07.08.2006
Časy v EU se mění. Dokonce i Německo, které dlouho provázela spíše pověst země lobbující ve svůj vlastní prospěch, najednou začíná navazovat kontakty s „odbojem“.
Blokační menšina. To slovní spojení již na první poslech působí jako něco, co musí pokaždé zkazit hru.
Není divu, že jej Evropská komise příliš v lásce nemá. Podle jejího názoru je to právě blokační menšina, co Evropské unii brání v dalším rozvoji. Když se unie před dvěma lety rozrostla na stávajících pětadvacet členských zemí, komise doufala, že se jednotlivé národní vlády vzhledem k nové nepřehlednosti konečně vzdají toho, aby vůči zákonům z Bruselu zakládaly nejrůznější aliance.
Její naděje se ovšem nenaplnily. Více než kdy jindy se blokační skupiny pro mnoho členských států staly vítanou možností, jak se ubránit obávanému zlu z evropské metropole.
Odbojné Německo
Dokonce i Německo, které dlouho provázela spíše pověst země lobbující ve svůj vlastní prospěch, najednou začíná navazovat kontakty s „odbojem“.
Nedávno se tak například ministru hospodářství Michalu Glosovi podařilo získat na svou stranu kolegy z Francie, Velké Británie a Rakouska. Společně pak poslali protestní dopis evropské komisařce pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesové. Trnem v oku jim byl její záměr zpřísnit pravidla pro udělování státních subvencí.
„Něco takového tu ještě nebylo,“ míní poslanec Evropského parlamentu za CSU Markus Ferber. Dříve podle něj německá vláda podobná okrajová témata často zameškala, až bylo na protest příliš pozdě.
To už by se podle Glosova náměstka Joachima Wuermelinga, který je zodpovědný za evropskou politiku, nyní stát nemělo. „Brzké vytvoření aliancí podle mne jednoznačně patří k sadě nástrojů, které máme,“ přiznává.
„Nemít strach z konfliktů“
Německá unijní politika by proto podle něj měla být rychlejší, aktivnější a lépe propojená s ostatními zeměmi. Wuermeling ví, o čem mluví, ještě před půl rokem byl sám členem Evropského parlamentu. Zde se dle vlastních slov naučil, že „u témat, která se dotýkají našich zájmů, nesmíme mít strach z konfliktů“.
Tato změna stylu se v německé politice již začíná pomalu, ale jasně projevovat. Mezi Berlínem a Bruselem sice zatím neexistuje žádný velký vážný konflikt, v „běžném“ denním programu jsou ovšem rozdílné názory vidět stále častěji.
Seznam rozporů je dlouhý – počínaje otevřením nové sítě optických telekomunikačních kabelů přes reformu podnikových důchodů až po odklon od pravidla jednomyslnosti v Radě ministrů spravedlnosti a vnitra. Brusel tak na odpor Berlína naráží v nejméně patnácti dalších aktuálních návrzích Evropské komise.
Důvodem je podle Markuse Ferbera změna v postoji rudo-černé vlády vůči unijní politice. Nyní se Německo chce stát zcela normální zemí unie – střízlivou a sebevědomou.
„Ostatní členské země jen čekaly na to, až naši pozici jasně vyslovíme,“ dodává Ferber.
Tlak brzkého předsednictví
Přibývající spory mezi Berlínem a Bruselem však mají ještě jiný důvod.
Za čtyři měsíce totiž Německo bude unii předsedat. A to si zatím s některými rozdílnými postoji Němců, například v oblasti výzkumu embryí, odporuje. Země, která na půl roku předsedání unie převezme, má totiž fungovat především jako moderátor v konfliktech.
„Nemůžeme na jednu stranu dělat obrovské vlny a na druhou stranu se snažit jako předsedové přivést členské státy k sobě,“ míní Joachim Wuermeling.
Spolková vláda se proto nyní snaží rychle prosadit svůj postoj v řadě ožehavých témat. To je ovšem podle některých politologů poněkud riskantní, protože řešení těchto otázek by se mohlo protáhnout až do doby německého předsednictví unii. A to by pak mohlo mít negativní dopad na atmosféru dalších jednání.
Autor: Helmut Hauschild
