho Slovinců vzhlíží spíš k štědrému sociálnímu státu po vzoru Německa. A kdo zná vleklou stagnaci německé ekonomiky, ten tuší, že to není zrovna dobrá zpráva.
O pár týdnů později i samo Slovensko zvolilo populistu Roberta Fica do premiérské funkce. A to i díky slibu, že zvrátí mnohé z reforem svého předchůdce, včetně 19procentní rovné daně (tento svůj postoj později zmírnil). Jeho vítězství je součástí zneklidňujícího trendu ve východoevropských zemích včetně Polska a Maďarska.
Podivný pan Fico
Je to nešťastný obrat. Poté, co západní Evropa kdysi vyvezla komunistické ideje na východ, „nová Evropa“ v posledních letech vyvážela kapitalismus zpět na Západ. Teď se ale objevuje nebezpečí, že obě části starého kontinentu se sjednotí na nějakém druhu „evropského sociálního modelu“.
Vezměme si nejprve Slovensko. Po nechutně autoritářském Vladimíru Mečiarovi, který vedl zemi po většinu 90. let, kdy Slovensko vypadlo z první vlny rozšíření NATO (a málem i EU), Slováci v roce 1998 zvolili modernizátora Mikuláše Dzurindu. A jeho svižné reformy jim rychle zajistily místo v obou těchto klubech. Slovensko se stalo vzorem ekonomické renesance – jeho hospodářství v uplynulých čtyřech letech souhrnně rostlo o téměř 20 procent. Ne každý z toho měl prospěch, takže Robert Fico se rozhodl těžit z nespokojenosti penzistů a nezaměstnaných (bez práce je 15,5 % lidí, což bezmála dosahuje polské úrovně 16,4 %).
Fico nezískal ve volbách absolutní většinu, takže tento měsíc složil vládu s pomocí dvou extremistických stran: hnutí Vladimíra Meičara a xenofobně nacionalistického seskupení, jehož vůdce nazývá půlmiliónovou maďarskou menšinu „nomády s křivýma nohama“.
Fico chce, aby se „Slovensko stalo moderním sociálním státem“. Jeho kabinet už jedná o speciální dani pro banky a distributory energií a přiklání se k zrušení privatizace bratislavského letiště. Investoři se obávají, že nová vláda zvedne výdaje, zaplaší zahraniční firmy a odloží přijetí eura, čímž se zvýší tlak na národní měnu. Centrální banka už od voleb třikrát intervenovala, aby zastavila pokles slovenské koruny.
Slovenský novinář Peter Schutz v deníku SME popsal vizi pana Fica takto: „V Evropě se objevil socialista, jehož motivem není zvýšit příjmy státního rozpočtu, ale třídní nenávist. Tento druh už byl málem na vyhynutí. A pokud jinde existuje, bývá nazýván komunistou.“
Polská hrozba: ekonomika
Na rozdíl od Fica, který poskytuje starým komunistům azyl, vládnoucí polská strana Právo a spravedlnost bratrů Lecha a Jaroslawa Kaczynských (dnes ve funkcích polského prezidenta a premiéra) si své demokratické přesvědčení vykovala během let protikomunistického odporu. Navzdory politováníhodnému svazku bratrů Kaczy#241#ských se dvěma populistickými stranami a navzdory podivné situaci, kdy jednovaječná dvojčata obsadila dvě nejdůležitější politické funkce v zemi, riziko dnes nehrozí polské demokracii, ale její ekonomice.
Po rezignaci ministryně financí Zyty Gilowské v červnu a premiéra Kazimierze Marcinkiewicze v červenci nezbylo ve vládě mnoho reformátorů. Jako mnoho jiných východoevropských zemí, i Polsko se těší silnému hospodářskému růstu, zčásti díky vývoji globální ekonomiky. Ale vláda až dosud jen velmi málo pohnula s domácími problémy, zejména na pracovním trhu.
Při přechodu z těžkého průmyslu a zemědělství na ekonomiku orientovanou na služby uvízla spousta Poláků v pasti nevhodné profesní kvalifikace. A protože příspěvky v nezaměstnanosti nejsou zase o tolik nižší než minimální mzda, řadu lidí nic nenutí hledat novou práci. Tuhá pravidla pro propouštění a vysoké sociální odvody znamenají, že přijímání nových zaměstnanců je pro podnikatele příliš drahé. Výsledek? Poláci opět odcházejí za prací do ciziny – a to nejen mytologičtí „polští instalatéři“, noční můra francouzských politiků, ale také vysoce kvalifikovaní profesionálové. Až dva milióny Poláků podle odhadů nyní pracují mimo svou zemi.
Maďarsko a Ukrajina
Maďarsko je problémové dítě z jiných důvodů. Prudce se prohlubující deficity (zčásti kvůli neschopnosti seškrtat náklady na penze a zdravotnictví), vedly minulý měsíc ratingovou agenturu Standard & Poor’s k horší známce pro maďarské vládní dluhopisy. Forint se potápí. Socialistický premiér Ferenc Gyurcsány sice plánuje zvýšení daní a škrty ve výdajích, na trhy to však neudělalo větší dojem.
Dál na východě, ani ne dva roky po demokratické „oranžové revoluci“ se Ukrajina má konečně dočkat vlády – tři měsíce po volbách. Moci se má ale chopit koalice komunistů a velké proruské strany, což vyvolává otázky ohledně schopnosti země provést jakoukoli modernizaci.
Když Německo, tak Erhard
Nová Evropa tím ještě neztrácí svůj lesk, její ekonomický růst jí může „stará Evropa“ jen závidět. Ale její politické potíže zneklidňují, protože východoevropské země čeká ještě dlouhá cesta, než dostihnou Západ. Teď není čas ztrácet reformní tempo a popouštět uzdu fantaziím o „německém modelu“ 70. let se štědrými dávkami a krátkou pracovní dobou.
Jediný německý model, který má dnes pro „novou Evropu“ smysl, jsou tržní reformy Ludwiga Erharda z 50. let, díky nimž se země vzpamatovala z druhé světové války. Což je ostatně dobrý příklad i pro starou Evropu.
Autor: The Wall Street Journal Europe
